Читать книгу Cíl Zero - Джек Марс - Страница 9

Reid pozvedl paži jako policista, když zastavuje auto.

„To je v pořádku, pane Thompsone,“ zavolal. „Jen pizza.“

Postarší muž s prošedivělými, u hlavy zastřiženými vlasy a mírným pupkem, se na trávníku před jeho domem zastavil. Poslíček pizzy se ohlédl přes rameno a vůbec poprvé dal najevo nějaké emoce – jeho oči se šokovaně rozšířily, když si všiml zbraně a ruky, která na ní spočívala.

„Jsi si jistý, Reide?“ Pan Thompson si poslíčka podezřívavě měřil.

„Jsem.“

Chlapík s pizzou ze zadní kapsy pomalu vytáhl účtenku. „Ehm, bude to za osmnáct dolarů, řekl vyjeveně.

Reid mu dal dvacet a vzal si od něj krabice. „Drobné si nechte.“

Poslíčkovi to nemusel říkat dvakrát. Odběhl zpátky ke svému čekajícímu autu, naskočil a odsvištěl pryč. Pan Thompson to celé s přimhouřenýma očima sledoval.

„Děkuji, pane Thompsone,“ řekl Reid, „ale byla to jen pizza.“

„Ten chlápek se mi nelíbil,“ zavrčel Reidův soused. Reid měl toho staříka rád – ačkoliv si myslel, že se pan Thompson zhostil své nové role dávat pozor na rodinu Lawsonových s příliš velkou vášní. Přesto však Reid pro tuto roli preferoval někoho přehnaně horlivého, než aby byl příliš laxní.

„Opatrnosti není nikdy dosti,“ dodal Thompson. „Jak se mají děvčata?“

„Dobře, dobře,“ usmál se Reid mile. „Ale, ehm… skutečně tohle s sebou musíte nosit na každém kroku, každému na očích?“ Pokynul ke zbrani typu Smith & Wesson u Thompsonova boku.

Postarší muž vypadal zmateně. „No… jistě. Moje dny u CHP už skončily a ve Virginii je nošení zbraně legální.“

„…Jistě.“ Reid se přinutil k úsměvu. „Jak jinak. Ještě jednou díky, pane Thompsone. Dám vám vědět, pokud bych něco potřeboval.“

Thompson přikývl a odklusal přes trávník zpátky ke svému domu. Zástupce ředitele Cartwright Reida ujistil, že tenhle stařík je velice zdatný; Thompson byl agent CIA v důchodu, a ačkoliv nebyl v akci už víc než dvě desetiletí, očividně byl šťastný – možná dokonce trochu dychtivý – že může být znovu k užitku.

Reid si povzdechl a zavřel za sebou dveře. Zamknul je a znovu aktivoval bezpečnostní panel (což se začínalo stávat jeho rituálem pokaždé, když otevřel nebo zavřel dveře). Pak se otočil a spatřil Mayu, která stála za ním v předsíni.

„Co tohle mělo znamenat?“ zeptala se.

„Ale nic. Pan Thompson tě pozdravuje.“

Maya si znovu založila ruce. „A to jsem si myslela, že jsme tak pokročili.“

„Ale no tak,“ řekl Reid s posměškem. „Thompson je jenom neškodný stařík –“

„Neškodný? Neudělá krok bez pistole,“ protestovala Maya. „A nemysli si, že jsem si nevšimla, jak nás pozoruje z okna. Jako by nás špehoval –“ Brada jí mírně poklesla. „Proboha, to je to, co děláš? A pan Thompson je taky špeh?“

„Ježíši, Mayo, nejsem špeh…“

Jasně, pomyslel si, to je vlastně přesně to, co jsi…

„Nemůžu tomu uvěřit!“ zvolala. „Proto ho necháváš dělat nám chůvu, když někam jdeš?“

„Ano,“ přiznal tiše. Nemusel jí říkat pravdu, o kterou se neprosila, ale dál už nemělo smysl snažit se před ní cokoliv skrývat, když dokázala věci tak přesně odhadnout.

