Читать книгу Zápisky z mrtvého domu - Федор Достоевский, Dostoyevsky Fyodor, Fyodor Dostoevsky - Страница 3

První dojmy.

První měsíc a vůbec první doba mého pobytu v trestnici stojí mně nyní živě před očima. Následující má trestnická léta míhají se v paměti mé mnohem matněji. Některá jako by se byla úplně shladila, slila se dohromady a zůstavila po sobě jediný celkový dojem, dojem čehosi těžkého, jednotvárného, dusného.

Za to všechno, co jsem zakusil za prvních dní mé vazby, představuje se mi nyní tak, jako by se bylo přihodilo včera. Jinak ani býti nemohlo.

Jasně se pamatuju, že při prvním kroku v tomto novém životě mne překvapilo to, že v něm nenacházím vlastně pranic zvláště překvapujícího, neobyčejného, či lépe řečeno, neočekávaného. Vše to jako by se již dříve bylo míhalo v mé fantasii, když jsem se cestou do Sibiře snažil uhádnouti, co mne asi očekává. Ale brzy množství nejpodivnějších neočekávaností a nejhroznějších událostí počalo mne zarážeti skoro při každém kroku. Teprve v pozdějších dobách, když jsem už prožil hezky dlouho v trestnici, poznal jsem smysl vší té výminečnosti, vší neočekávaností onoho života, a čím dále, tím více jsem se mu obdivoval. Přiznávám se, že mne onen obdiv provázel po celou dlouhou lhůtu mého trestu; nikdy jsem nebyl s to se s ním smířiti.

První můj dojem, když jsem vstoupil do ohrady trestnice, byl co nejhnusnější. Ale přes to – ku podivu! – se mi zdálo,' že je život v trestnici mnohem snazší, než jsem si představoval cestou. Vězňové, ač v okovech, chodili volně po celé trestnici, nadávali si, zpívali písně, pracovali pro sebe, kouřili z dýmek, ba i víno5 pili (ačkoli jen nemnozí) a v noci se někteří pouštěli do hry v karty. Sama práce na příklad zdála se mi daleko ne tak těžkou, robotní, a teprve později po hodně dlouhé době jsem pochopil, že obtíž, robotnictví té práce nezáleží v její namáhavosti a stálém trvání, nýbrž spíše v tom, že je vynucená, povinná, koná se ve stínu hrozící hole. Mužík na svobodě pracuje snad daleko více, někdy i v noci, zvláště v létě; ale on pracuje pro sebe, pracuje s účelem, jenž má pro něho smysl, a proto je mu mnohem snáze, než trestanci při vynucené a pro něho úplně bezúčelné práci.

Napadlo mne kdysi, že kdyby si někdo usmyslil úplně zničiti, rozšlápnouti člověka, kdyby ho chtěl potrestati nejhroznějším trestem, tak aby se nejlítější vrah zachvěl před oním trestem a už napřed se ho děsil, že by bylo jen zapotřebí učiniti z práce něco úplně, dokonale zbytečného a nesmyslného. Třebas by nynější práce v káznici postrádala zajímavosti a byla pro trestance nudnou, sama o sobě jako práce má přece svůj smysl. Trestanec dělá cihly, kopá půdu, omítá, staví; práce ta má smysl a účel. Dělníka trestance práce ta dokonce i někdy upoutá, on se snaží, aby ji vykonal dovedněji, solidněji, lépe. Ale kdyby mu na příklad poručili, aby přeléval vodu z jednoho džbera do druhého, a z druhého zas do prvního, nebo tlouci písek, přenášeti hromadu země s jednoho místa na druhé a nazpět, – mám za to, že by se trestanec za několik dní oběsil, anebo by natropil tisícero přestupků, aby raději umřel a zbavil se takového ponížení, studu a mučení. Takový trest změnil by se ovšem v mučení, byl by mstou a tedy nesmyslem, proto že by nedostihl nijakého rozumného cíle. Ale proto, že aspoň částka takového mučení, nesmyslu, ponížení a studu jest v každé vynucené práci, proto jest práce v káznici nepoměrně trapnější než všeliká svobodná práce a sice právě tím, že je vynucená.

Já jsem ostatně přišel do trestnice v zimě, v prosinci, a neměl jsem ještě ponětí o práci letní, pětkrát obtížnější. V zimě však bylo v naší pevnosti erární práce vůbec málo. Vězňové chodili na Irtyš lámat staré erární bárky, pracovali v dílnách, vyhazovali kol erárních budov sníh, navátý metelicemi, pálili a tloukli alabastr a pod. Zimní den byl krátký, práce končila záhy a veškeren náš lid se časně vracel do trestnice, kde by nebyl měl skoro pranic na práci, kdyby neměl náhodou nějakého svého vlastního zaměstnání. Vlastní prací zaměstnávala se však jen asi třetina trestanců, ostatní zaháleli, potloukali se bezúčelně po všech kasárnách trestnice, nadávali si, vymýšleli klevety, působili výstupy, opíjeli se, sehnali-li nějaké peníze, v noci v karty prohrávali poslední košili, a to všechno z dlouhé chvíle, z lenošení, z nedostatku zaměstnání. Později jsem pochopil, že kromě ztráty svobody, kromě nucené práce, jest v životě trestancově ještě jedna trýzeň, div ne horší, než všechny ostatní. Je to nucené společné obcování. Lidé žijí společně ovšem i na jiných místech, ale do trestnice přicházejí tací lidé, že ne každému by se chtělo s nimi se blíže seznámiti, a jsem přesvědčen, že každý trestanec pociťoval onu trýzeň, třebas si toho po větší části nebyl vědom.

