Читать книгу Ještě Než Spatří - Блейк Пирс - Страница 7

KAPITOLA PRVNÍ

Dešťové kapky bubnovaly na okolní svět s takovou razancí, že Mackenzie Whiteová ani neslyšela zvuk vlastních kroků. To bylo dobře. Znamenalo to, že muž, jehož pronásledovala, ji také nemůže slyšet.

Přesto však musela postupovat opatrně.

Nejenom, že lilo jako z konve, ale navíc ještě byla hluboká noc. Podezřelý mohl využít tmy ve svůj prospěch úplně stejně, jako to dělala ona. Slabé poblikávající pouliční osvětlení jí přitom v pronásledování nijak nepomáhalo.

S téměř promáčenými vlasy a v pršipláši, který se jí lepil na tělo, Mackenzie proběhla opuštěnou ulicí. Mířila k budově, ke které už mezitím stačil dorazit její parťák. Zahlédla jeho stín, schovávající se poblíž vchodu do staré betonové stavby. Když se k němu přibližovala, ozářená v tu chvíli jenom srpkem měsíce a jedinou pouliční lampou, sevřela bezděky v ruce Glock, který vyfasovala na akademii.

Ta zbraň se jí už začínala zamlouvat. Už to nebyl jenom pocit většího bezpečí, formoval se mezi nimi vztah. Když člověk svíral v ruce zbraň a připravoval se z ní střílet, aby bránil sebe nebo ostatní, vznikalo tak mezi zbraní a střelcem spojení. Mackenzie tenhle pocit ale během své práce detektiva v Nebrasce, kde se netěšila přílišné úctě kolegů, nikdy pořádně nezažila. Poznala to až tady na akademii FBI.

Doběhla k budově a skrčila se u zdi vedle svého parťáka. Alespoň, že tu byly trochu kryti před tím deštěm.

Její partner se jmenoval Harry Dougan. Bylo mu dvaadvacet let, byl dobře stavěný, trochu namyšlený, ale svými schopnostmi dokázal vzbudit v ostatních respekt. Mackenzie se ulevilo, když si všimla, že i on je trochu nervózní.

„Viděl jsi ho?” zeptala se jej.

„Ne, ale jsem si jistý, že první místnost je čistá. Je tam vidět oknem,” odpověděl a ukázal patřičným směrem. Bylo tam jediné okno, rozbité a plné střepů.

„Kolik místností?” zeptala se.

„Vím jistě o třech.”

„Nech mě jít první,” řekla Mackenzie. Ujistila se přitom, aby to neznělo jako otázka. I tady v Quanticu musely být ženy velice asertivní, aby byly brány vážně.

Pokynul hlavou na souhlas. Mackenzie vyrazila před něj a tiše vplula před budovu. Rychle se rozhlédla a shledala, že vstupní místnost je bezpečná. Tahle část města byla tak stará a opuštěná, že i uvnitř domu vše vypadalo jaksi mrtvě.

Rychle kývla na Harryho na znamení, že může vyrazit a on tak bez váhání učinil. Svůj Glock přitom držel pevně oběma rukama a mířil jím k zemi. Přesně tak, jak k tomu byli vycvičeni. Společně se přiblížili ke vstupu do budovy. Bylo to staré opuštěné betonové místo - možná, že jej v minulosti někdo používal jako skladiště. Dveře samy o sobě vypovídaly dost o stáří objektu. Velká díra v místě, kde dříve býval zámkový mechanismus, odpovídala na otázku, zda jsou dveře zamčené nebo ne. Mackenzie tím otvorem dokonce viděla dovnitř.

Podívala se na Harryho a začala počítat na prstech. Tři, dva…jedna!

Přitiskla se zády k betonové zdi, zatímco Harry se sehnul a vrazil do dveří. Mackenzie se vrhla hned za ním. Oba dva si počínali jako dobře seřízený a pečlivě promazaný stroj. Jenže jakmile se ocitli uvnitř, zjistili, že tam není skoro žádné světlo. Mackenzie rychle sáhla po baterce, kterou měla připravenou u pasu. Než ji však rozsvítila, zarazila se. Kužel světla by okamžitě prozradil jejich pozici, podezřelý by je zmerčil a možná, že by se mu díky tomu podařilo znovu uniknout.

