Читать книгу Vláda Královen - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Gwendolyn klečela na přídi své lodě, rukama svírala zábradlí tak, že jí až bělaly klouby, a pozorovala obzor. Nebýt zábradlí, ani by se neudržela ve vzpřímené poloze. Celá se třásla. Byla slabá, měla hlad a každou chvíli se o ni pokoušely mdloby. Teď však na útrapy zapomněla a v úžasu sledovala to, co se to před nimi objevilo.

Snažila se proniknout zrakem okolní mlhy a stále ještě váhala, jestli se o ni jenom nepokoušejí halucinace.

Před přídí lodi se totiž rýsovala pevnina a přímo ve směru, kterým pluli, byl navíc vidět velký přístav. Z vody se jako brána vypínaly dva mohutné zlaté sloupy. Městské domy měly téměř beze zbytku žlutozelenou barvu. Uvědomila si, že oblaka plynou nějak nepřirozeně rychle, ale nedokázala určit, zda je to tím, že vše v této části světa působilo jaksi jinak, anebo se jí jenom neustále točí hlava.

V přístavu kotvilo ohromné množství bohatě působících lodí, které měly ty nejvyšší stěžně, jaké kdy viděla. Mnohé měly trupy pobité zlatými plátky. Bylo to určitě to nejbohatší město, které ve svém životě spatřila. Rozkládalo se do dálky po pobřeží a stejně tak i hluboko do vnitrozemí. Bývalý Králův Dvůr proti němu působil jako vesnice. Gwen by nikdy předtím ani nenapadlo, že by tolik budov mohlo vůbec stát na jednom místě. Přemýšlela, jací lidé asi tak mohou v takovém městě žít. Musel to být velký národ. Imperiální národ.

Teprve potom si uvědomila, že je mořské proudy nesou přímo do pasti. Brzy budou obklopeni těmi skvělými loděmi a zajati. Pokud je tedy rovnou všechny bez vyptávání nepobijí. Pomyslela na to, jak krutý Andronicus i jeho nástupce Romulus byli. Byl to jednoduše imperiální způsob jednání. Nejspíše by bylo lepší, kdyby všichni umřeli hladem a žízní na otevřeném moři.

Uslyšela, jak se k ní po palubě někdo blíží. Byla to Sandara. I ona byla zesláblá hlady, ale přesto se držela hrdě a vzpřímeně. V ruce držela velký zlatý šperk ve tvaru býčí hlavy s rohy. Třpytil se na slunci. Gwen se dívala, jak se od něj odrážely sluneční paprsky a teprve po chvilce si uvědomila, že to Sandara dělá schválně a vysílá tak směrem k pobřeží signál. Nemířila však na město, ale o poznání dále na sever, kde na pobřeží začínal prales.

Gweniny oči se zavíraly samy od sebe. Jako kdyby se nacházela na pokraji snění a bdění. Udržet se na nohou bylo stále těžší. Už si nebyla jistá, co je skutečnost a co pouhá blouznivá iluze, zapříčiněná hladověním. Najednou spatřila kanoe. Spoustu kanoí, které se doslova vynořily ze břehu, hustě porostlém pralesem. Mířily k jejich lodi. Na nich ke svému překvapení nespatřila hlavní imperiální rasu mohutných vojáků s narudlou kůží a trny na hlavách. Tito byli jiní. I tito muži a ženy byli skvěle rostlí, měli žluté oči a čokoládovou kůži. Sandara na ně hleděla naprosto klidně, jako kdyby je znala. Gwen si uvědomila, že jim její přítelkyně je vlastně velice podobná. Byli to její lidé.

Ani si pořádně nevšimla, že kanoe již stačily doplout k jejich lodi. Ozvaly se zvuky železných háků, zasekávajících se do dřevěných částí trupu a potom se najednou celé těleso pohnulo jiným směrem. Kanoe je, podobné velkému hejnu ptáků, odvážely pryč od města. Gwen si mátožně uvědomila, že jim tito lidé chtějí pomoci a odvést je někam jinam, než do toho obrovského imperiálního přístavu.

Byli taženi více na sever, kde Gwen po chvíli spatřila průchod, zakrytý bujným porostem a vedoucím do skryté zátoky. Unaveně zavřela oči a v duchu si hluboce vydechla.

Po chvíli je zase otevřela a uvědomila si, že na vteřinku musela usnout. Stále ještě napůl stála, napůl visela přes zábradlí a dívala se, jak jsou vlečeni do zátoky. Najednou se jí zatočila hlava a ona se tak naklonila ještě více kupředu. A pak už to bylo příliš a ona zjistila, že se nedokáže zase zaklonit zpátky. Vykulila oči a snažila se pevněji chytit zábradlí, ale její prsty byly slaboučké jako jarní tráva. O okamžik později se převalila přes zábradlí a padala do vody.

