Читать книгу F. L. Věk (Díl pátý) - Alois Jirásek - Страница 2

Pršelo až do poledne. Václav vyšel po obědě z domu a neřekl, že jde otci naproti. Uvažoval, že když se na Opočně tak dlouho zdržel, že tam jistě má těžké jednání pro ten dluh, že snad tam shání jinde pomoc, jestliže na zámku nepovolili.

Otce došel na rozcestí k Mělčanům u kříže pod starou lipou. Bez úvodu, přímo se ho zeptal, jak pochodil na kanceláři.

„Maminka ti řekla —“

„Řekla, všechno, tatínku. Mluvili jsme o tom.“

„Naříkala —“

„Čeká vás s velkou starostí.“

„Nešel jsem nadarmo, tady by to snad šlo. Počkají, když jsem jim všecko vyložil, nový vrchní je citelný člověk. Ale to ještě není vyhráno. Je tady ještě jiné placení. A kdyby i v Praze,“ dodal kvapně, „u Stojespallů se to nějak srovnalo, co ty – Řekla ti maminka —“

„Řekla. Ale o mne se nestarejte, jen když vy byste nemusili odtud.“

Pověděl, co již matce řekl, a také hned vyložil, jaký jeho plán. Byl prostý, obyčejný, ale za těch poměrů, za obecné drahoty a nouze velmi odvážný.

Chtěl v Praze hodiny dávat, učit po domech hudbě, liternímu, s malými studenty opakovat.

„Najdeš-li jen co,“ namítl starostlivě Věk. „Kdo si teď vezme domácího učitele —“

„Jsou přec zámožné rodiny. Jen mít známosti. Pan farář dobřanský je jistě má a vy také, pantáto. Doktor Held vám k vůli snad něco udělá.“

Věk sám, už dříve, když o synově budoucnosti uvažoval, vzpomněl na své známé v Praze, a jmenovitě na třebechovického rodáka. Ale to vše měl za nejisté, za nedostačující a nechtěl syna pustit do světa jen tak beze všeho a nechat jej tam beze vší podpory, bez základu, nazdařbůh těžkému životu, v samé klopotě a nouzi. Ale teď, když Václav sám se k tomu odhodlal, nevyvracel mu to, ale také hned neschválil, připomínaje mu, že to těžký úkol, že ani netuší.

Věková stlala synovi večer toho dne s klidnější myslí. Věděla, jak muž pochodil na Opočně a že by Vašíkovi nebránil, jak sám jí řekl, že konečně co, ať to zkusí; také jí svěřil, že se pokusí Vašíkovi o pomoc, že s ním zítra zajde na Dobřany. Měl nazejtří neodkladnou obchodní cestu na Nové Město. Rozhodl se však, že se tam přímo nevydá, nýbrž oklikou přes Dobřany, aby tam s farářem Zieglerem pojednal o synově záležitosti.

Jitro bylo neveselé; studeně válo a mraky se hnaly nad krajinou ještě prosáklou včerejším lijavým deštěm. Čím dále za městem a výše kráčeli k Bačetínu a dále do kopců mezi ouhory a lesíky, bylo chmurněji. Nikoho nepotkávali, nikoho neviděli v pustýph polích, leda tu a tam pasáka u stáda krav stojícího s pytlem přes hlavu a přes ramena nebo skrčeného u ohníčka, jehož bělavý dým nízko, plazivě se rozvíval nad půdou.

Věkové mnoho nemluvili; tu tam slovo o cestě, o směru, o faráři dobřan-ském, bude-li doma, a co kdyby nebyl. Staršímu Věkovi nebylo do hovoru; myslil na účel své cesty, na obchod v Novém Městě, na Dobřany, co Ziegler, jak bude —

Tato starost tak hrubě netížila mladého. Měl důvěru, kterouž mládí dává; byl spíše vzrušen a v napětí.

