Читать книгу Vzestup Draků - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Kyra kráčela za svými bratry, zatímco oni šlapali po cestě zpět k pevnosti, pozorovala jak zápasí s váhou divočáka, Aidan vedle ní a Leo u její nohy, již navrácen z honu za svým úlovkem. Brandon a Braxton s námahou nesli mrtvou bestii, přivázanou k jejich kopí a zavěšenou na ramenou. Jejich ponurá nálada se drasticky změnila ve chvíli, kdy vystoupili z lesa zpět pod otevřené nebe a obzvláště nyní, když byla na dohled tvrz jejich otce. S každým ušlým krokem, Brandon a Braxton nabývali více sebejistoty, byli už téměř tak arogantní, jako předtím, nyní se smáli, navzájem se provokovali a chvástali se svým úlovkem.

“Mé kopí ho škráblo,” řekl Brandon Braxtonovi.

“Ale,” oponoval Braxton, “mé kopí ho navedlo k tomu, aby si to nasměroval pod Kyřin šíp.”

Kyra poslouchala, její obličej rudnul z těch jejich lží její paličatí bratři se již sami sebe přesvědčovali o svém vlastním příběhu a nyní se zdálo, že mu snad i věřili. Už nyní předvídala, že se budou chvástat v sálu jejího otce a budou všem povídat o svém úlovku.

Bylo to k zbláznění. Ale přesto cítila, že bylo pod její úroveň, aby vše uvedla na pravou míru. Pevně věřila, že se kola spravedlnosti točí a věděla, že nakonec pravda vždy vyjde najevo.

“Jste lháři,” řekl Aidan, kráčeje vedle ní, zjevně stále otřesen tou událostí. “Víte, že divočáka zabila Kyra.”

Brandon pohrdavě vrhnul letmý pohled přes rameno, jako by byl Aidan nepříjemný hmyz.

“Co ty víš?” zeptal se Aidana. “Věnoval ses čůráním si do kalhot.”

Oba se smáli a jako by se ujišťovali ve svém příběhu s každým dalším ušlým krokem.

“A vy jste neutíkali plni strachu?” zeptala se Kyra, která podporovala Aidana, protože to nemohla už ani o vteřinu déle vydržet.

Nato oba přestali mluvit. Kyra si je mohla pořádně podat – ale neměla zapotřebí zvyšovat svůj hlas. Spokojeně vykračovala, cítila se dobře, uvnitř věděla, že zachránila život svého bratra a to bylo veškeré zadostiučinění, které potřebovala.

Kyra pocítila malou ruku na svém rameni a zběžně se podívala na Aidana, usmíval se, uklidňoval ji pohledem, zcela zřejmě vděčný, že byl naživu a v jednom kuse. Kyra přemýšlela nad tím, jestli si její starší bratři také cenili toho, co pro ně udělala kdyby se nakonec v daný moment neobjevila, byli by mrtví.

Kyra sledovala, jak se divočák před ní pohupuje s každým krokem a ušklíbla se přála si, aby ho její bratři byli bývali nechali na mýtině, kam patřil. Bylo to prokleté zvíře, nepocházelo z Volisu a nepatřilo sem. Bylo to špatné znamení, obzvláště, když se to týkalo Trnového lesa a ještě v předvečer Zimního Měsíce. Vzpomněla si na staré přísloví, které jednou četla: nevytahuj se, byl-li jsi zrovna ušetřen smrti. Cítila, že její bratři pokoušeli osud a zpět domů si odnášeli temnotu. Nemohla si pomoci, ale cítila, že je to předzvěstí špatných událostí.

Jak vylezli na kopec, před nimi se rozlehla tvrz, spolu s táhlým výhledem do krajiny. I přes poryvy větru a silnější sněžení pocítila Kyra velkou úlevu, protože byla doma. Z komínů, kterými byla krajina posetá, stoupal dým a tvrz jejího otce vyzařovala tlumenou, příjemnou záři, celá osvětlená ohni které bránily příchodu soumraku. Cesta se rozšířila a jak se blížili k mostu, byla již více udržovaná, všichni zrychlili své tempo a svižně kráčeli po posledním úseku. Cesta praskala ve švech lidmi, dychtivými po festivalu, i přes nepřízeň počasí a schylující se noc.

