Читать книгу Obřad Mečů - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 18

Kendrick ujížděl na svém koni v čele tisíců ostatních. Řítili se na Vinésii, velké město obsazené Andronicovými zadními voji. Zdi města byly vysoké a brána byla opevněna masivní železnou mříží. Na opevnění i uvnitř města byly rozmístěny tisíce imperiálních obránců a svým počtem Kendrickovu armádu převyšovaly. Prstenští navíc už dávno neměli na své straně moment překvapení.

Ba co hůř, na východním obzoru spatřili další tisíce posil, které Andronicova ustupující armáda vyslala městu na pomoc, aby tak ještě důkladněji kryla svůj ústup. Ještě před malou chvíli si myslel, že imperiáni beze zbytku prchají, ale teď viděl že situace zdaleka není tak jednoduchá. Minimálně část, a možná i dosti významná, té armády se obrátila a teď pochodovala zpátky k Vinésii a na západ. Jejich řady byly spořádané, morálka obnovená. Opět to byla ta obávaná válečná mašina.

Bylo jasné, že útok na město je teď zhola nemožný a oni by se měli stáhnout zpátky do Silésie a držet ji, aby ji impérium znovu nedobylo. Ta síla, která pochodovala zpět by to jistě mohla znovu dokázat. To se nesmělo stát.

Kendrick však nikdy nepatřil k těm, kteří by utíkali z bitev, a to i když byl nepřítel silnější. To samé platilo o všech MacGilských vojácích, Silésijcích a o Stříbrných především. Kendrick věděl, že všichni budou bojovat až do konce. Sevřel v ruce meč a okamžitě věděl, jak se má zachovat.

Imperiální armáda začala se svým bojovým pokřikem, kterému Kendrickova jízda záhy odpověděla.

Prstenští se řítili ze svahu kopce do bitvy, o které věděli, že ji nemohou vyhrát, imperiáni nabrali rychlost a vydali se proti nim. Kolem Kendrickových uší hvízdal vítr, čechral mu vlasy a jílec meče, pevně sevřený v dlani, vibroval vzrušením. Dobře si uvědomoval, že už za malou chvíli se opět celý okolní svět ztratí v tom ohromném zařinčení oceli a tolikrát podstoupený obřad mečů opět započne.

Vzduch hvízdající mu kolem uší náhle nabral na hlasitosti a na malý okamžik doslova zaburácel. Kendrick se vědoucně usmál. Podíval se nad sebe, aby se ujistil, že je to pravda. Sice už Mycoples s Thorem na hřbetě jednou spatřil, ale i napodruhé mu to opět vyrazilo dech. Tentokrát i proto, že na drakovi seděly postavy dvě a tou druhou nemohl být nikdo jiný než Gwendolyn.

Jeho srdce poskočilo radostí. Pozdvihl meč vysoko nad hlavu, pobídl svého hřebce a přesto, že v ten okamžik vypjatý okamžik těsně před srážkou byl pro nervy vždy tou nejnáročnější zkouškou, Kendrick pocítil zvláštní klid a jistotu úspěchu. Vítězství bude jejich.

*

Thor s Gwen letěli na zádech Mycoples, prodírali se pásy mraků a jako jedna bytost bili křídly vzduch se zvyšující se rychlostí. Bylo jasné, že Kendrick a jeho armáda na pláni pod nimi jsou v ohrožení. Celé budoucí bojiště bitvy i město Vinésii měli z dračího hřbetu jako na dlani. Ze svahu strážného kopce sjížděla Kendrickova jízdní jednotka, proti které se stavěla obrovská skvrna imperiální armády. Jenom za málo okamžiků se střetnou na otevřené pláni u města.

Thor pobídnul Mycoples, aby sletěla níže.

„Dolů,“ zašeptal jí.