Čekal, že se bude zlobit a znovu ho začne obviňovat, ale namísto toho jen zakroutila hlavou a zašeptala: „Neskutečné. Můj táta je tajný agent a náš pomatený soused je bodyguard.“ Pak ho k jeho překvapení objala kolem krku a málem mu shodila krabice s pizzou z ruky. „Vím, že mi nemůžeš říct všechno. Jen jsem chtěla znát alespoň částečnou pravdu.“

„Jasně, jasně,“ zamumlal. „Jenom riskuju mezinárodní bezpečnost, abych byl dobrým tátou. Teď běž probudit svou sestru, než ta pizza vychladne. A Mayo? Saře ani slovo.“

Vešel do kuchyně, vytáhl pár talířů a nějaké ubrousky a nalil tři sklenice limonády. O chvíli později se do kuchyně přišourala Sara a rukou si při tom protírala oči.

„Ahoj, tati,“ zahuhňala.

„Ahoj, zlato. Posaď se. Jak jsi na tom se spánkem? Spíš v noci dobře?“

„M-hm,“ zamručela neurčitě. Sara utrhla plátek pizzy, ukousla špičku a začala ji pomalu, nepřítomně žvýkat.

Měl o ni starost, ale snažil se to nedávat příliš najevo. Namísto toho sám odtrhl trojúhelník pizzy s párkem a paprikou. Už byl na půl cesty k jeho ústům, když mu ho Maya najednou vytrhla z ruky.

„Co si myslíš, že děláš?“ dožadovala se.

„…Jím? Nebo se snažím.“

„Ehm, ne. Máš rande, zapomněl jsi?“

„Cože? Ne, až zítra…,“ odmlčel se nejistě. „Ale ne, je to dnes večer, že?“ Málem se plácl dlaní do čela.

„To teda je,“ řekla Maya s plnou pusou.

„Navíc to není rande. Je to jen večeře s kamarádkou.“

Maya pokrčila rameny. „Jak chceš. Ale pokud se teď nepůjdeš nachystat, přijdeš na tuhle ‚večeři s kamarádkou‘ pozdě.“

Podíval se na hodinky. Měla pravdu; v pět se měl setkat s Mariou.

„No tak, běž, huš. Převleč se.“ Doslova ho vyhnala z kuchyně a on se vydal nahoru po schodech.

S tím vším, co se v poslední době dělo a spolu s faktem, že se snažil vyhýbat vlastním myšlenkám, málem zapomněl na svůj slib sejít se s Mariou. Během posledních čtyř týdnů se několikrát pokusili domluvit na schůzce, ale vždycky do toho buď jednomu nebo druhému něco vlezlo – ačkoliv, aby byl k sobě upřímný, většinou to byl on, kdo se musel omluvit. Mariu už to očividně už přestalo bavit a nejenže naplánovala jejich setkání, ale také vybrala místo na půl cesty z Alexandrie i z Baltimoru, kde žila. Jediné, co musel udělat, bylo slíbit, že přijde.

Chyběla mu. Chybělo mu být s ní. Nebyly jenom partneři v rámci agentury; měli společnou historii, ale Reid si většinu z ní nepamatoval. Ve skutečnosti znal sotva pár střípků. Jediné, co věděl, bylo, že když byla poblíž, měl zcela zřetelný pocit, že je ve společnosti někoho, kdo se o něj zajímal – přítel, někdo, komu mohl důvěřovat, možná dokonce víc než to.

Došel ke skříni a vytáhl z ní oděv, který se podle něj pro takovou příležitost hodil. Měl rád klasický styl, ačkoliv si byl vědom toho, že byl jeho šatník svým stylem minimálně o deset let starší než on sám. Oblékl si klasické kalhoty se svislými záhyby, kostkovanou košili a tvídové sako s koženými záplatami na loktech.

„Tohle sis vybral?“ zeptala se Maya a trochu ho tím vylekala. Opírala se o rám dveří do jeho ložnice a nenuceně ukusovala krustu pizzy.

„Co je na tom špatně?“

„Co je na tom špatně, je to, že vypadáš, jako bys právě přišel ze třídy. No tak.“ Vzala ho za paži, zavedla zpátky ke skříni a začala se mu přehrabovat v oblečení. „Proboha, tati, oblékáš se jako nějaký děda…“

„Co jsi říkala?“

„Nic, nic!“ zacvrlikala. „Ha, tady.“ Vytáhla černý sportovní kabát – jediný v jeho šatníku. „Obleč si tohle a něco šedého pod to. Nebo bílého. Tričko nebo polokošili. Zbav se těch taťkovských kalhot a najdi si rifle. Tmavé. A aby ti padly.“

Na rozkaz své dcery se převlékl, zatímco na něj čekala na chodbě. Hlavou mu proběhlo, že by si měl na takové bizarní výměny rolí zvykat. V jednu chvíli byl ochranářský otec a jen o moment později se sám podřizoval nárokům své prozíravé dcery.