Kyra nebyla překvapená. Festival Zimního Měsíce byl jeden z nejdůležitějších svátků roku a všichni byli zaneprázdnění přípravami na blížící se hody. Ohromné davy lidí se tlačily na padacím mostě, spěchali pro zboží od obchodníků, aby se mohli zapojit do hodů tvrze – zatímco stejné množství lidí spěchalo z bran, zpět do svých domovů, aby slavilo se svými rodinami. Voli táhli povozy a náklady zboží v obou směrech, zatímco kameníci klepali a otloukávali další novou zeď, která byla vystavěna, aby chránila tvrz, zvuk kladiv byl všudypřítomný a přehlušoval hluk hospodářských zvířat a psů. Kyra se divila, jak mohou i v tomto počasí stále pracovat, jak se jim podařilo nemít z toho ruce celé zdřevěnělé.

Jak vstoupili na most a vpluli mezi davy, Kyra se podívala nahoru a žaludek se jí sevřel, když viděla, jak blízko brány stojí několik Lordových mužů, vojáků Lorda Guvernéra, zvoleného Pandesiany, kteří měli na sobě typickou šarlatovou železnou košili. Při pohledu na ně pocítila záblesk rozhořčení, který sdílela se všemi svými lidmi. Přítomnost Lordových mužů byla vždy skličující – ale v dobu Zimního Měsíce o to více, protože tu určitě byli jen proto, aby od jejího lidu vybírali paběrky. Podle ní to byli mrchožrouti, tyrani a výběrčí pro opovrženíhodné aristokraty, kteří se usadili u moci hned po invazi Pandesianů.

Slabostí předchozího krále, poté co kapituloval, bylo obviňovat – ale to jim nyní jen ubližovalo. A nyní, k jejich ostudě, se museli těmto mužům podrobit. Kyru to naplňovalo zlobou. Z jejího otce a jeho proslulých bojovníků – a veškerého jejího lidu – se nestalo nic víc, než povznesení nevolníci zoufale si přála, aby všichni povstali a bojovali za svou svobodu, bojovali tu válku, do které se jejich předchozí král bál jít. A přece věděla, že pokud by nyní povstali, čelili by hněvu Pandesianské armády. Snad by si od nich byli bývali dokázali udržet odstup, kdyby je sem nikdy nepustili ale nyní, když zde již pevně zakořenili, jim zbývalo jen velmi málo možností.

Došli až k mostu, splynuli s davem lidí a jak procházeli, lidé se zastavovali, zírali a ukazovali na divočáka. Kyru to maličko uspokojovalo, přihlížet, jak se její bratři pod tím nákladem potí a udýchaní funí. A jak šli, hlavy se otáčeli a lidé hleděli s otevřenou pusou, jak prostí občané tak bojovníci, všichni byli ohromeni tou masivní bestií. Také si všimla několika podezíravých pohledů, někteří lidé váhali, stejně jako ona, jestli to není předzvěst něčeho zlého.

Všechny oči byly ale s pýchou upřeny na její bratry.

“Jak pěkný úlovek na festival!” vykřikl farmář, vedoucí svého vola, když se k nim na cestě přidal.

Brandon a Braxton pyšně zazářili.

“Tím nakrmíte polovinu dvora vašeho otce!” vykřikl řezník.

“Jak se vám to podařilo?” zeptal se sedlář.

Oba bratři se na sebe podívali a Brandon se konečně na muže zašklebil.

“Dobrý zásah a absence strachu,” směle odpověděl.

“Když se neodvážíte do lesa,” dodal Braxton, “nebudete vědět, co tam můžete najít.”

Několik mužů jásalo a poplácalo je po zádech. Kyra byla bez sebe, ale držela jazyk za zuby. Nepotřebovala pochvalu od těchto lidí věděla, co dokázala.

