F. L. Věk (Díl první)

Оглавление

Alois Jirásek. F. L. Věk (Díl první)

I. POČÍNÁ SE OD ADAMA

II. O STARÉ KNIZE S OBRÁZKY

III. DO DESÁTÉHO ROKU

IV. F. VĚK S DOMOVEM SE ROZLOUČÍ

V. KOLÁČE Z DOMOVA A CO SE PRO NĚ STANE

VI. POKLADY SE OTVÍRAJÍ

VII. PRAEMIO DONATUS

VIII. CESTA KAMNY

IX. STARÝ ŽALMAN SE UDOBŘÍ

X. LES DEMOISELLES BUTTEAU

XI. F. VĚK STANE SE UČITELEM I ŽÁKEM

XII. NAMNOZE O HUDBĚ, ALE TÉŽ O DISHARMONIÍCH

XIII. O DVOJÍ LÁSCE

XIV. CORDATUS BOHEMUS

XV. F. VĚK SE DOSTANE ZA KULISY

XVI. KDYŽ DON JUAN V PRAZE POPRVÉ BYL PROVOZOVÁN

XVII. F. VĚK SE THÁLII ODDÁ

XVIII. PANÍ BUTTEAUOVÁ ŽENICHY CHYSTÁ

XIX. F. VĚK SE S OTCEM SVÝM ROZEJDE VE ZLÉM

XX. NOVÁ RÁNA

XXI. F. VĚK SE VRÁTÍ DO SVÉHO DOMOVA

XXII. DOMA

XXIII. F. VĚK SE STANE KUPCEM

XXIV.. F. VĚK SE NA ÚTĚK PŘICHYSTÁ

XXV. DIVNÁ PŘÍHODA

XXVI. SKONČÍ SE DOBŘE, ALE BEZ SVATEB

Отрывок из книги

František Věků, jemuž tou dobou bylo bezmalička šest let, častěji se zatoulal do sousedství; vlastně vplížil, vkradl. Mezi jejich dvorečkem a sousedovou zahrádkou u stavení byl plot, jenž neměl žádné branky. Klučina však našel dvě laťky dole uvolněné a tudy, nadzdvihnuv je, proklouzl jako lasička na zahrádku do sousedství. Starý Žalman o těch volných latích dobře věděl, ale nepřibil jich, dávaje tak mlčky chlapci své svolení.

Nejprve ovocná zahrada sousedova vábila chlapce, jehož rodiče podobné neměli. Zvláště na jaře, když trávník se na ní bujně zazelenal, když pokryl se žlutými pampeliškami, František tuze rád sem zaběhl, aby se tu jako zajíček proskočil. V létě pak a na podzim táhly ho zase ovocné stromy: stará třešně, hrušky dvě, ranní markétka a ovesnice a pak zase jabloně. Také na kraji u potoka se mu dobře líbilo, lépe nežli u nich doma. Trvalo však dlouho, nežli také souseda samého navštívil vůbec a ve světnici jeho zvláště.

.....

Přešli zahrádku pod stromy, kolem Žalmanova stavení, až se zastavili na jeho druhé straně u dveří. Branka i hořejší půle byly zavřeny. Věková přistoupila tiše, nepozorovaně k oknu a opatrně jím nahlédla. Frantíkovi bylo úzko, a zvláště když se také podíval. V černém skřipci železném do zdi zaraženém dohořívala louč. V jejím světle spatřili starého Žalmana stranou u stolu sedícího. Ruce mu ležely na tabuli volně sepjaty. Ale jistě se nemodlil. Tvář jeho vypadala tuze přísně, zamračeně, rty byly pevně sevřeny a oči hleděly pochmurně před se, do prázdna. Bylo tam ticho, jen kvapný tikot zčernalých hodin se ozýval.

Škubl sebou, jak Věková zlehka zaťukala na okno; škubl sebou a rychle vstav vytrhl oharek ze svícnu a šlápnuv na něj zhasil. Ve světnici nastala tma. Věková klepala nanovo.

.....