Читать книгу Svezení - Блейк Пирс - Страница 4

Brett Parmová se akorát vrátila z túry ve vyprahlých a nehostinných arizonských horách. Namísto toho, aby ihned nasedla do svého malého obytného auta, opřela se o vozidlo, zahleděla se směrem na cestu, kterou právě prošla a zhluboka se nadechla suchého, čistého vzduchu. Tohle místo zbožňovala každou vteřinou víc a víc.

A ani nevadí, že je prosinec! pomyslela si.

Nic nemohlo být víc odlišné od pošmourného, větrného zimního počasí v Nebrasce v North Platte. V létě by zde bylo nesnesitelné vedro, a to dokonce i v takto pozdních hodinách. V tomto období by turistika nepřicházela v úvahu.

Pro svou tří týdenní dovolenou si nemohla vybrat lepší místo ani období. Kempy nebyly tak přelidněné jako v hlavní turistické sezóně. A také byla spokojená, jak si předělala vůz na obytné auto.

Tuhle dovolenou už potřebovala jako sůl. Její práce na pozici recepční v Hansonově klinice se jí zdála každým dnem více a více nevděčná. Téměř každý, s kým jednala, ať už po telefonu nebo osobně, byl kvůli něčemu naštvaný – někteří kvůli úhradě nákladů pojišťovnami, jiní kvůli termínům návštěv v ordinaci nebo nedostupnosti některých lékařů.

Jako bych něco z toho vůbec mohla ovlivnit nebo vyřešit.

Tyto starosti se ale naštěstí momentálně zdály na hony vzdálené. Brett se přistihla, jak jí prolítla hlavou myšlenka:

Co kdybych se už nevrátila?

To by bylo něco užívat si penzi už krátce po třicítce. Nebo by mohla udělat něco ještě šílenějšího. Mohla by prostě jen pokračovat dál v cestě, přejíždět od kempu ke kempu, někdy přespat na opuštěných místech mimo kempy, a takto by pokračovala dál na jih až do Mexika a odtud už by se nikdy nevrátila.

Sama sobě se musela smát.

Na takové dobrodružství nebyla dostatečně nezávislá a bezstarostná – nebyla ten typ, který by zapomněl na povinnosti a navzdory nebezpečí…

Jak se to jen říká?

Šel vstříc svému štěstí.

S jistotou věděla, že takového dobrodružství se v životě nedočká. Nehledě na to, že z úspor by dokázala žít jen chvíli, a co pak? Jak by se uživila dál?

Místo toho si musí vychutnat co nejvíc ten pocit štěstí, který zažije v následujících dnech.

To znělo vlastně taky celkem dobře.

Sledovala, jak slunce zapadá za rezavě zbarvená skaliska, když v tom ji vyrušil zvuk přijíždějícího auta. Otočila se a zjistila, že přijíždějící auto je velký obytný vůz.

Celkem ji to překvapilo. Rozhodla se pro tuto zapadlou cestu, protože předpokládala, že ji bude mít jen pro sebe, a to zvlášť v tomhle ročním období.

Její překvapení ještě vzrostlo, když řidič sjel z cesty a zaparkoval vedle ní. V kontrastu s velkým obytným vozem vypadalo její předělené auto jako trpaslík. Ostatně tak jako v kontrastu s téměř všemi vozy, které vídala v kempech.

Takový přepych na kolech – to musí být paráda.

Řidič vystoupil ven. Nevyznačoval se žádnými výraznými rysy, ale působil sympaticky.

Podíval se na Brett a oslovil ji: „Neviděli jsme se náhodou už v kempu Střízlíkovo hnízdo?“

Když se tak nad tím Brett zamyslela, připadal jí muž i jeho vůz skutečně nějak povědomý. Nejspíš ze včerejšího stanoviště, kde strávila noc. Byl podobný spoustě mužů, které vídala v kempech, starších než ona a finančně líp zabezpečených. Většinou cestovali s celou rodinou.

„Možná, že jo,“ odpověděla.

„Jmenuju se Pete,“ představil se jí muž.

„Já jsem Brett.“

„Rád tě poznávám, Brett.“

„Nápodobně,“ řekla Brett. „Kam máš namířeno?“

„Do kempu Bobří ocas,“ odpověděl jí Pete.