Rozhlížel se pohorskou krajinou; zajímala jej, poněvadž ji už přes rok neviděl. Rozhled však toho kalného rána neměl ani velký ani veselý. Rozvaliny starého Frymburka dále nalevo splývaly s černým lesem v pozadí; hřbet Vrchmezí a jeho sousedů na pomezí zmizely v mracích a v bělavých parách, jež se po nich a nad nimi válely, vzdouvaly, stoupaly a klesaly, hnaly se a třepily jako ohromné vlny vichrem štvané.

Stezníky nebyly dosti schůdné; proto šli oba Věkové silnicí přes Bystré, pak dolů do údolí Zlatého potoka, odtud opět do vrchu, již k Dobřanům. Pojednou prorazila výše před nimi špička věže mlhavým vzduchem; prorazila, rostla – Pak zabělel se vedle ní kostel mezi košatými, starými stromy. Byli na Dobřanech; šli mezi roubenými příbytky malých oken, šindelových a doškových střech, prkenných lomenic po dešti ještě mokrých; u každého stavení prkenné bednění, „besídka“, kryjící v zimě část záspi a dvéře před sněhovými vánicemi. Obílené stěny chalup byly zarovnány naštípaným dřívím, otepěmi roští a pařezů. Nikde člověka. Jen z příbytků ozývalo se jeho dílo; tkalcovské stavy hlučely a rachotily, až se třásly stěny a okénka olovem spravovaná nebo papírem zalepená. Ze dvou stodol opodál, ze dvou humen zalehal ohlas cepů, jak tam pršely neúnavným taktem.

Kostel zavřený; bylo již dávno po mši. Na hřbitově také nikdo. Vysoká, košatá lípa prožloutlého listí šuměla nad ním. Ještě hlasněji druhá, košatější, silnější, ohromná, na plácku před kostelem.

Všechno to ticho pohorské vesnice s tím jednotvárným klopotem cepů a hlasem starých líp v tom příšeří kalného jitra dojalo mladého Věka tesklivě v jeho napětí, nejistotě a v dychtivém očekávání. A když zahlédl za starou lipou přes travnatý plácek dřevěnou faru s vysokou šindelovou střechou, s „besídkou“ přede dveřmi a zahrádkou v průčelí před okny, zabušilo mu srdce. Vzdychl, když přešedše záspí a pod „besídkou“ vstoupili do síně a z té do pokojíčku, v němž nejvíce místa zabíraly mohutná skříň plná knih a vysoký stojan o kolika odděleních knihami nacpaných.

Z domácích nikoho nepotkali, v pokojíčku nebyl také nikdo. Ale uvítal je tu známý hlas, vlastně směs hlasů. V pokojíčku čistě vybíleném visely kolikeré hodiny a také z druhého, rovněž vybíleného, do něhož byly dvéře otevřeny, ozýval se cvakot, tikot, tu volný, tam rychlý, chvatný, několikerých hodin, velkých, malých, starých i zánovních, miláčků to faráře Zieglera.

Toho spatřili v druhém pokoji sedícího k nim zády u stolu; byl bez kleriky, po domácku, v tmavém podvlikáči, v takových nohavicích, v botách vysokých, lesknoucích se holení. Psal horlivě, divže se mu netřásla velká hlava černých kučeravých vlasů. Ani se neohlédl. Teprve když Věk pošeptal synovi, že by mohli venku počkat, aby nevyrušili, obrátil se, zchmuřiv čelo. Ale hned se mu vyjasnila tvář svěží, zardělé barvy. Nevelký, mladý farář svižně vyskočil, odhodil brk a chvátal Věkům naproti.

