Читать книгу Vítěz, Poraženec, Syn - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Ceres vystoupila z loďky na břeh, ohromená tím, že takovéhle místo může vůbec pod zemí existovat. Věděla, že za to může moc Prastarých, ale netušila, proč by tvořili něco takového. Proč tvořit krásnou zahradu uprostřed nočních můr?

Samozřejmě toho o Prastarých nevěděla příliš. Dost možná jsou podle nich noční můry právě tím nejvhodnějším důvodem k vytvoření krásné zahrady.

A pak tu byl ten dóm, který vypadal, jako by byl vytvořený z čisté zlaté záře. Ceres se k němu pomalu přibližovala. Pokud má najít odpovědi, najde ji určitě právě v něm.

Světlo se lehce zavlnilo a Ceres si všimla, že se v něm skrývají dvě postavy. Doufala jen, že to nejsou další napůl mrtví čarodějové. Nebyla si totiž jistá, jestli má dost sil na další boj.

Vstoupila do světla a její tělo se v tu chvíli napjalo v očekávání bolestivého výboje nebo zásahu síly, která by jí měla bránit vejít dovnitř. Místo toho ucítila jen lehký tlak a vzápětí už byla uvnitř a rozhlížela se kolem.

Vnitřní prostor dómu vypadal jako rozlehlá a přepychová hala plná plyšových koberců a divanů, soch a řezeb, které jako by visely na jeho stěnách. Byly tu i další věci – zdobené sklenice a knihy, které odkazovaly na umění čarodějů.

Uprostřed stály dvě postavy. Muž vypadal stejně klidně a vznešeně jako Ceresina matka. Měl na sobě světlou róbu, jakou Ceres viděla ve vzpomínkách na Prastaré. Žena na sobě měla tmavé oblečení čarodějů, ale na rozdíl od těch, se kterými Ceres bojovala, byla mladá, čas na ní nezanechal stopy.

Když se Ceres podívala pozorněji, uvědomila si, že i oni jsou lehce průsvitní, jako všechno ostatní ve vzpomínkách.

„Nejsou skuteční,“ pronesla tiše.

Muž se zasmál. „Slyšela jsi to, Lin? Nejsme skuteční.“

Žena natáhla ruku a položila mu ji na rameno. „Je to pochopitelný omyl. Konec konců si myslím, že teď asi vypadáme jako pouhé stíny toho, co jsme bývali.“

To Ceres překvapilo. Bezmyšlenkovitě natáhla k muži ruku a sledovala, jak hladce prošla přímo jeho hrudí. Uvědomila si, co právě provedla.

„Omlouvám se,“ řekla.

„To nemusíš,“ pronesl muž. „Dokážu si představit, že je to poněkud znepokojivé.“

„Co jste zač?“ zeptala se Ceres. „Nahoře jsem viděla čaroděje, ale vy nejste jako oni. Nejste ani jako vzpomínky na minulost, protože nejste jen pouhé obrazy.“

„My jsme… jiní,“ odpověděla žena. „Já jsem Lin a tohle je Alteus.“

„Já jsem Ceres.“

Ceres si všimla, jak blízko k sobě ti dva stojí, i způsobu, jakým Lin položila ruku Alteovi na rameno. Ti dva vypadali jako velice zamilovaný pár. Bude i ona s Thanem někdy vypadat podobně? Rozhodně ale nikdy nebudou tak průsvitní.

„Zuřila bitva,“ ozval se Alteus, „a my ji nemohli zastavit. To, co čarodějové plánovali, bylo čisté zlo.“

„Někteří tvého druhu nebyli o nic lepší,“ pronesla Lin s náznakem úsměvu, jako by podobný rozhovor vedli už mnohokrát. „Seběhlo se to tak rychle. Prastaří uvěznili čaroděje a jejich magie promísila minulost a budoucnost. Alteus a já…“

„Stalo se z vás něco jiného,“ dokončila Ceres. Uvědomělé vzpomínky. Duchové minulosti, kteří se mohou vzájemně dotýkat, když už nic jiného.

