Читать книгу Povídky malostranské - Jan Neruda - Страница 7

Jsem s prací hotov, co mám dělat! Odevzdat ji ještě nesmím, až zítra, vždyť mne za první práci vyhubovali, že ani nemůže být dobra a že musí být povrchní, když jsem s ní tak brzy hotov.

Budu si psát feuilletonky z úřadu, obrazy každodenního žití, fotografie a biografie těch pánů a pánů kolegů a představených, blesky byrokratického života a praktikantské písničky. Anglický satirik psal cestopis o cestě vykonané po vlastním psacím stolku; já se rozjedu šíř, zabočím na všechny stolky sousední, rozjedu se po celé říši našeho pana presidenta, popíšu zemi i lid. Jen zdali ten lid dá příležitost k pikantní satiře! Proč by nedal! K satiře se nehodí jen zcela rozumný nebo zcela hloupý člověk; satira na tohoto by rozplakala, na onoho by sobě musela zajít se stanoviska sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všemumíru je vše směšno, co děláme.

Tamhle na toho ulízaného pana akcesistu nebudu musit přijít s filosofií sférickou, jen tak s pramalým zrcátkem, do něhož se tak pilně dívá. Je ke mně přívětiv, ptalť jsem se první den po něm, kdo je ten „krásný“ pán, a on mne zaslech. Ale ti ostatní —jak pilně píšou, jak pracují! To jsou tváře, to jsou hlavy, to jsou oči! Ani by se to k jinému člověku nehodilo než k úřadníkovi, všechno dle předpisu! Je na těch obličejích vidět, že je „duševní“ jich práce nenamáhá a že ani jedinou jich myšlénku nenapadne, aby se povznesla nad úřadní normále. Je jim to patrně jedno, vyšlapují-li akta aneb užije-li se jich jako v Banátě tahounů, aby vyslapávali obilí! Krok za krokem a vždy dle míry! Nu snad jsou mezi těmi duševními tahouny přece nějací trojanští koňové: zevnitř dřevo a uvnitř Řekové. Odevřem si je!

Jen pan rada sobě přeje odpočinku a čte noviny. Teď je odložil.

Ten se na mne podíval, když jsem ho prosil, aby mně také noviny ku přečtení půjčil! Nepromluvil ani slova, ale já jen hořel a studem se mně až oči zalily, když jsem zase k svému stolku zasedal. Neviděl jsem ničeho, ale cítil jsem, že jsou ústa všech přítomných ustrnutím odevřena nad tou smělostí praktikantovou!

Kéž jsem zase v koleji s tou nadějnou výhlídkou na všechno ve světě a na nic! Tady se mně výhlídka ouží, nevím – nevím, jak vysoko to přivedu!

Co stylistickou zkoušku dali mně první den úkol, abych popsal city při pohledu na lokomotivu. Zapřáh jsem před lokomotivu Pegasa a vyjel jsem sobě směle do říše lidských pokroků. Pan president prý vrtěl tuze hlavou a řek, že jsem divný člověk.

Ještě jsem s nikým nemluvil a už jsem zaslech, že mně říkají ‚Svornostr‘. Na všechen způsob půjde to ztuha! Kéž jsem zase v koleji! – Nejde to ale!

To je vzduch! Prométheova hlína voněla prý lidským masem, tady ti lidé zavánějí hlínou, ale ne mastnou.

Strašní lidé! Jsou asi tam, kde jsem byl co malý hošík, když jsem ještě špačka tlouk a německé myši za nožičky tahal. Tenkrát jsem četl německy psaného Robinsona; „Insel“, myslel jsem, že je totéž co „Inslicht“, a přece se mně to líbilo. Ti lidé zde mají podobně světlý názor o celém světě a svět se jim přece líbí. Myšlenky považují za státní monopol jako sůl a tabák. To jsem si dal s trojanským koněm; zevnitř dřevo, uvnitř dřevo, tluč do toho, jak chceš, nic než dřevo!

Včera jsem jim řek, že pařížské dámy nosí péra z braziliánských opic, předevčírem jsem jim řek, že arcibiskupský slavnostní kočár je stavěn podle ekypáže svatého Eliáše, zítra ustřihnu Azorovi kus chlupů z ocasu a řeknu jim, že jsou to ty vlasy, které sobě trhala Isis, když umřel Osiris.