Také strava se mně zdála jakž takž dostatečnou. Vězňové tvrdili, že trestanci v evropských vojenských trestnicích takové stravy nedostávají. Nemohu o tom souditi; nebylť jsem tam. Kromě toho naskytovala se mnohým možnost, aby dostávali svou vlastní stravu. Maso bylo u nás za babku, v létě libra za tři kopějky. Ale svou vlastní stravu mohli si opatřovati pouze ti, kdo měli stále peníze; většina trestanců jedla stravu komisní. Sluší ovšem podotknouti, že vězňové, chválíce svou stravu, chválili hlavně jen chléb a děkovali hlavně za to, že chléb byl společný, to jest nerozděloval se mezi jednotlivce na váhu. Tohoto způsobu se děsili; kdyby se chléb vydával na váhu, třetina lidí by hladověla. Ze společného chleba dostalo se však na všechny do sytosti. Náš chléb byl jaksi zvláště vkusný a těšil se té pověsti po celém městě. Připisovali to zdařilému zařízení pekáren v trestnici. Zelná polévka – ruské šči – se však valně nedoporučovala. Vařila se ve společném kotle a přidávalo se do ní trochu krupice; zejména ve všední den byla řídká, hubená. Zhrozil jsem se množství švábů v ní. Ale trestanci si jich hrubě nevšímali.

První tři dni jsem do práce nechodil; tak činili s každým nováčkem. Dávali mu odpočinouti si po cestě. Ale hned druhého dne bylo mně vyjiti z trestnice, poněvadž jsem měl dostati jiné okovy. Mé dosavadní okovy nebyly dle předpisu; záleželyť z prstenovitých článků a byly tedy to, co vězňové nazývají „řinčidlo". Takové okovy nosí se svrchu na kalhotách. Okovy, předepsané pro káznici, aby nepřekážely v práci, neskládají se ze článků jako řetěz, nýbrž ze čtyř železných prutů, skoro na palec tlustých, spojených mezi sebou třemi kroužky. Tyto okovy se oblékaly pod kalhotami. K prostřednímu kroužku se přivázal řemen, jenž byl připevněn k opasku, a tento se oblékal hned na košili.

Pamatuju se na své první jitro v trestnici. V kasárnách vojenské stráže u vrat trestnice zabubnovali budíček a za deset minut strážní poddůstojník počal otvírati naše společná obydlí. Počali se probouzeti. Při mdlém světle tenké lojové svíčky vstávali trestanci ze svého tvrdého lože, třesouce se zimou. Většina jich byla mlčeliva a zasmušila po spaní. Zívali, protahovali se a vraštili svá znamenaná čela. Někteří se znamenali křížem, jiní počali hned dováděti. Bylo strašně dusno. Jakmile se otevřely dvéře, čerstvý zimní vzduch ihned se vedral do síne a ve způsobě valící se páry letěl po místnosti. U věder s vodou nahromadili se trestanci; jeden po druhém brali čerpák, nabírali vody do úst a z úst si myli ruce a obličej. Vodu přichystal z večera „parášník". V každém stavení nalézal se podle předpisu jeden trestanec, zvolený od vězňů za tím účelem, aby uklízel v kasárně. Jmenoval se „parášníkem" a nechodil na práci. Jeho zaměstnáním bylo dbáti o čistotu lůžek a podlahy, přinášeti a vynášeti noční džber a přinésti do dvou věder čerstvé vody – ráno k mytí, a mezi dnem k pití.

Pro čerpák, jenž byl jediný pro všechny, vznikla ihned hádka:

„Kam lezeš, zjízvená palice!" bručel jakýsi mrzutý, veliký, hubený a snědý trestanec, s divně vypouklými nerovnostmi na oholené lebce, odstrkuje při tom druhého trestance, zavalitého, nevelkého, s veselým, červeným obličejem; „počkej!"

„Co křičíš? Za počkání se u nás platí; sám táhni! Hlehle monument, jak se vytáh'. Ale ani za mák fartikulťápnosti nemá, braši!"

„Fartikulťápnosť" způsobila jistý dojem; mnozí se dali do smíchu. A o to právě šlo veselému, tlustému trestanci, jenž byl v kasárně patrně něčím na způsob dobrovolného blázna. Veliký trestanec pohlédl na něho s nejhlubším opovržením.

„Birjulina kráva!* zabručel jako by sám pro sebe. „Vida, jak mu jde k duhu vězeňský chléb! Raduje se, že hodí k svátkům dvanáct podsvinčat."

„A co ty jsi za ptáka?" vzkřikl malý, celý se náhle zapáliv.

„Inu, právě že pták!"

„Jaký?"

