Читать книгу Koule Kandry - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Oliver stál před Campbellovou juniorskou střední. Na hřišti panoval stejný ruch jako obvykle, všude pobíhaly děti, křičely a jako granáty kolem sebe házely míče.

Oliver pocítil záchvěv úzkosti. Ne, že by se bál dětí – nebo přejít hřiště plné svištících basketbalových míčů – bylo to proto, že se měl znovu setkat s paní Belfryovou.

Pokud šlo o jeho nejoblíbenější učitelku, ještě včera seděl v její třídě. Pro Olivera to ale bylo jako celá věčnost. Cestoval do minulosti a prožil bouřlivé dobrodružství. Změnilo ho to. Byl teď dospělejší. Zajímalo by ho, jestli si paní Belfryová všimne jeho proměny, až ho uvidí.

Prošel přes hřiště, vyhnul se letícím míčům a pak zamířil přímo do chodby, kde byla učebna přírodních věd paní Belfryové. Nikdo tam ale nebyl. Oliver doufal, že tu učitelka bude dřív, aby si s ní mohl promluvit. Brzy se objevili jeho spolužáci a po paní Belfryové stále ani stopy. Oliver neměl na vybranou, musel se posadit spolu s ostatními. Zamířil k místu v přední řadě u okna.

Oliver sledoval hřiště a děti, které na nich sportovaly. Udivilo ho, jak zvláštní bylo předstírat, že je jen normální student. Být mezi normálními lidmi, a ne mezi vidoucími s mocí dělat podivuhodné věci.

Do třídy vešly další děti. Byla mezi nimi i Samantha, dívka, která se Oliverovi posmívala, kdykoli odpověděl na kteroukoli otázku paní Belfryové. Posadila se do zadní řady. Pak vešel Paul. Ten zase posledně zezadu trefil Olivera do hlavy zmuchlaným papírem.

Vidět znovu děti, které Olivera provokovaly, nebyl dobrý pocit. Vzpomínky na jejich šikanu ale už bledly a ani jejich slova už nad Oliverem neměla takovou moc. Díky Škole pro Vidoucí a přátelům, které si tam našel, měl Oliver pocit, že se staré rány zhojily. Přenesl se přes ně. Tyrani už mu nemohli ublížit.

Třída se plnila a všichni se smáli a hlasitě si povídali až do chvíle, kdy paní Belfryová proběhla dveřmi. Působila rozčíleně.

„Omlouvám se, že jdu pozdě.“ Výukové materiály hodila na stůl. Bylo mezi nimi i zářivě červené jablko. „Dnes budeme mluvit o síle.“ Zvedla jablko a upustila ho na podlahu. „Kdo uhodne, o čem se dnes budeme učit?“

Oliver okamžitě zvedl ruku. Paní Belfryová na něj kývla.

„Gravitace,“ pronesl.

V tu chvíli zaslechl Oliver Samanthu, jak se zezadu pitvoří a papouškuje ho. Následoval výbuch smíchu jejích kamarádů.

Oliver se rozhodl pomstít. Ne nějak krutě, jen jí trochu oplatit všechny posměšky.

Ohlédl se a navázal s ní oční kontakt. Pak použil svoji moc, aby dívce vehnal trochu prachu do nosu.

Samantha okamžitě kýchla. Současně jí z nosu vyletěl ohromný šušeň. Všechny děti kolem se rozchechtaly a ukazovaly si na ni.

Paní Belfryová jí pohotově nabídla kapesník. Samantha všechno rychle uklidila a tváře jí přitom zářily jasně rudou barvou.

Oliver se usmál a obrátil se zpět čelem k tabuli.

Paní Belfryová zatleskala, aby k sobě upoutala pozornost všech žáků. „Gravitace. Síla, která drží vaše nohy pevně na zemi. Síla, která způsobuje, že vše padá směrem dolů. Řekni mi, Olivere, jak jsi věděl, že dnes budeme probírat zrovna gravitaci?“

Oliver promluvil silným, sebevědomým hlasem. „Protože sir Isaac Newton objevil gravitační zákon, když viděl padat jablko. Ale nespadlo mu na hlavu, jak si lidé myslí. To je běžný omyl.“

V tu chvíli Oliver ucítil, jak mu něco narazilo do hlavy. O podlahu zarachotila tužka. Ani se nemusel ohlížet, aby věděl, že ji hodil Paul.

Zkus házet tužky bez rukou, pomyslel si Oliver.