Mají mne za nesmírně učeného a baví se rádi se mnou. Ale neodvažují se vůbec bavit před panem radou, leda když pan rada udělá vtip, kdežto pak nastane všeobecný tělocvik v smíchu. Když ale pan rada vyjde na chvilku ven, začne hned všeobecné „hejbejte se, škatule“, a každá tvář se rozšíří a každý ponížený hrb narovná. Patří to k dennímu pořádku a tajně vytahují hodinky, nevyjde-li již ve všem pravidelný pan rada.

Pověst o mé učenosti šíří se dál a dál. Dovedl jsem přečíst kyrilikou psaný přípiš srbský, to je ohromilo. Pan rada pátého oddělení mimojda mně zaklepal na ramena a povídal: „Všechno se může někdy potřebovat, držte se ale praktického!“ Ten pan rada těší se pověsti, že umí psát. Vydal prý také nějakou knihu, myslím že onucologii, totiž návod, jak nejpraktičtěji onuce na noze skládat.

Takového něco jaktěživ více nespatřím!

Pan president přišel do našeho oddělení pro nějaký akt. Vystoupil jednou nohou sám na žebřík, a když ji zas sundal, vstoupl na nohu pana Hlaváčka. Starý ten osel nechtěl ze samé úcty říci panu presidentovi, že mu stojí na noze. Připadal mně jako druhý Laokoon; v jeho tváři byla nesmírná bolest a přec nezmizel s ní povinný, akademický úsměv nízkého úřadníka. Konečně zpozoroval pan president, že někdo těsně za ním stojí; chtěl se na neslušného obořit, tu ale viděl, že nemá pod sebou cíp aktového balíku, nýbrž jen poníženou cizí nohu. „Ah pardon!“ řekl s milostivým úsměvem. Pan Hlaváček se ale belhal ku svému stolku, usmívaje se v bolestech svých velkých, pravý vzor ušlechtile dojemné plastiky. Ostatní mu jistě záviděli; kdo ví, kdy mu to prospěje!

Pan president se mne ráčil zeptat, nemám-li žádné sestry. Porozuměl jsem tomu starému mládenci, – ale počkej, ta otázka ti bude drahá! Vždyť já vím, pane presidente, kde ráčíte holdovat lásce; nejkrásnější ze všech akcesistů mně to řekl! Je prý opravdu hezka ta vaše milenka; snad bude o to pro mne hezčí, oč já jsem mladší vás. Až ji uvidíme! Nebude-li pro nás, snad bude pro pana akcesistu, který se má za samého Narcisa. Něco se stane!

Pan president ráčil nás všechny svolat k sobě do presidiálního svého pokoje. Bylo nás mnoho co do kusů a před námi stáli páni radové v polokruhu. Páni radové špitali mezi sebou, my ostatní, učinivše každý zádům páně presidentovým slušnou poklonu, stáli jsme bez pohnutí.

Pan president seděl a psal, dlouho sobě nás nevšímaje. Vedle mne stál druhý exemplář praktikantské mé mizérie, v dosti slušném a lidském vydání. Řekl jsem mu nějaký vtip do ucha, už nevím jaký, jistě ale špatný, neboť se ani nezasmál. To mne dopálilo, opakuju mu vtip a sprovázím jej zalechtáním. Garnitura mého vtipu působí, soupraktikant vyhrkne jako raketa – všeobecné ustrnutí, nejvšestrannější opštkování – pan president vstává.

Vstal, postavil se a mluvil:

„Dal jsem si vás zavolat, abych vám řekl, že děláte slohem svým hanbu našemu úřadu u všech vyšších instancí. Jeden rodí samé slony a druhý samá půlčata, prostředně a tedy slušně dlouhou a vypracovanou periodu jsem od vás nečetl již mnoho let, vlastně nikdy. To pochází z toho, že píšete pořád dál, aniž byste myslili, nebo zas, že vás každá myšlénka ihned omrzí, žádná vážnost, žádná opravdovost. Pak ale je také vidět, že ani neumíte německy, a já vám řeknu, proč neumíte: protože žvatláte pořád a pořád česky! A proto zde mocí svého úřadu zapovídám, aby nikdo neodvážil se v úřadě slůvka po česku promluvit, i radím každému co přítel a představený, aby rovněž se choval i mimo úřad a aby hleděl pilným čtením sobě sloh svůj zlepšit. Jděte zas ku své práci, pánové, a pamatujte sobě, že nikdo nepostoupí výš, kdo nebude mít sloh!“

Nastalo kruté polování po celém úřadě i obcházel pilně každý od muže k muži, aby sobě opatřil potravy z kuchyně německé. Kdo měl doma nějaký starý ročník Bohemie, byl považován za něco.