„Takový !"

„Jaký takový?"

„Ale povídám ti, že takový."

„Ale jaký?"

A oba upřeli oči jeden na druhého. Tlustý čekal na odpověď a stiskl pěsti, jako by se chystal ihned se dáti do pračky. Já měl vskutku za to, že vznikne pranice. Pro mne bylo to všechno nové a proto jsem hleděl se zvědavostí. Ale později jsem poznal, že všechny podobné výstupy byly neobyčejně nevinné a hrály se jako komedie, pro všeobecné potěšení; do rvačky skoro nikdy nedošlo. Vše to bylo dosti zvláštní a sloužilo k zobrazení mravů v káznici.

Veliký trestanec stál klidně a vznešeně. Věděl, že všichni na něho hledí a čekají, uškodí-li si svou odpovědí nebo ne; že je nutno zachovati si vážnost, dokázati, že je vskutku pták a oznámiti, jaký?S nevýslovným opovržením skroutil oči na svého soupeře, snaže se při tom hleděti na něho pro zvýšení urážky jaksi přes rameno, shora dolů, jako by se díval na něho jako na nějakého červa, a pak zvolna a srozumitelně pronesl:

„Kahan!"

To jest, že je pták kahan. Hlasitý výbuch smíchu přivítal vynalézavého trestance.

„Ty's podlec a ne kahan!" zařval tlustý, dovtípiv se, že prohrál na celé čáře a proto dopálen v nejvyšší míře.

Ale jakmile se hádka stala opravdovou, chlapíky ihned zakřikli.

„Co tam hulákáte!" zvolala na ně celá kasárna.

„Raději se poperte, než darmo chřtán nadírat," vzkřikl někdo za zády druhých.

„Ano, poperou se, jen si mysli!" dostalo se mu odkudsi za odpověď. „Naši chlapíci jsou smělí, vyzývaví; .sedm se jich jednoho nebojí…"

„Však jsou oba hodni! Jeden přišel pro libru chleba do trestnice a druhý chodil smetanu mlsat – snědl bábě ssedlébo mléka a za to dostal karabáčem."

„Nu-nu-nu! Přestanete-li," zvolal invalida, jenž pro udržování pořádku bydlel v trestnické kasárně a spal v koutě na zvláštní posteli.

„Vodu, hoši! Nevalid Petrovič se probudil; nevalidovi Petroviči, bratrovi rodnému!"

„Bratrovi… Co jsem ti za bratra? Rublu jsme spolu nepropili a prý bratr!" bručel invalida, oblékaje se do rukávů pláště.

Připravovali se k přehlídce; počínalo svítati. V kuchyni shromáždil se hustý zástup lidu, tak že nebylo lze se prodrati. Trestanci se tlačili ve svých kožiších a čapkách z dvojího sukna kolem chleba, který jim krájel jeden z kuchařů. Kuchaře volili trestanci ze svého středu, po dvou na každou kuchyni. V jich opatrování nalézal se kuchyňský nůž na krájení chleba a masa, jediný na celou kuchyni.

Po všech koutech a kolem stolů umístili se trestanci v čepicích a přepásaných kožiších, připravení ihned se odebrati do práce. Před některými stály dřevěné mísy s kvasem. Do kvasu drobili chléb a jedli. Hluk a křik byl nesnesitelný; jen někteří rozmlouvali slušně a tiše někde v koutku.

„Dědoušku Antonyči, zdrástvuj! Dobré chutnání!" volal mladý trestanec, sedaje si vedle zasmušilého, bezzubého trestance.

„Nu zdrástvuj, neděláš-li si ze mne blázna," odpověděl tento, nezdvihaje k němu očí a snaže se rozežvýkati chléb svými bezzubými dásněmi.

„A vždyť já měl za to, Antonyči, že jsi už nebožtíkem; na mou věru."

„I ne; napřed umři ty a potom já..

Sedl jsem si vedle nich. Na pravo ode mne rozmlouvali dva vážní trestanci, kteří se patrně snažili, aby si nezadali jeden před druhým.

„Mne tak lehko neokradou," mínil jeden. „Já se, brachu, sám bojím, abych znenadání něco neukradl."

„Nu, mne by také nesměl vzíti holou rukou; spálil by se."

„Čím pak bys koho spálil! Jsi také jen ubožák; jiného nazvání pro nás není.. Ona tě obere a ani se ti nepokloní. I moje kopějka se tam utopila. Ondyno přišla sama. Kam se má s ní člověk podít. Počal jsem prositi za dovolenou, abych směl k Feďkovi-katovi; mel dům na předměstí; od žida Šalomouna prašivého jej koupil, od toho, co se potom oběsil."

„Vím, byl u nás předloni krčmářem; říkalo se mu Gríška-Tmavá krčma. Vím."

„Ba nevíš; tmavá krčma byla něco jiného."

„Hlele, něco jiného! To tedy jen ty všechno víš"! Chceš-li, já ti přivedu tolik svědků.

„Přivedeš! Odkud pak jsi a čí pak já jsem?"

„Čí! Já jsem ti nejednou napráskal a nevychloubám se; on se ptá, čí?"