Ohlédl se a podíval se Paulovi do očí. Pak využil svoji moc, aby přilepil Paulovy ruce k lavici.

Paul k nim okamžitě sklouzl očima. Zkusil se pohnout, ale nedokázal je odlepit od desky.

„Co se děje?“ zakřičel.

Všichni se ohlédli a viděli, že má Paul ruce přilepené k lavici. Začali se smát, očividně si mysleli, že je to nějaký vtip. Oliver ale věděl, že panika v Paulových očích není hraná.

Paní Belfryová se zatvářila otráveně. „Paule, přilepit si ruce ke stolu není zrovna nejlepší nápad.“

Celá třída se nezřízeně chechtala.

„Já to nebyl, paní Belfryová!“ vykřikl Paul. „Něco divného se se mnou děje!“

V tu chvíli Samantha znovu hromově kýchla.

Oliver se usmál a obrátil se zpátky k tabuli.

Paní Belfryová znovu zatleskala. „Dávejte všichni pozor. Sir Isaac Newton byl anglický matematik a fyzik. Ví někdo, kdy objevil gravitační zákon?“

Oliver znovu sebevědomě zvedl ruku. Byl sám. Paní Belfryová se na něj podívala a přikývla. Zdálo se, jako by měla radost, že už se nestydí hlásit. Minule z něj musela odpovědi doslova tahat.

„Ano, Olivere?“

„1867.“

Rozzářila se. „Správně.“

V tu chvíli Oliver zaslechl Paula, jak se mu zase posmívá. Přilepit mu ruce k lavici očividně nestačilo. Oliver mu musel zavřít i pusu.

Ohlédl se a zamračil se na Paula. Představil si, jak zipem zavírá Paulovu pusu. Pak tu představu poslal dál. V tu chvíli se Paulovy rty skutečně semknuly.

Paul začal vydávat tlumené zvuky paniky. Studenti se začali otáčet. Někteří při tom podivném pohledu vyjekli. Paní Belfryová vypadala znepokojeně.

Oliver si okamžitě uvědomil, že zašel příliš daleko. Rychle vzal zpátky všechno, co Paulovi provedl, rozepnul mu rty i odlepil ruce. Bylo ale příliš pozdě. Paul na něj zíral vykulenýma očima a pak na něj ukázal.

„Ty! Tys to udělal! Seš zrůda!“

Teď už Olivera zahrnovaly urážkami všechny děti. Zadíval se na paní Belfryovou. V jejích očích se zračila podivná zmatenost. Jako kdyby se ho na něco mlčky ptala.

Ze třídy se zatím ozývalo sborové „Zrůdo!“ a paní Belfryová zkusila znovu zatleskat.

„Všichni se uklidněte! Ticho!“

Oliverovi spolužáci ale byli jako smyslů zbavení. Nahrnuli se kolem Olivera, ukazovali si na něj a vulgárně mu nadávali. Připadal si jako lovná zvěř. Bylo to příšerné.

Přál by si, aby mu všichni dali pokoj. Zavřel oči a použil svoji moc. Náhle zavládlo naprosté ticho.

Oliver otevřel oči a viděl, že se děti chytají za krk a pusu. Pořád ještě jako by křičely, ale přitom nevydávaly žádný zvuk. Jako kdyby jim Oliver prostě vypnul hlasivky.

Ostatní od něj začali couvat. Mířili ke dveřím. Brzy už divoce vybíhali z místnosti. Oliver ale ještě neskončil. Potřeboval jim dát lekci, aby ostatní už nešikanovali, aby jim nenadávali a aby si na ostatní neukazovali. Museli jim dát za vyučenou.

Zatímco všichni běželi do chodby, vyvolal Oliver bouřkový mrak. Začalo pršet a děti byly brzy promočené, jako kdyby se spustil požární alarm a sprinklery.

Z učebny vyběhlo i poslední dítě. Zůstal tam jen Oliver a paní Belfryová.

Podíval se na ni a těžce polkl. Nebylo pochyb, odhalil jí svoji moc.

Paní Belfryová odběhla ke dveřím a zabouchla je. Obrátila se k Oliverovi a mezi obočím měla přísnou vrásku. „Co jsi zač?“

Oliver ucítil tíhu na hrudi. Co si o něm paní Belfryová pomyslí? Pokud se ho bude bát a bude si myslet, že je zrůda, stejně jako jeho spolužáci, zničí ho to.