Dračice se okamžitě spustila do střemhlavého letu a sestoupila tak nízko, že už by Thor mohl klidně seskočit na zem. A potom se znovu rozpoutalo peklo. Sloupy ohně zaplavily pláň, následované řevem zasažených imperiálních vojáků. Mycoples rozpoutala v jejich řadách opět peklo a zapalovala celé kilometry trávy i stromů široko daleko. Nepřítel ztratil tisíce bojovníků během jediného jejího přeletu.

Ten zbytek na nic nečekal a okamžitě bral nohy na ramena. S těmi si Kendrickova armáda již jistě dokáže poradit.

Thor namísto toho navedl Mycoples k městu, kde také spatřil tisíce obránců. Dobře věděl, že jí nemůže navést k útoku jako obvykle, protože by v ulicích města nedokázala ve své rychlosti dostatečně dobře manévrovat. Pustit do střemhlavého útoku by také bylo příliš riskantní. Byla tam spousta lučištníků a Thor měl obavu, aby jejich střely Mycoples při nízkém průletu neporanily. Vůbec se mu ta situace nelíbila. Meč Osudu se v jeho ruce celý chvěl a on si uvědomil, že tohle je bitva, do které se bude muset pustit sám.

Navedl Mycoples na přistání před branami města.

Jakmile dosedli, pošeptal jí do ucha: „Brána. Pořádně ji spal a roztav. Já už se do nich potom obuju sám.“

Mycoples se na něj podívala a vzpurně zamručela. Vůbec se jí to nelíbilo a očividně chtěla zůstat s Thorem a bojovat s ním i ve městě. Ale její pán jí ani nedal šanci.

„Tohle je moje bitva,“ trval na svém. „A já teď potřebuju, abys dostala Gwen do bezpečí.“

Zdálo se, že to dračice chápe. Mohutně se nadechla a pokropila bránu i její mříž sprchou toho nejžhavějšího dračího ohně. Nepřestávala, dokud se masivní portculis neroztavila do kouřící kaluže.

Thor se znovu naklonil k Mycoples.

„Leť!“ řekl jí. „Drž Gwendolyn v bezpečí.“

Potom se od ní odvrátil. Meč se okamžitě začal lačně chvět.

„Thore!“ ozval se Gwenin hlas.

Ale ten už běžel k roztavené bráně. Za sebou slyšel křídla Mycoples, která znovu vzlétala, aby splnila jeho rozkaz.

Proběhl branou na nádvoří a rovnou proti mase snad tisíců nepřátel. Meč Osudu se v jeho ruce třásl, jako kdyby to byla živá věc. Přes svou ohromnou váhu se zdál být lehoučký jako pírko. Mnohem lehčí než jeho starý meč. Navíc měl vlastní rozum, takže všechno, co musel Thor dělat, bylo jednoduše dovolit zbrani, aby činila jak potřebovala.

Pocítil, že se jeho paže pohybuje, seká, blokuje a útočí do všech směrů téměř zároveň. Meč rozsekával vzduch i nepřátele, obojí se stejnou lehkostí a jediným kruhovým úderem byl schopen poslat dvě desítky mužů k zemi. Točili se dokola v mocné spirále a rozsévali zkázu do všech směrů. Imperiáni se nejprve pokoušeli na něj útočit, ale když čepel Thorova meče procházela zbrojí i štíty stejně lehce, jako by procházela máslem, a poté, co během vteřiny padlo velké množství nejbližších, uvědomili si, že mají co do činění s magií mnohem mocnější, než je celá posádka města.

Vypukl chaos. Tisíce imperiálních vojáků se pokoušelo spasit se útěkem pryč z města a co nejdále od Thora. Jenže nebylo kam utéct. Thor byl veden magií meče samotného a pohyboval se ulicemi města tak rychle, že málokdo stačil uniknout, nebo se schovat. Vojáci se v zoufalství drápali po ohrazených kamenech na hradby a ušlapávali jeden druhého.