„Ty že's mně napráskal? Ten, co mne bude biti, se ještě nenarodil, a kdo mne bil, ten v zemi leží.

„More benderský!"

„Aby tě sibiřská jizva ranila."

„Aby s tebou turecká šavle mluvila!.."

A spílání se počalo sypati.

„Nu-nu-nu! Rozhulákali se!" ozvalo se volání kolkolem. „Na svobodě nedovedli byti živi; těší je, že tu k lacinému chlebu přišli…"

Hned je zakřiknou. Spílati, „tlouci" jazykem se dovoluje. Je to z části zábavou pro všechny ostatní. Ale ke rvačce málo kdy nechají dojíti, leda za výminečných okolností že se soupeři poperou. O rvačce ihned se dá zpráva majorovi; počne výslech, přijede sám major – slovem všichni budou z toho míti nepříjemnosti a proto nenechávají dojiti ke rvačce. A pak vždyť i soupeřové si spílají více jen pro ukrácení chvíle, jim je to „slohové cvičení". Nezřídka klamou sami sebe; pustí se do sebe se strašným zápalem, s rozhořčeností… Myslíš si: nu už se vrhnou jeden na druhého; ale chyba lávky. Dojdou do jisté meze a hned se rozejdou. Všemu tomu jsem se z počátku velice divil. Schválně jsem zde uvedl příklad nejvšednější rozprávky v káznici. Nemohlť jsem si z počátku pomysliti, aby bylo možno spílati si ze zábavy, nalézati v tom potěšení, milé zaneprázdnění, příjemnost. Ostatně netřeba též zapomínati ješitnosti. Vynikající ve spílání dialektik těšil se vážnosti. Div že mu netleskali, jako herci.

Hned včera na večer jsem zpozoroval, že na mne hledí s nedůvěrou.

A vskutku zachytil jsem několik zamračených pohledů.

Naopak jiní trestanci se vrtili okolo mne, domnívajíce se, že jsem s sebou přinesl peníze. Ihned mně počali konati různé službičky; poučovali mne, jak mám nositi nové okovy; opatřili mně, ovšem za peníze, kufřík se zámkem, abych si mohl do něho zavříti dané mně erární věci a trochu svého prádla, jež jsem přinesl s sebou do trestnice. Ale hned druhého dne mi jej ukradli a propili. Jeden z nich stal se později člověkem mně nejoddanějším, ačkoli mne nepřestával okrádati, kdykoli se mu naskytla příležitost. Konal to bez ostychu, skoro nevědomky, spíše jako z povinnosti a nebylo možná zlobiti se proto na něho.

Mimo jiné poučili mne též, že jest zapotřebí, abych měl svůj čaj, a že by neškodilo, kdybych si opatřil i svůj vlastní čajník; zatím se však pro mne vydlužili cizí a doporučili mně kuchaře, tvrdíce, že za třicet kopejek měsíčně bude mně vařiti, co se mně zlíbí, budu-li si přáti jisti zvlášť a kupovati si potraviny.. Rozumí se, že si při tom vypůjčili ode mne peníze a každý z nich přišel hned v první den třikrát si dlužit.

Na bývalé šlechtice hledí se v trestnici vůbec mrzutě a nepříznivě. Přes to, že jsou již zbaveni všech svých stavovských práv a ve všem úplně rovni ostatním trestancům, přece jich tito nikdy neuznávají za své soudruhy. Nečiní to z jakési uvědomělé předpojatosti, nýbrž samoděk, zcela upřímně. Uznávali nás upřímně za šlechtice přes to, že nás rádi časem podráždili narážkou na naše ponížení.

„No, teď je konec, stůj! Jezdíval Petříček po Moskvě a nyní Petříček provazy plete" – posmívali se nám ruským pořekadlem a nebo jinými podobnými zdvořilostmi.

Jim působilo radost, když pozorovali naše strádání, jež jsme se snažili před nimi tajiti. Zvláště jsme dostávali z počátku při práci za to, že jsme neměli tolik fysické síly, jako oni, a nemohli jsme jim vydatně pomáhati. Nic není těžšího, než získati si důvěry prostého lidu (zejména takového lidu) a zasloužiti si jeho lásku.

V káznici bylo několik bývalých šlechticů. Předně asi pět Poláků. O nich promluvím někdy zvláště. Trestanci strašně nenáviděli Poláků, ještě více než vypovězených sem ruských šlechticů. Poláci (mluvím pouze o politických zločincích) chovali se k ostatním trestancům jaksi obzvláštně, urážlivě zdvořile, byli nanejvýše nesdílní a nijak nemohli před trestanci utajiti svého k nim opovržení; tito pak velmi dobře to chápali a spláceli jim stejnou mincí.

Bylo mně skoro dvě léta stráviti v trestnici, abych si získal přízeň některých trestanců. Ale většině z nich jsem se konečně, zalíbil a byl jsem uznán za „hodného" člověka.