„Něco mi říká, že ses neprobojovala tím vším nad námi jen proto, aby ses dozvěděla o nás,“ pronesl Alteus.

Ceres polkla. Tohle nečekala. Čekala nějaký předmět, možná něco, co udržuje kouzla nahoře na ostrově. Ale Prastarý před ní měl pravdu. Přišla sem z nějakého důvodu.

„Mám v sobě krev Prastarých,“ řekla.

Alteus přikývl. „To vidím.“

„Ale něco ji svazuje,“ pronesla Lin. „Omezuje.“

„Někdo mě otrávil,“ řekla Ceres. „Sebrala mi moji moc. Matka mi ji na chvíli vrátila, ale nevydržela mi dlouho.“

„Daskalův jed,“ pronesla Lin s náznakem znechucení.

„Zlá věc,“ prohlásil Alteus.

„Ale věc, kterou jde napravit,“ dodala Lin. Podívala se na Ceres. „Pokud je toho ona hodna. Omlouvám se, ale je to velká moc a tím pádem i velká zodpovědnost. Viděli jsme, čeho je moc schopná.“

„A navíc vzhledem k tomu, jak na tom jsme, nebude snadné to napravit,“ dodal Alteus.

Lin mu znovu položila ruku na rameno. „Možná je čas vidět i něco nového. Jsme tu už stovky let. Možná i přes to, co dokážeme, je čas, abychom viděli, co dalšího nás čeká.“

Ceres se zarazila, když ji slyšela. Uvědomila si, co to asi znamená.

„Moment, to, že mě uzdravíte, vás zabije?“ Chtěla zavrtět hlavou, ale myšlenka na Thana a všechny ostatní na Haylonu ji zastavila. Pokud by na to nepřistoupila, zemřeli by oni. „Nevím, co říct,“ přiznala. „Nechci, aby kvůli mně někdo zemřel, ale pokud tohle neudělám, zemře spousta jiných lidí.“

Viděla, jak se na sebe oba duchové podívali.

„To je dobrý začátek,“ oznámil Alteus. „Mělo by to smysl. Řekni nám i zbytek. Řekni nám vše o tom, co tě sem přivedlo.“

Ceres se snažila, seč mohla. Vysvětlila jim vše o povstání a revoluci, o válce. O invazi, která následovala a o tom, že ji nedokázala zastavit. O útoku na Haylon, který i teď, když mluvila, ohrožoval všechny, na kterých jí záleželo.

„Rozumím,“ pronesla Lin a natáhla ruku, aby se dotkla Ceres. Ceres překvapilo, když ucítila lehký tlak. „Tak trochu mi to připomíná naši válku.“

„Minulost se opakuje v ozvěnách sebe samé,“ řekl Alteus. „Ale jsou ozvěny, které se nesmí opakovat. Musíme zjistit, jestli to chápe.“

Ceres viděla, že Lin přikývla.

„To je pravda,“ pronesl duch. „Takže, otázka na tebe, Ceres. Uvidíme, jestli chápeš. Proč tu tohle vše stále je? Proč jsou čarodějové uvězněni? Proč je Prastaří nezničili?“

Otázka působila jako zkouška. Ceres měla pocit, že pokud odpoví správně, tihle dva jí pomohou. Vzhledem k tomu, co by je to stálo, Ceres překvapilo, že jsou vůbec ochotní nad tím uvažovat.

„Mohli je Prastaří zničit?“ zeptala se Ceres.

Alteus chvíli mlčel a pak přikývl. „O to nešlo. Mysli na svět.“

Ceres přemýšlela. Myslela na dopady války. Na pustiny Šeropelu a zničený ostrov nahoře. Na to, jak málo Prastarých na světě zbylo. Na invazi a na lidi, kteří zemřeli při boji s Impériem.

„Myslím, že je nezničili, protože by je to stálo příliš mnoho,“ řekla Ceres. „K čemu je vítězství, pokud po člověku nic nezůstane?“ Předpokládala ale, že jde o mnohem víc. „Bojovala jsem při povstání. Bojovali jsme proti něčemu, co bylo obrovské a zlé a ničilo lidem životy. Kolik lidí ale už zemřelo? Nemůžete něco napravit tím, že prostě všechny zmasakrujete.“

Viděla, že se Lin s Alteem na sebe podívali a pak přikývli.