“Oni toho divočáka nezabili!” vykřikl Aidan pohoršeně.

“Ty mlč,” otočil se Brandon a zasyčel. “Ještě něco řekneš a já jim povím, jak ses počůral, když na tebe vyběhl.”

“Ale já jsem se nepočůral!” protestoval Aidan.

“A budou ti to věřit?” dodal Braxton.

Brandon a Braxton se smáli a Aidan se podíval na Kyru, jako by chtěl vědět, co má dělat.

Zatřásla hlavou.

“Nenamáhej se,” řekla mu. “Pravda vždy zvítězí.”

Tlačenice houstla, jak přecházeli přes most, když přecházeli vodní příkop, byli s davem rameno na rameni. Jak se schyloval soumrak, cítila Kyra ve vzduchu vzrušení, pochodně byly zapáleny a pod mostem se hromadil sníh. Podívala se před sebe a tlukot jejího srdce se zrychlil, ostatně jako vždy, když viděla tu ohromnou, lomenou, kamennou klenbu brány do tvrze, střeženou tuctem otcových mužů. Na jejím vrcholu byly hroty železné padací brány, nyní vytažené až nahoru, její nabroušené hroty a tlusté mříže dostatečně silné, aby zabránily vstupu jakémukoli nepříteli, připraveny spadnout při pouhém zaznění trubky. Brána byla vysoká dobrých třicet stop a na jejím vrcholu byla široká plošina, která byla kolem celé tvrze, široké kamenné cimbuří bylo hlídáno strážnými hlídkami, které neustále ostražitě vyhlíželi. Kyra si vždy myslela, že Volis byla dobrá tvrz a byla na ni pyšná. Co ji ještě více naplňovalo pýchou byli muži uvnitř pevnosti, otcovi muži, jedni z nejlepších bojovníků Escalonu, pomalu se srocující ve Volisu poté, co byli roztroušeni po kapitulaci jejich krále, jako magnet, který jejich otec přitahoval. Více než jedenkrát naléhala na svého otce, aby se prohlásil novým králem, protože jeho lidé si to přáli – ale on vždy jen zakroutil hlavou a řekl, že to není pro něj.

Jak se blížili k bráně, tucet otcových mužů vyjelo na koni, davy se před nimi rozestupovaly, jak mířili ke cvičišti, širokému, kruhovému násepu v polích za tvrzí, obkrouženému nízkou, kamennou zdí. Kyra se otočila a dívala se na ně, jak jedou, její srdce se rozbušilo. Cvičiště bylo její oblíbené místo. Chodívala tam a dlouhé hodiny sledovala, jak nacvičují boj, studovala každičký jejich pohyb, jak jezdí na svých koních, jak drží meče, mrští kopím, ohání se cepy. Tito muži vyjeli trénovat i přes blížící se tmu a padající sníh, dokonce i v předvečer svátečních hodů, protože chtěli trénovat, aby se zlepšovali, protože všichni by raději byli na bojišti, než hodovali vevnitř – stejně jako ona. Cítila, že tito patřili mezi její skutečný lid.

Další skupina otcových mužů vyrazila, tito byli pěší, a jak se Kyra blížila se svými bratry k bráně, muži ustoupili na stran, stejně jako dav, a udělali místo pro Brandona a Braxtona, kteří se blížili s divočákem. S obdivem zapískali a shromáždili se okolo, ti velcí, osvalení muži, o dobrou stopu vyšší než její bratři, kteří ale nebyli vůbec malí, většina z nich měla plnovous již sem tam prošedivělý, všichni muži ostřílení, třicátníci a čtyřicátníci, kteří byli svědkem až příliš mnoha bojů, kteří sloužili starému králi a utrpěli potupu, když kapituloval. Muži, kteří by se nikdy sami od sebe nevzdali. Tito muži už zažili vše a nic je nepřekvapilo – ale zdálo se, že byli tím divočákem zaujati .