Václav hned si všiml, že Ziegler za tu dobu, co ho neviděl, zmohutněl; zdál se mu silnější, ramenatější. Ve své vlídnosti, ve svém chování se však nezměnil. Potěšen srdečně uvítal hosty a vedl je hned dále do pokoje, v němž dosud pracoval. Věk se hned omlouval, že vytrhli, že chtěli počkat —

„Ne, ne. A to by bylo! Mám tu sice hosta,“ žertoval, „a vznešeného, Múzu, prosím, Múzu, ale ta bývá častěji; někdy ji sice musím tuze zvát, je to rozmarná křehotinka, no ale přijde přec, a teď dost často, a vy za uherský měsíc jednou, obzvláště tuhle dilectissimus studiosus. Tak vy, Vašíčku, jste se s Múzami v Litomyšli rozloučil. Ale nestýská se vám; doma u panímámy je líp, viďte. No a jak bylo, co klassencetl – Husy přece ne —“ farář se smál.

„To ne, jemnostpane —“

„Samé eminenter,“ doplnil Věk otec a vytáhl z kapsy doklad, synovo vysvědčení.

Ziegler prohlédl je s upřímným účastenstvím, pochvalně zamručel i hlavou pokýval, Václavovi na rameno poklepal, a že je potěšen, opravdu. Vtom hospodyni zavolal. Věk se znovu začal omlouvat, že hrubě vyrušili, a zeptal se také, cože tedy Múza přinesla panu faráři —

„I pane, nevím, nevím, bude-li co z toho. Vzývám ji dost,“ vykládal vesele, „ale moc na ní žádám. A ona, to víte, raději řecky, a znamenitě řecky, latině, francouzsky, německy, ale ne tak po našem, v naší milé mateřštině, to se jí ještě nedaří. Ale nutím ji, nutím. Tuhle vidíte, je to smělost —“ vzal knihu na stole na papírech ležící, „Telemachovy příběhy od Fénélona. Krásná kniha, plná básnířské důvtipnosti a kvetoucí čisté obraznosti; znáte ji?“

Věk přisvědčil, že četl Telemacha za studentských let.

„Krásná kniha,“ opakoval farář, rozehřívaje se, „a tu bych rád podal vlastenskému čtenářstvu. Ale napadlo mně – francouzský originál je vlastně hrdinská báseň v próze – a tu mně připadlo, abych tomu dal i básnické roucho —“

„Ach, ve verších —“

„Ano, napadlo mně, že by tu slušel šestiměr. A to není, pane, snadná věc, to je potýkání, ale milé tady v té samotě. Milá práce a kratochvíle zabývat se s takovým vznešeným duchem. A tak nezradí-li mne Múza – ale tak sedněte, sedněte – Ach, tak, tak,“ vítal spokojeně hospodyni nesoucí chléb, máslo a láhev vína. „Tak zatím tady pojezte, no, jedli, papali, bumbali —“ Pobízel, naléval a zase s Václavem začínal, vyptávaje se ho na Litomyšl, na profesory piaristské koleje.

„A co dál, co teď, co jste si vybral,“ zeptal se pojednou, „co budete studovat, Vašíčku?“

„Rád bych práva —“ Věk otec začal o tom, proč vlastně přišli, že na radu a také požádat o podporu, když by byla možná.

Farář Ziegler byl mu přítelem. Nemusil se ostýchat vše mu povědět o sobě i o synovi. Ziegler naslouchal s účastenstvím; když Věk řekl, že by Václav snad musil ze studií, zavrtěl sebou a maně vyrazil: „Ne, to ne, to by byla věčná škoda!“

„Václav to chce zkusit sám, sám si hledat živobytí. A tu jsme chtěli vás, důstojný vlastenče, prosit a prosíme, máte v Praze známosti —“

„Mám, to mám,“ vpadl Ziegler, „hned jsem na to pomyslil, dřív nežli jste řekl. Rád, opravdu udělám, seč budu —“ Vida, že se Václav radostí začervenal, poklepal mu na rameno.

„Tak to je hezké, Vašíčku, že máte takovou kuráž. A vždyť já to taky znám, taky jsem zkusil, co je zle. Byl jsem pravý mendicus, nic jsem neměl, a přece se našli dobří lidé a nejprve nebožtík páter Vrba, pánbůh mu odplať! No tak, Vašíčku, chutě do boje. A nějaká rekomandace se taky najde —“

„Myslíme taky na doktora Helda —“ přidal Věk.

