Читать книгу První parta - Karel Čapek - Страница 4

Tak, teď tomu Standa rozumí. Asi to tak bude, jak to povídal Falta řečený Pepek; ale Pepek to vidí svýma očima a Standa taky svýma. A nejen to vidí; slyší tu zamlklost a cítí ten žal, sám tají dech a chodí po špičkách, aby tu nic nezahlučelo. Kdybys zakopl o schod, zadunělo by to v tom tichu jako výstřel, Marie by zbledla leknutím a šití by jí kleslo do klína, – běž k ní, běž a klekni jí u nohou, polož jí hlavu do klína, nebojte se, Marie, to já jsem zakopl ze samé mladosti. A ona – ruměnec by jí stékal až pod blůzu a prsty by se jí třásly. – Já vím, Stando, že vy jste taky tak na světě sám. Připomínáte mi někoho, koho jsem znala před léty; od té doby jsem si s nikým, s nikým nerozuměla. –

Ne, to nemůže být, neboť Adam na dvorku dělá novou klec pro hrdličky; nikdy se nehne z domu, leda na šichtu, všude se dívají jeho zapadlé oči. Kdyby tak byl Standa jednou na smrt nemocen (Standa ještě nestonal, ale představuje si to hrozně krásné a smutné); ležel by nahoře a těžce dýchal horečkou; potom by tiše, tiše zapraskaly schody, a ve dveřích by stála Marie. Potřebujete něco? – Ne, děkuju, nic; já vím, že brzo umru. – Nedívejte se tak na mne, máte oči jako někdo, koho jsem milovala. Umřel, a mé srdce je mrtvé. – Není mrtvé, slyším je bít až sem. Kdybych vám směl položit hlavu na prsa, přestala by mě tak šíleně bolet, buch, buch. – A pak ticho, nic, jenom chvějící se prsty ve vlasech – Bolí vás ještě hlava, Stando? – Ježíši Kriste, Marie, Marie, Marie! –

Standa si zatíná nehty do dlaní, je to jako posedlost. Její ramena skloněná nad šitím, její silné a bělostné hrdlo – Kdyby tu netrčel pořád ten Adam! Zaklepal by u jejího pokojíčku, položila by šití do klína. – Já jsem k vám přišel, paní, – nemám s kým mluvit o svém životě; lidé jsou tak hrubí. Prosím vás, šijte dál, líp se to sní, když je slyšet šustit látku, je to tak ženské a smyslné; kdybych směl tu látku mačkat v hrsti – Marie, vždyť to jsou vaše prsty, vždyť to jsou tvé ruce! – Pusťte, Adam přijde! – Ne, Adam už nikdy nepřijde, slyšíš, Marie, už nikdy –

Pravda, už ho nesou nohama napřed ze závodní brány. Však Baďura říkal, že ho to jednou zavalí; neměl se tak na akord dřít, chudák Adam; měl to tadyhle napsáno, že se mu jednou něco stane, tuhle mezi očima to měl napsáno. Teď leží na své posteli v kuchyni, bradou vzhůru a svíci u hlavy, a už ani nemrká z těch hlubokých důlků. A v noci, v noci – to jde Marie nahoru, je bosa a chvěje se. – Stando, Stando, já se bojím Adama! – Nebojte se, Marie; položte si tady hlavu na mé rameno, a já vás budu kolíbat jako bratr, Marie, jako bratr; vidíte přece, že mám ruce sepnuté a modlím se. Vidím vaše prsy pod košilí, Marie, a cítím vonět tvé vlasy; ne, nic, ani se nehněte, jste mi tak svatá, že mě až mrazí. – A Marie tiše, zhluboka dýchá, až usne. Tak vidíš, Marie. Být hoden důvěry: to se člověk cítí mužem nejsilněji.

Standa si kouše prsty. Bože, jak to udělat, jak to udělat, aby s ní jednou mohl mluvit mezi čtyřma očima! Jako onehdy však mu to dalo vymýšlení; má u Adamů vyjednáno, že v neděli mu dají snídani; a tu neděli si pro ni nešel. Seděl nahoře ve své světničce, růži na stole, a dělal, jako že čte. Co bude, Kriste, co bude: přinese mu Marie tu snídani, nebo na něho zapomněli? Bylo to děsné, snad to trvalo hodiny a hodiny; konečně jde někdo po schodech, a Standovi se rozbouchalo srdce, že se tím snad zalkne. Někdo klepe – “Vejděte,” řekl Standa vypráhle, a paní Marie mu nese na tácku snídani. Teď bych měl promluvit, teď nebo nikdy, cítí Standa s hrůzou; vždyť to musí být slyšet, jak mi bouchá srdce! Ani nemohl zvednout oči; viděl jen její ruce, rozpíchané prsty a světlé chmýří na bílém předloktí. “Děk-děkuju,” vypravil ze sebe zoufale a bručivě, a ty bílé ruce ještě okamžik zaváhaly, snad by měl ještě něco říci, snad by se měl omluvit, že se jen tak začetl – ale konec, navěky konec! Neřekla nic, a pryč je; nikdy víc, nikdy víc se Standa neodváží čekat, že sem Marie vkročí. Tak, to je konec. Co všechno by jí byl mohl říci – třeba vyskočit, vzít jí ten tácek z rukou a dotknout se jejích prstů: začervenala by se, až by jí ruměnec pod blůzu zatekl – A zatím se tady jenom zuřivě kabonil do knihy, takový měl na sebe vztek; třeba si jeho mračení všimla a cítí se uražena; a Standovi je bídně a zpráskaně jako nikdy.