Vrátila tedy baterku zpátky za opasek a znovu se ujala vedení. S Glockem namířeným do tmy se protáhla kolem Harryho a zamířila k dalším dveřím. Její oči si rychle přivykaly temnotě, ze které díky tomu začala vystupovat celá spousta detailů. Ne tedy, že by toho v té místnosti bylo nějak hodně. Pár pokroucených kartonových krabic bylo poházeno u vzdálenější zdi, opodál potom stála dřevěná koza na řezání dřeva a za ní pár starých kabelů. Mimo těchto věcí už byla místnost v podstatě prázdná.

Mackenzie opatrně došla ke dveřím po pravé straně. Byl to vlastně jenom rám. Skutečné dveře zmizely pravděpodobně už před lety. Všechno za nimi se topilo ve stínu. Nespatřila tam nic, než jednu rozbitou láhev a pár hromádek nejspíše myšího trusu. Jinak byla místnost prázdná.

Zastavila se a chtěla se otočit, když tu si uvědomila, že je Harry až příliš blízko za ní. Když nakročila zpět, skoro mu přitom šlápla na špičky.

„Pardon,“ zašeptal do tmy. „Myslel jsem—“

Nedořekl. Jeho větu v polovině přerušil výstřel z pistole. Ten zvuk na okamžik naplnil celý prostor a rychle přešel do heknutí, jež vyšlo z Harryho úst. Mackenziin parťák se poroučel k zemi.

Mackenzie se přitiskla zády ke zdi právě v okamžiku, kdy se ozvala další rána. Kulka ze zavrtala do zdi z druhé strany tak silně, že cítila, jak se beton otřásl.

Věděla, že musí jednat rychle a sundat ho, a ne se nechat zatáhnout do přestřelky ve tmě a se spoustou zdí kolem. Podívala se na Harryho a viděla, že se hýbe. Sáhla po něm, pevně jej uchopila za vestu a potom jej táhla chodbou o kus dál, aby jej dostala z bezprostředního dosahu další střelby. Ozval se další výstřel. Mackenzie zcela zřetelně cítila, jak kulka proletěla kousek na jejím ramenem a kolem levého spánku. Jen to zahvízdlo.

Jakmile si byla jistá, že je Harry v bezpečí, vyrazila znovu do akce. Popadla baterku, rozsvítila ji a mrštila jí do dveří. Nástroj několikrát zarachotil na betonové podlaze, jeho světelný kužel poskakoval divoce sem a tam a nakonec se usadil na protilehlé zdi.

Baterka pořád ještě poskakovala po zemi, když ji Mackenzie mrštným pohybem následovala. Skrčila se, opřela rukama o zem a rychle se překulila doleva. V jednom okamžiku při tom pohybu zahlédla toho muže napravo od sebe. Zrovna se díval na její baterku.

Mackenzie dokončila obrátku na zemi, využila energii, kterou tím její tělo získalo, a vší silou vykopla kolmo vzhůru. Trefila ho holení zezadu do kolene. Muž se zapotácel, což bylo všechno, co Mackenzie potřebovala. Vyskočila zpátky na nohy, chytila jej paží do kravaty a v momentě, kdy poklesl pod její vahou, s ním mrštila o zem. Muž se rychle ocitl na lopatkách a s Mackenziiným kolenem zabořeným do solar plexu. O pistoli přišel ještě dříve, než si vůbec stačil uvědomit, co se to s ním děje.

Tu se odněkud z další části té staré budovy ozvalo, „Stop!“

Místnost zaplavily kužely několika dalších baterek a najednou bylo všude kolem plno světla.

Mackenzie se postavila a podívala se na zadrženého. Usmíval se na ni. Jeho tvář jí nebyla neznámá. Vídala jej během podobných cvičení téměř pravidelně. A když už ne jako zločince, tak pokřikujícího rozkazy a povely na další cvičence.

Natáhl k ní ruku, aby mu pomohla vstát. „Dobrá práce, Whiteová.“

„Díky,“ odvětila.

