Читать книгу Slavná Přísaha - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Gareth chodil sem a tam po kamenné podlaze soukromé studovny svého otce. Byla to malá komnata v nejvyšší věži hradu, kterou jeho otec s úzkostlivou pečlivostí vybavil knihami. Gareth je teď kousek po kousku ničil.

Přecházel od police k polici, vyhazoval z nich cenné svazky psané na prastarém, křehkém pergamenu, které byly rodinným pokladem po celé generace. Trhal stránky, obálky a šlapal po nich. Utržky listů padaly všude po podlaze jako vločky čerstvého sněhu, zůstávaly na jeho oblečení a dokonce se mu lepily na tvář vlhkou jeho vlastními slinami. Hodlal roztrhat na kusy úplně všechno, co jeho otec kdy miloval. A teď přišly na řadu knihy.

Potom se zarazil, rozběhl se k pracovnímu stolu a třesoucíma rukama se chopil své opiové dýmky, ze které mocně potáhl jako když se hladem umírající člověk konečně dostane ke kusu chleba. Byl závislý. Kouřil opium už celé dny, aby vypudil z hlavy vidiny vlastního otce, které jej strašily ve dne i v noci od okamžiku, kdy byl zavražděn.

Když Gareth odložil dýmku a s uvolněním vydechl kouř, spatřil vedle sebe stát svého otce. Tedy spíše jeho rozkládající se tělo. Pokaždé vypadal hůř a hůře, a čím dál více se blížil už jenom kostlivci, kterého halilo stále méně masa. Gareth sebou polekaně trhnul a podíval se stranou.

Dříve zkoušel na tu vidinu útočit, ale časem se naučil, že je to úplně k ničemu. Takže teď vždycky jenom odvrátil hlavu a snažil se dívat někam jinam. Bylo to pokaždé stejné. Jeho otec měl na hlavě rezavou korunu, otevřenou pusu, vyčítavé oči a vždy na něj mířil ukazováčkem pravé ruky. Z toho strašlivého pohledu Gareth vždy cítil, že jsou jeho dny nevyhnutelně sečteny a že je jenom otázka času, než se k otci přidá. Na světě nebylo nic, co by nenáviděl víc než tohle zjevení. Pokud na otcově vraždě bylo něco opravdu příjemného, byl to jistě fakt, že už se nebude muset dívat na tu jeho tvář. Jenže teď jí ironicky vídal mnohem častěji než kdykoliv předtím.

Nevydržel to, otočil se a vší silou mrštil po otci svou opiovou dýmku. Snad doufal, že když předmět poletí dostatečně rychle, přece jen nějak ducha zasáhne.

Dýmka proletěla neškodně vzduchem a roztříštila se o protější zeď na malé kousky. Bývalý král dál nehnutě stál a zíral na svého nezdárného syna.

„To svinstvo ti nijak nepomůže,“ zavrčel záhrobním hlasem.

Gareth už to nemohl vydržet. Zuřivě vyrazil proti zjevení a s napřaženýma rukama jej chtěl chytit za krk, ale jako vždy nenahmatal nic jiného než prázdný prostor, několikrát klopýtl, narazil hlavou do dřevěného studijního stolu a strhnul jej na sebe na kamennou podlahu.

Chvíli hekal na břiše a potom se překulil na záda. Uvědomil si, že si o něco rozřízl ruku. Rukáv jeho hedvábné haleny se zbarvil krví. Mimo jiné si v té chvíli uvědomil, že v tomto oblečení chodí už několik dní a ani na spaní jej nesundával. Nebo to už byly týdny? Podíval se k velkému zrcadlu, stojícímu v rohu komnaty, a spatřil, že má na hlavě strašlivé vrabčí hnízdo. Víc než člověka vysoce urozeného původu připomínal nějakého obyčejného sedláka. Najednou nedokázal uvěřit, že mohl klesnout až tak hluboko. Ale proč by ho to mělo zajímat, jediné co zůstalo v jeho životě důležité, byla nepřekonatelná touha ničit – zničit jakýkoliv pozůstatek po otci. Nejradši by nechal zbořit celý tenhle hrad a Králův Dvůr klidně s ním. To by byla aspoň pořádná pomsta za to, jak s ním odmalička zacházeli. Ty vzpomínky v něm byly zaražené jako nějaký trn, který nikdy nedokázal odstranit.