“Tos zabil sám, říkáš?” zeptal se jeden z nich Brandona, když se přiblížil, aby si jej prohlédl.

Dav zhoustnul a Brandon a Braxton konečně zastavili, aby nasákli chválu a obdiv těchto statečných mužů a přitom se snažili, aby nebylo vidět, jak těžce při tom dýchali.

“My jsme ho zabili!” Braxton vykřikl pyšně.

“Černorohý,” zvolal jiný bojovník, který přišel blíž k divočákovi a hladil ho po zádech. “Neviděl jsem ho od té doby, co jsem byl malý chlapec. Pomohl jsem jednou jednoho zabít – ale to jsem byl ve skupině mužů – a dva z nich přišli o prsty.”

“To my jsme nepřišli o nic,” zvolal Braxton statečně. “Jen hrot kopí.”

Kyru spalovalo, jak se muži smáli, zjevně obdivovali úlovek, zatímco jeden bojovník, jejich vedoucí, Anvin, vykročil kupředu a zblízka se na úlovek podíval. Muži mu ustoupili z cesty, dali mu tak najevo svůj respekt.

Velitel jejího otce, Anvin, byl Kyřin nejoblíbenější ze všech těch mužů, zodpovídal se pouze jejímu otci a tyto bojovníky vedl. Anvin byl jako její druhý otec a znala ho odjakživa. Věděla, že ji nadevše miloval a dával na ni pozor a co pro ní bylo nejdůležitější, vždy si na ni udělal čas a ukázoval jí techniky boje a zacházení se zbraněmi, čemuž se jiní stranili. Dokonce ji několikrát nechal trénovat s muži a ona si každou takovou příležitost vychutnávala. Byl z nich nejotrlejší, ale zároveň měl také nejlaskavější srdce – k těm, které měl rád. Ale ty, které rád neměl, o ty měla Kyra obavu.

Anvin netoleroval lži byl typ muže, který se musel ve všech věcech dopracovat k úplné pravdě, ať byla sebečernější. Byl puntíčkář a jak vykročil kupředu a důsledně si prohlédnul divočáka, Kyra pozorovala, jak se zastavil a prohlížel si dvě rány po šípech. Měl cit pro detail a pokud někdo odhalil pravdu, pak to byl on.

Anvin zkoumal obě rány, prohlížel si malé ostří, stále zaseknuté uvnitř, úlomky dřeva, kde její bratři ulomili její šípy. Přelomili je blízko špičky, aby nikdo neviděl, co jej skutečně skolilo. Ale Anvin nebyl jen tak někdo.

Kyra pozorovala Anvina, jak studuje rány, viděla, jak se jeho oči zúžily a věděla, že v tom měl okamžitě přehled. Sklonil se, sundal si rukavici, natáhnul se k oku a vyňal jeden z hrotů šípu. Pozvedl jej, krvavý, a potom se pomalu obrátil na její bratrz se skeptickým pohledem v očích.

“Říkali jste, špička kopí?” zeptal se nesouhlasně.

Na celou skupinu dopadlo napjaté ticho, zatímco Brandon a Braxton poprvé znervózněli. Přešlápli na místě.

Anvin se otočil na Kyru.

“Nebo špička šípu?” dodal a Kyra viděla, jak mu to v hlavě pracuje, viděla, jak dělá své vlastní závěry.

Anvin přešel ke Kyře, vytáhl šíp z jejího toulce a přidržel ho vedle ulomené špičky. Podoba byla přesná, všichni to mohli vidět. Podíval se na Kyru s pýchou a důrazem a Kyra cítila, jak se na ni upřely všechny oči.

“To byl tvůj výstřel?” zeptal se jí. Byl to ale spíše prohlášení, než otázka.

Souhlasně pokývala.

“Byl,” odpověděla rozhodně, milující Anvina za jeho projev uznání a konečně se cítila ospravedlněna.

“A ten výstřel, co ho skolil,” usoudil. Byla to připomínka, ne otázka, jeho hlas byl tvrdý, definitivní, zatímco si toho divočáka prohlížel.