Srdce se jí rozbušilo panikou. Nemohla uvěřit, že po tom všem, čím prošli, nakonec zemře takovou smrtí, když už jsou tak blízko očividně přátelskému přístavu.

Už se ocitla celá ve vzduchu, ale tu za sebou najednou uslyšela zavrčení a zároveň pocítila, jak ji silné čelisti chňaply za halenu na zádech. Najednou byla jako kotě tažena zpátky nahoru, přes zábradlí a nakonec až na palubu. Poměrně tvrdě na ni dopadla, ale byla tak ochablá a unavená, že ji to ani moc nebolelo.

Spatřila vedle sebe stát Krohna. Vděčně se na něj usmála. Měla radost nejen z vlastní záchrany, ale i z toho, že ho vidí živého a zdravého. Vypadal mnohem hubenější, než jak jej dříve vídávala. Uvědomila si, že už jej v tom chaosu, který je poslední dobou provázel, vlastně úplně přestala sledovat. Naposledy, co jej spatřila, bylo, když musel jít do podpalubí, protože se na ně hnala bouře. Musel se tam celou dobu někde skrývat a za celou tu dobu nejspíše vůbec nic nejedl. Dost možná chtěl i ušetřit jídlo pro ostatní. Takový Krohn skutečně byl. Na sebe myslel vždy až nakonec. Teď, když se znovu přiblížili k pevnině, se vydal na palubu a dorazil právě včas, aby ji zachránil.

Několikrát jí olízl tvář a přátelsky zamručel. Gwen jej z posledních sil objala. Potom si lehla na palubu. Leopard se ochranářsky uložil vedle ní a čumákem jí strkal do ramene. Najednou působil, jako kdyby byla posledním domovem a jistotou, které mu na světě ještě zůstaly.

*

Gwendolyn ucítila na rtech, jazyku i tvářích a krku sladkou, chladivou tekutinu. Otevřela pusu a hltavě ji polykala. Téměř okamžitě se jí po těle začala rozlévat prazvláštní vlna vzrušení a osvěžení.

Otevřela oči, nadále nepřestávala pít a zároveň si prohlížela neznámé tváře, které se mačkaly všude kolem ní. Nakonec se ze samé lačnosti rozkašlala.

Někdo jí pomohl se posadit, aby se nezadusila. Na zádech jí přistálo několik jemných poplácání.

„No tak, no tak,“ ozval se hlas, „pij pomalu.“

Byl velmi laskavý. Zcela jistě to byl hlas patřící léčiteli. Záhy před ní podřepl starý muž s tváří zbrázděnou vráskami, které se v úsměvu, na tváři objevivším se, ještě více prohloubily.

Rozhlížela se kolem po neznámých obličejích Sandařina lidu. Všichni se na ni tiše dívali, jako kdyby snad byla nějakým exotickým zvířetem. Měla strašlivý hlad a ještě horší žízeň. Kousek od sebe spatřila měch, ve kterém byla ona tekutina. Jako šílená se po něm natáhla a otočila jej k ústům. Zuřivě pila a pila, zuby kousala do kožených okrajů měchu, jako kdyby už se nikdy v životě neměla napít znovu a mok jí tekl po celém obličeji.

„Pij pomalu,“ ozval se znovu ten hlas. „Nebo ti bude špatně.“

Znovu se rozhlédla kolem a tentokrát si svého okolí všimla více. Mezi Sandařinými lidmi spatřila i urostlé bojovníky, kteří teď byli i na její lodi. Také viděla svou posádku, poslední přeživší z Prstenu, jak každý klečel, seděl anebo ležel, kdekoliv, kde to zrovna bylo možné. Obdrželi stejný nápoj jako ona. Všichni si tam na moři sáhli na dno. Nedaleko zahlédla Illepriu, jak zrovna krmí děťátko, které Gwen zachránila na Hořejších ostrovech. S radostí slyšela pláč té malé holčičky, protože to znamenalo, že i ona to přežila. Gwen ji předala Illeprii v okamžiku, kdy už byla příliš slabá na to, aby ji sama mohla nosit. Teď jí pohled na ni znovu dovedl k myšlenkám na Guwayna. Musí udělat všechno proto, aby alespoň toto dítě přežilo.