Dveře pracovny se opatrně otevřely a dovnitř vstoupil jeden z Garethových osobních sluhů. V jeho očích se zračil nezastíraný strach.

„Můj pane,“ řekl. „Slyšel jsem ránu. Jsi v pořádku? Můj pane, ty krvácíš!“

Gareth se na toho mladíka nenávistně podíval. Pokusil se vydrápat zpátky na nohy, aby se na něj mohl obořit, ale po něčem uklouzl a znovu se zřítil k zemi. Opium si vybíralo daň a jemu se šíleně točila hlava.

„Můj pane, pomohu ti!“

Mladý sluha přispěchal ke králi a chytil jej za paži, která byla teď víc paží kostlivce než zdravého člověka.

Ale Gareth si i tak ještě uchoval dost sil a v okamžiku, kdy se ho mladík dotkl, jej odstrčil s takovou silou, že padl na zadek též.

„Ještě jednou se mě dotkneš a nechám ti useknout obě ruce,“ zasyčel.

Sluha se ve strachu snažil odsunout co nejdále. V tom okamžiku se ve dveřích objevil další, se kterým přicházel jakýsi starý muž, kterého Gareth nejasně poznával. Věděl vcelku jistě, že ho zná, ale v té chvíli jej nedokázal nikam přiřadit.

„Můj pane,“ ozval se muž vetchým hlasem, „očekáváme tě s Radou v Trůnním sále už půl dne. Radní už nemohou déle čekat. Donesly se nám velmi závažné zprávy a musíme ti je předložit ještě před západem slunce. Přijdeš za námi, prosím?“

Gareth se na muže zamračil a snažil se pochopit, kdo to vlastně je. Říkal si, že ten stařec určitě sloužil jeho otci. V jeho Radě…zasedání…všechno se to v jeho hlavě vířilo jako klubko hladových hadů.“

„Kdo jsi?“ zeptal se.

„Můj pane, jsem Aberthol. Vážený rádce tvého ctěného otce,“ odpověděl starý muž a přistoupil blíže.

Pomalu se něco začínalo objevovat. Aberthol. Rada. Zasedání. V Garethově hlavě leželo nedozírné pole nafukovacích balonků, po nichž se právě prohánělo stádo zdivočelých slonů. Přál si, aby mu všichni jednoduše dali pokoj.“

„Nech mě být,“ vyštěkl. „Však já přijdu.“

Aberthol přikývl a pospíšil si ze dveří ještě než se něco stane. Sluha za nimi potom nehlučně zavřel.

Gareth klečel na zemi, krvácející rukou se držel za hlavu a snažil se vzpomenout si. Bylo toho na něj už příliš. Přesto se však jednotlivé střípky začínaly skládat jeden k druhému. Štít je vypnutý, Impérium útočí, polovina jeho dvora jej opustila, jeho sestra Gwendolyn je odvedla pryč, do Silésie…Gwendolyn…. To bylo ono. To bylo to, na co se pokoušel vzpomenout.

Gwendolyn. Strašlivě ji nenáviděl. Více než kdykoliv dříve teď lačnil po její krvi. Musel ji nechat co nejdříve zabít. Všechny jeho problémy jsou jenom následkem jejích akcí. Musí najít cestu, jak se k ní dostat, i kdyby při tom měl sám zahynout. A jestli se mu to podaří, tak potom zabije i všechny ostatní sourozence.

Ta myšlenka mu pomohla cítit se o něco lépe.

S vynaložením obrovské snahy se potom dostal zpátky na nohy a potácivě se vydal napříč místností. Když se blížil ke dveřím, všiml si vedle nich stojící alabastrové busty, která znázorňovala jeho otce MacGila. S výrazem šílence ji oběma rukama uchopil a zuřivě jí mrštil proti zdi.