Udělala krok směrem k němu. „Jak jsi to udělal?“

Když se ale přiblížila, uvědomil si Oliver, že v jejím výraze nebyl šok, ani strach. Byl to zvědavý pohled. Užaslý.

Přitáhla si k němu židli a posadila se. Upřeně si ho prohlížela a v očích jí jiskřilo. „Co jsi zač, Olivere Blue?“

Oliver si vzpomněl na kompas. Navedl ho sem, k paní Belfryové. Bylo to znamení vesmíru, že jde o někoho, komu může věřit. Někoho, kdo mu pomůže s jeho úkolem.

Potlačil nervozitu a začal vyprávět.

„Mám moc. Moc nad elementy a přírodními silami. Můžu cestovat časem a měnit historii.“

Paní Belfryová mlčela. Dívala se na něj a několikrát přitom zamrkala. Nakonec promluvila.

„Vždycky jsem si myslela, že se nějak lišíš.“ Tón jejího hlasu prozrazoval, že je ohromená.

Olivera to šokovalo. Paní Belfryová ho vůbec nepovažovala za zrůdu. Srdce mu poskočilo radostí.

„Vy mi věříte?“ zeptal se.

Přikývla. „Ano, věřím.“ Pak se k němu naklonila o něco blíž a pozorně si ho prohlížela. „A teď mi o všem řekni.“

A tak Oliver vyprávěl. Začal samozřejmě od začátku, od chvíle, kdy přišla bouře. Pro paní Belfryovou to bylo včera, ale pro Olivera uběhly celé dny.

Řekl ji o Armandu Illstromovi i Lucasovi. O tom, jak potkal Ralfa Blacka a o jejich cestě do Školy pro Vidoucí. O tom, že samotná škola je mezi dimenzemi a dá se do ní dostat jen speciálním portálem v roce 1944. Řekl jí o vyučování, doktorce Ziblattové a mezidimenzionálních portálech. Řekl jí o jídelně a stolech ve vzduchu, o Hazel Kerrové, Simonu Cavendishovi i Walteru Stroudovi, skvělém hráči switchitu. Řekl jí o Kouli Kandry a kanceláři s nulovou gravitací profesora Ametysta. O spacích kapslích a testu, který určil, jaký typ vidoucího je. Pak vyprávěl o své schůzce s Ester Valentiniovou a o útoku na školu. Vyprávěl o událostech v nacistickém Německu a Lucasově bombě. Ukázal jí amulet, který dostal od profesora Ametysta, ten, který se měl zahřát, když bude poblíž portál, který by Olivera zavedl zpátky do Školy pro Vidoucí. A konečně jí řekl o svých rodičích, o tom, že Blueovi nejsou jeho skutečná rodina a jak chce najít svoji mámu a tátu, lidi ze svých vizí.

Oliver se odmlčel, protože víc už toho nebylo.

Paní Belfryová vypadala ohromeně. Jen pomalu přikývla a těkala přitom očima ze strany na stranu. Jako by se snažila vyrovnat se se vším, co jí právě řekl. Oliver si uvědomil, že toho na ni možná bylo moc a doufal, že jí nevybuchne hlava.

„Fascinující,“ pronesla nakonec.

Pohodlně se opřela a nespouštěla z něj pohled. V očích se jí zračila zvědavost a úžas.

Oliver mlčel a čekal, žaludek se mu svíral očekáváním.

Paní Belfryová si nakonec poklepala na bradu. „Mohla bych vidět ten tvůj kompas?“

Oliver ho vyndal z kufru a podal jí ho. Ona ho velice pomalu prozkoumávala a pak náhle jako by ožila.

„Takový už jsem viděla…“

„Vážně?“

„Ano, patřil profesoru Nightingaleovi, na Harvardu. Je to můj bývalý učitel. Nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy potkala.“

Její vzrušení bylo doslova hmatatelné. Oliver ji sledoval, jak vyskočila a rozběhla se ke knihovně. Vyjmula jednu učebnici a podala mu ji.

Oliver se na ni zvědavě podíval. Přečetl si název na přední straně vazby. „Teorie cestování časem.“ Zalapal po dechu a setkal se s pohledem paní Belfryové. „Já… já to nechápu.“

Paní Belfryová se znovu posadila. „Profesor Nightingale je specialista na fyziku – a zvlášť se věnuje cestování časem.“

Oliverovi se zatočila hlava. „Vy myslíte, že je taky vidoucí? Jako já?“

Vždycky si myslel, že je ve své časové ose jediný vidoucí. Možná byl ale tenhle profesor Nightingale druhý vidoucí. Možná, že právě proto ho kompas navedl k paní Belfryové.

