Читать книгу F. L. Věk (Díl čtvrtý) - Alois Jirásek - Страница 3

Auto starost měli jenom Věk s Bílkem. Jinde patent přešel tiše, nerozvlnil mrtvě tichou hladinu obecného mínění. „Právo“ městské, na faře, v zámeckých kancelářích na Opočně a v Městě přijali tu zprávu, jak se Věk doslechl, jenom jako změnu titulu. Mluvili přitom také o Napoleonově korunovaci, jež nastávala, uvažovali, bude-li cos takového také ve Vídni, nějaké slavnosti.

V občanstvu, v lidu vyslechli ten patent poslušně nebo netečně. Nešlyť s ním nějaké změny, nic na oko. A nadto dusilo všechny mračno jiných starostí. Trud v polích, po širých lánech jindy bohatých, jako v horské chudé stráni. Všude málo nebo nic. Co týden stoupala cena obilí, drahota uhodila, nastávalo jisti chléb už jedním zubem.

Věk vzpomínal na nebožku matku, jak vypravovala o velké drahotě, když on byl malým hochem, když plakával hlady a starý Žalman mu přistrkával skrze plot skývu chleba. Tenkráte stál korec žita 12 zl. a pšenice 15. A nyní platilo Šestnáct, pšenice devatenáct a korec hrachu zlatých dvacet!

Přitom musil stavět a dokročovala starost o Vašíka. Podzim přišel, školní rok nastával, bylo načase rozhodnou ti se kam s ním. Věková nadhodila, že by mohl ještě tento rok zůstati doma.

„Za rok bys se musila s ním přece rozloučit, jednou to musí být; a za rok by už byl dost starý do gymnasia. To nejde.“

„Tedy do Hradce —“

„Teď v té drahotě do pevnosti? V Litomyšli bude levněji a měli bychom ho u svých lidí —“

„Neznáš jich.“

„Teta je hodná.“

„A sestřenice – A co ten páter —“

Věk se zarazil. Sám už na to kolikrát myslil, kdožvíjaký to poměr, aby se tak Vašík dostal do rodiny, kde ten kněz má snad rozhodující vliv. Ženě namítal, že dle všeho není teď v Litomyšli, ostatně že se o všem přesvědčí.

„A jak?“

„Do Prahy bych za nějaký čas stejně musil, pojedu tam tedy dřív a stavím se v Litomyšli. Přeptám se tam a přesvědčím se co a jak.“

Za týden, když už pole měl opatřeno, bylo začátkem října, vypravoval se do Prahy. Ale ne tak chutě jako jindy, nýbrž vážně a se starostmi. Doma opouštěl nedostavený dům, stěží šindelem pobitý, před sebou měl nejistá jednání s věřiteli a velkokupci. Bylo nutno znovu žádat, aby protáhli lhůtu, aby mu do začátku uvěřili zboží kramářské, hlavně železné. Na to všechno sehnal jen fůru pláten ne tak vysoko naloženou jako jindy, a většinou kopy, jež mu lidé po vsích, sedláci a tkalci, dali na úvěr, jak měli k němu všechnu důvěru. Ba mnozí, jak zaslechli, že kupuje plátna, kopky mu sami nabídli a přinesli.

Na cestu chystal se o den dřív, nežli povoz s plátny vyjede, protože se chtěl stavit v Litomyšli. Večer před odjezdem seděl Věk s rodinou. Nestávalo se to poslední dobou často. Ze stavby, z pole přicházíval pozdě, za tmy, někdy unaven, utrmácen, takže sotva povečeřel, ulehl; jindy zas musel psát psaní nebo zapisovat, pořádnost dělat, počítat. V tom cítily děti požár nejvíce. Jindy večer sedali společně, rodiče jim povídali, zvláště otec. Věk rád vypravoval o svých chlapeckých letech, o Praze, o klášteře; v duchu si přiznal, že mu přešla mladost, že tu vážný věk, že už rád vzpomíná a o minulosti vypravuje.

Ten večer před odjezdem seděli všichni kolem stolu, u něhož hořela louč ve vysokém dřevěném svícnu. Ale sdílný duch blahé družnosti se mezi ně nesnášel. Nebylo tu vnitřní bezstarostnosti, té nálady tichého hnízda, teplého a krytého před bouří a deštěm. Měli se na kolik dní rozejít a teď v těch nesnázích a svízelích bylo to těžší, zvláště Věkové. Tajná bázeň o muže ji obcházela a lítost, co nyní zkusí, jakou bude mít cestu v té nepohodě —

Na Vašíka padala tesknota, jak pohleděl do tmy říjnového večera, kde vítr hučel a stromy na zahradě šuměly. Tam ven někam on také bude muset, otec jede mu hledat místo, už tu u maminky dlouho nebude.

Když šly děti spat, rozloučil se s nimi Věk vřeleji a ne bez pohnutí. Ráno za tmy vzbudila ho žena. Nevěděl, že chvíli nad ním stála s kahánkem v ruce, že jí bylo líto jej vzbudit a poslat do tmy, do sychravá, do deště, jenž se po půlnoci rozšuměl —

Věk se vypravoval chuději nežli jindy, v prostším obleku, v nevalném plášti, s hubenou tobolkou.

