Читать книгу Kouzelná továrna - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 11

Oliver se vlekl k autobusové zastávce. Bojoval přitom s dujícím větrem. Soustředil se na jedinou svoji útěchu, paprsek světla v jeho nové temné kapitole života: na Armanda Illstroma. Pokud najde vynálezce a jeho továrnu, bude Oliverův život snesitelnější. Možná, že by se z Armanda mohl stát jeho spojenec. Člověk, který se kdysi pokoušel vynalézt stroj času by se určitě spřátelil s chlapcem, který se snaží stát neviditelným. Kdo jiný, než podobně zaměřený člověk by dokázal snést Oliverovy výstřednosti? A když už nic jiného, byl Armando ještě větší šprt než Oliver!

Zašmátral v kapse a vylovil lístek papíru, na který si naškrábal adresu továrny. Ve skutečnosti byla od jeho školy dál, než si původně myslel. Bude tam muset jet autobusem. Zkontroloval si peníze a zjistil, že mu z peněz na oběd zbylo tak akorát na cestu. Ulevilo se mu. Současně ale cestou na zastávku cítil velké očekávání.

Zatímco čekal na autobus, vítr kolem jen hvízdal. Pokud ještě zesílí, nebude Oliver moct stát rovně. Vlastně i lidé, kteří chodili kolem se museli předklánět, aby se větru ubránili. Kdyby nebyl tak vyčerpaný z prvního dne ve škole, pravděpodobně by ho to pobavilo. Zrovna teď se ale soustředil jen na myšlenky na továrnu.

Konečně dorazil autobus. Byl starý a otřískaný, rozhodně už měl to nejlepší za sebou.

Oliver nastoupil a zaplatil jízdenku, pak se posadil na zadní sedadlo. Autobus páchl mastnými hranolky a cibulí. Oliverovi zakručelo v žaludku, uvědomil si, že pravděpodobně promešká večeři, která na něj čeká doma. Možná, že utratit peníze za autobus místo jídla nebyl dobrý nápad. Nalezení Armandovy továrny ale bylo jediným paprskem světla v Oliverových rozplizlých dnech. Pokud by to neudělal, k čemu by to všechno vlastně bylo?

Autobus sebou trhnul a vyrazil na silnici. Oliver si smutně prohlížel ulice, kterými projížděl. Odpadkové koše převrácené na chodnících, některé vítr proháněl po silnici. Mraky byly neskutečně tmavé, skoro černé.

Zástavba postupně řídla a výhled z okna byl stále neutěšenější. Autobus zastavil, několik lidí vystoupilo, po chvíli zastavil znovu a odešla z něj unavená matka s vřeštícím dítětem. Po několika zastávkách si Oliver uvědomil, že v autobuse zůstal sám. Byl to téměř děsivý pocit.

Konečně autobus projel kolem zastávky s orezlou a zašlou cedulí. Oliver si uvědomil, že to byla jeho zastávka. Vyskočil ze sedadla a hnal se k řidiči.

„Mohl bych prosím vystoupit?“ zeptal se.

Řidič se na něj podíval smutnýma, unavenýma očima. „Zazvoň na zvonek.“

„Prosím? Mám—“

„Zazvoň na zvonek,“ zopakoval monotónním hlasem řidič. „Jestli chceš vystoupit, musíš zazvonit.“

Oliver si ztrápeně povzdechl. Stiskl tlačítko, ozvalo se zazvonění. Obrátil se zpátky k řidiči a pozvedl obočí. „Už můžu vystoupit?“

„Na další zastávce,“ odpověděl řidič.

Oliver začal cítit vztek. „Já chtěl vystoupit tam na té!“

„Měl sis zazvonit dřív,“ zamručel řidič líným hlasem.

Oliver vzteky sevřel ruce v pěst. Autobus už ale začal zpomalovat. Zastavil u cedule, která byla tak stará, že z ní zbýval v podstatě jen čtverec rzi. Dveře se se zavrzáním pomalu otevřely.