„Kdykoli mě učil o nějakém vynálezci, vždycky mluvil, jako by ho znal osobně.“ Šokovaně si přitiskla ruku na ústa. „Teď mi došlo, že je opravdu znal. Musel cestovat časem a setkat se s nimi!“

Na Olivera toho bylo moc. Srdce mu prudce bušilo. Paní Belfryová ho ale vzala za ruku, aby ho uklidnila.

„Olivere,“ pronesla jemně, „myslím, že se s ním musíš setkat. Myslím, že patří na tvoji cestu vedoucí k rodičům i tvému předurčení.“

Skoro ani nedomluvila a už zalapala po dechu.

„Olivere, podívej.“

V tu chvíli si Oliver všiml, že se číselníky na kompasu pohybují. Jeden se zastavil tak, že ukazoval na list jilmu. Druhý na symbol, který připomínal ptáka. Třetí zůstal na promoční čepici.

Oliver překvapeně vykulil oči.

Ukázal na jilmový list. „Boston.“ Pak na ptáka. „Slavík, anglicky Nightingale.“ A nakonec na čepici. „Profesor.“ Cítil, jak se mu vzrušením dme hruď. „Máte pravdu, musím do Bostonu. Potkat se s profesorem Nightingalem. Má další stopu.“

Paní Belfryová rychle něco napsala do svého zápisníku a pak vytrhla stránku. „Vezmi si tohle, tady bydlí.“

Oliver si papír vzal a zadíval se na bostonskou adresu. Byl tohle další díl do skládačky jeho úkolu? Byl profesor Nightingale další vidoucí?

Opatrně papír přehnul a vložil si ho do kapsy, doslova se těšil, až zase vyrazí na cestu. Vyskočil.

„Počkej,“ zarazila ho paní Belfryová. „Olivere. Co ta kniha?“ Kniha profesora Nightingalea ležela na jejím stole. „Vezmi si ji,“ dodala. „Chci, aby sis ji nechal.“

„Děkuji,“ pronesl Oliver. Cítil pohnutí i vděčnost. Paní Belfryová opravdu byla tou nejlepší nevidoucí učitelkou, kterou měl.

Sebral knihu a zamířil ke dveřím. Když k nim ale došel, ozvala se za ním ještě paní Belfryová.

„Vrátíš se někdy?“

Zastavil se a zadíval se na ni. „To nevím.“

Smutně přikývla. „No, pokud je tohle sbohem, pak už zbývá jen ti popřát hodně štěstí. Doufám, že najdeš, co hledáš, Olivere Blue.“

Oliver cítil v srdci hlubokou vděčnost. Bez paní Belfryové by nejspíš nezvládl první hrozné dny v New Jersey. „Děkuji, paní Belfryová. Díky za všechno.“

Pak vyběhl ze třídy, nemohl se dočkat, až bude sedět v prvním vlaku do Bostonu, aby se konečně setkal s profesorem Nightingalem. Pokud ale měl navždy opustit New Jersey, byla ještě jedna věc, kterou musel vyřešit.

Tyrani.

Byl právě čas oběda.

Prostě musel napravit ještě jednu špatnost světa.

*

Spěchal dolů po schodech, z jídelny už se k němu ve vlnách nesl pach mastných hranolků. S paní Belfryovou se bavili tak dlouho, že už byl čas jíst.

Výborně, pomyslel si Oliver.

Zamířil do jídelny. Bylo v ní plno studentů a neuvěřitelný hluk. Uviděl Paula a Samanthu, své nepřátele z hodin přírodních věd. Všimli si ho a začali si na něj ukazovat a něco si šuškat. Ostatní děti se na Olivera zadívaly a začaly se mu posmívat. Viděl děti, které po něm házely míče na hřišti. Děti z hodin pana Portendorfera, kterým se hrozně líbilo, když Olivera nazýval Oskarem.

Oliver očima propátrával místnost, až našel, koho hledal: Chrise a jeho kamarády. To oni ho naháněli během bouřky. Kvůli nim se musel schovat v odpadkovém koši. To oni ho nazývali zrůdou, podivínem a spoustou dalších a horších výrazů.