Už chtěl vykročiti, vtom vzpomněla Věková, jak psaní od toho pana pátera, co s tím.

„Vidíš, byl bych jako na smrt zapomněl. Vezmu šije pro všechno.“

Schoval je do náprsní kapsy, do svého zápisníku, podíval se na spící děti, políbil je tichým polibkem a rozžehnal se srdečně se ženou, která jej vyprovodila až k vozu. Nedbajíc větru a deště, hleděla za ním, až zapadl v husté ještě tmě mezi staveništi a nehotovými příbytky.

Věk, sedě na slámě, zachumlal se do pláště a krčil se, aby se zahřál a ubránil větru bijícímu ostrými nárazy až do vozu, do tmy pod plachtu, niž bubnoval lijavec. Vpřed poskakoval zardělý svit lucerny po rozmoklé cestě, kolejemi plnými vody, po blátě, jež stříkalo dozadu, vpravo vlevo.

Déšť padal až do rána a po něm ještě kolik hodin. Cesta neveselá, zlá.

I když přestalo pršet, Věk nevyhlížel, nýbrž seděl schoulen a zamyšlen. Myslil na Prahu, na Litomyšl, jak tam pochodí.

O sestřenicích poprvé uslyšel pozdě odpoledne, když vyjel z Vysokého Mýta. Chtěl tam chytnouti poštu a tou dále. Zmeškal však. Zato doptal se v hospodě na povoz z Litomyšle, který sem někoho přivezl a prázdný se domů vracel. Povozník, nevelký, v límcovém starém plášti, v divné čepici s pytlíkem, stínidlem a s ušima, ve vysokých botách, červený, oholený, usmívavý a povídavý, vzal Věka rád s sebou.

Nepršelo, i vítr se tišil, ale šedé, nízké oblaky plaše se hnaly nad opuště – nou krajinou, nad níž se počalo šeřit, v jejíž zorané lány a křoví u potoka v pustých lukách ukládalo se černo, z níž vanul divný stesk, z její opuštěnosti, kterouž dojímal i oheň v dálce sám jediný, večerem řeřavě se prordívající.

Věkovi nebylo do řeči. Cítil divnou úzkost z teskná po svých, jež ho náhle napadlo, z krajiny, jejího smutku, ale povozník ho tak nenechal. Chvíli jel mlčky, pak zakřesal do hubky, hubku vložil na tabák kované dřevěnky, chvíli bafal, na koně hovořil, vrtěl se, ohlížel, na Věka začal a začal zas, i když Věk zpočátku jen zkrátka odpovídal. Až ze sebe tu nehovornost setřásl a oživl, jak mu připadlo, že ten starý kmoch jistě něco ví. Začali o hospodách, která je v Litomyšli nejlepší, promluvili o trhu a obilí, povozník ponaříkal, jak také ovsu hrozně připlatilo, jaképak mohou být výdělky s koňmi; Věk se také zeptal na studentské byty, je-li jich dost a jak jsou drahé.

Povozník ochotně navázal na tu otázku, a bodejť, bodejť, školy že už brzo začnou, no míst že dost, ó dost, co bude chtít, na vybranou, lepší a dražší, také levnější. Věk prohodil, že paní Jetmarová, jak slyšel —

„Že by vzala studenty?“ vpadl povozník, „a ne, to ne; mívala studenty, to ano, ale teď už ne, ona je už stará.“

„Ale má dcery.“

„To má, dvě, ale ty mají taky dost co dělat, Amálka, ta vyšívá, a Baruška si hledí hospodářství.“

„Mají pole?“

„Podědily po strýci, po bratru nebožtíka, hezkých pár korců.“

„Že prý jsou tak tuze pobožné – “

Starý povozník v plášti se zas otočil jako na obrtlíku. „Pobožný jsou, jak se sluší a patří, to ano, ale žádné pobožničky, víme, modlářky, to já znám, vždyť ostávám nedaleko, hodné ženské, zvláště stará; Baruška je ostřejší, ale ostatek —“

„Tak by byl u nich dobrý kvartýr pro malého studenta.“

„Bodejť byl, kdyby jen vzaly, byl by jako u svých, ale oni nikoho nevěrnou; a mívaly studenty, ještě za nebožtíka a pak také; byl by jich hodný houfek. A všichni na ně pamatujou, to se každý tolik hlásí, když přijde do Litomyšle, kněží a i doktoři.“

„A co pan páter Kornel,“ optal se Věk náhle a jistě, jako by ho znal.

„No, ten taky – Znají ho! Ten u Jetmarů vyštudýroval; celé studie u nich ostával. Ten k nim také chodil.“

„Už není v Litomyšli —,“ zkoumal Věk.

„Není, ale není tuze dávno pryč. To se něco v klášteře šustlo, povídalo se, že měl něco s páterem rektorem, a Šup – štandopede do Strážnice nebo kamsi do takového hnízda.“

Věkovi odlehlo. První zprávy nebyly nepříznivé a také ten mrak o páterovi Kornelovi nebyl tak černý. Nechtěl se už více vyptávati. Povozník jel mlčky, pak pojednou zarazil, seskočil, aby zatáhl za řetěz, neboť měli sjeti z kopečka a stmívalo se. Sotvaže však opět usedl, hned se zas dozadu otočil, už netvárný v siluetě, jak se mu čepice, hlava, ramena v límcovém starém plášti temnem nějak rozplývavě šířily, a zase na Věka, tak tedy že hledá kvartýr, a to že by Strnadka a Vopleštilka, a u Oseckých, tam že by bylo, taky u Vandasů – Celou řadu studentských bytů uváděl.