Každou vteřinou cítila, jak se jí vracejí síly. Znovu se napila onoho nápoje a přemýšlela, co v tom asi tak může být. Už teď byla těm snědým lidem ohromně vděčná. Všechny je zachránili.

Vedle ní se ozvalo zamručení. Krohn stále ležel vedle ní a čumákem se dožadoval její pozornosti. Nabídla mu měch s nápojem a on jej okamžitě hltavě přijal. Srdečně jej podrbala na hlavě. Opět jí zachránil život. Pohled na něj jí nutně podsouval myšlenky na Thora. Kde asi tak je?

Rozhlédla se po Sandařiných lidech a nevěděla, jak jen jim poděkovat.

„Zachránili jste nás,“ řekla. „Dlužíme vám vlastní životy.“

Podívala se na Sandaru, která teď přišla a sedla si vedle ní. Zároveň však zakroutila hlavou.

„Můj lid nevěří na žádné dluhy,“ řekla. „Odměnou je nám čest plynoucí z pomoci někomu, kdo je v nouzi.“

Najednou se lidé začali rozestupovat, aby uvolnili cestu vážně vypadajícímu muži. Zcela jistě to byl jejich vůdce. Mohlo mu být asi tak padesát let, měl ostře řezané rysy a tenké rty. Došel ke Gwendolyn a sedl si na bobek. Na krku nosil velký náhrdelník, udělaný z lastur tyrkysové barvy, jenž se na slunci matně třpytil. Pokýval hlavou na pozdrav. V jeho pohledu byla patrna velká účast a zájem.

„Já jsem Bokbu,“ řekl hlubokým, autoritativním hlasem. „Vyslyšeli jsme Sandařin signál, protože je jednou z nás. To, že jste tady, pro nás znamená riskování našich životů. Pokud by se to imperiální jednotky dověděly, do jednoho by nás nechali povraždit.“

Vstal a založil si ruce v bok. Sandara a onen léčitel pomohli Gwendolyn rovněž pomaloučku vstát. Podívala se na Bokbua. Ten si jenom povzdechl a pohledem přehlédl její zbídačenou loď a posádku.

„Už je jim líp. Musejí odejít,“ ozval se hlas.

Gwen se otočila k mohutnému bojovníkovi, který na sobě neměl halenu jako ostatní a v ruce třímal dlouhé kopí. Došel k Bokbuovi a chladně si jej přeměřil.

„Pošli tyhle cizáky zpátky na moře,“ dodal. „Proč bychom kvůli nim měli riskovat krky?“

„Já jsem z tvé krve,“ řekla Sandara a přísně se na muže podívala.

„Právě proto jsi sem tyhle lidi nikdy neměla přivádět. Všechny nás tím ohrožuješ,“ vyštěkl.

„Měli bychom se za tebe stydět,“ řekl Sandara. „Copak jsi zapomněl na pravidla pohostinnosti?“

„Právě to, že je přivádíš sem, je hodné studu,“ opáčil.

Bokbu zvedl ruce, aby obě strany uklidnil.

Chvíli jenom klidně stál a přemýšlel. Gwendolyn to všechno sledovala. Byla to vskutku prekérní situace. Vydat se znovu na moře by pro ně znamenalo jistou smrt, ale zároveň také nechtěla ohrozit lid, který jí nezištně podal pomocnou ruku.

„Nechceme dělat žádné potíže,“ řekla směrem k Bokbuovi. „Opravdu vás nechci ohrozit. Okamžitě odsud odjedeme.“

Bokbu zakroutil hlavou.

„Ne,“ odpověděl. Potom se na Gwen dlouze a zvědavě zadíval. „Proč jsi sem své lidi přivedla?“

Gwendolyn si povzdechla.

„Utíkáme před obrovskou armádou,“ odpověděla. „Zničili náš domov. Jenom hledáme jiné místo, kde bychom mohli žít.“

„Vybrali jste si dost špatné místo,“ řekl ten bojovník. „Tohle váš domov nebude.“

„Ticho!“ okřikl jej Bokbu, tentokrát již rozzlobeným hlasem. Bojovník okamžitě poslechl.

Náčelník se znovu zadíval Gwen do očí.

„Jsi vznešená žena,“ řekl. „Vidím ti na očích, že jsi přirozenou vůdkyní. Vedeš své lidi dobře. Pokud vás pošlu zpátky na moře, zcela jistě tam zemřete. Možná ne hned dnes, ale v horizontu několika málo dní je to více než jisté.“

Gwendolyn věděla, že teď nesmí uhnout pohledem.

