Читать книгу Pochod Králů - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16
KAPITOLA ŠESTÁ
ОглавлениеNáhlý poryv větru udeřil Garetha do tváře a oči se mu okamžitě zalily slzami, když vzhlédl k jasné záři prvního vycházejícího slunce. Den zrovna začínal a na nejbližším vrcholku Kolvijských útesů se shromáždily stovky členů královské rodiny, přátel a lidí blízkých dvoru, kteří se chtěli zúčastnit pohřbu. Hned za nimi následovala armáda vojáků a ještě dál viděl Gareth masy obyčejných lidí, kteří se přišli alespoň z povzdálí podívat na ceremonie. Smutek na jejich tvářích nebyl ani v nejmenším strojený. Jeho otec byl milován, to bylo více než jisté.
Gareth stál spolu se zbytkem nejbližší rodiny v půlkruhu okolo těla svého otce, které bylo uloženo v rakvi, vedle hrobky. Kolem lůžka jeho posledního odpočinku byly uvázané provazy, čekající splnit svůj účel při ukládání krále na věčný odpočinek. Argon stál přede všemi, měl na sobě temně purpurovou róbu, kterou používal pouze pro pohřební rituály, a v jeho tváři, navíc ještě zpola ukryté pod kapucí, se nedala vyčíst sebenepatrnější emoce. Gareth se zoufale snažil tu tvář zkoumat a zjistit, jak moc toho Argon ví. Ví Argon kdo zabil Garethova otce? Pokud ano, řekne o tom ostatním, anebo nechá osud, aby hrál dále svou rozehranou hru?
Ke Garethově smůle byl ten protivný kluk Thor očištěn od vší viny, protože opravdu dost dobře nemohl bodnout krále v jeho komnatě, když ve stejném okamžiku seděl zamčený v cele podzemního žaláře. Sám král navíc před svou smrtí stačil prohlásit Thora za nevinného. To pochopitelně Garethovu věc jen a pouze ztěžovalo. U dvora už byla dokonce svolána rada, která dostala za úkol prozkoumat každičký detail kolem celé vraždy. Garethovo srdce divoce bilo, když tu teď stál s ostatními, sledoval, jak je otcovo tělo pomalu spouštěno pod zem a jediné, co si přál, bylo vrhnout se do hrobu spolu s ním.
Bylo jen otázkou času, dokud stopy vyšetřovatele nezavedou k Firthovi a jakmile se tak stane, Gareth se potopí spolu s ním. Bude muset jednat co nejrychleji, odvést jejich pozornost jiným směrem a přišpendlit vinu na někoho jiného. Také se mu honily hlavou myšlenky o tom, zda jej někdo z jeho nejbližších podezřívá. Přistihoval se, že téměř paranoidně neustále zkoumá tváře kolem sebe, ale nikdy nezahlédl ani náznak podezření. Vedle něj stáli jeho bratři, Reece, Godfrey a Kendrick, dále pak sestra Gwendolyn a jejich matka. Královnina tvář byla ztrhaná zármutkem a její celkový vzhled vypovídal o hlubokém otřesu. Od otcovy smrti se stala jakoby jiným člověkem. Celé dny téměř nepromluvila. Doneslo se mu, že prý v okamžiku, kdy jí sdělili zprávu o atentátu, ji postihla nějaká forma paralýzy. Polovina její tváře ztuhla a když teď otevřela pusu a pokoušela se mluvit, slova vycházela jenom velice pomalu a obtížně.
Gareth si prohlédl tváře členů královské rady, kteří stáli za nimi. Nejvyšší generál Brom společně s hlavou legie Kolkem stáli vpředu a za nimi ostatní otcovi rádcové a úředníci. Všichni svorně předstírali zármutek, ale Gareth věděl své. Dobře věděl, že všem těmto lidem, všem členům nejvyšší rady, rádcům, generálům a všem shromážděným šlechticům a lordům, kteří stáli za nimi, to bylo v podstatě jedno. Co naopak dobře v jejich tvářích četl, byly nové ambice. Lačnost po moci. Jak tak všichni klopili zrak za klesajícími márami s králem, Gareth dobře věděl, že přemýšlí jenom o tom, kdo by mohl být tím dalším, který usedne na trůn.
Byla to ostatně nejpalčivější myšlenka, která trápila i Garetha samotného. Co se může stát v dohře po tak chaotickém atentátu? Pokud by se mu podařilo provést to čistě a jednoduše, a svést vinu na někoho jiného, potom by Garethův plán přežil klinickou smrt a trůn by připadl jemu. Koneckonců, on byl přece prvorozeným legitimním synem. Jeho otec předal následnictví jeho sestře Gwendolyn, ale nikdo jiný než královi potomci nebyli té rozpravě přítomni a toto přání nestačilo být ratifikováno. Gareth znal nejvyšší radu a dobře věděl, jak vážně berou všechna nástupnická pravidla. Bez ratifikace otcova přání jeho sestra nebude moci nastoupit na trůn.
Což by opět vedlo k němu. Pokud by celý nástupnický proces nabral tento směr – a Gareth si byl jistý, že by se tak stalo – potom by trůn jistojistě připadl jemu. Tak mluvilo právo.