Ne, to se musí jinak, přemítá Standa. Marie musí vidět, že i já stojím nad svým okolím – myslím duševně a vůbec. My dva bychom mohli mít tolik společných zájmů! Například kdybych tu měl knihy, co nejvíc knih: jistě by jednou přišla, nezlobte se, ale já bych tak ráda četla tuhle knihu. – To je zvláštní, Marie, to zrovna je kniha, která je psána jako krví mého srdce; zatrhal jsem si tam některé věty, při kterých jsem musel myslet na vás. – A pak se dva lidé skloní nad jednou knihou; její vlasy ho šimrají na tváři, její paže se dotýká jeho ramene. – Stando, to je úžasné, vždyť tohle, co jste zaškrtl, jsem cítila tisíckrát! –

I vypravil se Standa jednoho dne po šichtě do města a rovnou k antikváři; však už skoro nejí, aby mu zbylo několik korunek ze mzdy vozačovy. – Knihy, jaké knihy? – Standa bez konce váhá a vybírá v řadách a hromadách knih; nakonec si toho nese domů daleko menší balíček, než si myslel. A když v nich doma listuje, zdá se mu nejistě, že si snad nevybral ty pravé; nemůže tam najít ty věty, které by zatrhl pro Marii; není tam to, po čem touží duše zklamaná a nepochopená, víš, to veliké hrdinství, ta pravá a veliká láska a vykoupení. – Přesto Standu jaksi povznáší, že už má doma hromádku knih, a pokouší se ji celou pročíst. Kdopak ví, třeba když pracuje dole pod zemí, přijde sem Marie poklidit, vezme do ruky jeho knížku, sedne si tady na kraj postele a čte, čte; už to je něco jako pouto – řekněme, takové duševní pouto; je to skoro tak důvěrné jako pít z jedné sklenice. Kéž by z těch knížek zavoněl slabounký dech vůně Mariiny! Proč tě tak miluju, Marie, proč na tebe musím tolik myslet! Proč? Asi proto, že máme tolik společného; my dva žijeme s hrubými lidmi, se kterými si nemůžeme rozumět, a v malosti, která nás dusí. Měl bych ti tolik co říci, Marie! Ale jednou, počkej, jednou si přitiskneš ruce na prsa, a Stando, řekneš mi, Stando, je tu Adam; já nikdy nezruším své slovo, musíte to pochopit, jděte, jděte pryč, už se neuvidíme; ale nikoho jsem v životě tak nemilovala jako tebe.

Ano, tak budiž, tak je to; ale Standu mate, že se to všechno smutné a vznešené cítí tak hrozně tělesně. Chtěl by líbat nebo kousat věci, kterých se dotkla; myslí na její kolena, její ruce, její skloněnou šíji, Marie, Marie! A v noci, v noci si lehá tváří na holou podlahu; tam dole spí Marie, teď jsem ti nejblíž, snad tě slyším dýchat, snad slyšíš, co ti šeptám; to klečím u tvé postele, to cítím tvé teplo, to jektají tvé zuby, nebo mé? To jsem já, Marie, slyšíš, to jsem já; kdybych směl položit tvář do ohybu vašeho lokte, kdybyste vystrčila jenom malíček, tumáš, kousni si! – Standa se sám už hrozí své milostné zuřivosti. Co tě to posedlo, člověče Stando, co jsi se tak zbláznil!

Pravda, takhle by to nešlo; a Standa se pokouší myslet na paní Hansenovou. Řekněme, nohy paní Hansenové; nebo jak se jí rýsuje zadnička, když běhá v těch nohavicích po zahradě – Ne, ne, nic takového; a Standa mocí zatlačuje tuto vzpomínku. Ta Švédka, to je něco jiného, ani jako by to ženská nebyla; člověk se na ni jen zdálky dívá, a je mu nějak lehko, nějak odpoutaně a šťastně. Kdežto Marie – to je víc takový duševní vztah, myslí si Standa. Taková děsná blízkost nebo co. Asi to bude láska.