Rozmluvy české přestaly. Ledaže dva zcela důvěrní, z nichž jeden ví, že druhý není udavačem, slůvko po česku sobě řeknou na chodbě nebo v mrtvém archivu. Připadají mně jako tajní šnupáci.

Já mluvím po česku dál a hlasitě, všichni se mne štítí.

Je konec prvního aktu dnešní úřadní činohry. Pan rada vyšel, jako Moliérův „Le Malade imaginaire“ na konci prvního aktu vychází. Zábava v meziaktí.

Rozprava u stolku vpravo ode mne:

„Dnes máme pátek, už se těším na knedlíky, moje žena je dělá, že se jen rozpadávají.“

„Maso nemíváte v pátek?“

„I ano, půl libry pro všechny jako vždy. Co bychom vařili! My světíme jen největší posty a pak si popřejem ten kousek ryby. Aspoň jednou za čas kousek ryby slouží ku zdraví!“

„Takhle kousek černé s knedlíkem a kousek smažené! Pro děti – vy arci nemáte dětí – musí být něco z mouky. Vloni poslala nám švakrová kopu hlemýžďů, žena je udělala šlampet.“

„Že se o postu jedí divoké kachny, tomu rozumím, žijou ve vodě; ale hlemýžď leze přec po zahradách!“

„Nechal jsem si říct, že jednou byli hlemýždi jenom ve vodě. Ostatně lezou tak, jako by plavali, a jsou němi jako ryby, to to bude! – Ale to je divno, že ryby nejedí žádné maso, ony to vědí, že samy jsou postním jídlem!“ —

Rozprava u stolku vlevo ode mne:

„Pan president má pravdu. To jsou beztoho samí blázni! Ne, co se ti lidé namluví hloupostí! Němčiny potřebujem a dost, jakpak bychom psali! A kdo chce děti nechat trochu frančtiny naučit, dobře!“

„Nemůže jim to škodit!“

„Moje dcera by nepromluvila na ulici česky za žádnou cenu. Když se někdy zapomenu a na ulici na ni jen slovo česky promluvím, hned se začervená a řekne mně: ‚Ale papá, ty na sebe pranic nehledíš!‘ „

„Ano, ano, tak je to!“

„Ondyno jsem četl v novinách, že chtějí nalézt nějakou řeč universální. To je pitomost!“

„Pánbůh by to ani nedovolil!“

„Ať se naučí každý německy a je to!“

„Ba!“

Dveřím nejbližší zahvízdne „pšt!“ Vše je hned u svých stolků.

Pan rada vkročil s rozepjatou vestou.

„Zdá se mně, že puknu, jak tloustnu,“ praví, „musím buď k doktorovi nebo k babičce!“

Tělocvik v smíchu.

Kde je taková duševní chudoba, musí být také chudoba hmotná. A je! Podivil jsem se, jaký ti lidé žijou život povrchně klamný, uvnitř bídný.

Snad dvě třetiny z nich mají gážovní archy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce. Chodí k nám baba rohlíčkářka, té prvního zaplatí a druhého od ní zase na dluh berou. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by byl jeden druhého k návštěvě zval; nejspíš že se stydí za domácnost svou.

Člověk porozumí pak ledačemu!

Dnes jsem dostal presidiální přípis, abych sobě dal ostříhat trochu dlouhé své vlasy. To bych byl blázen!

Mám teď spojence. Nejkrásnější ze všech akcesistů začal se mým návodem podpisovat Wenzl Narcis Walter. Jeden takto okrášlený akt dostal se do rukou pana presidenta a ten na nejkrásnější ho přiletěl. Prál mu, aby dojista zanechal všechny takové hlouposti a raději pilně pracoval, že prý beztoho leností až smrdí. Narcissus poeticus a smrad!

Však já vím, co panu presidentovi u spojení s nejkrásnějším nevoní. Je to ten chodník pod jistými okny!

V důvěře že mne pan Eber neprozradí, vylhal jsem si dovolenou. Řekl jsem, že mně babička, po níž dědit mám, k smrti stůně.

Pan rada mně dovolenou sice dal, podotknul ale přísně, že by praktikant ani neměl mít babičku.

VIII.

Při pohřbu

Je s poledne dne třetího, středy, a dům se připravuje, aby vypravil a sprovodil mrtvolu staré Žanýnky.