Ruských šlechticů bylo kromě mne čtvero. Jeden – dosti ošemetný a podlý človíček, hrozně zkažený, byl z remesla vyzvědačem a udavačem. Slyšel jsem o něm, než jsem ještě přišel do trestnice a hned za prvních dnů přerušil jsem veškerý s ním styk. Druhý byl onen otcovrah, o němž jsem se už zmínil ve svých zápiskách. Třetí byl Akim Akimyč; zřídka jsem vídal takového podivína, jako tento Akim Akimyč. Ostře se vtiskl clo mé paměti. Byl vysoký, hubený, přihlouplý, hrozně slabý v literním umění, neobyčejně rád se přel a při tom byl pořádný a přesný jako Němec. Trestanci se mu posmívali; ale někteří se báli s ním dáti do hádky, proto že se chytal každého slova, všechno měl za zlé a byl vzdorné povahy. Spřátelil se s nimi hned, jak vstoupil do trestnice, spílal jim a pouštěl se do rvačky. Poctivý byl fenomenálně. Jen spozorovati někde nespravedlivost, už se vloží do věci, třeba se ho vůbec ani netýkala. Naivní byl v nejvyšší míře. Když na příklad káral trestance, vytýkal jim někdy, že bývali zloději a zcela vážně jim domlouval, aby nekradli. Sloužil ve vojsku na Kavkaze a byl praporščíkem.6 Seznámili jsme se hned prvního dne, a on mně ihned sdělil, proč byl deportován. Službu svou započal hned na Kavkaze v hodnosti junkera v pěším pluku a mnoho se nadřel, než byl povýšen za důstojníka a poslán do jakési pevnůstky jako nejvyšší představený. Jeden sousední kavkazský kníže, s nímž žili v míru, zapálil jim pevnůstku a hnal na ni v noci útokem. Útok se nezdařil. Akim Akimyč dělal ze lsti, jako by ani nevěděl, kdo byl útočníkem. Svedli všechno na odbojné horaly a za měsíc pozval Akim Akimyč knížete přátelsky k sobě do pevnosti. Kníže přijel, nemaje tušení, oč jde. Akim Akimyč velel posádce, sestoupiti se do řad, před ní usvědčil knížete, pokáral ho a dokázal mu, že zapalovati pevnůstky je hanba. Zároveň mu dal co nejpodrobnější naučení, jak se má příště chovati kníže, žijící s Rusy v míru, a na konec ho dal zastřeliti. Svému představenému podal o tom ihned zprávu se všemi podrobnostmi. Za to byl vzat do vyšetřování, odsouzen k smrti, rozsudek však zmírněn tak, že byl poslán na dvanáct let do Sibiře na nucenou pevnostní práci druhé třídy. Souhlasil úplně, že jednal nesprávně, pravil mně, že to věděl i prve než dal zastřeliti knížete, věděl, že osoba, jež žila v míru, měla býti souzena dle platných zákonů; ale přes to, že to všechno věděl, přece jako by nikterak nemohl řádně pochopiti své viny.

„Ale, dovolte! Vždyť zapálil mou pevnůstku. Měl jsem mu snad za to učiniti poklonu?" tvrdil, odpovídaje na mou námitku.

Trestanci přes to, že se posmívali nejapnosti Akima Akimyče, vážili si jeho přesnosti a dovednosti.

Nebylo řemesla, aby se v něm nevyznal Akim Akimyč.

Byl truhlářem, ševcem, malířem, pozlacovačem, zámečníkem, a všem těm řemeslům se naučil teprve v káznici. Byl ve všem samoukem; jednou se podívá a už to umí. Hotovil také různé skřínky, košíčky, svítilny, dětské, hračky a prodával je ve městě. Takovým způsobem si opatřil něco peněz a hned jich užil na zakoupení nového kusu prádla, na měkcí podušku, ba pořídil si i skládací matraci. Bydlel v téže kasárně jako já a prokázal mně nejednu platnou službu za prvních dnů mého vězení.

Když vězňové vycházeli z trestnické ohrady na práci, stavěli se před strážnicí do dvou řad. Napřed i vzadu stavěl se vojenský průvod s nabitými puškami. Přišel ženijní důstojník, konduktor a několik řadových vojáků, ženistů, kteří byli dozorci nad naší prací. Konduktor odpočítal trestance a posýlal jednotlivé skupiny, kam bylo třeba, na práci.

Byl jsem přiveden spolu s ostatními do inženýrské dílny. Byla to nízká, zděná budova, stojící na rozsáhlém dvoře, plném rozmanitého náčiní. Byla zde kovárna, zámečnická dílna, truhlářská, malířská a jiné. Akim Akimyč chodíval sem a pracoval v malířské dílně, vařil fermež, míchal barvy a barvil stoly a jiné nářadí na ořechovo.

Zatím, nežli mně připjali nové okovy, dal jsem se s Akimem

Akimyčem do řeči o svých prvních dojmech v trestnici.