„Díky,“ zamumlal Oliver směrem k neochotnému řidiči.

Seběhl po schůdcích a seskočil na rozbitý chodník. Zadíval se na ceduli, ta ale byla příliš rezavá na to, aby z ní něco vyčetl. Rozeznal jen několik písmen napsaných starým fontem, který byl populární kolem roku 1940 a během války.

Autobus při odjezdu vychrchlal oblak černých zplodin. Oliverův pocit osamělosti přitom nabral na síle. Když se ale zplodiny rozptýlily, objevila se před ním povědomá budova. Byla to továrna z knížky! Opravdová továrna Armanda Illstroma! Tu si nemohl splést. Stará zastávka zřejmě fungovala hlavně během rozkvětu továrny. Řidičova tvrdohlavost nakonec Oliverovi pomohla – dostal se tak přesně tam, kam potřeboval

Až na to, že jak si Oliver uvědomil, když si továrnu lépe prohlédl, to nevypadalo vůbec dobře. Obrovská hranatá továrna měla několik rozbitých oken, skrz ně byla vidět tma panující uvnitř. Jako kdyby tam vůbec nikdo nebyl.

Olivera se zmocnil strach. Co když Armando zemřel? Vynálezce pracující během druhé světové války by dnes byl opravdu starý a možnost, že je už po smrti, se nedala vyloučit. Pokud jeho hrdina opravdu zemřel, ke komu jinému by Oliver mohl vzhlížet?

Cestou ke zchátralé budově přemohl Olivera pocit marnosti. Čím blíže byl, tím víc toho viděl. Všechna okna v přízemí byla zatlučená prkny. To, co bylo v knize obrovským hlavním vchodem do továrny, bylo uzavřeno masivními ocelovými vraty. Jak se měl Oliver dostat dovnitř?

Vyrazil tedy kolem továrny, prodíral se přitom změtí kopřiv a břečťanu. Podařilo se mu najít mezeru v jednom ze zatlučených oken a nakoukl dovnitř. Okno bylo ale příliš zanesené na to, aby něco viděl. Pokračoval tedy dál kolem budovy.

Když došel k její zadní straně, narazil na další dveře. Na rozdíl od ostatních, nebyly tyhle zatlučené. Popravdě byly maličko pootevřené.

Se srdcem bušícím až v krku se do nich Oliver opřel. Musel se pořádně zapřít, protože šly ztuha. Ozvalo se hlasité skřípění zarezlých pantů. To není zrovna dobré znamení, pomyslel si Oliver, když sebou při nepříjemném zvuku škubl. Dokonce i kdyby se dveře používaly jen občas, nebyly by tolik zarezlé, ani by nevydaly takový zvuk.

Otevřel dveře právě tak akorát, aby se protáhl skrz, vmáčkl se do mezery a vklouzl do továrny. Udělal ještě několik kroků, jak ho hnala setrvačnost a pak se zastavil. Vzduchem se nesla ozvěna každého zvuku, který vydal.

V továrně panovala tma a Oliverovy oči si ještě nepřivykly náhlé změně světla. Vzhledem k tomu, že v podstatě neviděl, měl Oliver pocit, že se mu zostřil čich. Vnímal pach kovu a prachu. A také zcela charakteristický pach opuštěné budovy.

Se zatajeným dechem čekal, až se jeho oči přizpůsobí šeru uvnitř. I potom ale viděl jen několik stop před sebe. Opatrně se vydal na průzkum.

Oliver se zajíkl úžasem, když narazil na obrovský výtvor ze dřeva a kovu – vypadal jako obrovský hrnec. Dotkl se jeho strany a výtvor se rozkmital jako kyvadlo. K tomu se ještě otáčel a Oliver si uvědomil, že jde možná o nějakou napodobeninu sluneční soustavy určenou ke studiu pohybu planet. Současně se totiž otáčel kolem několika různých os. To všechno mohl ale jen hádat.