Busta se rozletěla na tisíc malých kousků a Gareth se poprvé po několika dnech spokojeně usmál. Možná, že dnešek ještě nebude tak špatný, jak se zatím zdálo.

*

Gareth pospíchal do Trůnního sálu, následován hloučkem osobních sluhů. Při vstupu za sebou schválně sám prudce zabouchl dveře, aby všichni uvnitř místnosti poznali, že už je tady. Radní se okamžitě postavili za svým stolem do pozoru.

Obyčejně by to Garetha potěšilo, ale dneska mu bylo všechno jedno. Zjevení otce mu zkazilo náladu a vztek na sestru, která jej opustila, to vše jenom znásobil. Jeho emoce hrozily vybouchnout každým okamžikem a on potřeboval, aby se o tom svět dověděl.

Ve svém opiovém opojení se potácel napříč rozhlehlým sálem k trůnu. Desítky rádců pokorně čekaly, až se na něm usadí. Jeho Rada se silně rozrostla a nálada dnešního zasedání byla vzrušená, protože město opouštělo stále více a více lidí, a také především kvůli zvěstem, že Štít je nefunkční. Každou chvíli se navíc různí lidé pokoušeli dostat na zasedání, aby se dověděli nějaké odpovědi.

Gareth samozřejmě neměl ani jedinou.

Když stoupal po slonovinových schodech, vedoucích k otcově trůnu, všiml si, že vedle něj stojí lord Kultin, nájemný rytíř, velitel jeho osobní žoldácké jednotky a nejspíše jeden z posledních, kterým ještě mohl plně důvěřovat. Za ním stálo několik desítek jeho mužů. Jako vždy bez sebemenšího pohybu, rovní jako svíčky, ruce připravené na mečích. Budili dojem, že jsou připravení v kterémkoliv momentu na Garethův povel vyrazit a začít zabíjet. To dobře působilo na jeho rádce. A Garethovi samotnému to poskytovalo konejšivý pocit bezpečí v tomto zmateném světě.

Posadil se na trůn a přehlédl místnost. Bylo v ní tolik tváří, některé z nich poznával, ale velkou většinu ne. A nikomu z těch lidí nevěřil. Každým dnem svůj dvůr čistil od zrádců, posílal je do podzemních kobek a ještě mnohem častěji rovnou na oprátku. V poslední době neprošel ani jediný den, aby nenechal zabít alespoň hrstku mužů. Říkal si, že je to docela dobré opatření, alespoň to udrží jeho poddané nohama na zemi a oni nebudou kout žádné pikle.

Místnost se v tichosti posadila, ale nikdo nepromluvil. Všichni, zdálo se, měli strach začít. Což bylo přesně to, co Gareth potřeboval. Působit strach svým poddaným mu činilo doslova fyzické potěšení.

Konečně se osmělil Aberthol a předstoupil před krále. Údery jeho hole o podlahu rezonovaly tichou místností. Odkašlal si.

„Můj králi,“ začal, „žijeme v časech velkých problémů. Nejsem si jistý, jaké zprávy se k tobě již donesly, Štít je neaktivní, Gwendolyn opustila město se Stříbrnými, Legií, velkou částí běžného vojska a polovinou poddaných. Ti, kteří zůstali, k tobě vzhlížejí v naději. Rádi by věděli, co se bude dít teď. Lidé potřebují nějakou reakci, můj králi.“

„Navíc,“ osmělil se další z radních, kterého Gareth poznával jenom velice matně, „šíří se zvěsti, že Kaňon už dokonce byl překonán a že císař Andronicus napadl McCloudskou stranu Prstenu v čele milionové armády.

Všichni poděšeně zalapali po dechu, dokonce i Kulkinovi disciplinovaní vojáci si mezi sebou začali šeptat. V sále byla zaseta semínka paniky a strachu.

„To nemůže být pravda!“ vykřikl jeden z vojáků.

„Nejspíše to pravda je!“ trval na svém Radní.

„Potom jsme nadobro ztraceni!“ vykřikl někdo další. „Pokud jsou McCloudi vyřízeni, my budeme další na řadě, a teď nejsme schopni je nijak zadržet.“

„Měli bychom probrat podmínky naší kapitulace, můj králi,“ řekl Aberthol klidně.