„Ano, šlechticů nemají rádi," prohodil; „zvláště politických; s radostí by je snědli. Ale není se čemu diviti. Předně, vy jste jiní lidé, k nim nepodobní, a za druhé, oni všichni bývali dříve buď panskými nevolníky anebo vojáky. Suďte sám, mohou-li vás míti rádi? Tady, řeknu vám upřímně, je život těžký. Ale v ruských trestnicích je ješťě hůř. Jsou tu někteří odtamtud; ti se nemohou nachváliti naší trestnice, jako by přišli z pekla do nebe. Obtíž nezáleží v práci. Povídají, že tam, v Rusku, v trestnicích první třídy, správa není čistě vojenská; aspoň jinak si počíná než u nás. Tam prý trestanec může bydleti ve vlastním domku. Nebyl jsem tam, ale povídá se. Hlavu tam neholí, v stejnokroji se tam nechodí, ačkoli jest jinak dobře, že mají u nás všichni stejný oblek a jsou holení. Je tu přec jen lepší pořádek a i pro oko příjemněji. Jim ovšem se to nelíbí. Ale pohleďte jen, jaká je to sebranka! Jeden z vojenské vychovatelny, druhý rodem Čerkes, třetí rozkolník, čtvrtý pravoslavný sedláček, jenž rodinu, dítky milé zanechal doma, pátý žid, šestý cikán, sedmý Bůh ví kdo, a všichni se mají spolu snášeti, ať se děje co děje, mají souhlasiti jeden s druhým, jísti z jedné mísy, spáti na jedněch narách. A mnoho-li při tom svobody? zvláštní sousto možno snísti jen kradmo, každý groš aby se schovával do bot a věčně jen trestnice a trestnice… Tuť není divu, že člověku pošetilost vleze do hlavy."

Ale to jsem všechno už věděl. Především bych se byl rád vyptal na našeho majora. Akim Akimyč nedělal drahoty a pamatuju se, že můj dojem nebyl valně příjemný.

Ale ještě dvě léta bylo mně souzeno prožiti pod jeho velitelstvím. Vše, co mně o něm vypravoval Akim Akimyč, ukázalo se úplně správným, s tím jen rozdílem, že dojem způsobený skutečností, je vždy mocnější, než dojem, způsobený pouhým vypravováním. Byl to strašný člověk, a sice proto, že takový člověk byl představeným, a to skoro neobmezeným představeným dvou set lidí. Sám sebou byl jen nepořádný a zlý člověk, nic víc. Na trestance hleděl jako na své přirozené nepřátele, a to byla první a hlavní jeho chyba. Měl, pravda, některé nadání, ale všechno, i co v něm bylo dobré, jevilo se v jakési zmrzačené formě. Tento nezdrženlivý, zlý člověk vtrhl do trestnice někdy i v noci, a zpozoroval-li, že trestanec spí na levém boku, nebo naznak, dal ho ráno potrestati. Ať, prý, spí na pravém boku, jak přikázal. V trestnici ho nenáviděli a báli se ho, jako moru. Obličej měl rudý, zlostný. Všichni věděli, že se nacházel úplně v rukou svého sluhy Feďky. Nejvíce však miloval svého pudla Trezora a div nepozbyl hořem rozumu, když se Trezor rozstonal. Vypravovalo se, že vzlykal nad ním jako nad vlastním synem. Vyhnal zvěrolékaře, s nímž se podle svého zvyku div nepopral. Zvěděv od Feďky, že se v káznici nachází trestanec, samouk zvěrolékař, jenž léčil neobyčejně šťastně, dal ho ihned zavolati.

„Pomoz! Pozlatím tě, uzdrav Trezorka!" zvolal na trestance.

Tento byl sibiřský sedlák, chytrák, nehloupý a vskutku velmi obratný zvěrolékař, ale jinak prostičký sedlák.

„Koukám na Trezorka," vypravoval potom trestancům, ostatně hezky dlouho po své návštěvě u majora, když se na věc tu již zapomnělo; „koukám a vidím psa, jak leží na divaně na bílé podušce. A vždyť vidím, že má zápal, že je třeba mu pustiti žilou. Pes by se uzdravil, na mou věru, povídám! Ale při tom mi napadne: A což když ho nevyléčím, když zdechne? „Ne," povídám, „pozdě jste mne zavolali, vaše vysokoblahorodí; kdybyste mne byli povolali včera, nebo předevčírem v tuhle hodinu, byl bych psa vyléčil; ale nyní už nemohu, nevyléčím …"

A Trezor pošel.

Vypravovali mně dopodrobna, jak chtěli zabiti našeho majora. V káznici byl jistý trestanec. Byl u nás už několik let a vyznamenával se svým tichým chováním. Pozorovali také, že skoro nikdy s nikým nemluví. Proto ho měli za nějakého hlupáka. Byl grámotný a celý poslední rok neustále četl v bibli, četl ve dne i v noci. Když všichni usnuli, on vstal o půlnoci, rozžehl chrámovou voskovou svíci, vylezl si na pec, rozevřel knihu a četl až do rána. Jednoho dne se zdvihl a oznámil poddůstojníkovi, že neche jíti na práci. Oznámili to majorovi; ten se rozvzteklil a přijel ihned sám. Trestanec vrhl se na něho s cihlou, kterou měl dříve připravenou, ale chybil se ho. Trestance chopili, soudili a potrestali. Všechno bylo rychle odbyto.

Za tři dni skonal v nemocnici. Umíraje pravil, že neměl ničeho proti nikomu, že chtěl pouze trpěti. Takto nenáležel k žádné rozkolnické sektě. V trestnici vzpomínali na něho s úctou.

