Читать книгу Dokonalý blok - Блейк Пирс - Страница 9

Ordinace doktorky Janice Lemmonové se nacházela jen pár bloků od bytového komplexu, z něhož Jessie právě vycházela. Jessie byla ráda, nabízela se jí tak totiž příležitost se projít a vyčistit si hlavu. Jak tak kráčela ulicí Figueroa, skoro uvítala ostrý řezavý vítr, který jí vháněl slzy do očí, jen aby je zase okamžitě odvál. Mrazivý chlad jí z hlavy vyhnal většinu myšlenek kromě té, co ji pobízela k rychlému pohybu.

Zapnula si bundu až ke krku a se sklopenou hlavou prošla nejdříve kolem kavárny a následně kolem restaurace, která byla tak přeplněná, že málem praskala. V Los Angeles byla polovina prosince a místní podniky dělaly, co mohly, aby své výlohy vyzdobily a dodaly jim sváteční atmosféru ve městě, kde je sníh téměř abstraktním pojmem.

Ve větrných tunelech, jež se v centru tvořily mezi mrakodrapy ovšem vládla neustálá zima. Bylo skoro jedenáct dopoledne, nebe však bylo šedé a teplota dosahovala sotva deseti stupňů. Dnes v noci klesne na polovinu. Na poměry L.A. se jednalo o ledový mráz. Jessie samozřejmě zažila i mnohem chladnější počasí.

Když jako dítě žila na venkově v Missouri, ještě než se jí zhroutil celý svět, hrávala si v kempu na malinkém dvorku před mobilním domem své mámy s prsty i obličejem napůl znecitlivělými mrazem. Zatímco ji maminka opatrovnicky sledovala z okna, stavěla tam nepříliš dokonalé, zato šťastně vyhlížející sněhuláky. Jessie si pamatovala, jak tehdy nechápala, proč ji máma nikdy nespustí z očí. Když se na to teď dívala zpětně, bylo jí to jasné.

O pár let později, poté, co byla zařazena do programu na ochranu svědků, se ocitla na předměstí Las Cruces v Novém Mexiku, kde bydlela se svou novou adoptivní rodinou. Její druhý otec, agent FBI, z nějž za každé situace vyzařovala klidná profesionalita, ji s sebou brával lyžovat na mírné svahy nedalekých hor. Vždycky, když spadla, hned byl u ní, připraven pomoct jí zpátky na nohy. Většinou se také mohla spolehnout, že ji po návratu z holých, větrem bičovaných kopců doma čeká šálek horké čokolády.

Jak zahýbala za roh posledního bloku před ordinací doktorky Lemmonové, hřály ji tyto mrazivé vzpomínky na srdci. Dávala si přitom dobrý pozor, aby jí mysl nesklouzla k méně příjemným vzpomínkám, které byly s těmi hezkými neoddělitelně propletené.

Ohlásila se na recepci a zatímco čekala, až ji zavolají do ordinace, svlékala ze sebe své početné vrstvy oblečení. Netrvalo to dlouho. Přesně v jedenáct terapeutka otevřela dveře a pozvala si ji dovnitř.

Doktorce Janice Lemmonové bylo něco kolem pětašedesáti, vůbec na to však nevypadala. Byla ve skvělé kondici a oči měla za tlustými brýlemi bystré a soustředěné. Kudrnaté blonďaté kadeře se jí na ramenou při chůzi lehce pohupovaly a sálala z ní intenzita, již nebylo možné zakrýt.

Posadily se naproti sobě do měkkých plyšových křesel. Doktorka Lemmonová jí dala chvilku, aby se usadila, a teprve poté promluvila.

„Jak se máte?“ zeptala se svým typickým otevřeným způsobem, který Jessie vždycky přinutil o té otázce uvažovat mnohem vážněji, než by to udělala v běžném životě.

„Už mi bylo i líp,“ přiznala.

„Jak to?“

Jessie jí vylíčila, jak ji v bytě přepadl záchvat paniky a následné obrázky z minulosti.

„Nevím, co to začalo,“ uzavřela své vyprávění.

„Já myslím, že víte,“ oponovala doktorka Lemmonová.

„Nechcete mi napovědět?“ opáčila Jessie.