Věk poslouchal, také se na ty byty sem tam optal, ale ne už s tou horlivostí jako prve. Ochaboval, umlkal, až pak se zase vzpružil, když se před nimi začervenaly v hustém šeru litomyšlské věže, zámecká, piaristského kostela, a níž pod nimi věž nad městskou branou.

Projeli předměstím většinou dřevěných příbytků, jichž okna rudě zářila stromovím zahrad, kolem „sboru“, projeli tmavou branou do dlouhého náměstí, vroubeného vpravo vlevo podsíněmi. Osvětlení nemělo, podivné štíty starých domů tratily se v temnu, průčelí černě splývala; jen okna rudě z nich vyzařovala. Podsíně dole také bez osvětlení, ne však docela bez světla. Zář z krámů padala do nich jasnými pruhy a zardělý, mihavý svit dřevěných luceren, jež měly prodavačky pečiva na krámcích při pilířích oblouků. Rušno tam bylo, lidé chodili vzhůru, dolů, dva tmavé proudy, z nichž šumělo až do náměstí. Věk, jak povozník jej vezl celým prostranstvím, zvolna, neb koník šel už jen krokem, zeptal se na paní Jetmarovou, snad že bydlí tu někde. „A ne, tady ne, až za rynkem, hned za branou —“ Ukazoval bičem před se, pak vpravo, na tupý úhel náměstí, tam že je Černý medvěd, jak o něm povídal. Trhnul prudčeji opratí. Proti nim přijížděl kočár tažený čtyřmi, pošta nebo diligence, nebylo dobře rozeznati, v temnu hrkotal vysoký, dlouhý, jako mátoha, v kmitavé záři svítilny na voji mihli se koně, po břicha zablácení, až se z nich kouřilo. Přijeli, kočí na kozlíku zatroubil. Nota, jindy veselá, rozlehla se zaraženě opuštěným náměstím, tmou říjnového večera, v níž se kolébal cestovní povoz jako černá kra.

Věk, vyrovnav se s povozníkem, sestoupil do klenutého a dlouhého průjezdu U medvěda, visutou lucernou chatrně osvětleného; mezi kočáry a okroči v něm umístěnými, pak po několika schodech dostal se do prostorné hostinské jizby, kdež na stolech hořely lojové svíčky v dřevěných svícnech s íidibusy, kdež sedělo několik cizinců a vpředu, ve „formance“, několik kočí. Dlouho se tu nezdržel. Byl roztřesen celodenní jízdou, utrmácen, toužil po loži —

Ráno vyšel se podívat na město. K tetě bylo ještě příliš časně. Vycházel chutě, s jasnější myslí. Tvrdým spánkem osvěžel, ráno bylo jiskrné a při snídaní mohl se vyptat na tetu. S šenkýřkou se dal do řeči. Povozník včera mluvil pravdu. Alespoň šenkýřčiny zprávy také tak vypovídaly. O páteru Kornelovi však víc. To také uslyšel, že k Jetmarům docházel a z toho že lidé namluvili, to že za Máli, že se mají rádi už od studentských let.

„A kdyby,“ bránila hospodská, „ať si mají, co je komu po tom; a bylo to ve vší počestnosti, žádný nemoh nic říct, jen co je pravda – A vždyť by stará Jetmarka nic špatného nestrpěla, to pánbůh chraň.“

Věk cítil, že ta obrana je bezděky i proti němu, že také v duchu obviňoval. Než nevzpíral se, nepochyboval o šenkýřčiných slovech, neboť mu uvolňovala. Myslil na ně, i když vyšel, na své příbuzné, jak dobře kombinoval, jak s psaním a co Máli, až se k ní přihlásí a poví, kdo je.

Šel náměstím. Ze dvou, ze tří domů vyváželi hnůj, z jiného výpalky. (Měliť v tomto polařském městě v domech v náměstí dle staré výsady pálenky.) Na podsíních placho; živěji poblíže brány, kterou přijel, před poštou, patrovou budovou mansardové střechy, kdež prováděli uhnaného koně vychrtlého kurýra v plášti a vysokých botách, jenž před chvilenkou přiharcoval a jemuž právě vyváděli z dunivého průjezdu rozlehlé pošty podloženého, svěžích sil.

Za poštou v táhlém, nevysokém návrší renesanční zámek v zahradě a nevelkém parku, vpravo od něho přes cestu piaristská kolej, kostel, gymnasium, z této strany patrové, jednoduché stavení s věžičkou na střeše. Bylo tu ticho. Prostranství před ním nehemžilo se ještě studenty. Věk se tam zadíval. Sem by tedy měl Vašík —

V kostele, vysokém a prostorném, sloužilo několik kněží mše. V lavicích skoro prázdno, u hlavního oltáře plněji. Rada piaristských kleriků se tam v oratoři modlila. Věk prohlížel kněží u oltářů; jeden z nich staroušek bílé hlavy, ostatní muži nejlepších let. Kterého z nich, vzpomínalo srdce otcovo, bude mít Vašík, přijde-li sem, před kterým z nich se snad bude třást, ztupí–li jej někdo z nich pro němčinu jako jej před léty na Novém Městě pražském, kdy ho za vlasy třepali a nadávali mu „du Raker-Šlovake“.

