Читать книгу Otrokyně, Bojovnice, Královna - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Ceres bolely nohy, plíce jí hořely, ale přesto stoupala vzhůru tak rychle, jak jen mohla. Snažila se nevylít ani kapku vody z věder, která nesla. Za normálních okolností by se zastavila a odpočinula si, ale matka vyhrožovala, že pokud Ceres nepřinese vodu před rozbřeskem, nedostane snídani. Pokud nedostane snídani, bude o hladu až do večeře. Bolest ji stejně moc nezajímala. Alespoň odváděla její mysl od vzpomínek na otce a od toho, jak se vše po jeho odchodu zhoršilo.

Slunce si pomalu klestilo cestu nad Alvažské hory v dálce, malovalo oblaka růžovozlatou barvou a měkký vítr ohýbal žlutou trávu po obou stranách cesty. Ceres zhluboka vdechovala svěží ranní vzduch a nutila se do rychlejšího kroku. To, že jejich studna vyschla, nebrala matka jako dostatečnou omluvu pro to, že voda dorazí později. Ani to, že u druhé studny, půl míle vzdálené, se stála dlouhá fronta. Ceres se nezastavila, dokud se nedostala až na vrchol kopce. Jakmile na něj dorazila, zůstala stát na místě. Pohled, který se jí naskytnul, ji překvapil.

V dálce samozřejmě viděla jejich dům – před ním ale stál bronzový vůz. U něj stála její matka a bavila se s neskutečně tlustým mužem. Ceres v životě neviděla nikoho, kdo by byl jen z poloviny tak rozložitý. Měl na sobě vínovou plátěnou tuniku a červený sametový klobouk. Obličej mu pokrývaly husté šedivé vousy. Ceres uvažovala, kdo to může být. Že by nějaký obchodník?

Její matka na sobě měla nejlepší šaty – zelené, se sukní až na zem. Koupila si je před několika lety za peníze, za které si měla Ceres koupit nové boty. Nedávalo to smysl.

Ceres váhavě vyrazila z kopce dolů. Neustále je po očku sledovala, a když viděla, že muž předává matce těžký kožený měšec, všimla si, jak se matčina vyhublá tvář rozzářila. To v ní vzbudilo zvědavost. Že by se na ně usmálo štěstí? Bude se otec moct vrátit domů? To pomyšlení ji povzbudilo, i když si nedovolila cítit jakékoli nadšení až do doby, než si bude jistá, co se děje.

Když se Ceres přiblížila k domu, obrátila se k ní její matka a mile se na ni usmála. Ceres v tu chvíli ucítila v žaludku podivný pocit. Naposledy, když se na ni matka usmála tímhle způsobem – s rozzářenýma očima a lesknoucími se zuby – dostala Ceres výprask.

„Dceruško, drahoušku,“ pronesla matka přeslazeným hlasem a rozpřáhla ruce s úsměvem, při kterém Ceres tuhla krev v žilách.

„Tohle je to děvče?“ zeptal se muž s dychtivým úsměvem. Tmavé korálkovité oči se mu při pohledu na ni rozšířily.

Teď z blízka Ceres viděla každý záhyb a vrásku na tlusťochově kůži. Jeho široký plochý nos vypadal, jako by zakrýval celý jeho obličej, a když si muž sundal klobouk, odrážela jeho upocená holá hlava sluneční paprsky.

Matka přitančila k Ceres, vzala jí vědra z rukou a postavila je na spálenou trávu. Už tohle samotné gesto svědčilo o tom, že je něco příšerně špatně. Ceres cítila, jak se jí v hrudi zvedá vlna děsu.

„Představuji ti svoji radost a pýchu, moji jedinou dceru, Ceres,“ pronesla její matka a předstírala, že si otírá z oka slzu, která tam ale ve skutečnosti nebyla. „Ceres, tohle je lord Blaku. Prokaž úctu svému novému pánovi.“

Ceres ucítila bodnutí strachu. Zhluboka se nadechla a pohlédla na matku, která stála k lordovi zády. Ta se na ni usmála tak zle, jak jen mohla.

„Svému pánovi?“ zeptala se Ceres.