Odněkud zpoza ní se přišoural Harry a držel se přitom za břicho. „Je absolutně jistý, že to ládují jenom kulkama z gumy?“ zeptal se.

„Nejenom to, tohle je navíc jenom ta nejnižší kvalita,“ odpověděl instruktor. „Příště to zkusíme s projektilama proti demonstracím.“

„Skvělý,“ zavrčel Harry.

Do místnosti vešlo pár dalších lidí. Útěk v Hogan Alley byl u konce. Mackenzie v této ošumělé uličce, kterou FBI často používala pro výcvik budoucích agentů, cvičila už potřetí. Trénovaly se tu tak zvané reálné situace.

Zatímco se dva instruktoři ujali Harryho a začali mu vysvětlovat, co udělal špatně a jak mohl zabránit tomu být postřelen, třetí došel k Mackenzie. Jmenoval se Simon Lee a byl to starší muž, který působil dojmem člověka, jemuž život nenabídl žádnou bavlnku a on na to reagoval tím, že z toho vymačkal to nejlepší, co mohl.

„Skvělá práce, agentko Whiteová,“ řekl. „Ten kotrmelec byl tak rychlý, že jsem to skoro ani nezahlédl. Přesto…bylo to dost troufalé. Pokud by tam byl další podezřelý, všechno by dopadlo úplně jinak.“

„Ano, pane. Rozumím.“

Usmál se na ni. „Já vím, že ano,“ pokračoval. „Musím vám povědět, že i když jste teprve v půlce výcviku, já jsem už teď vašimi výsledky nadšený. Budete skvělou agentkou. Dobrá práce.“

Díky, pane,“ odpověděla.

Lee pokýval hlavou a odebral se promluvit si s jedním z dalších instruktorů. Když potom všichni opouštěli dům, Harry přišel k Mackenzie. Jeho obličej byl stále ještě trochu pokřivený bolestí.

„Výborně,“ řekl. „Bolí o to o mnoho méně, když si člověk pomyslí, že osoba, kvůli které to schytal, je tak výjimečně pěkná.“

Mackenzie po něm loupla očima a zastrčila pistoli k pasu. „Lichotky jsou k ničemu,“ odpověděla. „Řekněme, že tě nikam nedostanou.“

„Já vím,“ reagoval Harry. „Ale třeba mi vykoledují aspoň skleničku?“

Usmála se. „Když to zaplatíš.“

„No jo, zaplatím,“ souhlasil. „Nechci, abys mi zase nakopala zadek.“

Opustili budovu a znovu se ocitli na dešti. Teď, když už cvičení skončilo, byl téměř osvěžující. Kolem postávalo několik vyhlášených agentů-instruktorů, všechno bylo pro dnešek skončeno a Mackenzie si konečně dopřála ten luxus, být na sebe za odvedený výkon pyšná.

Během jedenácti týdnů úspěšně prošla většinou výcviku, který se odehrával v učebnách. Zbývalo dalších devět do dokončení kurzu a konečně získání vytouženého titulu agent FBI.

Poslední dobou často přemýšlela, proč tehdy v Nebrasce váhala tak dlouho. Když ji Ellington doporučil na akademii, získala tím divokou kartu, zlatou vstupenku. Jediné, co musela udělat, bylo překonat se a vykročit za hranice vlastního pohodlí. Nakonec se zbavila staré práce, přítele, domova…a začala zcela nový život.

Pomyslela na nekonečné roviny, poseté kukuřičnými poli a neskutečně modré nebe, rozkládající se od obzoru k obzoru. Pomyslela na všechno, co nechala za sebou. Ta krajina měla svůj specifický půvab, ale pro ni zároveň byla i vězením.

Už to bylo pryč.

Teď byla volná a nezbylo už nic, co by jí házelo klacky pod nohy.

*

Zbytek jejího výcvikového dne pokračoval fyzickým cvičením: kliky, sprinty, shyby, další sprinty a nakonec vzpírání činek. Během prvních dní na akademii tuhle část tréninku nenáviděla. Jenže po čase si její tělo přivyklo a nakonec si o fyzickou námahu začalo samo říkat.