Do konce nevydržel. Neměl stání, nemohl se dočkat rozhodnutí a také spěchal, aby ještě dnes se mohl vydati na cestu. Obešed klášter, pustil se kolem jeho zahrady podél vysoké zdi, jež zbyla ze starého městského opevnění, a dostal se tak k horní bráně. Za tou, věděl od povozníka, bydlela teta.

Její dům stál v řadě při silnici, vedoucí na Moravu. Byl úzký, o jednom patře. Vůz stál před ním, u vozu však nikdo a nikdo také na síni. Z té vedla vpravo úzká šíje na dvorek a několik dřevěných schodů se starobylým dřevěným zábradlím nalevo do zvýšeného přízemního bytu vzadu. Všude ticho a prázdno. Ani v předsíni, dost šeré, do které Věk nejprve vstoupil a v níž se zarudle třpytilo měděné náčiní na stěně, nikoho nezastal. Sklené přepažení dělilo ji od vlastní jizby, prostorné, dřevěného stropu.

Tam u okna zahlédl nějakou ženskou světlých vlasů, sedící u rámu, a proti ní selku v pestrém šátku na pokos, v bílém „ožidlí“, nabíraném kolem krku. Neslyšeli, že někdo vstoupil do předsíně, a Věk hned dále nepokročil a prohlížel ty tam u okna v plném světle jasného rána, vlastně selku ne, nýbrž tu druhou u rámu, u vyšívání, světlých, na pěkné čelo hladce přičesaných vlasů. Měla bělostný lehký šátek křížem přes ňadra; nad ním na hrdle zahlédl černou sametku. Byla v tmavých šatech krátkého života, úzkých rukávů. Nějak ušlechtile Věkovi připadla, jako z cukru. „Jistě Máli,“ usuzoval.

Když vstoupil, klidně se obrátila. Nebyla již mladistvě svěží, dobrých třicet let bylo jí znáti ve tváři už vadnoucí sličnosti. Ušlechtilý nos a modré, velmi pěkné oči připomínaly ji nejvíce. Když Věk pozdravil a přistupoval, bezděky přimhouřila zrak.

„Ach, krátkozraká,“ mihlo se mu, „to snad ta zmýlená v psaních —“ Jak se přihlašoval, všiml si vyšívání v rámu, bělostným hedvábím na sněžném kmentu nějakého selského čepce. Jak řekl, kdo je a odkud, rázem rozevřela sestřenice oči jako u vyjevení a zardělý stín se jí kmitl pohublou, jako unylou tváří až do čela.

Jak rychle vstala, uzřel Věk, že je slušně vysoká, hubená, ale pěkně urostlá. Cos jemného, aristokratického bylo v jejím zjevu, až překvapovalo v té prosté měšťanské světnici starého, jednoduchého nábytku, z něhož na tmavé polici svítily kovově bělošedým leskem hojné cínové talíře, konvice, misky a mísy, patrně dědictví po otci cínaři.

Máli Věka uvítala, ruky však nepodala. Zapomněla na to v rozpacích; ještěže selka vstala, jadrně ohlašujíc, tak že nebude zdržovat, že se podívá za panímaminkou. Než ta vyšla v ten okamžik z vedlejšího pokojíka, stará paní nevelká, suchoučká, s šátkem přes prsa, v modré zástěře, s kapsářem, v pantoflích. Zvadlé, hubené ruce byly obnaženy, krátké rukávy bělostné košile kryly jen ramena a část paží. Prokvetlé vlasy, na stezku rozčesané, měla stočeny v hubený uzlíček, z něhož trčel nad vyschlým týlem prostý tmavý hřeben. V ruce měla prázdný košík, v němž jim selka přinesla dvě kuřata.

Věk tetu nepoznal; její obraz, jak si ho zachoval z chlapeckých let a ještě nejasný, vypadal jinak.

A přece jak ji zhlédl, až v něm zatrnulo. Nebožka matka, jak byla za posledních let, tak suchoučká a vetchá, s tím hřebenem nad uvadlým týlem, chodící šukavým krokem jako v pospěchu, kmitla se mu a živě zatanula; tím jakoby zažehnut náhlou příchylností hlásil se k tetě upřímně, srdečně, bez přetvářky.

Přijala ho v radostném úžasu. Ruce mu podala, do tváře hleděla, žasla, vykřikovala, povzdechla, ach, ach, kdo by řek, ach božej inu pravda, to že jsou léta – a co doma, co on, jak s tím ohněm, ó pane králi, že slyšeli —

Máli k nim přistoupila, vrátivši se ode dveří, kam až se selkou došla.