Konečně mně připjali nové okovy. Zatím přišly do dílny jedna za druhou několik prodavaček preclíků. Některé byly ještě docela malinká děvčátka. Chodívaly obyčejně s preclíky až do dospělosti; matky pekly a ony prodávaly. Když dospěly, také přicházely, ale už bez preclíku; tak to bývalo skoro vždycky. Některé prodavačky byly také starší. Preclíky byly po groši7 a skoro všichni trestanci kupovali.

Povšimnul jsem si jednoho trestance, truhláře, šedivého už, ale ještě červeného, jenž vesele žertoval s prodavačkami. Právě před jich příchodem ovázal si krk červeným bavlněným šátečkem. Jakási tlustá a úplně zďobaná prodavačka postavila na jeho stolici svůj koš. Mezi nimi se rozpředl rozhovor.

„Proč pak jste včera nepřišla tam ?" oslovil ji trestanec se samolibým úsměvem.

„Vida ho! Já jsem přišla, ale vy jste vzal roh," odpověděla smělá bába.

„Nás zavolali; jinak bych byl zcela jistě na místě …

Předevčírem přišly ke mně všechny vaše."

„Kdo pak?"

„Marjáška přišla, Chavroška přišla, Čekuna přišla, Dvougrošová přišla …"

„Co to znamená?" ptám se Akima Akimyče; „je to možná?"

„Přihází se," odpověděl mně, sklopiv skromně oči, proto že byl člověk nad míru cudný.

Ovšem, přiházelo se, ale velmi zřídka a s největšími obtížemi. Bylo vůbec více lidí, kteří stáli na příklad víc o napití, než o takové věci, přese vši přirozenou obtíž vynuceného života. K ženským bylo těžko se dostati. Bylo nutno vybrati čas, místo, dorozuměti se, určiti dostaveníčko, vyhledati samotu, což bylo zvláště obtížno, přemluviti průvodčí, což bylo ještě obtížnější, a vůbec utratit poměrně hromadu peněz. Ale přece se mně později přihodilo, že jsem býval svědkem milostných výjevů. Vzpomínám si, jak jsme byli kdysi v létě tři v jakési kůlně na břehu Irtyše a vytápěli jsme jakousi pec. Průvodčí byli dobří. Konečně přišly dvě „suflery", jak je nazývají trestanci.

„Kde jste tak dlouho seděly? Snad u Zvěrkových?" vítal je trestanec, ke kterému přišly a jenž je už dávno čekal.

„Já že jsem dlouho seděla? Včera straka na bidle déle seděla, než já u nich," odsekla vesele děva.

Byla to nejšpinavější holka, co jen může býti na světě. To byla Čekuna. Druhá, co s ní přišla, byla Dvougrošová. Ta už se vymykala jakémukoli popisu.

„Vás také jsem už dávno neviděl," pokračoval nápadník, obraceje se ke Dvougrošové. „Co to? Zdá se, jako byste se byla spadla."

„Možná dost. Jindy já byla ňák tlustá, a nynčkom – zrovna jakobych jehlu byla polkla."

„Pořád za vojáky?"

„Nu, to vám o nás zlí lidé naklábosili; a ostatně což? Třebas bez žebra zůstat, a vojáčka milovat!"

„E, zanechte vojáků a mějte rády nás; my máme peníze …"

Pro doplnění obrázku představte si onoho seladona oholenou hlavou, v okovech, v obleku – každá půle jiné barvy, a pod stráží.

Rozloučil jsem se s Akimem Akimyčem a zvěděv, že se mohu vrátiti do trestnice, vzal jsem s sebou průvodčího a šel jsem domů. Trestanci se už scházeli. Nejdříve se vraceli z práce ti, jimž se ukládal určitý úkol. Úkoly ty bývají někdy ohromné, ale přece jsou trestanci dvakrát dřive s nimi hotovi, než kdyby byli nuceni pracovat až do poledního bubnování. Když trestanec vykonal uloženou mu práci, šel bez překážky domů a nikdo ho déle nezdržoval.

Obědvají ne společně, nýbrž jak se hodí, kdo dřív přijde; ani by se nevešli všichni najednou do kuchyně.Okusil jsem ščí, ale nejsa jim zvyklý, nemohl jsem je jisti a zavařil jsem si čaj. Sedli jsme si na konci stolu. Se mnou byl jistý soudruh, taktéž, jako já, původu šlechtického.

Trestanci přicházeli a odcházeli. Místa však bylo dosti; nevrátiliť se ještě všichni. Hlouček asi pěti osob sesedl se zvláště u velkého stolu. Kuchař jim nalil šči do dvou mis,a postavil před ně na stůl celý pekáč s pečenou rybou. Oslavovali cosi a jedli zvlášť. Na nás se dívali nedůvěřivě. Přišel jeden Polák a sedl vedle nás.

„Nebyl jsem doma a všechno vím!" zvolal hlasitě jakýsi vysoký trestanec, vcházeje do kuchyně a rozhlížeje se po všech přítomných.