„Hned je to lepší,“ řekla Maya, když se jí znovu ukázal. „Skoro to vypadá, jako bys byl připravený jít na rande.“

„Díky,“ řekl, „a není to rande.“

„To říkáš pořád. Ale jdeš na večeři a dát si drink se záhadnou ženou, o které tvrdíš, že je tvoje stará známá, i když jsi ji nikdy nezmínil a nikdy jsme se s ní nesetkaly…“

„Ale ona je stará známá –“

„A nutno dodat,“ přehlušila ho Maya, „že je přitažlivá. Viděly jsme ji vysedat z letadla Dullesu. Takže pokud jeden od druhého čekáte něco víc než jen ‚staří známí‘, pak je to rande.“

„Dobrý bože, o tomhle se teď fakt nebudeme bavit.“ Reid ucukl. V hlavě však začal trochu panikařit. Má pravdu. Tohle je rande. V poslední době svou mysl tolik zaměstnával, že se ani nepozastavil nad tím, co „večeře a drink“ skutečně znamenalo pro dvojici dospělých lidí. „Dobře,“ přiznal, „řekněme, že je to rande. Ehm… co mám dělat?“

„To se ptáš mě? Nejsem tak docela expert.“ Maya se křivě usmála. „Promluv si s ní. Víc ji poznej. A prosím tě, pro lásku boží, snaž se být zajímavý.“

Reid se uchechtl a zakroutil hlavou. „Slyším dobře? Já jsem nesmírně zajímavý. Kolik znáš lidí, kteří dokážou podat celou přednášku o Bulavinově povstání?“

„Jenom jednoho.“ Maya obrátila oči v sloup. „A prosím tě, nedávej jí přednášku o Bulavinově povstání.“

Reid se uchechtl a svou dceru objal.

„To zvládneš,“ ujistila ho.

„Ty taky,“ řekl. „Zavolám pana Thompsona, aby sem na chvilku zašel…“

„Ne, tati!“ Maya se vymanila z jeho objetí. „No tak. Je mi šestnáct. Dokážu na Saru pár hodin dohlédnout.“

„Mayo, moc dobře víš, jak důležité pro mě je, abyste vy dvě nebyly samotné –“

„Tati, páchne po motorovém oleji a jediné, o čem chce mluvit, jsou ‚staré dobré časy‘ u námořnictva,“ řekla podrážděně. „Nic se nestane. Budeme jít pizzu a dívat se na film. Než se vrátíš, Sara bude v posteli. Budeme v pohodě.“

„Stejně si myslím, že by měl pan Thompson přijít –“

„Může nás špehovat skrz okno, jako obvykle. Budeme v pořádku. Slibuju. Máme spolehlivý bezpečnostní systém, přídavné zámky na každých dveřích a moc dobře vím o té zbrani, kterou máš schovanou u vchodu –“

„Mayo!“ zvolal Reid. Jak se o tomhle dozvěděla? „Ať tě ani nenapadne na ni sahat, rozumíš?“

„Nedotknu se jí,“ řekla. „Jen konstatuju. Vím, že tam je. Prosím. Nech mě dokázat, že to zvládnu.“

Reidovi se myšlenka, že budou jeho dcery doma samy, ani trochu nelíbila, ale Maya prakticky žadonila. „Zopakuj mi únikový plán,“ řekl.

„Úplně celý?!“ zaprotestovala.

„Úplně celý.“

„Fajn.“ Přehodila si vlasy přes rameno, jak to obvykle dělala, když byla něčím otrávená. Obrátila oči ke stropu a začala monotónním hlasem recitovat plán, který Reid zavedl krátce poté, co se přestěhovali do nového domu. „Pokud kdokoliv přijde ke vchodu, nejdřív se musím ujistit, že je alarm zapnutý a dodatečný zámek a řetízek jsou zamčené. Pak se podívám kukátkem a ověřím, jestli je to někdo, koho znám. Pokud ne, zavolám pana Thompsona a nechám ho, aby to nejdřív prověřil.“

„A pokud to je někdo, koho znáš?“ pobídl ji.