„Ach, Malinko, vidíš, František! Vy jste se ještě nikdá neviděli, František, bratránek z Dobrušky, víš, jak jsem vám o něm a o strýčkoj vždycky povídala – A to je Malinka, mladší, a Baruška – kde je, ach, venku na zahradě, nebo v chlívě, máme ti – bože tykám jim – hospodářství, to Baruška všechno obstarává, to je její radost, a tuhle zas Malinka, ta zas jen vyšívat, všecko jako květ, inu, každé dítě k něčemu jinému – A Malinka – a vy jste už spolu mluvili – A co žes nepsal – Psali jsme ti po tom ohni, tady Malinka, tolik jsme se načekali —“

V Máliných očích zamžikalo nejistotou i napětím. Maně sáhla po rámu s vyšíváním, nachýlila se k němu, hned však zvedla hlavu, jak Věk odpověděl s líčeným úžasem:

„Psali? A já nic nedostal. Kdy jste mi psali?“

„A kdy to, Malinko, bylo; počkejme —“ Teta začala počítat, ale Věk jí nenechal, jistěže se psaní asi ztratilo, to že u nich není teď nic divného, zvláště teď v tom hrozném zmatku po ohni, všakže to nebylo první ztracené psaní. A začal, aby zamluvil, o požáru. Musil ke stolu; stará Jetmarová s dcerou usedly proti němu. Věk dobře vystihl, že sestřenice hledí na něj jasněji, ale přece nejisté a zkoumavě.

Jen začal, vzpomněla teta zase na Barušku, ta že by také měla tu být a slyšet, ta že by – Máli vstala a chtěla ji zavolat.

„Ne, ne, Malinko, ty bys – fouká tam, inu, Šimona, Judy, zůstaň, já se podívám —“

Vtom se Baruška sama hlásila. Na síni se ozval její hlas ostře a velitelsky. Děvečce něco poroučela a pojednou ji měli ve světnici, červenou od větru, v kabátku, hlavu v šátku na uzel do týla uvázaném. Byla menší nežli Máli, skoro krátká, ale složitější, plnější a také starší, dobrých čtyřicet let. Svěží, studený vzduch z ní zavanul, jak přistupovala ke stolu. Na Věka se zkoumavě podívala, a když jí matka oznámila, koho tu mají, hned k němu, jako dávná známá, a to že je pěkný, že jim ani neodepsal, když tuhle Malinka psala, co se načekali; nechtěla ani věřit, když jí řekl, že psaní nedostal, že nedošlo, to že není možná, a hned zas, ať si ji tuze neprohlíží, že jde z pole, že je tu hospodářem, a jak že on se k nim stočil.

Svlékla kabátek, sdělala s hlavy šátek; objevil se prostý účes, matčinu podobný. Věka překvapila, ale nezarazila. Hned jak spustila, porozuměl, co ten štipec „Nasenstüber“ z psaní P. Kornela. Také si musil hned povšimnout, že k Máli, vedle níž vypadala dost drsně, má se šetrně až něžně, že ji s tetou asi mají jako v bavlnce.

Usedli u stolu. Věk líčil dobrušský požár; stará Jetmarová se křižovala, povzdychovala jménem božím a vzpomínala, ptala se hned na toho, hned na onoho souseda z jejích mladých let, a jak s tím, co u těch, a zase dcerám připomínala, to že je ten, vědí-li, jak vypravovala, a ten zas ten – Máli naslouchala tiše, trnouc a povzdechujíc nad těmi hrůzami; Baruška nejvíc počítala škody v hospodářství, na dobytku, ach bože, to že je co říct, a co dělali po ohni, co dělali, a kdyby ty krávy byly Věkovi shořely! O těch pověděl hlavně kvůli ní. Pak se také zmínil, schválně, jaké mají nesnáze s kostelem.

„To věřím, ách, boží kostelíček – a co jsem se tam nachodila —,“ litovala stará Jetmarová; Baruška jí vskočila do řeči, a co, však že pánbůh v takovém neštěstí leccos odpustí, však že se může každý pomodlit, jak to jde, doma, při práci.

„Jen když to jde ze srdce,“ přisvědčila Máli nějak cituplně, mírným hlasem, jako by se šetřila.

Věk pokračoval živěji. Z propovědí obou sester prokmitovalo jasněji. Vypravoval, líčil neštěstí města i své, ač ho dopředu nestavěl. Teta pořád ho ještě zastavovala otázkami, a to-li také shořelo, v jeho stavení, jež měla ještě v živé paměti, i zahradu, všecko a sousedství. Pak došel k jádru, že ku všemu má teď ještě starost s hochem, stran škol, kam s ním.

Baruška se na něj zostra podívala. Máli se hnula, po matce ohlédla; ta posvědčovala, a bodejť, a bože, a tak už synáčka do škol, už do latiny!

Ze jede do Prahy se zbožím, pokračoval Věk, že se tu u nich stavuje a kvůli chlapci, že se chce přeptat stran škol a stran bytu.

„I bože, Františku, i bože – jakpak ne – a kdyby,“ Jetmarová se ohlédla po dcerách a hned obracela: „Taky jsme mívali studenty na kvartýru, léta letoucí, ale teď už —“

„Maminka je stará, aby se s kluky zlobila —,“ vskočila Baruška do řeči.