Všechno se tu dělalo rychle a precizně. Teď udělala padesát kliků tak rychle, že její svaly ani neměly šanci podat zprávu o bolesti. Teprve, když zamířila k opičí dráze, pod níž se rozkládalo bahnité jezírko, pocítila příval energie v tricepsech. S každodenním tréninkem tohoto typu si Mackenzie brzy navykla mít pocit, že na sobě opravdu pracuje teprve ve chvíli, kdy se její ruce i nohy třásly námahou a před očima se jí dělaly mžitky.

V její jednotce bylo celkem šedesát rekrutů, z toho pouhých devět žen. To však Mackenzie nijak neobtěžovalo. Nejspíše i proto, že měla z předchozího působiště v Nebrasce zkušenosti s velmi podobným složením kolektivu. Jednoduše sklonila hlavu a pracovala na svých schopnostech nejlépe, jak mohla. Nemusela přitom být ani příliš namyšlená, když sama sobě přiznávala, že ty schopnosti jsou opravdu výjimečné.

Když instruktor oznámil časy na posledním okruhu - byla to dvě míle dlouhá štreka lesem plná bahna - rozešla se třída každý po svém. Mackenzie si, na rozdíl o nich sedla na jednu z laviček opodál a začala si protahovat nohy. Toho dne už na ni nečekalo nic důležitého a ona byla stále ještě plná energie z podařené honičky v Hogan Alley, a tak se rozhodla, že si dá ještě jedno kolečko.

I když bylo těžké si to přiznat, stala se jednou z těch lidí, kteří rádi běhali. I když se nedalo říci, že by se chystala na nějaký maraton nebo jiný závod, naučila se jednoduše oceňovat běžecký proces jako takový. Často si nacházela čas na běhání i mimo běžecké tréninky. Běhala po lesních cestách kolem kampusu akademie, který ležel zhruba šest mil od velitelství FBI a asi tak osm dalších od jejího nového bytu v Quanticu.

V cvičebním tílku promočeném potem a tváří rudou od námahy zakončila svůj den finálním sprintem kolem překážkové pasáže, nechávajíc všechno bahno, klády a sítě zase odpočinout na zítra. Za běhu si však povšimla dvou mužů, kteří si ji nezávisle na sobě prohlíželi. Jejich pohledy nebyly ani tak vilné, jako spíše obdivné. Jí to ještě pomohlo přidat do kroku.

Popravdě řečeno, pár vilných pohledů tu a tam jí nijak nevadilo. Nové tělo, které si vypracovala do pružnosti a síly zároveň, si obdiv zasluhovalo. Bylo vlastně docela zvláštní cítit se tak silně, ale bylo to něco, na co si člověk velice snadno zvyknul. Věděla, že Harry Dougan ji v tomto ohledu dokáže ocenit také. Zatím nikdy nic neřekl, ale i kdyby to udělal, Mackenzie si nebyla vůbec jistá, jak by mu odpověděla.

Když zakončila svůj závěrečný běh, nemohlo to být více než dvě míle, dala si v nedaleké budově s šatnami a tělocvičnami sprchu a v automatu si koupila pytlík sušenek. Zbytek dne měla volný. Celé čtyři hodiny času, než se vrátí do tělocvičny na běžecký pás - další malý osobní zvyk, který si osvojila, jen aby se udržovala o krok před ostatními.

Co si ale počít se zbytkem dne? Možná, že by mohla konečně dovybalit svoje věci. V jejím bytě stále ještě čekalo šest krabic, ze kterých zatím ani nestrhala lepící pásku. To bylo ono. To je rozumně strávený čas. Přemýšlela také, co Harry asi tak chystá a jestli jeho pozvání na drink vydrží. Mluvil vůbec o dnešku?

Kromě toho navíc myslela i na to, co asi právě dělá agent Ellington.

Několikrát se s ním už měla setkat, ale nikdy k tomu nakonec nedošlo - nejspíš pro dobro všech a její obzvláště. Vůbec by jí nevadilo, kdyby měla prožít zbytek života bez připomínky toho trapasu, kterého se před Ellingtonem v Nebrasce dopustila.