„Pak tedy zemřeme,“ odpověděla. „Nechci vidět tvé lidi umírat proto, aby ti moji mohli žít o trochu déle.“

Dlouho se na něj jenom dívala tak, jak se na šlechtičnu vysokého původu slušelo a patřilo. Všimla si přitom, že tím na Bokbua učinila dojem. Vzduch naplnilo napjaté ticho.

„Vidím, že ti v žilách koluje i krev válečníků,“ řekl. „Zůstaneš s námi. Tvoji lidé se tu mohou zotavit, dokud nebudou zase zdraví a silní. Nezáleží na tom, kolik měsíců to zabere.“

„Ale můj náčelníku…“ začal onen bojovník.

Bokbu se na něj jenom přísně podíval.

„Už jsem rozhodl.“

„Ale jejich loď!“ protestoval muž. „Pokud zůstane v přístavu, imperiáni na to přijdou. Všichni budeme mrtví ještě předtím, než začne měsíc znovu dorůstat!“

Náčelník se zadíval na stožár, potom na trup lodi a o všem přemýšlel. Gwen se mezitím rozhlížela po okolí. Byli teď hluboko uvnitř skrytého přístavu, chráněného střechou z větví stromů. Přesto však za nimi bylo možno spatřit otevřené moře. Musela uznat, že má ten bojovník pravdu. Najdou je tu.

Náčelník se na ni krátce podíval a pokýval hlavou.

„Chceš zachránit svůj lid?“ zeptal se.

Gwen odhodlaně přikývla.

„Ano.“

Pokýval hlavou na souhlas.

„Vůdci musejí dělat těžká rozhodnutí,“ řekl. „Teď nadešel čas na to tvoje. Chcete zůstat s námi, ale vaše loď nás jistojistě přivede do hrobu všechny. S radostí váš lid přijmeme, ale loď musí zmizet. Budeme ji muset spálit. To je naše podmínka pro vaše přijetí.“

Gwenino srdce se při tom pomyšlení sevřelo. Podívala se na svou loď. Loď, která je donesla přes celé moře a zachránila její lidi před pohromou. Vůbec se nedokázala odhodlat se toho věrného korábu zbavit. Navíc to byla jediná možnost, jak se odsud mohou dostat.

Jenže kam by vlastně měli jít? Znovu se vydat na stezku smrti napříč oceánem? Její lidé se teď stěží udrželi na nohou. Potřebovali čas na uzdravení a odpočinek. Potřebovali střechu nad hlavou a místo, kde mohou na nějaký čas v klidu nabírat síly. Pokud spálení této lodi je cenou, kterou musí zaplatit za jejich životy, pak by to měla udělat. Pokud by se později rozhodli vyrazit znovu na moře, budou si muset jednoduše obstarat nějaké jiné plavidlo. Anebo jej postavit. Teď však musí především přežít. Na tom jediném momentálně záleželo.

Podívala se na náčelníka a přikývla.

„Budiž tedy,“ řekla.

Bokbu spokojeně přikývnul a dokonce se jí na vyjádření svého uznání mírně poklonil. Potom se otočil a vydal několik rozkazů. Muži kolem se pustili do práce. Vydali se k prstenským, posedávajícím různě na palubě. Pomáhali jim vstát a odváděli je pryč z lodi. Postupně po dlouhém prkně procházeli Godfrey, Kendrick, Brandt, Atme, Aberthol, Illepria, Sandara a mnozí další, kteří jí na světě ještě zbyli, a znovu usedali na zemi v přístavišti.

Gwendolyn čekala, dokud loď neopustil i poslední z jejích poddaných. Nakonec zůstala na palubě úplně sama spolu s Krohnem a náčelníkem Sandařina lidu.

Ten v ruce už třímal zapálenou pochodeň, kterou se chystal loď zapálit.

„Ne,“ řekla Gwen a chytila jej za zápěstí.

Překvapeně se na ni podíval.

„Tohle bych měla udělat sama,“ dodala.

Potom mu opatrně vzala těžkou hořící pochodeň z ruky, otočila se k hromadě skasaných plachet ležících opodál a natáhla se k ní. Po tváři jí přitom skanula slza.

Vysušené pláto rychle chytilo plamenem a šířilo jej všude po lodi.

Zahodila pochodeň dál na palubu a potom už s Krohnem i Bokbuem po prkně opouštěla loď. O několik vteřin později se její noha poprvé dotkla nové země, která se jim měla odteď stát novým domovem.

Rozhlédla se kolem a spatřila především neprostupný prales, vyplněný skřeky roztodivných ptáků a zvířat, které nikdy předtím neslyšela.

Mohl by toto být nový domov?