„A já mám práce plné ruce a tady Máli, ta k tomu není, a má své – viď —“

Máli nepřisvědčila, jen se rozpačitě usmála.

„A taky ta zodpovědnost,“ hradila Baruška dál, „takhle když jsou ti hoši rozpustilí nebo z domu rozmazlení —“

„Můj Vašík není,“ Věk se usmál, „nic jsem nestrpěl, ale nerad bych dělal nesnáze, neřeknu, že jsem nemyslil na vás, tetičko, vždyť bych měl hocha v dobrých rukou, u přátel, a ne u cizích, hoch byl by jako v rodině, mohl bych být uspokojený a žena také, ale když tetička —“

„Ale copak o mne, to bych já – to ty holky mají takovou starost, já bych – a je to Francův vnouček – ale —,“ ohlédla se po Barušce a hned se zas zarážela, „když ono přec —“

Věk vstal, že se nejprve podívá do koleje přeptat se, jak bude s přijmutím Vašíkovým, že půjde k páteru prefektovi, k tomu nejdřív, a pak až zví, že by sháněl byt.

„Škoda,“ povzdechla stará Jetmarová víc k dcerám, „že tu není páter Kornel, ten by poradil a taky pomohl. On,“ obracela se k Věkovi, „ten pan páter býval u nás na kvartýru, když študoval, celé gymnasium byl u nás —“

Věk maně pohlédl na Máli a ona vtom na něj. Než Věk jako by poprvé slyšel o P. Kornelovi, naslouchal klidně i ptal se; teta i Baruška se o něm rozhovořily, jak se k nim hlásil, že je z koleje navštěvoval, tuze hodný, všude že ho měli rádi, ale že se nepohodl s páterem rektorem, hloupost to byla, o okurky, o nakládání okurek a pak také něco skrze školu, páter rektor že hned psal provinciálovi, a už to bylo: páter Kornel musil do Strážnice, ač se mu nechtělo; oh, tuze nerad, bodejť tak daleko, a jak se mu tam stýská, psal jim.

Máli nebylo vhod, že se matka o P. Kornelovi tak rozhovořila; naslouchala netrpělivě, a jak zaslechla o jeho psaní, vpadla do řeči: „Snad by pan páter Damas tady panu bratranci poradil, ten je dobrý přítel pana pátera —“ Ale nejmenovala, nedořekla.

Baruška to také schválila, a nač by se pátera rektora prosil.

Věk odešel; jen zavřel dvéře, mávla Baruška rezolutně rukou proti matce.

„Tak vidějí, maminko, ještě by se jim stýskalo po strávníkoj.“

„Ale božínku – vždyť já – Nic se mně nestýská, Baruško, nic, ale když přece, nediv se, vždyť je to už náš jediný přátelský a hodný člověk.“

„To se zdá a hospodářský, ale copak je plátno.“

„Ale to neštěstí, co ho stihlo,“ připomínala Máli.

„Taky nejsem špalek, to já vím, nechtěla bych být na jeho místě. Ale mám svého dost, a ty, Malinko, taky, a tak by to ostalo na nich, maminko. Ještě toho málo užili. A aby se to vyplácelo —“

„Vždyť on by to snad zadarmo nechtěl, Baruško.“

„To jistě ne,“ přisvědčovala Máli, „je nóbl člověk.“

„A já bych snad taky na něm nechtěla zvejdělčit.“

„Tak když, děti, nechcete, aby vám to mělo překážet – já jen myslila, když to je Francův syn – Copak bysme mu k obědu —“ Stará Jetmarka se podívala na Barušku.

„Do hospody ho přece nenecháme,“ hartusivě přisvědčovala Baruška, „něco ustrojte.“

„Nudlovou polívčičku, maso a pak třeba pečínku špekem protýkanou.“

„A co po mase —“

„Mélšpajs,“ doplnila Máli mírně, skoro něžně, „vědí, třeba —“

„No to si udělejte, já už jdu.“ Baruška vzala za kliku.

„A co, Baruško, kdyby přišel dřív a říkal zas —“

„Ó ten už neřekne —,“ tvrdila Máli, sedajíc k rámu s vyšíváním.

„Dotěra není.“ Baruška se u dveří obrátila. „Kdyby to mohlo být, ale když —“ Nedořekla, znělo to však určitě. Otevřela a vykročila do předsíně a tou ven —

Věk vyšel s dojmem, tady že nepochodil. Nebylo mu to jedno, neboť z toho, co viděl, soudil, že není u tety tak, jak se domýšlel, že by tu Vašík byl dobře opatřen. Nejlíp u staré tety. Ta se Věkovi zalíbila. Nezměnila se, zůstala jí stará příchylnost přátelská. Ale dcery – a zvláště Baruška! Máli jen asi pro to psaní hned se tak nevyslovila jako sestra. Bylo vidět, že mu dost nevěřila, a tuší, že to psaní má. Vašíka nechtějí. Mrzelo ho to a uvažoval, co teď, co tu. První nezdar nedával mu hrubě chuti na cestu do koleje. Ale šel, aby, když už takovou cestu vážil, zvěděl a přesvědčil se, jak by bylo tam.