„Jen si říkám, jestli jste nad sebou neztratila kontrolu před osobou, která je Vám skoro cizí, protože cítíte, že nemáte žádné jiné místo, kde můžete dát průchod své úzkosti. Na něco se Vás zeptám—čekají Vás v blízké době nějaké stresující události nebo rozhodnutí?“

„Myslíte kromě návštěvy gynekologie, kde mi za dvě hodiny řeknou, zda jsem se zotavila ze svého potratu, dokončení rozvodu s mužem, který se mě pokusil zavraždit, prodeje domu, v němž jsme spolu žili, skutečnosti, že mě hledá můj otec, kdo je sériový vrah, rozhodování, zda se mám nebo nemám na dva a půl měsíce vydat do Virginie, aby se mi tam instruktoři FBI mohli vysmát, a nutnosti vystěhovat se z bytu mé kamarádky, aby se konečně mohla pořádně vyspat? Ne, řekla bych, že mimo to jsem v pohodě.“

„To zní jako docela velká nálož,“ poznamenala doktorka Lemmonová a ignorovala Jessiin sarkasmus. „Co kdybychom začaly od nejvíce bezprostředních záležitostí a odtamtud se postupně propracovaly k těm ostatním?“

„Vy jste tu šéf,“ zamumlala Jessie.

„To popravdě nejsem. Ale povězte mi o své nadcházející návštěvě gynekologie. Proč Vám dělá takové starosti?“

„Nejde ani tak o to, že by mi dělala starosti,“ odpověděla Jessie. „Lékaři mi už prakticky řekli, že to vypadá, že nedošlo k žádnému trvalému poškození a v budoucnu tedy budu moci znovu počít. Spíš jde o to, že vím, že jakmile se tam ocitnu, připomene mi to, co jsem ztratila a jak jsem to ztratila.“

„Máte na mysli to, jak Vás manžel zdrogoval, aby na Vás mohl hodit vraždu Natalii Urgové? A jak Vám droga, kterou použil, způsobila potrat?“

„Ano,“ odvětila Jessie suše. „Přesně to mám na mysli.“

„Překvapilo by mě, kdyby na to někdo zavedl řeč,“ poznamenala doktorka Lemmonová a na rtech jí hrál laskavý úsměv.

„Chcete říct, že si sama vytvářím stres v situaci, která vůbec nemusí být stresující?“

„Chci říct, že pokud se se svými emocemi vypořádáte předem, nemusí pak být tak nezvladatelné, až se ocitnete na místě.“

„To se líp řekne, než udělá,“ podotkla Jessie.

„Všechno se líp řekne, než udělá,“ opáčila doktorka Lemmonová. „Odložme to teď na chvíli stranou a přejděme k Vašemu probíhajícímu rozvodu. Jak se věci mají v téhle rovině?“

„Dům je u třetí strany. Takže doufám, že tahle záležitost bude dokončena bez komplikací. Podle mého právníka byla má žádost o zrychlené rozvodové řízení schválena, rozvod by tedy měl být finální před koncem roku. S tím se pojí bonus—jelikož v Kalifornii funguje společné jmění manželů, dostanu polovinu majetku svého vražedného muže. A on dostane polovinu mého majetku, i když bude na začátku příštího roku souzen za devět velkých zločinů. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem ještě před pár týdny studovala, to moc nebude.“

„Dobře a jaký z toho máte pocit?“

„Z těch peněz mám dobrý pocit. Řekla bych, že si je víc než zasloužím. Věděla jste, že jsem k zaplacení za ošetření toho zranění, co mi způsobil pohrabáčem, použila zdravotní pojištění z jeho práce? Bylo na tom něco poetického. Jinak ale budu ráda, až bude po všem. Víceméně se přes to chci jen přenést a pokusit se zapomenout, že jsem skoro deset let svého života strávila se sociopatem a nikdy si toho nevšimla.“

„Myslíte, že jste to měla vědět?“ chtěla vědět doktorka Lemmonová.

„Snažím se stát profesionální policejní profilistkou, paní doktorko. Jak v tom můžu být dobrá, když si ani nevšimnu zločinného počínání svého vlastního manžela?“

„O tom už jsme mluvili, Jessie. I pro ty nejlepší profilisty je často těžké identifikovat protiprávní jednání u svých blízkých. K tomu, aby člověk rozpoznal, co se doopravdy děje, je mnohdy zapotřebí profesionální odstup.“

„Chápu to správně, že mluvíte z vlastní zkušenosti?“ ptala se Jessie.

Janice Lemmonová byla nejen behaviorální terapeutka, ale také vysoce uznávaná policejní konzultantka, která dřív na plný úvazek pracovala pro LAPD. I dnes jim čas od času nabízela své služby.