„Kapitulace?!“ ozval se rozhořčený hlas dalšího z vojáků. „Já se žádnému cizinci nevzdám!“

„Pokud se nevzdáme,“ odpověděl mu jiný. „Rozdrtí nás na padrť. Jak se můžeme postavit milionu vojáků?“

Místnost se rozhořčeně rozdebatovala. Radní i vojáci se hádali mezi sebou. Zavládl naprostý chaos.

Předseda rady zaklepal svou železnou o holí o kamennou podlahu, aby zjednal pořádek.

„TICHO!“

Sál se postupně uklidnil a všichni se opět podívali směrem ke Garethovi.

„Toto jsou všechno rozhodnutí hodná krále a ne nás,“ řekl předseda Rady. „Král Gareth MacGil je jediný, kdo má o podmínkách kapitulace přemýšlet – pokud k ní vůbec podle jeho názoru má dojít. Nikdo z nás do toho nemá co strkat nos.“

Gareth se na trůně neklidně ošil.

„Můj pane,“ řekl Aberthol vyčerpaným hlasem, „jak bychom se podle tebe měli s imperiální hrozbou vypořádat?“

Místnost se propadla do hrobového ticha.

Gareth nehnutě seděl, díval se na své radní a chtěl jim odpovědět. Jenže bylo těžší a těžší udržet myšlenky pohromadě. V hlase mu stále zněl otcův vyčítavý hlas, jako by byl zase malý kluk. Měl pocit, že z toho neustávajícího křiku snad zešílí, ale nijak se toho nemohl zbavit.

Nehty nevědomky znovu a znovu škrábal dřevěné opěradlo svého trůnu a skřípavý zvuk, který tím vytvářel, se odrážel všude po ztichlém sále.

Radní si začali vyměňovat neklidné pohledy.

„Můj králi,“ vyzval jej další z nich, „pokud si vybereš vojenské řešení, musíme okamžitě začít s opevňováním Králova Dvora. Musíme zapečetit všechny brány, silnice a zpevnit hradby. Musíme se zásobit na dlouhé obléhání a přijmout do města obyvatele okolních vesnic, musíme stáhnout co nejvíce vojáků budeme schopni a ze schopných mužů další vycvičit. Je to mnoho, co musíme udělat a času může být málo. Prosím, náš králi, pověz nám, co dělat.“

Nato se místnost opět propadla do zadumaného ticha. Všichni se dívali na Garetha.

Ten konečně znovu zvedl bradu a podíval se na ně.

„Nebudeme s Impériem bojovat,“ prohlásil, „ale ani se nevzdáme.“

V místnosti nezůstal jediný člověk, který by neměl na tváři zmatený výraz.

„Co tedy potom máme dělat, můj králi?“ zeptal se Aberthol.

Gareth si odkašlal.

„Zabijeme Gwendolyn!“ vykřikl. „To je jediné, na čem teď záleží.“

Následovala další vlna šokovaného ticha.

„Gwendolyn?“ zeptal se jeden z radních překvapeně, zatímco ostatní si mezi sebou začali rozhořčeně šeptat.

„Pošleme za ní všechny naše síly, aby ji zabily a spolu s ní všechny, kteří nás zradili. Musíme je zničit ještě předtím, než se dostanou do Silésie,“ oznámil jim Gareth.

„Můj králi, ale jak nám to má pomoci?“ zeptal se někdo. „Pokud vyrazíme abychom ji napadli, budeme potom před imperiálním útokem zcela nechráněni. Obklíčí nás a potom nás všechny pozabíjí.“

„Králův Dvůr tím bude zcela otevřený útoku!“ vykřikl někdo jiný. „Pokud se nehodláme vzdát, musíme se tu co nejlépe opevnit a musíme s tím začít okamžitě!“

Poslední názor byl doprovázen mnoha souhlasnými výkřiky.

Gareth se chladnýma očima podíval na radního, který onu větu pronesl.