“Kromě těchto dvou ran nevidím žádné jiné,” dodal a rukou po něm přejížděl – pak se zastavil u ucha. Prohlédl si ho, pak se otočil a pohrdavě se podíval na Brandona a Braxtona. “Tedy pokud podle vás není toto škrábnutí kopím skutečné poranění.”

Podržel divočákovo ucho a Brandon a Braxton zrudli, zatímco se skupina bojovníků rozesmála.

Další z proslulých bojovníků jejího otce udělal krok dopředu – Vidar, blízký přítel Anvina, štíhlý, malý muž, třicátník, s vyzáblým obličejem a jizvou přes nos. Jeho malá postava mezi ostatní nezapadala, ale Kyra věděla své: Vidar byl tvrdý jako kámen, proslulý v bojích muže proti muži. Byl to jeden z nejtvrdších mužů, které Kyra kdy potkala, vědělo se o něm, že udolá dva muže najednou, dvakrát větší než byl on sám. Až příliš mnoho mužů, právě kvůli jeho drobnému vzrůstu, udělalo tu chybu, že ho vyprovokovali – jen aby dostali těžce za vyučenou. Také vzal Kyru pod své ochranné křídlo a vždy ji bránil.

“Vypadá to, že se netrefili,” usoudil Vidar, “a ta dívka je zachránila. Kdo vás dva učil vrhat?”

Brandon a Braxton vypadali čím dál nervózněji, zjevně přistiženi při lži a ani jeden z nich neřekl ani slovo.

“Je smutné lhát o úlovku,” řekl Anvin ponuře, pohlížeje na její bratry. “Ven s tím. Váš otec by chtěl, abyste mluvili pravdu.”

Brandon a Braxton tam stáli, přešlapovali, zjevně nesví, dívali se jeden na druhého, jako by uvažovali, co říci. To bylo poprvé, co je Kyra viděla neschopné slova.

Právě když se chystali otevřít ústa, cizí hlas najednou ticho přerušil.

“Je jedno, kdo ho zabil,” prohlásil. “Teď je náš.”

Kyra se se všemi ostatními otočila, polekaná tím hrubým, neznámým hlasem – a její žaludek se sevřel, když viděla skupinu Lordových mužů, ve svých typicky šarlatových železných košilích, jak kráčeli davem, vesničané se před nimi rozestupovali. Jak se blížili k divočákovi, hladově na něj pohlíželi a Kyra viděla, že chtějí tuto trofej – ne protože by ji potřebovali, ale aby zostudili její lid, sebrali jim tento objekt hrdosti. Leo vedle ní zavrčel, aby ho uklidnila, položila mu ruku na krk a bránila mu.

“Ve jménu Lorda Guvernéra,” řekl Lordův muž, zavalitý voják s nízkým čelem, hustým obočím, velkým břichem a obličejem zvrásněným hloupostí “nárokujeme si tohoto divočáka. Předem vám velice děkuje za tento dar v tento sváteční festival.”

Udělal gesto na své muže a ti vykročili směrem k divočákovi, jako by ho chtěli popadnout.

V ten moment Anvin najednou udělal krok dopředu, Vidar vedle něj a zablokovali jim cestu.

Nad davem se rozlehlo ohromené ticho – nikdo nikdy Lordovy muže nekonfrontoval bylo to nepsané pravidlo. Nikdo nechtěl v Pandesii podněcovat zlobu.

“Podle mého názoru vám nikdo žádný dárek nenabídnul,” řekl, jeho hlas jako ocel, “nebo Lordu Guvernérovi.”

Dav zhoustnul, stovky vesničanů se shromáždily, aby sledovali napjatou situaci, tušíc konfrontaci. V tentýž okamžik začali ostatní ustupovat a vytvořili prostor kolem těch dvou mužů, zatímco se napjetí ve vzduchu zintenzivňovalo.