Lemmonová použila svůj dalekosáhlý vliv a zatahala za drátky, aby Jessie pomohla získat povolení navštívit státní léčebnu v Norwalku a tam v rámci své magisterské práce vyzpovídat sériového vraha Boltona Crutchfielda. Jessie měla také podezření, že doktorka sehrála zásadní roli v jejím přijetí do proslulého programu Národní akademie FBI, kam se zpravidla dostali jen ostřílení místní vyšetřovatelé, nikoli čerství absolventi s téměř nulovou praxí.

„Mluvím,“ přitakala doktorka Lemmonová. „To však můžeme nechat na jindy. Chcete mluvit o vašich pocitech z toho, jak vás váš manžel přelstil?“

„Neřekla bych, že mě úplně přelstil. Koneckonců je za mřížemi mojí zásluhou a tři lidé, včetně mě, kteří by jinak byli mrtví, stále chodí po světě. Copak si za to nezasloužím žádné uznání? Přece jen jsem na to nakonec na všechno přišla. Nemyslím, že policajtům by se povedlo to samé.“

„To je dobrá připomínka. Z vašeho uštěpačného tónu usuzuji, že byste se raději posunula dál. Co kdybychom si teď promluvily o vašem otci?“

„Vážně?“ zeptala se Jessie nevěřícně. „To se musíme jako další opravdu zaměřit na něj? Nemůžeme raději probrat mé problémy s hledáním bytu?“

„Z toho co vím, bych řekla, že to spolu souvisí. Nejsou snad důvodem, proč se vaše spolubydlící nikdy nevyspí, vaše výkřiky z nočních můr?“

„Teď nehrajete fér, paní doktorko.“

„Pracuji jen s tím, co mi říkáte, Jessie. Kdybyste nechtěla, abych to věděla, nezmínila byste se mi o tom. Hádám správně, že se tyto sny týkají vraždy vaší matky v rukou vašeho otce?“

„Jo,“ odvětila Jessie nepřiměřeně bezstarostným tónem. „Ozarkský kat se možná propadl do země, pořád má však ve spárech aspoň jednu oběť.“

„Zhoršily se vaše noční můry od našeho minulého sezení?“ chtěla vědět doktorka Lemmonová.

„Neřekla bych, že jsou horší,“ opravila ji Jessie. „Drží se víceméně na stejné úrovni příšerné hrozivosti.”

„Ale od té doby, co jste obdržela jeho vzkaz, přichází mnohem častěji a s mnohem větší intenzitou, je to tak?“

„Předpokládám, že zde mluvíme o vzkazu, který mi předal Bolton Crutchfield a který mi prozradil, že je v kontaktu s mým otcem, jenž by mě velice rád našel.“

„Přesně o tom vzkazu mluvíme.“

„V tom případě ano, zhruba v té době se zhoršily,“ odpověděla Jessie.

„Na chvíli teď vaše sny odsuneme stranou,“ oznámila doktorka Lemmonová. „Ráda bych vám připomněla, co už jsem vám zdůrazňovala předtím.“

„Já vím, paní doktorko, nezapomněla jsem na to. Ve své moci poradce pro Nerehabilitační oddělení v rámci Oddělení státních nemocnic, jste konzultovala bezpečnostní tým v léčebně, který vás ujistil, že Bolton Crutchfield nemá přístup k žádným neoprávněným osobám mimo léčebnu. Neexistuje žádný způsob, jakým by mohl komunikovat s mým otcem a sdělit mu mou novou totožnost.“

„Kolikrát jsem vám to už říkala?“ podivila se doktorka Lemmonová. „Muselo to být hodněkrát, abyste si to tak dobře zapamatovala.“

„Řekněme zkrátka, že více než jednou. Kromě toho jsem se spřátelila s vedoucí bezpečnosti na NRD, Kat Gentryovou, a ta mi řekla v podstatě to samé—že přijali nové postupy, aby se ujistili, že Crutchfield nemá žádnou možnost komunikovat s vnějším světem.“

„Vás to ale stále nepřesvědčilo,“ podotkla doktorka Lemmonová.