„Aby zachránil naši rodinu před krachem a veřejnou ostudou, nabídl milostivý lord Blaku tvému otci a mně výhodný obchod: měšec zlata výměnou za tebe.“

„Cože?“ zalapala Ceres po dechu. Zdálo se jí, jako by se pod ní zhoupla země.

„Tak buď hodná holka a prokaž mu úctu,“ nařídila jí matka s varovným pohledem.

„To ne,“ odpověděla Ceres, napnula hruď a udělala krok zpět. Připadala si hloupě. Měla si uvědomit, že muž je otrokář a že zbožím má být její život.

„Otec by mě nikdy neprodal,“ dodala skrz zaťaté zuby. Pocit hrůzy a rozhořčení byl stále silnější.

Matka se zamračila a chytila Ceres za paži. Prsty jí zaryla do kůže.

„Když se budeš chovat slušně, možná si tě tento muž vezme za ženu. Což by pro tebe bylo velké štěstí,“ zamumlala.

Lord Blaku si olízl tenké rozpraskané rty a opuchlýma očima si lačně prohlížel Ceresino tělo od hlavy až k patě. Jak jí to mohla matka udělat? Ceres věděla, že ji matka nemá ráda tolik, jako její bratry, ale tohle?

„Marito,“ pronesl lord nosovým hlasem. „Tvrdila jsi mi, že je tvoje dcera hezká, ale opomněla jsi mi říct, že je to naprosto nádherné stvoření. Odvážím se tvrdit, že jsem ještě neviděl ženu s tak šťavnatými rty, vášnivýma očima a pevným a výstavním tělem.“

Ceresina matka si s povzdechem položila ruku na srdce. Ceres to zhnusilo tak, až měla pocit, že se na místě pozvrací. Vytrhla se z matčina sevření a sevřela ruce v pěst.

„Možná jsem si tedy měla říct o víc, když se ti tolik líbí,“ pronesla matka a sklopila oči k zemi. „Konec konců, je to naše jediná milovaná dcera.“

„Za takovou krásku rád připlatím. Dalších pět zlatých bude stačit?“ zeptal se.

„To je od tebe tak štědré,“ odpověděla Ceresina matka.

Lord Blaku se odkolébal k vozu, aby přinesl další zlato.

„Otec by s tímhle nikdy nesouhlasil,“ zavrčela Ceres.

Ceresina matka k ní výhružně vykročila.

„Ale tohle byl nápad tvého otce,“ vyštěkla a obočí jí přitom vyletělo až do půli čela. Ceres teď věděla, že matka lže – kdykoli lhala, zvedalo se jí obočí.

„Opravdu si myslíš, že tě má otec radši než mě?“ zeptala se jí matka.

Ceres zamrkala, nechápala, co to má s čímkoli společného.

„Nikdy bych nemohla mít ráda někoho, kdo si myslí, že je lepší než já,“ dodala.

„Nikdy jsi mě neměla ráda?“ zeptala se Ceres a hněv se v ní pomalu měnil na beznaděj.

Mezitím se vrátil lord Blaku se zlatem v ruce, došel až k Ceresině matce a předal jí ho.

„Tvoje dcera stojí za každý jeden z nich,“ řekl. „Bude z ní skvělá manželka a porodí mi mnoho synů.“

Ceres se kousla do rtu a rozhodně zavrtěla hlavou.

„Lord Blaku si pro tebe ráno přijede, takže jdi dovnitř a sbal si věci,“ rozkázala jí matka.

„To neudělám!“ vykřikla Ceres.

„Tohle byl vždycky tvůj problém, holčičko. Myslíš jen sama na sebe. Tohle zlato,“ pronesla její matka a zacinkala měšcem Ceres před obličejem, „udrží tvoje bratry naživu. Udrží naši rodinu při životě, dovolí nám zůstat tady a opravit dům. Nad tím ses nezamyslela?“

Na zlomek okamžiku si Ceres pomyslela, že je možná opravdu sobecká. Pak si ale uvědomila, že si s ní matka znovu hraje, že s ní manipuluje a využívá proti ní lásku, kterou cítila ke svým bratrům.