U fortny zazvonil, a když šedivý fortnýř v černých punčochách a ve střevících mu otevřel, vstoupil na chodbu kolem kvadratury, upravené na zahrádku dost chudou. Byla již pustá a pestřila se jen spadalým listím křovin a kalinového stromku. Zastal v ní suchého kněze piaristu v sutaně. Od něho zvěděl, že páter Damas není doma, že dnes ráno odjel a že se vrátí až zítra nebo pozejtří; pan páter rektor že je asi doma, buď nahoře, nebo vzadu v zahradě.

Dva klerikové, červení a silní, bez klobouku, které potkal na širokých dřevěných schodech, vedoucích do patra, zjistili Věkovi, že je pan páter rektor doma, ne v zahradě. Hlučný jejich hovor nesl se za ním zdola od tiché kvadratury nahoru do dlouhé, vybílené chodby. Celou chodbou bílé dvéře vedle dveří a tu ty, jak klerikové vyznačili, k bytu pátera prefekta.

P. German Hradecký, rektor koleje, prefekt gymnasia a ředitel městské školy, litomyšlský rodák, velký, vážný, ne v sutaně, nýbrž v černém kabátě domácím, v botách vysokých, lesklých holení, s černou sametovou čepičkou na temeni hlavy, přijal Věka velmi důstojně, zvážněl však, když se Věk prohlásil, že býval také žákem piaristským. Na toto prohlášení spustil rektor také hned po německu a chvíli hovořil, pak opět česky a dál míchané. Ptal se na Věkový bývalé profesory, na Dobrušku, na požár. Stran Vašíka pronesl obavu, bude-li jen dost v němčině honěný, obstojí-li při zkoušce.

„Je to kříž, reverendissime, s tou němčinou,“ povzdechl Věk vážně, „co chlapců, a s dobrou hlavou, vázne pro němčinu ve studiích, co se nasouží, ba leckterý se pro ni ani do škol nedostane; to kdyby směl v mateřském jazyku —“

„Co jich napadá!“ vykřikl rektor a máchl rukou; zableskla se v ní stříbrná tabatěrka, již právě vzal se stolu. „Das sagen Sie, ein studierter Mann? Co by byli bez němčiny, řekněme jen v jejich kšeftu – Und dann mit Verbreitung der deutschen Sprache breitet sich von selbst die Bildung im Lande immer mehr aus. Kde by ji vzali v mateřštině, jak povídali. Und dann, die Kenntnis der deutschen Sprache verschafft den Kanzeleien, Dikasterien, dem Soldaten und Adelstande Leute, die sie sonst in dem Auslande suchen mussten, a to teď naši Čecháčkové zastanou. A stran toho trápení —,“ usmál se, „to není všude stejně. Jak se kde učí. Když se jejich synáček učil, tak to snad půjde, a když by to nešlo, máme tu Stadtschul, tam si dávají naši páni na němčině záležet. Tak jen synáčka přivedou, a co může, ať se ještě učí. Jdou spánembohem. Ich empfehle mich —“

Věk vyšel z koleje zaražen, ač byl vlídněji přijat, nežli by se byl dle řeči sestřenic nadál. K tetě hned nešel. Vracel se oklikou, zamyšlen. Dojem z koleje dosud nevyzněl. Pořád ještě byl u rektora, jak hned začal po německu, když uslyšel, že je Věk studovaný, a znělo to jako pochluba, když řekl, že si tu dávají na němčině záležet. Tu snad víc nežli kde jinde je němčina grunt všeho a bez ní nic. Jak Vašík obstojí – As bytem také tak – Samá nesnáz. Vzpomněl na ženu, jak ta by teď ještě víc domlouvala. Má skoro pravdu. Aby ho dal k cizím – Je sem daleko, v Hradci by mohli spíše dohlédnout. To kdyby byl u tety – Ale když ty staré panny —

U tety se ho nemohly dočkat. Máli už vyšla na síň vyhlédnout do ulice, nejde-li, když matka přes tu chvíli a pak už s nepokojem se po něm ptala. Když se Máli vrátila, prostírala stará Jetmarová v pokoji na stůl, zamyšleně si pozvukujíc vzdychavě ve dvou tónech „hh“ a zase „jo jo“ – Máli poznala po té jednotvárné samomluvě, že maminku něco tíží. Tušila, že to kvůli bratranci z Dobrušky, kterého se ona sama tak lekla a který si ji záhy získal svou šetrností, když se nepřihlásil s psaním pátera Kornela, které bylo jen jí psáno, a nějako jiné listy, jim všem. Kdyby teď- když —

Jetmarka se zalekla, když uslyšela, že „Františka“ není vidět.

„A to on snad už ani nepřijde, snad se rozhněval, když – To jste – bože, vždyť bych já – jaképak také strachy, vždyť bych ráda všecko udala a stačila bych, ba bodejť! A on takový hodný – Co by nebožtík Franc, bože, bože! Jeho vnoučka, tak ho zrovna odstrčit.“

„Ale ty starosti, co by měli!“

„Starosti! A co teď bez starostí! Ty šiješ, vyšíváš, a při tom bys ostala a Baruška taky při svém, a já bych to ráda dělala, bylo by mně veseleji, měla bych jako vnoučka —“ Vyhrkla v tom proudu. Umlkla však náhle, jako by se lekla, co to řekla.