Pokračoval dál a narazil na další podivný objekt. Šlo v podstatě o kovový sloup, ze kterého trčela mechanická ruka. Oliver zkusil zatočit kolem, které považoval za ovládací a ruka se skutečně pohnula.

Jako automat v herně, pomyslel si Oliver.

Ruka se pohybovala jako ty mechanické zvedáky v automatech, které vám nikdy nedovolí vytáhnout plyšovou hračku. Jenže tahle byla mnohem větší, jako kdyby měla sloužit k něčemu jinému než jen vytahování věcí.

Oliver se dotkl jednotlivých prstů mechanické dlaně. Každý měl stejný počet kloubů jako reálná ruka a všechny se pohybovaly, když se jich dotkl. Oliver uvažoval, jestli se Armando Illstrom pokoušel sestrojit vlastního robota, ale pak si uvědomil, že možná mělo jít spíš o automatona. Už o nich něco četl – šlo o natahovací stroje, které měly lidské rysy a mohly provádět předem naplánované akce, například psaní a podobně.

Oliver šel dál. Všude kolem byly obrovské stroje, všechny nehybné. Jako obrovská zvířata zamrzlá v čase. Byly vždy z kombinace materiálů – dřeva a kovu – a spousty různých součástek – čepů, pružin, pák a táhel. Ze všech ale visely pavučiny. Oliver zkusil některá z nich, vyplašil přitom většinou spoustu hmyzu, který se v nich zabydlel.

Pocit úžasu ale pomalu začínal vyprchat. Nahrazoval ho hrozivý pocit zoufalství, protože továrna byla opravdu opuštěná a zašlá. Očividně byla v tomhle stavu už dlouho. Podle prachu a pavučin byla nepoužívaná už desítky let. Skřípající mechanismy a množství hmyzu, které bydlelo v útrobách přístrojů to vše jen podtrhovalo.

Oliver byl stále nepokojnější, probíhal továrnou a se stále menší nadějí nakukoval do jednotlivých místností a potemnělých chodeb. Nikde ani živáčka.

Stál sám v temné, prázdné továrně obklopený odkazy muže, kterého neměl nikdy potkat. Potřeboval Armanda Illstroma. Potřeboval spasitele, který by ho vytrhl z mizerného života. Ale to všechno byl jen sen. A ten se teď rozplynul.

*

Oliver se v autobuse cestou domů cítil raněný a prázdný. Byl na tom tak mizerně, že si ani nečetl.

Dojel na příslušnou zastávku a vystoupil do ošklivého večera. Do hlavy mu bušil déšť, který ho okamžitě promočil. Oliver si toho ale málem ani nevšiml, tak ponořený byl do svého zoufalství.

Když došel ke dveřím, uvědomil si, že ještě nemá vlastní klíče. Čekal, že až vejde dovnitř, bude to po celém příšerném dni ještě horší. Zatnul zuby a zabušil na dveře.

Ty se otevřely jedním prudkým pohybem. Přímo před Oliverem stál démonicky se křenící Chris.

„Jdeš pozdě na večeři,“ řekl a v očích mu pobaveně blýskalo. „Mamka a taťka vyšilujou.“

Oliver slyšel matčin ječivý hlas. „Je to on? Je to Oliver?“

Chris se ohlédl a odpověděl. „Jo. A vypadá jako zmoklá slepice.“

Zadíval se na Olivera a uchechtl se, očividně čekal, že ho čeká nějaký trest. Oliver se protlačil kolem Chrisova masitého těla. Z promočených šatů mu crčela voda a dělala na podlaze louží.

Matka vběhla do chodby, zastavila se a vykulila na něj oči. Oliver si nebyl jistý, jestli v jejím výrazu vidí úlevu nebo vztek.

„Ahoj, mami,“ pronesl chabě.