„Vás by to přesvědčilo?“ opáčila Jessie. „Kdyby byl váš táta sériový vrah, známý po celém světě jako Ozarkský kat, a vy jste ho na vlastní oči viděla kuchat své oběti a věděla jste, že ho nikdy nikdo nechytil, uklidnilo by vás pár prázdných frází?“

„Přiznávám, že bych asi byla trochu skeptická. Nejsem si však jistá, nakolik je užitečné dumat nad něčím, co nemůžete nijak ovlivnit.“

„O tom jsem s vámi chtěla mluvit, paní doktorko Lemmonová,“ chytla se Jessie a teď, když měla opravdový dotaz, upustila od svého dosavadního sarkasmu. „Víme opravdu, že tuto situaci nemůžu nijak ovlivnit? Vypadá to, že Bolton Crutchfield toho ví o činnosti mého otce v posledních letech celkem dost. A Bolton… má rád mou společnost. Napadlo mě, že by mohlo pomoct, kdybych ho znovu navštívila. Kdo ví, co by mi mohl prozradit?“

Doktorka Lemmonová se zhluboka nadechla a zvažovala Jessiin návrh.

„Nejsem si jistá, zda je hraní myšlenkových her s neblaze proslulým sériovým vrahem tím nejlepším krokem na cestě k vašemu citovému zotavení, Jessie.“

„Víte, co by bylo pro mé citové zotavení nejlepší, paní doktorko?“ vyzvala ji Jessie a cítila jak v ní navzdory veškerému jejímu úsilí roste frustrace. „Kdybych se nemusela bát, že zpoza rohu vyskočí můj šílený otec a samým dojetím mě ubodá.“

„Jessie, jestliže vás to takhle vytáčí, už když o tom hovoříte jenom se mnou, co se stane, až vás začne provokovat Crutchfield?“

„To je jiné. S vámi si nemusím dávat pozor na to, co říkám. S ním je ze mě úplně jiný člověk. Profesionální,“ vysvětlovala Jessie a dbala na to, aby tentokrát zněla vyrovnaněji. „Už mě nebaví být pořád oběť a tady mám před sebou něco, s čím můžu pracovat, abych tuto dynamiku změnila. Mohla byste to alespoň zvážit? Moc dobře vím, že vaše doporučení funguje v tomto městě prakticky jako zlatá vstupenka.“

Doktorka Lemmonová se na ni několik vteřin dívala zpoza svých tlustých brýlí a očima se jí zabodávala pod kůži.

„Uvidím, co se dá dělat,“ prohlásila konečně. „A když už jsme u zlatých vstupenek, přijala jste již oficiálně vaši pozvánku na Národní akademii FBI?“

„Zatím ne. Pořád zvažuji své možnosti.“

„Myslím, že byste se tam toho mohla spoustu naučit, Jessie. A rozhodně by vám neuškodilo ji mít na životopisu, až si tady budete hledat práci. Obávám se, jestli promeškání takové příležitosti není nějakou formou sebesabotáže.“

„Tak to vůbec není,“ ujistila ji Jessie. „Vím, že je to skvělá příležitost. Jen si nejsem jistá, jestli je ten správný čas se sebrat a skoro na tři měsíce se přestěhovat na druhou stranu země. Celý můj svět je v tuhle chvíli v jednom kole.“

Snažila se z hlasu vypustit úzkost, slyšela však jak tam i navzdory tomu proniká. Doktorka Lemmonová si toho zjevně všimla také, protože změnila kurs.

„Dobře. Když jsme si teď tedy nastínili celkový přehled toho, jak se věci mají, ráda bych se do některých záležitostí ponořila hlouběji. Pokud si dobře vzpomínám, váš adoptivní otec sem před nedávnem přijel, aby vám pomohl se dát do pořádku. Ještě předtím si s vámi však chci promluvit o tom, jak se zotavujete po tělesné stránce. Chápu to tak, že jste dnes měla svou poslední fyzioterapii. Jak to šlo?“

Jessie se následujících čtyřicet pět minut cítila jako strom, ze kterého někdo sloupává kůru. Když bylo konečně po všem, byla ráda, že může odejít, třebaže to znamenalo, že ji na příští zastávce budou vyšetřovat, aby zjistili, zda bude moct v budoucnu mít děti. Poté, co dokotorka Lemmonová strávila téměř hodinu šťouráním a dloubáním v její mysli, byla přesvědčená, že nechat lékaře šťourat a dloubat do svého těla bude hračka. Mýlila se.