Bylo mu asi padesát let, byl přihublý, ale silný. Na jeho obličeji zračilo se cosi potměšilého a spolu veselého. Zvláště pozoruhoden byl jeho tlustý, převislý spodní ret; dodával jeho tváři výrazu nad míru komického.

„Nu, dobré jitro! Což pak mě nepozdravujete? Našim Kurským," dodal přisedaje k těm, co obědvali zvlášť, „dobrého chutnání! Vítejte přece hosta!"

„Ech, brachu, my nejsme z Kurska."

„Nu, Tambovským?"

„Ani z Tambova. Na nás si, brachu, ničeho nevezmeš. Jdi raději k bohatému sedlákovi, tam popros."

„Mám vám, braši, dneska v žaludku Ivana Taskuna a Marii Ikotišnu;8 a kde prý ostává ten bohatý sedlák?"

„Tamhle Gazin je bohatý sedlák; jdi si k němu."

„Hýří dnes Gazin, braši! Dal se do pití. Celý měšec dnes propije."

„Má k dvaceti rublům," podotknul druhý. „Výhodno, braši, býti krčmářem."

„Tak co, hosta nepřijmete? Nu pustíme se tedy do komisního."

„Víš co, jdi poprosit čaje. Tamhle páni pijou."

„Jací páni? Zde není pánů. Zrovna takoví, jako my nyní," ozval se rozmrzele trestanec, jenž seděl v koutě. Až dosud nepromluvil slova.

„Rád bych se napil čaje, ale stydím se prosit. Čest mi nedovoluje!" prohodil trestanec s tlustým rtem, pohlížeje na nás dobrosrdečně.

„Chcete-li, já vám dám," pravil jsem, nabízeje mu čaje; „chcete?"

„Chci-li? Jak pak bych nechtěl!" I přistoupil k našemu stolu.

„Hm, doma láptěm nabíral ščí a tady se naučil píti caj; zachtělo se mu panského nápoje," bručel rozmrzelý trestanec.

„Což pak zde nikdo nepije čaj?" otázal jsem se ho. Ale on mne neuznal za hodna odpovědi.

„Tamhle nesou preclíky. Uhostěte mne také už preclíkem."

Přinesli preclíky. Mladý trestanec nesl jich celý svazek a rozprodával jej po trestnici. Prodavačka mu nechávala nádavkem desátý preclík; o tento desátý preclík hlavně mu šlo.

„Preclíky, preclíky!" křičel, přicházeje do kuchyně. „Moskevské, horké! Sám bych je snědl, ale peněz potřebuju. Nu hoši, poslední preclík zbyl; kdo jste měl mamičku ?"

Toto dovolávání se lásky mateřské rozesmálo všechny přítomné a preclíky šly na odbyt.

„A poslouchejte, braši," podotknul prodavač. „Vždyť s Gazinem se dnes může sbehnouti neštěstí, na mou věru! Co ho to napadlo dáti se nyní do hýření. Každou chvíli může přijití osmioký."

„Schovají ho. A což je silně opilý?" „Hrůza! Vzteká se, na každého se sápe." „Nu, tedy už pěstí neujde …"

„O kom to rozprávějí?" ptám se Poláka, sedícího vedle mne.

„O Gazinovi, trestanci. On zde prodává vodku. Když vydělá obchodem něco peněz, hned je propije. Je necitelný a zlý. Ostatně, je-li střízliv, chová se tiše. Napije-li se však, ukáže se pravá jeho povaha; s nožem na lidi se sápe. Ale tu ho hned zkrotí." „A jak ho krotí?"

„Vrhne se na něho deset trestanců a počnou ho strašně mlátit tak dlouho, dokud nepozbude všech smyslů, to jest zbijí ho napolo do smrti. Pak ho položí na nary a přikryjou kožichem."

„Vždyť ho takovým způsobem mohou zabit!"

„Jiného by zabili do smrti, ale jeho ne. Je strašně silen, nejsilnější zde v celé trestnici a při tom nejmohutnějšího složení těla. Vyspí se a následujícího dne ráno vstane úplně zdráv."

„Řekněte mně, prosím vás," vyptával jsem se dále Poláka. „Ti tamhle mají pro sebe zvláštní oběd, a já piju zvlášť čaj. A přece hledí tak, jako by mně záviděli tento čaj. Co to znamená?"

„Čaj toho není příčinou," odvětil Polák. „Zlobí se na vás proto, že jste šlechtic, a ne takový, jako oni. Mnozí z nich by se nám rádi dostali na kůži. Velmi rádi by vás urazili a ponížili. Setkáte se tady ještě s mnohými nepříjemnostmi. Nám všem je zde hrozně těžko. V každém ohledu je nám zde nejhůř ze všech. Je zapotřebí mnoho lhostejnosti, aby tomu člověk přivykl. Nejednou vás ještě potkají nepříjemnosti a nadávky pro čaj a pro zvláštní jídlo, přes to, že zde velmi mnozí a často si dávají upraviti svůj zvláštní oběd, a někteří pijou čaj stále. Jim je to dovoleno, ale vám ne."

Pověděv to vstal a odešel od stolu. Za několik minut se splnilo co předpověděl …