I oni si ho všimli. Krutá dívka, která měla vlasy zapletené do několika copů se začala usmívat. Šťouchla do vytáhlého pihovatého chlapce, který se tvářil tak pobaveně, když Chris držel Olivera v kravatě. Pokud šlo o ně, společně s Chrisem včera Olivera proháněli v bouři a přinutilo ho schovat se v odpadkovém koši. Při pohledu na jejich úsměvy skřípal Oliver zuby. Cítil, jak se ho zmocňuje vztek.

Chris vzhlédl. Pokud se v obýváku Oliver bál, nedával to teď nijak najevo. Byl přece obklopený svými tyranskými přáteli.

I přes celou jídelnu dokázal Oliver Chrisovi odezírat ze rtů. Mluvil ke svým přátelům. „Hele ho, je jak zmoklá slepice.“

Oliver se soustředil na jejich stůl. A pak zapojil svoji moc vidoucího.

Jejich tácy se začaly zvedat ze stolu. Dívka vyskočila ze židle, naprosto ji to vyděsilo.

„Co se to děje?“

Pihovatý kluk i tlouštík také odskočili od stolu. Oba vypadali stejně vyděšeně a ustrašeně křičeli. Chris prudce vstal. Nevypadal ale vyděšený, vypadal rozčílený.

Všichni ostatní studenti se ohlíželi, aby zjistili, co se to děje. Když si všimli táců vznášejících se jakoby magicky ve vzduchu, začali panikařit.

Oliver poháněl tácy stále výš a výš. A pak, když byly zhruba ve výši hlavy, je obrátil.

Jejich obsah se sesypal na hlavy tyranů.

Aspoň vidíte, jaké to je, být v odpadcích, pomyslel si Oliver.

V jídelně vypukl naprostý chaos. Děti začaly ječet, běhat z místa na místo a vzájemně se strkaly, jen aby se dostaly k východu. Jeden z Oliverových mučitelů – od hlavy až k patě pokrytý bramborovou kaší – uklouzl na rozsypaných fazolích. Než upadl, podrazil nohy dalšímu utíkajícímu dítěti.

I přes chaos viděl Oliver Chrise na druhé straně místnosti. Prohlížel si Olivera přimhouřenýma očima. V obličeji byl rudý vzteky. Nasál vzduch do plic, ukázal ramena a napřímil se, aby vypadal ještě hrozivěji.

Oliver ale žádnou hrůzu necítil. Ani trochu.

„Ty!“ zaburácel Chris. „Vím, žes to byl ty! Vždycky jsem to věděl! Máš nějaký podivný síly, že jo? Seš zrůda!“

Rozběhl se k Oliverovi.

Oliver to ale očekával. Použil svoji moc, aby pokryl podlahu pod Chrisovýma nohama hustým a kluzkým olejem. Chris zakolísal, pak klopýtl a nakonec uklouzl. Nedokázal udržet rovnováhu a dopadl přímo na zadek. Klouzal po podlaze směrem k Oliverovi, jako by byl na skluzavce.

Oliver otevřel dveře ven. Chris projel kolem něj a pokračoval dál dveřmi. Celou cestu přitom ječel. Klouzal přes dvůr a na Oliverově neviditelné olejové skluzavce pokračoval stále dál, až zmizel z dohledu.

„Měj se!“ zamával mu Oliver.

Snad to bylo naposledy, kdy viděl Christophera Bluea.

Zabouchl dveře a otočil se.

S hlavou zdviženou prošel jídelnou plnou chaosu a sebevědomě propochodoval chodbami Campbellovy juniorské střední školy. Nikdy se necítil lépe, tenhle pocit nemohlo nic překonat.

Když došel k hlavnímu vchodu, oběma rukama otevřel dvoukřídlé dveře. Do tváře ho udeřil závan chladného, čistého vzduchu. Zhluboka se nadechl a připadal si jako znovuzrozený.

A pak si jí všiml.

Pod schody tam stála jediná postava. Černé vlasy. Smaragdové oči.

Oliver tomu nemohl uvěřit. Poskočilo mu srdce. Náhle bušilo nepopsatelnou rychlostí. Zatočila se mu hlava, mozek se snažil přijít na to jak… proč…

Začaly se mu potit ruce a v krku mu vyschlo. Vzrušením mu přeběhl mráz po zádech.

Protože přímo před sebou viděl ztělesnění krásy.

Nebyl to nikdo jiný než Ester Valentiniová.