„Použijeme všechny muže, které máme, aby zabili mou sestru!“ řekl temně. „Nezůstane tu ani jediný!“

Všichni opět ztichli, zatímco onen radní pobouřeně vyskočil ze své židle.

„Já se nebudu dívat, jak je Králův Dvůr ničen jenom kvůli tvým soukromým zájmům. Tohle nemůžu podpořit!“

„Ani já ne!“ ozvala se polovina mužů v sále.

Gareth cítil jak mu stoupá žluč a už se chystal vstát, když tu se najednou hlavní dveře sálu otevřely dokořán a dovnitř vkráčel velitel toho, co zbylo z jeho armády. Všichni se na něj podívali. Za sebou táhl otrhaného, špinavého muže s rukama svázanýma za zády. Dovlekl jej do středu místnosti přímo před krále.

„Můj pane,“ řekl velitel chladně. „Tento muž patří ke skupině, která ukradla Meč Osudu. Šest jich bylo pověšeno. Tohle je sedmý, ten který utekl. Má velmi zajímavou historku o tom, co se stalo.“

Potom do muže strčil.

„Mluv!“

Chlap se nervozně rozhlédl kolem sebe a váhal. Nakonec ale začal:

„Dostali jsme rozkaz ten meč ukrást!“

Místnost se proměnila v ztělesnění pozornosti.

„Bylo nás devatenáct!“ pokračoval trhan. „Tucet mužů jej odvezlo pryč. Pod pláštěm noci překročili Kaňon a pokračovali do Divočiny. Schovali meč ve voze, a vojáci, kteří hlídají na mostě, neměli nejmenší důvod jej zevrubně prohledávat. Nás sedm mělo v pokynech, že máme zůstat tady. Bylo nám řečeno, že budeme chyceni, na oko na nějaký čas uvězněni a potom potají propuštěni. Ale namísto toho byli moji přátelé popraveni. Mě by potkalo to samé, kdybych byl v okamžiku, kdy pro ně přišli, zrovna s nimi.“

Místností se začalo šířit zmatené šeptání.

„A kam Meč vezou?“ strčil do něj hrubě velitel.

„To já nevím. Někam hluboko na imperiální území.“

„Kdo takovou věc nařídil?“

„On!“ vykřikl trhan a kostnatým prstem namířil na Garetha. „Náš král! To on nám řekl, že to máme udělat!“

Všichni zúčastnění se opět zlostně rozkřičeli a jejich křik sílil až do okamžiku, kdy hlavní radní opět zabušil o zem svou těžkou holí a zakřičel na ně ať jsou zticha.

Sál se trochu utišil, ale už ne úplně.

Gareth se na trůně zatím třásl zlostí i strachem. Pomalu se postavil a to konečně způsobilo, že nastalo ticho. Pohledy všech se znovu upřely k němu.

Pomaloučku, krok za krokem, sestoupil Gareth ze schodů. Ozvěna jeho kroků byla jediným narušením ticha, které by se teď dalo krájet.

Uvolněným krokem došel do středu místnosti, až konečně stanul proti tomu otrhanci. Chladně se na něj potom několik okamžiků díval, zatímco se muž zmítal ve vojákově sevření. Jeho pohled přitom těkal do všech stran, jenom ne na krále.

„Zloději a lháři si v tomto království zaslouží jenom jediné,“ řekl Gareth téměř laskavě.

Potom najednou vytrhl z opasku dýku a s rozmachem ji vrazil muži do srdce.

Trhan vykřikl bolestí i úlekem, a potom se pomalu sesunul k zemi.

Velitel se na Garetha zachmuřil.

„Právě jsi zavraždil člověka, který proti tobě svědčil,“ řekl pomalu. „Nezdá se ti, že to v konečném důsledku jenom podporuje to, co vypověděl?“

„Jakého svědka,“ rozesmál se Gareth. „Mrtví nemohou svědčit.“

Velitel zrudnul vzteky.