Jeho sourozenci by se tomu bránili, o tom také neměl nejmenší pochybnosti. Odvolávali by se na onu rozpravu s otcem a nejspíše by trvali na svěření vlády Gwendolyn. Kendrick by se pravděpodobně nepokusil strhnout vládu sám pro sebe. Na to byl příliš čestný. Godfreymu bylo všechno jedno. Reece byl příliš mladý. Gwendolyn byla tedy jedinou viditelnou hrozbou. I tak byl ale Gareth optimista, nemyslel si, že by rada byla připravená na vládu ženy, navíc vlastně spíše náctileté dívky. A bez ratifikace od krále měli perfektní příležitost ji z nástupnictví vyloučit.
Jenže pak tu byl ještě jeden problém, a ten se jmenoval Kendrick. Koneckonců, Garetha všichni svorně neměli rádi, kdežto Kendrick byl milován jak mezi vojsky, tak i mezi obyčejnými poddanými. Díky těmto skutečnostem se muselo počítat s šancí, že se rada rozhodne svěřit trůn Kendrickovi, i když by o něj on sám nikdy neusiloval. Čím dříve se Gareth dostane k moci, tím dříve bude moci zlikvidovat Kendrickův vliv.
Gareth náhle ucítil jak jej cosi tahá za ruku. Podíval se a zjistil, že ji drásá lano upevněné k otcově rakvi, a že už dávno začalo spouštění do hrobu. Rozhlédl se kolem a spatřil všechny své sourozence, z nichž každý třímal jeden takový provaz a pomalu spouštěli otce pod zem. Garethův konec byl teď nakloněný příliš vysoko. Musel si přehodit ruce a po určitou chvíli pouštět lano mnohem rychleji než ostatní, aby vyrovnal ztrátu. Osud se mu vysmíval i teď, ani v momentě otcovy smrti nebyl Gareth schopen mu plně a řádně sloužit.
Ozvaly se vzdálené zvony. Argon předstoupil do centra pozornosti a zvedl dlaň a promluvil.
“Itso ominus domi ko resepia…”
Byla to původní a dnes už běžně nepoužívaná řeč Prstenu. Řeč dávných králů, kterou používali jeho předkové po tisíc let. Řeč, kterou Garetha od útlého mládí učili všichni jeho učitelé, aby ji jednou mohl použít až usedne na trůn jako nástupce.
Argon se z ničeho nic zastavil, vzhlédl a zadíval se přímo na Garetha. Po princově páteři okamžitě proběhla vlna mravenčení, když jej Argonovy zářivé oči začaly zevrubně zkoumat. Garethova tvář se zalila červení, když přemýšlel, zda to vidí i ostatní a zda chápou o co se tu právě jedná. Z toho pohledu mohl jasně vyčíst, že Argon dobře o ví o jeho zapojení do atentátu. Ale Argon vždycky zůstával tajemný, stejně jako vždy odmítal nechat se zatáhnout do pletich běžných lidských osudů. Zůstane mlčet?
„Král MacGil byl dobrým vladařem, skutečným králem,“ řekl potom Argon hlubokým, jakoby nadpozemským hlasem.
„Dělal čest svým královským předkům a obohatil a posílil toto království více, než kterýkoliv král před ním. Jeho život mu byl odejmut předčasně a Bůh to ví. I tak po sobě však zanechal bohatý odkaz. Nyní je na nás, abychom jeho odkaz dovedli do konce.
Argon se odmlčel.
„Naše království Prstenu je ze všech stran obklopeno zlověstnými hrozbami. Za Kaňonem, který střeží pouze náš energetický štít, žijí národy barbarů a příšer, které by nás okamžitě roztrhaly na kusy, kdyby mohly. Uvnitř Prstenu, na druhé straně Vysočiny, se rozkládá území klanu, který nám také neustále škodí. My teď žijeme v dobách nepoznaného míru a properity, ale naše bezpečnost je pomíjivá.
Proč si bohové povolali nejlepšího z nás v jeho nejlepších letech – našeho dobrého a moudrého krále? Proč bylo jeho osudem, aby byl takto zavražděn? Všichni jsme pouhé loutky, pěšáci ve velké hře osudu. I v okamžiku, kdy se nalézáme na vrcholu naší moci, můžeme záhy skončit pod zemí. Otázka, se kterou se musíme potýkat, nezní o co bychom měli osilovat – ale kým bychom se měli snažit stát.
Argon sklonil hlavu. Garethovy dlaně pálily od provazu. Poslední královo lůžko teď s tupým úderem dosedlo na dno hluboké hrobky.
„NE!“ ozval se výkřik.
Byla to Gwendolyn. Hystericky se najednou rozběhla na okraj hrobu, jako kdyby snad chtěla skočit dovnitř. Reece se rozběhl za ní, chytil ji a strhnul zpátky. Kendrick také přispěchal na pomoc.
Gareth s ní ale neměl nejmenší soucit, naopak, měl z ní strach. Pokud si přála skončit také pod zemí, mohl to docela dobře zařídit.
Ano, no jistě, to mohl.