*

Nebylo to ani tak to šťourání a dloubání, co ji rozhodilo. Spíše to po něm. Samotné vyšetření proběhlo vcelku jednotvárně. Jessiina lékařka jí potvrdila, že neutrpěla žádnou trvalou újmu na zdraví, a ujistila ji, že není důvod, proč by v budoucnu nemohla znovu počít dítě. Zároveň jí dala svolení opět zahájit sexuální aktivitu, což Jessie od té doby, co ji Kyle napadl, upřímně ani nenapadlo. Na závěr jí doktorka pověděla, že nedojde-li k něčemu nepředvídanému, stačí, když se vrátí na kontrolu za šest měsíců.

Sesypala se, teprve když výtahem sjížděla do parkovací garáže. Nebyla si zcela jistá proč, ale měla dojem, jako by se propadala hluboko do temné díry v zemi. Doběhla k autu, posadila se na místo řidiče a nechala své tělo otřásat trhavými vzlyky.

A pak, uprostřed toho slzavého údolí, jí to najednou došlo. Její závěrečná kontrola u doktorky v sobě měla jakousi konečnost, která ji tvrdě zasáhla. Dalších šest měsíců se tam nemusela vracet. Potom jen na běžnou kontrolu. Těhotenská fáze jejího života oficiálně skončila, alespoň co se dohledné budoucnosti týkalo.

Skoro cítila, jak se v ní s bouchnutím zavírají emocionální dveře, až jí to zazmítalo. Spolu s tím, jak se jí nejhrozivějším možným způsobem zhroutilo manželství, a se zjištěním, že se její vražedný otec, o němž si myslela, že ho zanechala v minulosti, vrátil do její přítomnosti, na ni bylo vědomí, že v sobě nosila živou bytost, která teď byla pryč, příliš.

Pomalu vyjela z parkovací garáže, pohled přes zaslzené oči stále rozostřený. Nevadilo jí to. Jak prudce vjela na Robertsonovu, uvědomila si, že má plyn sešlápnutý skoro k podlaze. Bylo brzy odpoledne a na silnicích nebyla téměř žádná doprava. I tak divoce kličkovala z jednoho pruhu do druhého.

Na semaforu před sebou uviděla velký jedoucí kamion. Dupla na plyn a v krku ucítila trhnutí, jak auto zrychlilo. Povolená rychlost tu byla padesát, ona ale uháněla sedmdesát, devadesát, už už se blížila ke stovce. Byla si jistá, že pokud do kamionu narazí dostatečnou silou, všechna její bolest se v okamžiku vytratí.

Zatímco se řítila dál, sklouzl jí pohled doleva a ona spatřila, jak tam po chodníku kráčí maminka se synem v batolecím věku. Hlavou jí prolétla myšlenka, jak by se ten chlapeček musel dívat na hromadu zkrouceného kovu, planoucí oheň a ohořelé ostatky, a rázem ji vrátila do reality.

Jessie prudce sešlápla brzdu a se skřípěním zastavila pouhých pár centimetrů od zadní části kamionu. Zajela na parkoviště čerpací stanice po své pravici a zhasla motor. Hluboce dýchala a tělem jí proudil adrenalin. Prsty na rukou i na nohou jí z toho brněly tak, až jí to bylo nepříjemné.

Seděla tam tak asi pět minut—nehybně, oči zavřené—než se jí přestal vzdmouvat hrudník a její dýchání se vrátilo do normálu. Uslyšela zabzučení a otevřela oči. Byl to její telefon. Podle ID volajícího to byl detektiv Ryan Hernandez z LAPD. Minulý semestr přednášel na její hodině kriminologie, kde na něj udělala dojem, když vyřešila příkladový případ, který třídě předložil. Poté, co se ji Kyle pokusil zabít, ji také navštívil v nemocnici.

„Haló, haló,“ řekla si Jessie nahlas sama pro sebe, aby se ujistila, že její hlas zní normálně. Mohlo to být horší. Vzala telefon.

„Tady Jessie.“

„Dobrý den, slečno Huntová. Tady je detektiv Ryan Hernandez. Pamatujete si na mě?“

„Samozřejmě,“ přitakala a těšilo ji, že zní, jako za běžných okolností. „Co se děje?“

„Vím, že jste nedávno odpromovala,“ prohlásil a jeho hlas zněl nejistěji, než jak si ho pamatovala. „Našla jste si už někde práci?“

„Ještě ne,“ odpověděla. „Momentálně zvažuji své možnosti.“

„V tom případě bych si s vámi rád popovídal o práci.“