Читать книгу Koruna pro zabijáky - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 9

Sophia stála před Šlechtickou radou a snažila se nebýt ohromená nádherou toho všeho, ani tím, co se dnes mělo všechno stát. Okolo stála šlechta v oblecích, které zaměstnávaly ashtonské krejčí a švadleny několik týdnů, a vojáci ve svých nejlepších svátečních uniformách.

Nešlo samozřejmě jen o šlechtu. Rada se sice jmenovala Šlechtická, ale teď už v ní zasedali všichni, včetně obyčejných lidí sedících na lavicích a oblečených v čemkoli, co se dle jejich názoru hodilo pro tuto příležitost.

„Mám pocit, že se sem mé šaty nehodí,“ zašeptala Sophia ke Kate, která ji držela za paži. Její prosté bílé šaty působily až příliš obyčejným dojmem vedle všeho toho zlata a drahých kamenů, hedvábí a brokátu. I přes zásah městských švadlen se navíc stále napínaly přes její obrovské těhotenské břicho. Sienne, lesní kočka, se s měkkým předením otírala Sophii o nohy.

„Je to tvoje svatba,“ prohlásila Kate. „To ty jsi nejkrásnější žena v místnosti.“

„Naše svatba,“ podotkla Sophia. Náhodný kolemjdoucí by to ale ze sestřina vzezření nejspíš nepoznal. Kate na sobě měla vojenskou uniformu a Sophia pochybovala, že by se jí to někdo pokoušel rozmluvit.

„Samozřejmě ještě zbývá ta drobnost s tvojí korunovací,“ pousmála se Kate.

Sophia se opatrně nadechla a cítila, jak se přitom dítě v ní pohybuje. Musela se pousmát. Prožili spolu tak dlouhou dobu a ona stále ještě nemohla uvěřit, že už brzy bude matkou.

„Připravená?“ zeptala se Kate.

Sophia přikývla. „Připravená.“

Kate ji vyvedla ven a jásot přihlížejících davů Sophii udeřil jako zvuková stěna. Bylo tam tolik lidí. Sophia je všechny slyšela a cítila i přítomnost jejich myšlenek. Cítila mentální příval radosti od těch, kteří byli stejně nadaní jako ona sama, i když takových bylo opravdu málo.

„Kéž by tu mohly být Cora a Emeline,“ pronesla Sophia.

„Vrátí se, až přesvědčí vůdce Kamenova, že se můžou přestat skrývat,“ ujistila ji Kate.

Sophia napůl čekala, že když v bitvě o trůn zvítězí někdo z jejich řad, zůstanou tu.

Myslela jsem, že tu zůstanou, poslala Sophia myšlenku sestře.

Kate pokrčila rameny. Zvykli si skrývat se. Většina jich má v Kamenově příbuzné. Cora s Emeline je sem přivedou. A teď pojď, kočár už čeká.

Skutečně čekal. Představa, že na svoji svatbu pojede ve zlaceném kočáře Sophii skoro rozesmála. Kdyby jí někdo řekl, že takhle bude vypadat její svatba, když byla malá, nevěřila by mu. Kočár ovšem potřebovala, protože si nebyla jistá, jestli by cestu na hlavní náměstí zvládla po svých. Možná ano, ale nejspíš by tam dorazila naprosto vyčerpaná. S Kate proto nasedly do vozu taženého čtyřspřežím běloušů. Kočár se pomalu rozjel a všichni členové Rady ho následovali a jásavě je povzbuzovali.

Kéž by byli takhle jednotní, když se o něčem debatuje, poslala Sophia myšlenku Kate.

Zvládla jsi toho hodně, odpověděla jí Kate. Děláš správné věci.

Sophia si ale nebyla jistá, kolik toho zatím dokázala. Učinila nějaká prohlášení po skončení bitvy o Ashton a doufala, že lidem zlepšila život, ale život v království byl složitý. Zdálo se, že na každý její návrh vyvstával tucet námitek, protinávrhů a doporučení.