„Nejprve jsme čarodějům jejich povstání dovolili,“ pronesl Alteus. „Mysleli jsme si, že o nic nejde. Když se rozrostlo, začali jsme bojovat, ale napáchali jsme přitom stejné škody jako oni. Měli jsme moc ničit rozlehlá území a používali jsme ji. Ó ano, hojně jsme ji používali.“

„Viděla jsi škody napáchané na tomhle ostrově,“ řekla Lin. „Když tě vyléčím, pokud tě vyléčím, budeš mít stejnou moc. Co s ní uděláš, Ceres?“

Byly doby, kdy by Ceres pronesla prostou odpověď. Zničila by Impérium. Zničila by vrchnost. Teď jen chtěla, aby lidé žili spokojeně a v bezpečí. To přeci nebylo moc.

„Chci jen zachránit lidi, na kterých mi záleží,“ řekla. „Nechci nikoho ničit. Já jen… myslím, že budu muset. Nelíbí se mi to, chci mír.“

Vlastní slova Ceres překvapila. Nechtěla už další násilí. Chtěla prostě jen zabránit masakru nevinných. Vysloužila si tím další přikývnutí.

„Dobrá odpověď,“ prohlásila Lin. „Pojď sem.“

Bývalá čarodějka prošla mezi skleněnými ampulemi a alchymistickým vybavením, které vypadalo, že je také tvořeno ze vzpomínek. Míchala a rozdělovala jednotlivé substance. Alteus se k ní přidal a společně pracovali v harmonii, která mohla vzniknout jen v průběhu dlouhých let. Přelévali kapaliny do jiných nádob, přidávali další složky, četli v knihách.

Ceres jen stála a sledovala je. Musela si přiznat, že nechápe ani polovinu z toho, co dělají. Když před ní po chvíli stanuli s připravenou skleněnou ampulí, zdálo se jí, že to ani není možné.

„Vypij to,“ pronesla Lin. Natáhla k Ceres ruku, a ačkoli ampule vypadala nehmotně, když ji Ceres převzala, změnila se v pevné sklo. Pozvedla ji a sledovala jiskření zlaté tekutiny. Stejně zlaté jako byl dóm kolem.

Ceres obsah ampule bez váhání vypila a měla při tom pocit, jako by pila světlo hvězd.

Měla pocit, jako by se skrz ni rozlévalo a cítila, jak se její svaly uvolňují. Jak vyprchává bolest, o které ani nevěděla, že ji cítí. Připadalo jí, jako by v ní něco rostlo, rozprostíralo se to skrz ni jako kořeny, jako kanály, kterými mohla proudit její moc.

Když bylo po všem, cítila se Ceres tak dobře, jako už od začátku invaze ne. Měla pocit, jako by se skrz ni rozléval hluboký pocit míru.

„To je vše?“ zeptala se Ceres.

Alteus a Lin se vzali za ruce.

„Ne tak úplně,“ odpověděl Alteus.

Dóm náhle vypadal, jako by se hroutil sám do sebe, vše kolem mizelo a měnilo se v čisté světlo, které se soustředilo do místa, kde stáli Lin s Alteem. Také jejich obrysy se v intenzívním světle pomalu rozpouštěly, až se i oni ztratili Ceres přímo před očima.

„Bude zajímavé sledovat, co se bude dít dál,“ řekla Lin. „Sbohem, Ceres.“

Světlo vybuchlo směrem k Ceres a jako by ji naplnilo. Rozlévalo se kanály v jejím těle jako voda rozlévající se nově vybudovanými akvadukty. Naplňovalo ji stále víc a víc, proudilo jí, takže měla pocit, jako by v ní bylo víc moci než kdy dřív. Poprvé chápala skutečný rozsah moci Prastarých.

Stála, cítila moc, která jí pulzovala v žilách a věděla, že nastal čas.

Nastal čas válčit.