„Podívej se na sebe!“ vykřikla. „Kde jsi byl?“

Pokud to byla úleva, že je její syn zase doma, tak na ni nenavázala objetím, ani ničím podobným. Oliverova matka nikdy nikoho neobjímala.

„Musel jsem po škole něco zařídit,“ odpověděl opatrně Oliver. Sundal si promáčený svetr.

„Šprťácká záležitost?“ vyhrkl Chris a okamžitě se zuřivě rozchechtal vlastnímu vtipu.

Matka hmátla po Oliverově svetru. „Dej to sem. Musím ho vyprat.“ Hlasitě si povzdechla. „A mazej dál. Stydne ti večeře.“

Nahnala Olivera do obývacího pokoje. Oliver si okamžitě všiml, že jsou věci v jeho výklenku rozházené. Nejdřív si myslel, že to je kvůli stěhování matrace. Pak si ale všiml pasti ležící na přikrývce. Vedle byl jeho kufr, vypadal poničený, víko urvané. S hrůzou si uvědomil, že cívky na jeho neviditelný plášť jsou rozházené po podlaze, celé zprohýbané. Jako kdyby po nich někdo dupal.

Oliver okamžitě věděl, že za to může Chris. Podíval se po něm. Jeho bratr si Olivera prohlížel a čekal, jak zareaguje.

„To jsi byl ty?“ obořil se na něj Oliver.

Chris vrazil ruce do kapes a zahoupal se na patách. Nasadil nevinný výraz a pokrčil rameny. „Nevím, o čem mluvíš,“ řekl a ušklíbl se.

To byla poslední kapka. Po všem, co se za poslední dva dny stalo – stěhování, hrozný první den ve škole, ztráta hrdiny, už toho Oliver víc nesnesl. Vztek v něm doslova vybuchl. Aniž by nad tím přemýšlel, rozběhl se ke Chrisovi.

Tvrdě do něj narazil. Chris se ale stěží zakolébal. Byl opravdu velký, a navíc očividně čekal, že po něm Oliver vystartuje. Navíc ho Oliverovy pokusy o boj nejspíš bavily, protože se divoce rozchechtal. Byl mnohem větší než Oliver, takže mu stačilo, aby se zapřel rukou o jeho hlavu a odtlačil ho od sebe. Oliver sebou bezmocně mrskal – nemohl na bratra dosáhnout.

Od stolu se ozval otec. „CHLAPCI! OKAMŽITĚ SE PŘESTAŇTE PRÁT!“

„To Oliver,“ vykřikl Chris. „Jen tak se na mě vrhl.“

„Víš dobře, že to není jen tak!“ zaječel Oliver a stále švihal pěstmi. Chrise ani jednou nezasáhl.

„Že jsem se prošel po těch tvých cívečkách?“ zasyčel Chris tak tiše, aby ho neslyšel ani jeden z rodičů. „Nebo že jsem rozbil tu blbou past? Jsi cvok, Olivere!“

Olivera už boj s Chrisem unavil. Přestal sebou mrskat a prudce oddechoval.

„NENÁVIDÍM tuhle rodinu!“ vykřikl.

Rozběhl se ke svému výklenku, sesbíral přitom poškozené cívky a kusy drátků, rozlámané páky i zohýbané kovové tyčky. Všechno to naházel do kufru.

Matka s otcem byli okamžitě u něj.

„Jak se opovažuješ?!“ vykřikl otec.

„Hned to odvolej!“ vyjekla matka.

„Tak teď jsi tomu dal,“ přisadil si Chris a krutě se ušklíbl.

Teď, když na něj všichni ječeli, věděl Oliver, že je jen jediné místo, na které může uniknout. Jeho snový svět, místo ve vlastní představivosti.

Zavřel oči a snažil se nevnímat ječící hlasy.

A pak tam náhle byl – v továrně. Ne v té továrně plné pavučin, kterou dnes navštívil, ale v její čisté verzi, všechny stroje tam zářily jako nové, stropní světla svítila.