*
Thor stál jenom kousek od rakve krále MacGila, když jej spouštěli pod zem a byl tím pohledem ohromen. Král si pro svůj věčný odpočinek vybral nejvýšší pohoří v království, vznešené a majestátní Kolvijské útesy, jejichž nejvyšší vrcholky byly po většinu roku zahaleny v mracích. Oblaka byla teď lehce obarvená náznaky oranžové, zelené, žluté a růžové barvy, které vytvářelo první vycházející slunce. Od rána bylo ale vše zahaleno mlhou, která se nezdála, že by se chtěla zvedat. Působilo to, jako když se celé království obléklo do smutečního hávu. Krohn, stojící vedle něj, zakňučel.
Vysoko nad nimi se ozval další zvuk a když se za ním Thor ohlédl, poznal Estopheles, která kroužila nad jejich hlavami a shlížela na pohřeb. Thor byl stále otřesený ze všech těch překotných událostí, které se odehrály během posledních dnů. Teď tu stál uprostřed královské rodiny a účastnil se pohřbu muže, kterého si tak rychle zamiloval jako vlastního otce. Zdálo se to nemožné. Vlastně ani neměl šanci se s ním pořádně seznámit, přesto k němu od začátku cítil více než jenom respekt k vlastnímu králi a více než ke svému skutečnému otci. A teď mu jej vzali. Více než na cokoliv jiného také Thor nedokázal přestat myslet na králova poslední slova:
Ty nejsi jako ostatní. Jsi zvláštní. Dokud neporozumíš tomu, kým jsi, toto království nikdy nepozná chvíli oddychu.
Co tím král myslel? Kdo tedy vlastně je? A proč by měl být zvláštní? Jak to všechno mohl král vědět? A co má osud království společného s někým jako je on? Neblouznil král, když mu o tom povídal?
Daleko odsud je úžasná země. Leží až za Impériem. Dokonce až za zemí draků. Je to země Druidů. Tam odtud pochází tvá matka. Musíš se tam vypravit a hledat odpovědi.
Jak mohl MacGil vědět o Thorově matce? Jak mohl vědět, kde žila? A jaké odpovědi by mu mohla dát? Thor si vždycky myslel, že je matka mrtvá a myšlenka, že by někde mohla být naživu, jej naplňovala nadšením. Víc než kdykoliv předtím cítil touhu se za ní vydat a pokusit se ji najít. Najít odpovědi a konečně odhalit tajemství kým je a proč je jiný než ostatní.
Když se rozezněly zvony a MacGilovo tělo začalo klesat pod zem, Thor přemýšlel o krutých hrách osudu. Proč mu bylo umožněno vidět budoucnost, ve které bude tento skvělý muž zavražděn, a přesto nebylo možné s tím cokoliv udělat? V koutku duše si přál, aby nikdy ono vidění neměl, aby nikdy nedokázal vidět dopředu věci, které se teprve mají stát. Přál si, aby mohl být jenom nevinným přihlížejícím, stejně jako všichni ostatní, a prostě se jenom jednoho dne ráno probudit a zjistit, že král je mrtev. Teď měl ale namísto toho pocit, že byl přímým účastníkem té události. A cítil vinu, že se mu nepodařilo udělat více, aby tomu zabránil.
Thor také přemýšlel o tom, co se stane s královstvím teď. Nemělo přece krále. Kdo bude vládnout? Bude to, jak si všichni mysleli, Gareth? Thor si jenom stěží dokázal představit horší variantu.
Potom si prohlédl tváře všech shromážděných a zejména strnulé obličeje urozených lordů, kteří se sem sjeli ze všech koutů království. Věděl, že jsou to všechno mocní muži a z toho, co mu pověděl Reece, věděl i o jejich hladu po moci. Nemohl si pomoci, aby nepřemýšlel, kdo z nich by mohl být tím vrahem. Podle jejich tváří to mohl být kterýkoliv z nich. Všichni brzy začnou sveřepě soupeřit o moc. Bude nakonec království roztrženo na kusy? Budou se armády jednotlivých lordů bít mezi sebou? A jak to ovlivní jeho vlastní osud? Co se stane s Legií? Bude rozpuštěna? Bude královská armáda rozpuštěna? Vzbouří se Stříbrní rytíři pokud bude Gareth korunován králem?
A nakonec, budou všichni skutečně věřit, že je Thor nevinný? Nebude třeba přinucen vrátit se zpátky do své vesnice? Doufal, že k tomu nedojde. Miloval místo, kde právě byl. Víc než cokoliv jiného si přál, aby tu mohl i nadále zůstat. Jeho místo bylo v Králově Dvoře a ve výcvikové aréně Legie. Přál si, aby všechno zůstalo tak, jak to bylo doposud. Nechtěl aby došlo k žádným změnám. Království se jenom před několika málo dny zdálo být tak pevné, neotřesitelné, věčné. MacGil působil jako král, který bude vládnout ze svého hradu navěky. Pokud něco tak silného a stabilního mohlo tak náhle padnout, jakou naději mají všichni normální lidé? Zdálo se, že nic na celém světě už Thor nikdy nebude moci považovat za jisté.