„V takovém případě,“ drmolila Maya dál, „se podívám bočním oknem – opatrně – a zkontroluju, jestli s nimi není ještě někdo. Pokud ano, zavolám pana Thompsona, aby to prověřil.“

„A pokud se sem někdo bude snažit dobývat?“

„V takovém případě půjdeme do sklepa a schováme se v posilovně,“ recitovala. Jednou z prvních renovací, které Reid udělal, když se přistěhovali, bylo to, že nechal dveře, které vedly do malé místnosti ve sklepě, vyměnit za nové s ocelovým jádrem. Měly tři těžké zámky a panty z hliníkové slitiny. Byly neprůstřelné a protipožární a technik ze CIA, který jim je nainstaloval, tvrdil, že vydrží minimálně tucet ran beranidlem. Efektivně tak proměnily malou posilovnu v nouzový bunkr.

„A pak?“ zeptal se.

„Nejdřív zavoláme pana Thompsona,“ řekla, „a pak na tísňovou linku. Pokud si s sebou zapomeneme vzít telefony nebo se k nim nemůžeme dostat, ve sklepě je pevná linka s předprogramovaným číslem.“

„A pokud se někdo dostane do domu a vy nebudete moct do sklepa?“

„V takovém případě se pokusíme doběhnout k nejbližšímu východu,“ drmolila Maya. „Jakmile budeme venku, uděláme co největší povyk.“

Thompson měl spoustu vlastností, ale chabý sluch k nim nepatřil. Jednoho večera se Reid s děvčaty díval v televizi na akční film. Měli zesílený zvuk a pan Thompson přiběhl k nim v domnění, že slyšel výstřely ze zbraně s tlumičem.

„Ale vždycky bychom u sebe měly mít telefony pro případ, že budeme muset zavolat, jakmile se dostaneme z domu a někam do bezpečí.“

Reid souhlasně přikývl. Odrecitovala mu celý únikový plán – až na jeden malý, ačkoliv zásadní detail. „Na něco jsi zapomněla.

„Ne, nezapomněla,“ zamračila se.

„Jakmile budete někde v bezpečí a potom, co zavoláte panu Thompsonovi a na tísňovou linku…?“

„Aha, jasně. Pak ihned zavoláme tobě a řekneme ti, co se stalo.“

„Dobře.“

„Dobře?“ Maya pozvedla obočí. „Dobře, jako že nás aspoň jednou necháš samotné?“

Pořád se mu to nelíbilo. Ale bylo to jen na pár hodin a Thompson bude hned vedle. „Ano,“ řekl nakonec.

Maya si odlehčeně vydechla. „Děkuju. Budeme v pohodě, přísahám.“ Znovu ho letmo objala. Otočila se a zamířila ke schodům dolů, ale pak ji něco napadlo. „Mohla bych se zeptat ještě na jednu otázku?“

„Jistě. Ale nemůžu ti slíbit, že na ni odpovím.“

„Plánuješ zase začít… cestovat?“

„Aha.“ Opět ho její otázka zaskočila. CIA mu znovu nabídla jeho práci – ve skutečnosti se sám ředitel Národní zpravodajské služby dožadoval toho, aby byl Kent Steele povolán do své funkce – ale Reid jim zatím neodpověděl a agentura se zatím odpovědi nedožadovala. Po většinu času se na to snažil vůbec nemyslet.

„Já… skutečně rád bych řekl, že ne. Ale pravda je taková, že ještě nevím. Zatím jsem se tak úplně nerozmyslel.“ Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal: „Co by sis myslela o tom, kdybych začal?“

„Chceš znát můj názor?“ zeptala se překvapeně.

„Ano, chci. Upřímně jsi jedna z nejchytřejších lidí, které znám a na tvém názoru mi hodně záleží.“

„No, myslím… na jednu stranu je to dost cool, vzhledem k tomu, co teď vím –“

„Co si myslíš, že víš,“ opravil ji Reid.