Máli na ni upřeně, užasle pohlédla, okamžik mlčela, pak jako by še hájila, řekla tišším hlasem: „Copak já, mutrle, já bych, mně by ten hošík nepřekážel, a on, bratranec, se zdá hodný!“

„Tak, no tak, Malinko, tak beruško, vidíš – Ale když Baruška – Ta kdyby – ale já jí neřeknu, aby pak – A František snad přece přijde, musím nudličky zavařit,“ a šukavě rychlým krokem jako myška pospíchala za sklenou přehradu do kuchyně.

Máli sedla k rámu, vyšívala však roztržitě a po okamžiky hleděla v zamyšlení před se. Pak ji Baruška vyrušila, vrátivši se ze stodoly. „Už přišel?“ ptala se dost dychtivě. „Ještě ne, a maminka má už strach.“

„Proč?“

„Že snad už nepřijde.“

„Bodejť!“

„Ale toho studentka by ráda. Řekla, že by ho, jen poslouchej, řekla, že by ho měla jako vnoučka.“ To mluvila volněji, upírajíc oči na Barušku, jež jakoby nevěříc opáčila:

„Vnoučka?“ A prudce vyhrkla. „Snad se jí po něm nestýská!“

„Teď už myslím, že stýská. Kdo si pomyslil! Ale nic jí neříkej, nech ji, ona chudák, jak jí to slovo uklouzlo, se zrovna lekla. Ale ono, Baruško, víš, je to snad pravda.“

„S tím vnoučkem. Tak jí ho dej!“ Baruška se chtěla usmát, řekla to však ostře. „A toho hocha ani nezná.“

„Ale je z Dobrušky, měla by s kým o ní hovořit.“

„A o strýci Francovi.“ Baruška se zlostně usmála.

Vstoupil Věk. Vtom také stará Jetmarová vyšla z kuchyně, zardělá, s vařečkou v ruce. Věka vítala radostně, domlouvajíc, co tak pozdě, že už dlouho čekají.

Pověděl, že se zdržel, jak pochodil v koleji, že byl také v hospodě se vyrovnat.

„Snad bys už nechtěl jet!“

Oznámil, že odjede za chvíli, že se mu nahodila příležitost do Mýta. Máli se zarazila, stará Jetmarová se lekla, Baruška udiveně naň upřela oči.

„A co s kvartýrem?“ zeptala se.

„Rozmyslil jsem si to. Když jsem neměl u vás štěstí, tu mne napadlo, že když by hoch měl být u cizích, že by bylo líp, když bych ho měl blíž, víc na očích, a žena by byla také radši. A ty cesty —“

„Tak bys ho do Litomyšle ani nedal!“ lekla se Jetmarová.

„Už asi ne.“

„No no,“ ostře, ale s úsměvem chlácholila Baruška, „hned trucy, pane bratrance!“

„To ne, ale —“

„Ale vždyť já bych ho chtěla!“ vyhrkla stařena.

„A já jen kvůli mutrle tuhle myslila —“

„A jen ta zlá Barka, jenom ta brání!“ Baruška pohodila pravicí. „Teď to ostane na ni, bodejť! No vědí, maminko, já kvůli nim, ale až se budou zlobit, až hošek nebude chtít poslouchat —“

„Nasolíte mu jich!“ vpadl Věk s úsměvem.

„Tak nic mazlit, pane bratrance!“ diktovala Baruška.

„O to žádám.“

„A tak už nic utíkat – plášť pěkně dolů!“ poroučela. Máli usmívajíc se mírně dodala, že příležitost počká, a stará Jetmarka rozradovaná, hledíc z jednoho na druhého, přisvědčovala, až pojednou vzpomněla: „A polívčička už je a všecko, pečínka by vysmahla.“ Stařensky rychle se otočivši, pospíchala do kuchyně.

Ta chvíle je všechny sblížila. Za oběda jednali už jako dobří známí, hovor se rozehříval. Slovo měla Baruška. Než více nežli ji pozoroval Věk Máli. Předtím dost skoupá na slovo, víc pozorujíc v napětí a nejistotě, uspokojila se patrně Věkovým jednáním.

Po obědě musil s Baruškou na dvorek, do chléva, na krávy se podívat, pak ze dvorka po několika schodech tarasem do zahrady táhnoucí se za domem, odkudž bylo viděti ku hřbitovu a do polí. Ukazovala mu, kterým směrem mají role; i stodolu dál stranou ukázala, čtvrt té krajné že jest jejich a že mají ještě čtvrt druhé stodoly na druhé straně, za horní branou. Vše v hospodářství mu ukázala a pověděla o nebožtíku strejčkovi, starém mládenci, po němž dědily.

Když se vrátili, byla druhá pocta, kafíčko, již připravena. Při něm jednalo se nejvíc o Vašíčkovi a jeho příchodu. Věk nebyl s Máli ani na okamžik o samotě. Kmitlo se mu, aby jí psaní P. Kornela nějak tajně podstrčil. Nerozhodl se však, a nebylo také příležitosti.

Smrákalo se, když vyjel od Černého medvěda, míře do Vysokého Mýta a odtud do Prahy.