Kyra cítila, jak jí buší srdce. Podvědomě pevněji stiskla svůj luk, věděla, že situace se stupňuje. I když si velmi přála boj, přála si svobodu, věděla také, že její lid si nemohl dovolit podněcovat zlobu Lorda Guvernéra i kdyby je nějakým zázrakem porazili, stála za nimi celá Pandesiánská říše. Mohli by povolat útvary mužů tak ohromné, jako moře samo.

A přesto byla Kyra pyšná na Anvina, že se jim postavil. Konečně se jim někdo postavil.

Voják se zlostně zamračil a shora na Anvina pohlédl.

“Ty si dovoluješ vzepřít se Lordu Guvernérovi?” zeptal se.

Anvin trval na svém.

“Divočák je náš – nikdo ti ho nedává,” řekl Anvin.

“Byl váš,” opravil ho voják, “a nyní patří nám.” Otočil se na své muže. “Chopte se toho divočáka,” poručil.

Lordovi muži se přiblížili a jak se to událo, tucet otcových mužů vykročilo vpřed, s cílem podpořit Anvina a Vidara, zablokovali cestu Lordovým mužům, s rukama na zbraních.

Napjetí bylo tak silné, že Kyra zmáčkla svůj luk, až jí klouby zbělaly a jak tam stála, cítila se hrozně, jako by za toto vše nesla zodpovědnost ona, vzhledem k tomu, že toho divočáka zabila. Vycítila, že se stane něco zlého a proklínala své bratry, že toto zlé znamení do vesnice přinesli a to zrovna na den Zimního Měsíce. Během svátků se vždy děly zvláštní věci, byly to tajemné časy, kdy se říkalo o mrtvých, že jsou schopni přejít z jednoho světa do druhého. Proč museli její bratři takto duchy provokovat?

Jak se schylovalo ke konfrontaci, otcovi muži se připravovali tasit meče, všichni jen krůček od krveprolití, autoritativní hlas najednou proležel vzduchem a zahřměl tichem.

“Ten úlovek patří té dívce!” zazněl hlas.

Byl to silný hlas, plný sebejistoty, hlas, který si vyžadoval pozornost, hlas, který Kyra obdivovala a respektovala více, než kterýkoli jiný na celém světě: hlas jejího otce. Velitele Duncana.

Všechny oči pohlédly na jejího přicházejícího otce, dav se před ním rozestupoval, dával mu najevo velkou míru úcty. Stál tam, chlap jako hora, dvakrát tak vysoký než všichni kolem, jeho ramena dvakrát tak široká, nezkrocený hnědý plnovous a polodlouhé hnědé vlasy, oboje protkané šedinami, přes ramena měl kožešiny a na opasku měl připevněné dva dlouhé meče a na zádech kopí. Jeho brnění neslo černé barvy Volisu a na prsním pancíři měl vyřezávaného draka, znak jeho domu. Jeho zbraně byly poškrábané a odřené z příliš mnoha bitev a vyzařovala z nich zkušenost. Byl muž, kterého bylo radno se bát, muž, který byl hoden obdivu, muž, o kterém všichni věděli, že je spravedlivý a čestný. Muž milovaný a především respektovaný.

“To je Kyřin úlovek,” zopakoval a nesouhlasně přitom pohlédl na její bratry a poté se otočil a pohlédl na Kyru, ignorujíc lordovy muže. “Ona rozhodne o jeho osudu.”

Kyra byla šokována slovy svého otce. Nikdy by toto nečekala, nikdy by neočekávala, že tak velkou zodpovědnost nechá na ní, ponechat jí tak vážné rozhodnutí. Protože to nebylo pouze rozhodnutí o divočákovi, jak oba dobře věděli, ale bylo to rozhodnutí o osudu jejího lidu.

Napjatí vojáci se po obou stranách vyřadili, všichni s rukama na mečích, a jak se podívala na všechny ty obličeje, které se na ni otočily v očekávání odpovědi, věděla, že její další volba, její další slova, budou těmi nejdůležitějšími, které kdy vyslovila.