„Ale taky je to dost děsivý. Vím, že existuje celkem velká možnost, že tě můžou zranit nebo… nebo hůř.“ Maya byla dlouhou chvíli zticha. „Líbí se ti to? Pracovat pro ně?“

Reid jí neodpověděl přímo. Měla pravdu; to martyrium, kterým si prošel, bylo děsivé, a víc než jednou mu šlo o holý život, ale taky šlo o život jeho dvěma dcerám. Nedokázal by se vypořádat s tím, kdyby se jim něco stalo. Ale tvrdá pravda – a taky jeden z větších důvodů, proč se snažil v poslední době tak zaměstnat – byla, že se mu to líbilo a chybělo mu to. Kent Steele toužil po akci. Určitou dobu, když to všechno začalo, tuhle svou část považoval za úplně jinou osobu, ale to nebyla tak docela pravda. Kent Steele bylo krycí jméno. On po tom toužil. Jemu to chybělo. Bylo to jeho součástí, stejně jako učení a vychovávání jeho dvou dcer. Ačkoliv byly jeho vzpomínky zamlžené, bylo to součástí jeho samého, jeho identity, a kdyby tuhle část neměl, cítil by se jako profesionální sportovec, který utrpěl zranění, jež mu ukončilo kariéru: a spolu s tím přicházela i otázka: Kdo bez toho jsem?

Nemusel odpovídat nahlas. Maya to dokázala vyčíst v jeho nepřítomném pohledu.

„Jak že se jmenuje?“ zeptala se najednou a změnila tak téma.

Reid se ostýchavě usmál. „Maria.“

„Maria,“ zopakovala zamyšleně. „Dobře. Užij si rande.“ Maya zamířila po schodech dolů.

Než ji Reid následoval, probleskla mu hlavou ještě jedna myšlenka. Otevřel horní šuplík svého šatníku a zašátral v něm, dokud nenašel, co hledal – starou lahvičku drahé kolínské, kterou nepoužil už dva roky. Kate ji měla ráda. Přičichl si k rozprašovači a ucítil, jak mu po páteři přeběhl mráz. Byla to známá, silná vůně, která s sebou přinesla záplavu vzpomínek.

Šplíchl si trochu na zápěstí a poklepal si jím krk. Vůně byla silnější, než jak si ji pamatoval, ale příjemná.

Pak – mu zorným polem proběhla další vzpomínka.

Kuchyně ve Virginii. Kate se zlobí, ukazuje na něco na stole. Není jen naštvaná – je vyděšená. „K čemu máš tohle, Reide?“ ptá se vyčítavě. „Co kdyby to našla některá z holek? Odpověz!“

Zatřepal hlavou, aby se té vzpomínky zbavil dřív, než se stačila proměnit v migrénu, ale ani tak nebyla o nic méně znepokojivá. Nedokázal se rozpomenout, kdy nebo proč se tahle hádka odehrála; s Kate se hádali jen zřídka a v jeho vzpomínce vypadala vystrašeně – buď z toho, o čem se hádali, nebo přímo z něj. Nikdy jí nezavdal jediný důvod, aby z něj měla strach. Alespoň ne podle toho, co si pamatoval…

Najednou si uvědomil další věc a ruce se mu roztřásly. Nemohl si tuhle vzpomínku vybavit, což znamenalo, že mohla být jedna z těch, které potlačil paměťový supresor. Proč by ale jakoukoliv vzpomínku na Kate mazali společně s těmi na agenta Zero?

„Tati!“ zavolala na něj Maya zezdola. „Přijdeš pozdě!“

„Jasně,“ zabručel, „už jdu.“ Bude se muset smířit s faktem, že buď najde řešení svého problému, nebo se mu budou vzpomínky čas od času nečekaně, a ne zrovna snadno, vracet a mást ho.

S takovým faktem se ale bude moct smířit později. V danou chvíli musel dodržet jistý slib.

Sešel dolů po schodech, dal oběma dcerkám pusu na temeno a zamířil ven k autu. Než však přešel příjezdovou cestu, ujistil se, že Maya po jeho odchodu nastavila alarm. Až pak nasedl do jejich stříbrného SUV, které koupil jen před pár týdny.

Ačkoliv byl dost nervózní a zároveň se těšil, až Mariu znovu uvidí, pořád nedokázal setřást ten nepříjemný pocit strachu, který se mu usadil v žaludku. Pokud ho události minulého měsíce něčemu naučily, bylo to především to, že hrozby a nebezpečí pro něj nebyly nedostatkové zboží a spousta z nich jen čekala, až ho uvidí trpět.