„A bodejť, bodejť. Medicus Ordinarius v tolika vznešených rodinách. No, sursum corda, Vašíčku. A co je nového ve světě?“ zeptal se pojednou Věka, „co Patrčka solničky?“

„Taky naříká, taky mu obchod uvázl. Tuhle jsem s ním mluvil, povídal, že by všeho nechal, že před tím bankrotem nakoupil draho zboží a teď mu kleslo na ceně, že prodělal hrůzu peněz.“

„To věřím, že by všeho nechal,“ opakoval farář, „kupectví ho netěší. Raději by se perem oháněl. Skládá,“ vyhrkl živěji, „básně skládá a slušné, opravdu, ač je vlastně samouk. No jezte, Vašíčku, papali, bumbali,“ pobízel vesele a hned zase vážně pokračoval: „Ale z pera není živobytí, zvláště tohoto času. A co pan Polák,“ vzpomněl vyjasněně, „pan korouhev-ník nebyl teď u vás v Dobrušce?“

„Už od jara ne.“

„Čekám ho, psal, že přijede. To se u vás taky staví. Těším se na něj a na nové jeho básně. Ty snad dojdou dřív nežli on. Psal, že mi nějaké pošle a pak že sem přijede na popravu.“ Farář se usmál a hned zase nadšeně:

„Pane, to je básníř, toho Múza miluje. Německou opustil nadobro. Slíbil mně, že chce a bude stati k straně věrných synů vlasti, že totus quantus se zasvětí českému básnířství. Už se také česky podpisuje, na to jsem jej také přivedl. Už Matěje nechal a je Milota, Mi-lo-ta,“ vyslovoval měkčeji, „a Zdirad nadto. Milota Zdirad Polák, český důstojník a básníř. A bude teprva! Ten básnířským nadchnutím už teď mnohé převyšuje. Ale ad vocem Milota, Zdirad – příteli vlastenče,“ obrátil se k Věkovi, „vy byste se měl také dát překřtít. Nás novokřtěnců je už kupka, tady u mne to přijali, jak jsem ponavrhl. Já jsem Liboslav, Polák Milota, páter Král Mírovit; Patrč-ka také, ten je Silorad, miluje fyziku, však víte. Silorad – a vy – co vy.“

„Nespisuju, pane faráři —“

„Na tom nezáleží. Ústecký doktor Koráb také nespisuje a přijal vlastenecký křest. Je Lékoslav. O to běží, aby se každý už svým jménem veřejně za vlastence přihlásil, aby okázal své smýšlení. Nač ty Fridolíny, Edmundy, Richardy, jak teď romantika dala módu, my máme svá jména a jadrná. Když se jen domácích jmen u nás užívalo, bylo líp. Tak jen světu ukázat, že jsme Čechové, že tu jsme, a to posílí také mnohé váhající.“

„To ano, vlastenče, to ano,“ posvědčoval horlivě Věk. „To se dám překřtít —“

„Už jsem na vás myslil. Jste muzikus, milujete lad, proto budiž vaše jméno Ladislav —“ Pojednou obrátil se k Václavovi. „A co vy, dilectissime – Vy ovšem máte české jméno, pravda, ale druhé neuškodí. Milujete vlast, to vím, proto se budete, doufám, rád psáti Vlastimil. Václav Vlastimil. Tak – Jste do bratrství přijati,“ dodal vesele, potěšen a podav oběma ruku. „Teď ještě musím také,“ vzpomněl si, „dopsat Pepíčkovi do Malina, aby se také pokřtil —“

Věk rozuměl, že Pepíček je malínský lokalista Devoty, s nímž se tu na Dobřanech seznámil.

