Читать книгу Hřbitovní kvítí - Jan Neruda - Страница 7

Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,

že mou píseň soucit pravý znamená, –

lehko zpívá pouta, kdo sám u porobě,

koho chladně zeď snad střeží kamenná.

Znám ten věčný boj, jenž před svítáním začne,

který neukončí se snad za šera,

v kolébce jejž vzbudí žití ráno lačné,

který v žití přešlém nemře zvečera.

Boj ten denní o chléb s brannou skutečností,

lup kde vítězi píď změří dítěte,

doufání vždy nové v milost budoucnosti,

nadějí smrt náhlou v plném rozkvěte.

Z věnce, který z idejí si mladost svila,

každý den v hrob lístek umí pohřbíti,

dnové, lístky prchnou – hlína dešť ten vpila –

živils se, bys mohl jednou umříti.