„Neměj strach,“ pronesla Ceresina matka směrem k lordu Blakovi. „Ceres se podvolí. Je jen potřeba mít pevnou ruku. Pak bude pokorná jako beránek.“

Nikdy. Nikdy nebude manželkou toho chlapa ani ničí majetek. A nikdy nenechá matku, aby vyměnila její život za padesát pět zlatých.

„S tímhle otrokářem nikam nepůjdu,“ vyštěkla Ceres a vrhla na něj znechucený pohled.

„Nevděčné děcko!“ zaječela její matka. „Pokud neuděláš, co ti říkám, ztřískám tě tak, že už se nikdy nepostavíš na nohy. A teď padej dovnitř!“

Pomyšlení na výprask od matky přineslo zpět příšerné bolestivé vzpomínky. Ceres se vrátila do okamžiku, kdy jí bylo pět let a matka ji zbila tak, až jí před očima všechno zčernalo. Zranění z bití – i spousta dalších – se zhojila, ale rány na duši nikdy nepřestaly krvácet. A teď, když věděla jistě, že ji matka nemá a nikdy neměla ráda, jí srdce puklo už nadobro.

Než stihla Ceres zareagovat, přikročila k ní matka a vrazila jí takovou facku, až jí začalo zvonit v uchu.

Ceres nejprve náhlý útok překvapil, téměř se stáhla zpět. Ale pak se v ní něco zlomilo. Už se nechtěla schovávat, jako to dělala do teď.

Oplatila matce její facku. Udeřila ji tak tvrdě, až ji srazila na zem. Tam matka jen vyděšeně zalapala po dechu.

Zrudla v obličeji, postavila se zpět na nohy a chytila Ceres za rameno a za vlasy. Pak jí vrazila koleno do břicha. Když se Ceres bolestí předklonila, udeřila ji matka kolenem ještě do obličeje, takže Ceres upadla na zem.

Otrokář jen stál a sledoval, co se bude dít. Oči měl otevřené dokořán a pobaveně se uchechtával. Očividně se mu jejich boj líbil.

Ceres ještě stále kašlala a lapala po dechu po úderech, které schytala od matky. Roztřeseně se postavila na nohy a se zaječením se vrhla na matku a srazila ji k zemi.

Tohle dnes skončí, to bylo vše, na co Ceres dokázala myslet. Všechna ta léta, kdy ji matka nenáviděla, kdy s ní jednala s naprostým opovržením, to vše teď živilo její zuřivost. Ceres sevřenými pěstmi bila matku do obličeje, znovu a znovu. Současně se jí po tvářích koulely horké slzy a rty se jí chvěly nekontrolovatelnými vzlyky.

Konečně její matka ochabla.

Ceresina ramena se třásla s každým vzlykem, připadalo jí, jako by se jí měl obrátit žaludek. Pohled rozmazaný slzami obrátila k otrokáři. Cítila k němu ještě větší nenávist než předtím.

„Budeš dobrá,“ pronesl lord Blaku se zrádným úsměvem, pak sebral ze země měšec zlaťáků a připnul si ho ke koženému opasku.

Než stihla Ceres zareagovat, sevřel ji rukama. Zvedl jí a vyšplhal s ní do vozu. Rychlým pohybem ji hodil dozadu, jako by byla pytel brambor. Byl příliš silný a hrubý na to, aby se mu dokázala ubránit. Jednou rukou ji držel za paži a druhou si připravoval řetěz. Přitom k ní promlouval: „Nejsem tak hloupý, abych si myslel, že bys tu ráno ještě byla.“

Ceres pohlédla na dům, který jí byl domovem po celých osmnáct let. Pomyslela na otce a bratry a oči se jí přitom zalily slzami. Pokud se chtěla zachránit, musela se rozhodnout rychle. Dřív, než se jí zaklapne řetěz kolem kotníku.

Nakonec se rozhodla. Sebrala všechnu sílu, která jí ještě zbývala, vykroutila paži z otrokářova sevření, zvedla nohu a kopla ho do obličeje tak silně, jak jen dokázala. Otrokář vyletěl zády napřed z vozu a skutálel se na zem.

Ceres seskočila a vyrazila co nejrychleji po prašné cestě. Daleko od ženy, kterou, jak si přísahala, už nikdy nenazve svojí matkou. Daleko od všeho, co kdy znala a na čem jí kdy záleželo.