„Tuhle mi psal,“ vypravoval Ziegler žertovně, „takové důležitosti, že má poříz a že si koupil nový soustruh. On vám je truhlář, sekerník, soustruž-ník, všecko, pořád něco kutí, a hodiny také sbírá; psal, že teď sehnal troje nové, tj. tuze staré, něco zvláštního. Ale o Rautenkrancovi,“ čelo farářovo se zachmuřilo, „píše, že mu není valně, že pořád postonává. Chce z Nových Dvorů pryč, žádá o faru v Sedlci a snad ji dostane —“

„A co pan vikář v Častolovicích?“ ptal se Věk.

„Pan vikář Rayman? Ó, ten nás překvapí. Psal mně nedávno, že pracuje o veliké básni, že je biblická, ale víc ani muk, o čem, jaký bude její titul, to dosud tají.“ —

V pokoji, v němž od zaklopeného nebe bylo šero, pojednou prosvitlo.

Mraky se rázem roztrhly a kus modrého nebe zářilo. Věk vstal, že musí dál, na Nové Město, jak už řekl. Ziegler, chystaje se jej vyprovodit, obrátil se po Václavovi.

„Počkejte, Vašíčku, přijdu hned.“ Vzal čepici a vyšel za Věkem ven. Václav viděl, jak kráčeli po záspi, jak stanuli před zahrádkou a že otec sebou nějak trhl, jako by se něčeho lekl. Pak mluvil, jako by se bránil; viděl, že farář Ziegler se ohlédl po oknech a spatřiv Vašíka, že vložil ruku na paže otcovo, jako by jej upozorňoval a dále pobízel. Šli až pod starou lípu, pod její korunu u větru rozhoupanou, a tam se zastavili. A zase ten živý hovor a teď, hle, otec podává faráři ruku. Ale nejde, stojí, mluví živě dál. Až teď teprve – chvíle minula – se loučí a odchází.

Václav viděl, jak farář se chvatně vrací, skláněje hlavu bradou k prsům, neboť šel proti větru. Vkročil všechen zardělý, mna si ruce.

„Vašíčku, to je tam vítr, zrovna jedovatý. Toho pantáta užije. Škoda, že musil jít. Nám tu bude líp, pěkně v teplíčku. Ale vyčasí se tam, do večera bude ještě krásně.“

„To se mně dobře půjde.“

„Nic se vám nepůjde; dnes ne, na to ani nemyslete. Ostanete tu pěkně na noc a zítra klapejte si zase spánembohem z kopců dolů.“

Nebylo zbytí. Václav zůstal na Dobřanech. Farář jej provedl farou, do zahrady, i koně mu okázal, celé hospodářství, a kolikrát vzpomněl, jak to ono mu pantáta, Věka myslil, poradil a dobře poradil. Z hospodářství zašel zase do Litomyšle, začal o Praze, o koleji, to že Václav uvidí mraky studentů, až bude chodit do Karolina poslouchat jura. I o profesořích se zmínil, nejlíp že zná oba Kopce, každý z nich však že je ne Kopec, nýbrž Kopet-z, to se ví. Také Veitha jmenoval, českého státního práva profesora, toho že tak nezná, jen jednou že jej viděl s profesorem Madrem, ten že má statistiku.

Václav upřímně poslouchal, byloť pro něj, ale pořád také čekal, že uslyší, co prve před zahrádkou a pod lipou jednali s otcem. Než jako by vítr odnesl ten rozhovor; farář nezavadil o to ani slovem.

Po obědě zavedl Václava do předního pokojíka ke knihovně. Ze skříně vytáhl a ukázal mu několik staročeských tisků, které si za tento rok pořídil.

„Ani byste, Vašíčku, nevěřil, že jsem se jich dopátral tady, v těch chudých vesnicích. Uchovali je jako poklad a skrývali je za časů pronásledování, když ještě panovala temná zabedněnost a trestali je pro ty knihy, víte, před časy císaře Josefa. Nejvíc jich zachovali evangelíci. Taky od nich je mám.“

„Od evangelíků?“ podivil se bezdéky Václav.

„A pravda, Vašíčku; co se divíte. Já s nimi dobře vycházím. O víru se nepřeme. Ať má každý své mínění a přesvědčení. Jen když je hodný a pořádný člověk.“

Po starých knihách došlo na novočeské.