„Stejně jako já,“ řekla Brett. „Mělo by to být odsud asi deset minut cesty.“

Pete přikývnul a usmál se: „Taky bych to tak odhadoval.“

Popošel k ceduli s nápisem TURISTICKÁ STEZKA a na chvíli se zahleděl směrem do hor.

„Vypadá to, že ses akorát vrátila z túry,“ otočil se na Brett.

Brett došlo, že ji prozradil batoh, co má ještě pořád na zádech.

„Přesně tak,“ potvrdila mu jeho odhad.

Pete přimhouřil oči: „Přemýšlím, že bych tuhle túru taky vyzkoušel. Doporučila bys mi ji?“

Peteova otázka Brett trochu rozhodila.

„No, je to vážně pěkná túra, ale… dneska je už trochu pozdě, nemyslíš? Za chvíli už bude tma.“

Pete si zklamaně povzdechl.

„Asi máš pravdu,“ odvětil. „Třeba bych se sem mohl vrátit zítra.“

Opět se na chvíli zahleděl směrem ke kopcům a pak přešel zpátky ke svému obytnému vozu.

Otočil se na Brett a navrhl: „Nechceš jít na chvíli ke mně a dát si pivo?“

Jeho nabídka Brett překvapila i potěšila zároveň. Ve svých zásobách měla jen balenou vodu a pár limonád, takže pořádně vychlazené pivo slibovalo vítané osvěžení. A kromě toho byla zvědavá, jak vypadá jeho obytný vůz zevnitř.

„To zní dobře,“ odpověděla.

Poté, co jí pomohl dovnitř, zjistila, že vůz je vevnitř ještě prostornější, než se zdál zvenku. Uvnitř byla prostorná kuchyň i se sporákem a dostatek míst na spaní pro víc než jednoho člověka – spíš pro pár s dítětem nebo dvěma.

Přesto nic dalšího nenaznačovalo, že by měl na svých cestách nějaký doprovod. Brett si byla jistá, že kdyby cestovala sama v takovémto obytném vozu, rychle by si na takové pohodlí zvykla. Její vlastní vůz nebyl vybaven skoro ničím kromě matrace.

Pete ukázal na dveře: „Asi už jsi na cestě nějakou dobu. Kdybys chtěla využít koupelnu, tak není problém.“

Brett málem zalapala po dechu.

Opravdová koupelna!

Samozřejmě že nemohla být o mnoho větší než skříň. Ale v porovnání s toaletami v restauracích a na čerpacích stanicích nebo se společnými umývárnami v kempech, bude i tak přepychová.

„Děkuju!“ odpověděla.

Otevřela dveře a vstoupila dovnitř kabiny. Dveře se za ní zavřely a ocitla se v naprosté temnotě.

To je zvláštní, pomyslela si.

Nemívají koupelny většinou okno?

Zašátrala rukou vedle dveří, aby našla vypínač na zdi, ale nic nenahmatala. Ačkoliv stejně asi nemohla čekat, že zde bude elektřina, když teď karavan není napojen na žádný zdroj.

Otočila se směrem ke dveřím a chtěla odejít, ale dveřní západka se ani nepohnula.

Musí být rozbitá.

Nesměle zavolala: „Prosím tě, asi jsem se zasekla.“

Nikdo jí neodpověděl.

Její obavy začínaly narůstat. Sáhla do kapsy pro mobil a rozsvítila na něm svítilnu.

Kužel světla dopadl na místnost kolem ní. Teď už její obavy přerostly ve strach.

Nestála v koupelně.

Možná to kdysi byla koupelna, ale v současné úpravě jí chybělo veškeré obvyklé vybavení.

Stála v prosté obdélníkové místnosti jejíž zdi byly pokryté malými děrovanými obklady.

Akustické obložení, pomyslela si.

Je v místnosti s protihlukovou izolací?

Její strach dále narůstal.

Jak si její oči přivykly slabému osvětlení, spatřila, že obložení je poškrábané a odřené.

Zdi byly potřísněné a ušpiněné něčím červeným.

Krev!

Když zaslechla zvuk dveřní západky, začala křičet.

Ale uvědomovala si, že jí to nepomůže.

Dveře se začínaly otevírat a Brett Parmová věděla, že brzy zemře.