Zamířila k autu a nadále si lámala hlavu tím, jak nejlépe využít volné odpoledne. Když o chvíli později vložila klíček do zapalování, tu ve zpětném zrcátku spatřila tvář známé, která zrovna probíhala kolem. Byla to také agentka ve výcviku, její jméno bylo Colby Stinsonová a když Mackenzie zahlédla, usmála se na ni. Doběhla k autu s takovou energií, až Mackenzie usoudila, že Colby svůj trénink právě začíná a ne končí.

„Ahojky,” řekla Colby. „Utekli ti?”

„Ne, už mám odběháno, ale dala jsem si ještě extra kolečko.”

„No jistě.”

„Co to má znamenat?” zeptala se Mackenzie. S Colby se znaly už docela dobře, ale bylo by přehnané říci, že jsou kamarádkami. Mackenzie si nikdy nebyla jistá, kdy si Colby dělá legraci a kdy se do ní naváží.

„To znamená, že jsi super snaživá a pořád chceš být lepší,” odpověděla Colby.

„Vinna.”

„Takže, co to tady děláš?” pokračovala Colby a prstem přitom ukázala na pytlík keksů v Mackenziině ruce. „Tohle je oběd?”

„Přesně tak,” odpověděla. „Smutné, že?”

„Tak trochu. Co takhle dát si něco společně? Já bych si dala pizzu.”

Mackenzie to slovo znělo rovněž lákavě. Jenže opravdu se jí nechtělo nutit se kvůli tomu do řečí o ničem, obzvláště s dívkou, která měla tendenci v jednom kuse sklouzávat k drbům. Na druhou stranu si ale také uvědomovala, že by měla v životě mít víc, než jenom trénink, další trénink a zašívání se na bytě.

„Dobrá, pojďme na to,” odpověděla nahlas.

Bylo to vlastně takové malé vítězství - vystoupení z vlastní komfortní zóny a pokus udělat si na tom novém místě, v té nové kapitole jejího života, pár přátel. S každým podobným krokem se před ní otevíraly nové prázdné listy možností a ona se nemohla dočkat, až bude moci začít doopravdy psát.

*

Donnieho pizzérie byla jenom zpola zaplněná, protože nejhorší návaly z doby přes oběd už stačily opadnout. Mackenzie s Colby si zabraly jeden ze zadních stolů a objednaly pizzu. Mackenzie se posadila a natáhla své bolavé nohy, ale přesto nedokázala být uvolněná dlouho.

Colby se k ní naklonila blíže a povzdechla si. „Dobrá, takže, můžeme si nalít čistého vína?”

„Oni tu mají víno?” zeptala se Mackenzie.

„Mají,” odpověděla Colby. „Ale je úplně černé a většinu času se tváří tajemně.”

„Fajn,” řekla Mackenzie. „Mohla bys mi vysvětlit, o čem to mluvíš? A proč teď a ne nikdy předtím?”

„Nikdy jsem ti nepověděla, že hned od prvního dne, kdy ses objevila na akademii, všichni věděli, kdo jsi. Všichni. Hodně se o tom mluvilo, a proto jsem ti to nechtěla říkat hned. Nevěděla jsem, jak o tom vlastně začít.”

„O čem se mluvilo?” zeptala se Mackenzie, ale ve skutečnosti už tušila, o co půjde.

„Důležité části jsou o Strašákovém zabijákovi a vzrůstem malé dámě, která ho zašila. Ta dáma byla tak dobrá, že si jí FBI přetáhla až z Nebrasky.”

„To je dost přehnaná verze toho, co se stalo, ale ano…je to tak. Řekla jsi ale důležité části. Co je tedy ten zbytek?”

Colby se nepokojně ošila. Nervózně si vrátila pramen hnědých vlasů za ucho a pokračovala. „No, říkalo se, že ve skutečnosti jeden z agentů zařídil, aby ses sem dostala. A…inu, tohle prostředí je spíš mužského ražení, takže si určitě dovedeš představit, jak se ty zvěsti vyvíjely dál.”