„Tohle je nejnovější,“ vzal z řady pěkně vázaných knih dva svazečky malého oktávu. „Tu snad znáte. Jana Miltona Ztracený ráj,“ četl. „Tujsem včera zahlédl doma, buduji číst.“

„Ach, pravda, objednal jsem ji také pro pantátu. Čtěte, Vašíčku, tu čtěte, to je vzácná kniha obsahem i tlumočením. To je řeč, to se podivíte. Víte, letos ten státní bankrot, strašná rána, ten rok budou lidé proklínat. Ale naše literatura bude mu žehnat, když nám přinesl takovou knihu. Překladatele Jungmanna, je profesorem v Litoměřicích, osobně neznám, ale P. Marek, jeho bývalý žák, mně psal, to že je ušlechtilý duch a Slovan, Slovan!“ —

Za soumraku a pak při světle, za večeře i po ní seděli ve větším pokoji. Mluvili o literatuře, o spisovatelích. Václav uslyšel leccos zajímavého, poněvadž Ziegler mnohé znal osobně, s mnohými si dopisoval.

„Tady ustavičně píšu psaní; nejvíc do Prahy a po Čechách, ale i do Uher na Slovensko. I tam máme upřímné vlastence. A tak v této zapadlé samotě nejsem docela sám a opuštěn, obzvláště v zimě, když tu jsem zachumelený a máme závěje až do oken. No a na jaře, v létě mne zas navštěvují. Napřesrok v létě sem snad přijede dokonce sám jemnostpán, náš slavný Dobrovský.“

Václav překvapen tou zprávou bezděky sebou hnul.

„Ano, psal mně, že až bude v Častolovicích u hraběte Šternberka, že si zajede ke mně na Dobřany. Bože, jak bych si byl mohl pomyslit, já chudý studentíček, když jsem se s ním poprvé setkal v Nostické zahradě, podvečír, jako by to dnes bylo, když jsem ho slyšel, jak si tiše zpívá ‚Spasiž ny i uslyšiž, Hospodine, hlasy naše‘, když jsem se před ním svatým strachem zrovna chvěl, kdež bych si byl pomyslil, že si budu s tím slavným mužem psát, že ho uvítám na své faře. Do smrti nezapomenu, Vašíčku,“ farář vzpomínkou rozehřát mluvil rychleji, , jak mně tenkrát v té zahradě, když mne propouštěl, řekl: „Milujte svoje vlastence a veškeren slovanský jazyk. S Bo-gom Hospodinem, zdráv buďte!‘“ —

Nazejtří po snídaní chystal se Václav domů. Než farář ho nepustil až po obědě. Zpáteční cesta byla veselejší. Nesl si z Dobřan jistotu, že mu farář napíše doporučení do Prahy, ta že pomohou.

Za slunečného, tichého odpoledne byla cesta pohorskou podzimní krajinou velmi příjemná. Václav se zpočátku mnoho nerozhlížel. Na faru myslil, na Prahu a zase na to, o čem asi farář s otcem jednal.

Když vešel doma do světnice, zastal tam jen matku. „Tak dobře pochodils, Vašíčku.“

Bylo jí na hlase, na tváři znát, že je jasnější mysli nežli včera. „Dobře, maminko.“

„A pantáta taky.“

„Co pantáta, jak —“ ptal se Václav dychtivě, pojat tušením, že matka snad ví.

Věděla. Začala s velkou, srdečnou chválou, jak je pan farář Ziegler hodný, že se pantátovi, když zvěděl, v jakých je kleštích, sám nabídl, že mu půjčí čtyři stovky a pátou že ještě sežene, aby mohl to, co nejvíc pálilo, u Stojespallů v Praze nahradit, ostatní že snad už počkají.

„Ach, to to bylo, maminko! Ale mně pan farář neřekl ani slova. To je šlechetný člověk. A jak šetrně tu pomoc nabídl!“