Na stinném dvoře stojí na márách černým suknem pokrytých jednoduchá sice, avšak dosti pěkná umrlčí truhla, černě a leskle natřená, s čtyřmi medvědími, pozlacenými pazoury. Na víku je pozlacený kříž, kolem něho rozkládá se zelený myrtový věnec, s něhož visí široká bílá stuha. Ku každé podélní straně mar jsou pro ozdobu přistaveny černé, as dvě stopy vysoké a čtyřhranné tabule, na nichž vypuklé, stříbrné ozdoby figurové, znaky to pohřebního bratrstva.

Vyjímaje pana Lakmusa, jenž se dívá z okna hořejšího, a Josefinčinu chorobnou sestru, jež stojíc na podnožce hledí přes zábradlí druhého patra, jsou všichni nám již známí obyvatelé domu dole na dvoře shromážděni a všichni jsou v obleku slavnostním. Mezi nimi spatřujem tváře několika nám zcela neznámých pánů a paniček. Není právě mnoho ostrovtipu potřebí, abychom na jejich chladně opravdových a zvykově napnutých tvářích poznali, že jsou to příbuzní Žanýnčini. Síla žen a dětí ze sousedstva stojí po dvoře a na schůdcích.

Právě byl přišel kněz s kostelníkem a ministranty a modlitby začaly. Skoro až u dveří Žanýnčina bytu stály podle sebe Bavorová a paní hospodská. Hned první slova monotónního recitativu pohřebního pohnula Bavorovou tak, že se jí oči zalily a zčervenalá náhle brada se chvěla v upřímném pohnutí. Paní hospodská dívala se chladně; bez ohledu na slzy své sousedky náhle se k této sehnula a začala rozkládat.

„Ti se přihnali jako židé na licitaci! – Nikdy se o ni živou nestarali, teď honem přiběhli pro dědictví! Pán bůh jim je požehnej, však my bychom jim nebyly ničeho ukradly, a nemusili zavřít všecko a máry postavit na dvůr. Dali vám něco z pozůstalosti za vaše služby? Že nedali?“

„Ani nitku!“ šeptala Bavorová chvějícím se hlasem.

„A nedají!“

„Já také ničeho nežádám. Dej jí pánbůh nebe, já jí posloužila z lásky křesťanské.“

Modlitby byly skončeny, rakev vykropena. Černý „bratr“ sebral ozdobní znaky, obecní sluhové chopili se rakve a vynesli ji průjezdem ven na ulici.

Za pohřebním vozem stálo tu několik fiakrů. Do prvních vlezli příbuzní Žanýnčini, do ostatních paní domácí, pan domácí a slečna Matylda, Josefinka se svou matkou, do posledního paní Lakmusová, slečna Klára. Paní Lakmusová zavolala pana doktora, aby přisedl k nim, a že bylo ve voze místo pro jednu ještě osobu, rozhlížela se, kdo ještě místa vyhledává.

Stáli tu ještě pohromadě paní hostinská, Bavorová a Václav.

„Paní hostinská, paní Bavorová,“ volala paní Lakmusová, „přisedněte si některá k nám!“

Obě se hnuly zároveň k vozu. Paní hostinská pohledla kosou na Bavorovou. Obě přistouply k vozu zároveň a chtěly nohu vyzdvihnout na stupátko. To bylo paní hostinské již příliš mnoho. Chytila rukou kliku dvířek a obrátila se v zlostném udivení: „Nu já jsem snad přec měšťanka?!“ pravila ostře a vstoupila do vozu.

Bavorová zůstala mimovolně stát. Myšlénky se jí zarazily. Václav to byl vše pozoroval a slyšel a přistoupil k matce. „Maminko,“ pravil hlasem nuceně pevným, „my dva půjdem spolu za vozem, beztoho by sic nikdo nešel! A u brány mužem si vzít drožku, budem-li chtít až na hřbitov s sebou!“

Od včerejšího úřadního sdělení pana domácího nebyla matka na syna ani promluvila. Teď jí nechtělo slovo z úst, avšak jen okamžik trval zápas, pak přisvědčila: „To se rozumí, že půjdem! Mně nesvědčí jízda a drožku si nevezmem. Budeš-li chtít s sebou, nadejdem si od brány ke Košířům pěšinou. Já ji doprovodím nebohou pěšky, udělala jsem jí v životě mnoho dobrého a posloužila jsem jí po smrti. Proč bych jí neobětovala těch několik kroků z lásky křesťanské!“

„Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.

„I já se nechci po pansku vést – ani neumím!“

„Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím – zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. —

Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.