Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska

Оглавление

Božena Němcová. Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska

VZPOMÍNKY Z CESTY PO UHŘÍCH

Z UHER

UHERSKÉ MĚSTO

(ĎARMOTY)

ŽIVNOST

OKOLÍ A HOSPODÁŘSTVÍ

KOSBA

ŽATVA

SADBA

OVOCE

VINNÁ LOZA

VINOBRAČKA

STATEK

ČELEĎ

OBECNÉ ŘÍZENÍ

ŠKOLY

POVAHA LIDU

OBRAZY ZE ŽIVOTA SLOVENSKÉHO – DOMÁCÍ ŽIVOT

SVATBY

NAROZENINY A KŘESTNĚ HODY

ÚMRTÍ, POHŘEB A KAR

SVÁTKY

KRAJE A LESY VE ZVOLENSKU

POSLEDNÍ MEDVĚD NA ČERCHOVĚ, U CHODOVA NEDALEKO DOMAŽLIC A HONBA NA MEDVĚDA NA POLHOŘE V GAJDOŠOVĚ POTOKU NA SLOVENSKU

SLOVENSKÉ STAROŽITNOSTI

STAROŽITNOSTI V GEMERU

MALOHONTSKÁ STOLICE

STOLICE ZVOLEŇSKÁ

STAROŽITNÉ PAMÁTKY V PODHOŘÍ BUKU V STOLICI BORŠÓDSKÉ

HRY, HÁDANKY, PÍSNĚ A ŘÍKANKY

HRY

TĚLOCVIČNÉ HRY SLOVENSKÝCH CHLAPCŮ

1. HRA NA PANNU

2. PROPLÉTÁNÍ (PREVÍJANIA) VĚNCŮ

3. HRA NA NEVĚSTU

4. HRA NA KUŘÁTKO A JESTŘÁBA

5. HRA NA SVINKU

6. HRA NA PUKANKU

7. VÁNOČNÍ HRA SLOVENSKÝCH CHLAPCŮ

HÁDANKY

PÍSNĚ A ŘÍKANKY

Отрывок из книги

Tak jako u nás v Čechách k nóbl tónu patří, aby si lidé nejen z potřeby, ale více pro vyražení do lázní zajeli – to jest, kdo na to má —, tak to i v Uhřích způsob. —

Jak známo, je v Uhersku velmi mnoho minerálních vod a kúpelí. Že žádná z těch lázní nepožívá té světoznámé pověsti jako třebas naše Karlovary, ani tak navštěvovaná není, toho vinu nelze snad ani tak hledat v slabší moci a léčivosti vody, jako v předešlé uzavřenosti země, netečnosti a nevšímavosti maďarské. – Než proto přece mají několik kúpelí, které po celém Uhersku a sousedním Polsku známé jsou a kamž mnoho hostů přichází; – nejvíce navštěvovány a nejslovutnější jsou lázně v Starém Budíne, tak zvané turecké, „kdě vře voda živým ohňom,“ jak mi jedna žena vykládala, Teplice v Trenčínsku, Sliač ve Zvolensku, lázně bardějovské (Bartfeld), libavské ve Spiši, parádské v Hevešské stolici v Matrách, mimo množství jiných menších, více méně zpustlých, známých a navštěvovaných jen od okolního lidu. —

.....

Mužský kroj neliší se od ostatního mnoho. V zimě vlněné nohavice přilehající, v letě široké plátěné gatě; okolo těla kožený pas, na němž mnoho knoflíků a řetízků mosazných pro ozdobu. – Vrchní díl těla přikrývá košilka, která nezasahá až zcela k pasu, aniž k tělu přiléhá. Rukávy jsou široké, červeně vyšité. – Muži nosí oplecko kožešinou podšité, šuhajci jen v zimě. – Přes sebe nosí pod kolena dlouhé bílé vlněné, černě vyšité kabanice, které přes ramena lehce přehozené, u krku šňůrou přidržené mají. Po boku nesmí chybět na řemeni zavěšený kožený vaček (torba, taška), do něhož, jde-li se přes pole, chléb, slanina a volačo k potřebě se dá, a čutora naplněná slivovicou neb vínem. – Klobúky mají udělané se širokými střechami a okolo dynka červenou šňůru zatočenou. V neděli ovšem octne se tam i piero, které vždy děvče svému šuhajci chystá. – Místo opánků nosí se boty. – Konečně sedli jsme na koce; já ještě s jedním z spolucestovníků sedla do vozu rychtářova. Byl úzký, dlouhý jako bedna, jak je tam obyčejně mají, ale tak měkce bylo v něm nastláno, že nám dobře bylo. – Paní rektorka měla starost, abychom než na stacii dojdeme, hladem nezemřeli, rozkrájela nám celý bochník chleba a mně dala do vozu plnou mošnu hroznů a jiného ovoce, pro něž schválně do vinice poslala, a ještě litovala, že nejeděm „nazpak“ přes Moravce, že by nám dala hrnčok „lekváru“. – Já činila námitky, ale soused můj kynul mi, abych neodpírala, že by nepřijatí dárků hostinnost urazilo. – Nechala jsem tedy paní rektorku do vozu „pratať“, co sama chtěla. – „No, lenže daj pozor, syn muoj!“ volala matěra na Michala, který s námi jel, když ženičce své ruku podal a na koč vyskočil. – Rozloučili jsme se s hostinnými lidmi, doktor úr pokynul děvčatům a gazdinkám milostně rukou, čemuž se hlavy sestrknuvše zasmály, á již ujížděli jsme s vršku dolů. —

Nad Moravci jsou po vrších vinice a na jednom z nejbližších vrchů, as čtvrt hodiny od dědiny, vidět zříceniny hradu súdovského, o němž ale neslyšela jsem více, než že ho Turek zrútil. – Dále mezi vršinami je Lysovec, kde prý za panování Turka ze všech nejukrutnější „pašalik“ sídlel. – Mnoho zůstalo pověstí v ústech lidu o jeho ukrutnostech. – Jednu z nich povídal nám Michal. Chudá jedna vdova měla švarného syna, který ji živil a opatroval, neboť byla slepá. Měl ten šuhaj frajerku, která byla krásná, že nemohla více být. Pašalík slyšel o kráse děvčete a poslal hned pro ni hajduky, by mu ji předvedli. Šuhaj tomu bránil a mnoho hajduků zrubal „baltou“, ale chytli ho, svázali a pašalík kázal k smrti ho ubičovat, což se i stalo. Když to jeho nevěsta slyšela, vrazila do sebe nůž a matka nariekala „ako sirá holubica“ na jich hrobě tak dlouho, „až sa jej srdce od žalosti rozpuklo“. —

.....