Mackenzie obrátila oči v sloup, aby tím zakryla vlastní ponížení. Nikdy nepřestala dumat nad tím jaké pomluvy mohly o ní a Ellingtonovi asi kolovat, protože on skutečně byl agentem, díky kterému dostala u FBI svou šanci.

„Promiň,” řekla Colby. „Neměla jsem o tom vůbec začínat, co?”

Mackenzie pokrčila rameny. „To je v pohodě. Každý máme nějaký příběh.”

Colby si asi uvědomila, že toho řekla až příliš, a tak se nervózně zadívala na stůl a začala usrkovat ze své koly. „Promiň,” řekla jemně. „Jen jsem myslela, že bys to měla vědět. Jsi první opravdová kamarádka, kterou tu mám, a tak jsem chtěla být jenom upřímná.”

„Nic se neděje,” řekla Mackenzie.

„Ale my jsme v pohodě, ne?” zeptala se Colby.

„Jo. Co kdybysme ale nahodili nějaké jiné téma hovoru?”

„No to je snadný,” řekla Colby. „Pověz mi o tobě a Harrym.”

„Harrym Douganovi?” zeptala se Mackenzie.

„Přesně tak. Ten budoucí agent, který tě svlíká očima pokaždý, když se ocitnete v jedné místnosti.”

„Není o čem mluvit.”

Colby se usmála a zakoulela očima. „Když to říkáš.”

„Ne, vážně. Není můj typ.”

„Možná, že taky nejsi jeho typ,” upozornila ji Colby. „Možná, že tě prostě jenom chce vidět nahou. Tak mě napadá…na jaký typ ty vlastně jsi? Hluboký a psychologický, řekla bych.”

„Proč myslíš?” zeptala se Mackenzie.

„Kvůli tvým zájmům a tendenci excelovat v profilovacích kurzech a scénářích.”

„Myslím, že to je běžný předsudek o lidech, kteří se zajímají o profilování,” odpověděla Mackenzie. „Pokud potřebuješ důkaz, můžu jmenovat minimálně tři stárnoucí muže sloužící u státní policie v Nebrasce.”

Další konverzace se týkala běžných témat - školy, instruktorů a tak podobně. Mackenzie však celou dobu uvnitř zuřila. Ty řeči, které Colby zmínila, byly přesně tím důvodem, proč se Mackenzie s nikým moc nestýkala. Nesnažila se dělat si přátele - což jí mělo poskytnout spoustu času zařídit si nový byt.

A potom tu byl ještě Ellington sám…muž, který jednou přišel do Nebrasky a změnil jí život. Znělo to sice trochu jako klišé, ale bylo to přesně to, co se stalo. A fakt, že jej ani teď ještě nedokázala úplně pustit z hlavy, na tom nic moc neměnil.

I teď, když si s Colby povídaly poté, co dokončily oběd, přemýšlela, co asi Ellington asi dělá. Napadlo ji také, co by nejspíše teď dělala ona sama, kdyby tehdy nepřiletěl do Nebrasky pomoci s jejím případem Strašákového vraha. Nebyla to nijak vábná představa: nejspíše by pořád ještě jezdila po těch nekonečně rovných silnicích, ohraničených nebem a kukuřičnými poli. Nejspíše by byla v týmu s nějakým dalším šovinistickým blbcem, který by byl mladší a ještě tvrdohlavější, než její předchozí parťák Porter.

Ne, Nebraska jí nechyběla. Nestýskalo se jí po denních povinnostech ve službě a už vůbec jí nechyběla tamní myšlenková atmosféra. Co jí naopak scházelo, byl fakt, že někam patřila. Ba co více, mezi svými kolegy patřila mezi elitu. O Quanticu se to říci nedalo. Byla tu obrovská konkurence a ona bude muset ještě hodně bojovat, aby se udržela na předních příčkách.

Naštěstí byla připravená na všechny výzvy a Strašákového vraha, stejně jako život spojený s místem, kde případ tehdy vyšetřovala, si opravdu přála nechat za sebou.

Jen kdyby ji ještě přestaly sužovat ty noční můry.