Thor je nenechal uniknout. Probíhal ulicemi po celém městě s mečem neustále vířícím kolem sebe rychlostí, jakou ještě nikdy nikdo z nepřátel neviděl, a zabíjel jednoho za druhým. Myšlenka na to, co Andronicus provedl Gwendolyn, jenom umocňovala preciznost jeho akcí. Bylo na čase, aby každý imperiální voják zaplatil za to, že se odvážil vkročit do Prstenu.

Andronicus. Jeho vlastní otec. Ta myšlenka ležela Thorovi v mysli i teď. S každým seknutím jakoby protínal právě císařovo tělo a zároveň tak přetínal příbuzenské svazky, které je pojily. Thor si přál být někým jiným. Z jiného rodu. Přál si otce, na kterého by mohl být pyšný. Bral by vlastně kohokoliv, jenom aby to nebyl Andronicus. Pokud zabije dostatek jeho vojáků, třeba se potom bude cítit lépe a svobodnější.

Bodal a sekal do všech stran, vířil čepelí ve výši nohou i hlav, až tu si najednou uvědomil, že již netrefuje nic než vzduch. Ustal v boji, rozhlédl se a zjistil, že všichni Andronicovi vojáci, každý z těch tisíců, leží na zemi mrtví. Město bylo plné těl. Naživu nezbyl ani jediný.

Thor zůstal stát uprostřed náměstí, zhluboka oddychoval, Meč žhnul v jeho dlani a nikde se nic ani nepohnulo.

V dálce uslyšel výkřiky. Vyběhl branou znovu před městské hradby, aby zjistil, že původcem je Kendrickova armáda, která po širokém okolí rozháněla zbytky zpanikařené imperiální armády. Mycoples kroužila na nebi.

Thor se rozběhl po pláni. Dračice na něj čekala a tak okamžitě sestoupila zpátky k zemi. Gwen seděla bezpečně za jejím krkem. Thor se vyšvihl k ní a všichni se opět mohli vznést.

Přeletěli Kendrickovu armádu, která teď opět připomínala jenom maličké mravence. Jezdci je zdravili nadšeným křikem. Před nimi utíkaly zbytky Andronicova batalionu.

„Dolů,“ zavelel Thor.

Snesli se do střemhlavého letu, na jehož nejspodnější hladině Mycoples začala chrlit oheň a znovu jím kosila imperiány po stovkách. Netrvalo dlouho a bylo zcela po bitvě.

Už nezůstal nikdo další, koho by bylo ještě třeba zlikvidovat.

Ještě chvíli letěli dál a sledovali krajinu pod sebou, aby se ujistili, že v okolí už skutečně nezůstala žádná nepřátelská síla. V dálce na obzoru se tyčily štíty Vysočiny a rozdělovaly západ od východu jako celá staletí předtím. Mezi ním a Vysočinou nebyla jediná imperiální jednotka, dostatečně velká, aby ji mohl takto pouhým okem spatřit. Byl spokojený.

Zdálo se, že celé Západní království Prstenu je pro tuto chvíli osvobozeno. Na jeden jediný den už ale bylo toho zabíjení až příliš. Slunce začínalo zapadat a cokoliv, co leželo na východní straně Vysočiny, tam bude moci ještě chvíli v klidu poležet.

Mycoples zakroužila a začala se vracet ke Kendrickovi. Brzy se vrátili k jízdním jednotkám, které už zdálky provolávaly slávu a zdravily je.

Thor přistál nedaleko nich, seskočil a pomohl Gwendolyn na zem.

Okamžitě byli obklopeni velkou skupinou rytířů. Každý se tlačil, aby jim mohl být co nejblíže a mohutný vítězný povyk se vznášel nad rovinou, ozářenou zapadajícím sluncem. Kendrick, Godfrey, Reece a ostatní legionáři, Stříbrní – jednoduše všichni, které Thor kdy znal, se mohli přetrhnout, aby jej mohli poplácat po zádech a poklonit se Gwendolyn.

Konečně byli zase všichni spolu. Konečně byli zase volní.