Oliver zíral na továrnu v rozkvětu. Ale stejně jako v její skutečné verzi, ani tady nebyl Armando. Žádný spojenec. Žádný kamarád. Dokonce i ve vlastní fantazii byl Oliver úplně sám.

*

Teprve, když byli všichni v postelích a v domě panovala naprostá temnota, měl Oliver pocit, že může začít pracovat na opravě svých výtvorů. Chtěl být optimistický a zkoušel k sobě přikládat jednotlivé díly, snažil se je vrátit na jejich místa. Bylo to ale k ničemu. Všechno to bylo zničené. A cívky a dráty byly tak poškozené, že se vším bude muset začít úplně od začátku.

Praštil věcmi do kufru a zabouchl víko. Oba zámky byly rozbité, takže se víko odrazilo, dopadlo zpátky a zůstalo pootevřené. Oliver si povzdechl a pak se zhroutil na matraci. Přetáhl přes sebe přikrývku a zakryl si i hlavu.

Jediný důvod, proč se mu tu noc podařilo usnout, bylo vyčerpání, které cítil. Nebyl to ale klidný spánek. Když odplul do snů, uvědomil si, že stojí u okna a dívá se na hubený strom na druhé straně ulice. Stejně jako předchozí noc, i tentokrát pod ním stáli muž a žena a drželi se za ruce.

Oliver zabušil na sklo.

„Co jste zač?“ vykřikl.

Žena se vědoucně usmála. Její úsměv byl tak laskavý – dokonce laskavější než úsměv paní Belfryové.

Ani jedna z postav ale nepromluvila. Jen se na něj dívaly a usmívaly se.

Oliverovi se podařilo otevřít okno. „Co jste zač?“ vykřikl znovu, ale jeho hlas zanikl ve vyjícím větru.

Muž se ženou tam jen mlčky stáli, ruku v ruce, a mile se na něj usmívali. Jako by ho volali k sobě.

Oliver vylezl na okno. Jakmile to ale udělal, postavy se zavlnily a zablikaly – jako kdyby šlo o pouhé hologramy a jejich projektory ztrácely výkon. Začaly mizet.

„Počkejte!“ vykřikl. „Nechoďte!“

Seskočil z okna a rozběhl se přes ulici. S každým krokem ale byly postavy stále průsvitnější.

Když byl kousek od nich, byly téměř nerozeznatelné. Natáhl se a chtěl vzít ženu za ruku. Jeho dlaň ale prošla skrz, jako by to byl duch.

„Prosím, řekněte mi, co jste zač!“ škemral.

Muž otevřel ústa, aby mu odpověděl, ale jeho hlas zanikl v dujícím větru. Oliver byl stále zoufalejší.

„Co jste zač?“ zeptal se znovu a snažil se překřičet vítr. „Proč mě sledujete?“

Muž se ženou rychle mizeli. Muž znovu promluvil. Tentokrát Oliver něco zaslechl.

„Jsi předurčený…“

„Cože?“ nechápal Oliver. „Jak to myslíte? Nerozumím.“

Ale než měl kdokoli z nich možnost něco říct, postavy zmizely úplně. Byly pryč.

„Vraťte se!“ vykřikl Oliver do prázdné ulice.

A pak, jako by mu někdo šeptal do ucha, zaslechl jemný ženský hlas. „Zachráníš lidstvo.“

Oliver otevřel oči. Byl zpátky ve výklenku zalitém bledým světlem procházejícím oknem. Bylo ráno. Cítil, jak mu buší srdce.

Sen jím úplně otřásl. Co tím ten muž myslel, když řekl, že je předurčený? A co to s tou záchranou lidstva? A vůbec, co byli ti dva zač? Šlo o výplody jeho fantazie, nebo něco jiného? Na Olivera toho bylo moc.

Když se trochu vzpamatoval, cítil Oliver, jak se ho zmocňuje nový pocit. Naděje. Někde hluboko uvnitř cítil, že zažije důležitý den. Že se všechno změní.