„Nezapomínej, můj králi. Já jsem velitel poloviny královské armády. Ze mě nikdo blázny dělat nebude. Z tvých činů mohu vyvodit jediný závěr a sice, že jsi vinen tím, čím tě tu ten muž nařkl. A proto ti ani já, ani moji vojáci už nadále nebudeme sloužit. Namísto toho tě vezmeme do zajetí na základě zločinu velezrady proti Prstenu!“

Nato velitel pokynul svým mužům, bylo jich tu několik desítek, kteří ihned tasili meče a vykročili, aby Garetha zatkli.

Jenže lord Kultin měl v sále dvakrát tolik mužů. Ti všichni teď tasili meče též a vyrazili postavit se za Garetha.

Dvě řady vojáků stanuly naproti sobě, Gareth stál uprostřed a působil uvolněně.

Na tváři mu seděl triumfální úsměv, který celý patřil veliteli armády. Jeho muži byli silně přečísleni Garethovou gardou a on to dobře věděl.

„Nebudu zajat nikým,“ zasyčel na něj král. „A rozhodně ne tebou. Sbal si ty své vojáčky a vypadněte od mého dvora – anebo se můžete postavit mým elitním jednotkám.“

Po několika vteřinách napětí se velitel konečně otočil a pokynul svým mužům, aby sklonili zbraně. Ti potom pomalu a ostražitě ustupovali k východu.

„Od dnešního dne,“ zahřměl velitel ještě ve dveřích, „věz, že již nejsi mým pánem! Imperiální armádě budeš čelit úplně sám. Doufám, že se k tobě budou chovat hezky. Lépe než ses ty zachoval ke svému otci!“

Nato se početná jednotka definitivně dala na ústup z místnosti a za řinčení jejich zbrojí proudili ven na chodbu.

Zbytek osazenstva sálu, radní, sluhové i příslušníci šlechty, zůstali zaraženě stát. Sem tam si někdo šeptal.

„Nechte mě o samotě!“ zaječel Gareth. „VŠICHNI!“

Všichni se okamžitě vrhli k východu, aby krále ještě nepopudili svou váhavostí. Odcházela dokonce i jeho osobní bojová jednotka.

Uvnitř zůstal jediný člověk.

Lord Kultin.

Počkal až bude s Garethem v místnosti skutečně sám a potom vyrazil k němu. Zastavil se několik kroků od něj a zadíval se mu od tváře. Z lordova výrazu se, jako vždy, nedalo vyčíst nic o tom, co si ve skutečnosti myslí. Byla to tvář ryzího žoldáka.

„Je mi jedno, co jsi udělal nebo proč,“ začal temným, vážným hlasem. „Politika mě nezajímá. Já jsem bojovník. Zajímám se pouze o peníze, které platíš mně a mým mužům.“

Na okamžik se odmlčel.

„Ale přesto bych rád věděl, kde je pravda. To jsi těm mužům vážně nařídil, aby ten meč odnesli?“

Gareth se na něj nehnutě díval. V lordových očích bylo něco, čeho si považoval i sám u sebe: byly chladné, nelítostné a připravené skočit po jakékoliv příležitosti si polepšit.

„A jestli ano?“ odpověděl Gareth otázkou.

Lord Kultin se na něj dlouho jenom díval.

„Ale proč?“ zeptal se.

Gareth však zůstal němý.

Kultinovy oči se náhle rozšířily poznáním.

„Ty…ty jsi jej nemohl pozvednout…a tak to nebude moct zkusit ani nikdo jiný?“ zeptal se. „Je to ono?“

Potom se zarazil, jako by na chvilku přemýšlel o důsledcích. Pak usoudil, že mu nic nehrozí.

„Ale i tak,“ pokračoval, „musel jsi jistě vědět, že odnesení meče oslabí nebo dokonce zničí silové pole kolem Prstenu a učiní nás to zranitelnými pro útok zvenčí.“

Po Kultinově tváři náhle přelétlo poznání.

„Ty jsi chtěl, abychom byli napadeni, že je to tak? Někde uvnitř si přeješ, aby byl Králův Dvůr zničen,“ řekl ohromeně.

Gareth se usmál.

„Žádné místo na světě,“ odpověděl klidným hlasem, „by nemělo existovat navždy.“