Třeba obnova Ashtonu po bitvě. Když vyhlédla z kočáru, viděla město procházející rekonstrukcí. Z vojáků se stali dělníci pracující na obnově města. Přesto se snad každý den debatovalo o tom, jestli byla vhodnější tahle nebo tamta budova, komu patří který pozemek, nebo kdo by měl dělat práci, kterou dříve vykonávali nechtění, protože jejich otrocká práce teď nepřipadala v úvahu.

Jednu věc jsem dokázala, poslala Sophia myšlenku sestře, když minuli skupinu mužů, kteří měli odhalená tetování nad kotníky a nikdo se jim nesnažil rozkazovat, ani jim nijak neubližovali. Byli svobodní. I kdybych nedokázala nic jiného, tohle bude stačit.

Myslím, že toho dokážeš ještě hodně, ujistila ji Kate.

Davy kolem nepřestávaly skandovat. Hudba hrála a pouliční umělci předváděli své kejkle na oslavu nové doby. Lord Cranston se svými muži se přidal k průvodu. Všichni pochodovali dokonale sladění a doprovázeli je na náměstí. Někdo něco hodil. Kate to rychle zachytila, zatvářila se nepřátelsky, ale byla to jen květina. Sophia se zasmála a vetkla ji sestře do krátkých loken.

„Rozhodně se pokusím udělat něco s tím, abys vypadala alespoň trochu jako nevěsta,“ řekla Sophia.

„Neměly bychom si kvůli tomu vzít masky?“

„Ne,“ pronesla rozhodně Sophia. Tohle byla jedna z věcí, na kterých trvala, stejně jako na tom, že se obřad nebude odehrávat v kostele Maskované bohyně, ale na náměstí za ním.

Náměstí bylo tak nabité lidmi, že jim vojáci museli proklestit cestu. Uprostřed stálo pódium zdobené hedvábím, na kterém čekal trůn a oltář. U něj už čekala současná nejvyšší kněžka Maskované bohyně společně se Sophiinými a Katinými bratranci – Hansem a Janem. Friga s Ulfem byli v horách v Monthys, zatímco Rika, Oli a Endi byli v Ishjemme.

Stál tam i Lucas, okouzlující ve svém hedvábném obleku. Zvládal se tvářit současně radostně a překvapivě neklidně.

Taky máš pocit, že chce, aby tohle vše už bylo za námi, aby mohl vyrazit hledat naše rodiče? zeptala se Sophia Kate.

Abychom mohli vyrazit hledat rodiče, opravila ji Kate. Musí to být těžké, čekat a přitom vědět, kde hledat. On ani nemůže zabíjet čas vlastní svatbou.

Pokud si některá z vás myslí, že z tohohle nemám radost, poslal jim Lucas myšlenku, tak se pletete. Tenhle den bych si nenechal utéct ani za nic. Jsi připravená být královnou, Sophie?

Místo odpovědi sestoupila Sophia z kočáru a zamířila na pódium. Dav ji přitom jásavě povzbuzoval. Obrátila se, aby si prohlédla shromážděné měšťany. Cítila z nich radost a novou naději. Věděla, že čekají na její proslov.

„Před pár týdny jsem silou zabrala Ashton,“ řekla. „Činila jsem královská rozhodnutí, protože jsem za sebou měla armádu. Pak jsem předstoupila před Šlechtickou radu a předložila jim své záměry. Rada souhlasila s tím, že budu královnou, protože na to mám právo díky svojí krvi. Dnes budu korunována, ale mám pocit, že ani jedna z těch dvou věcí k tomu nestačí. Takže se vás zeptám: chcete mě vy za svoji královnu?“

Když se ozvala burácivá odpověď, přesunula se Sophia k trůnu a posadila se na něj. Hans k ní přistoupil s korunou – jemně zdobenou věcí, jejíž platinové a zlaté drátky se proplétaly jako šlahouny. Po obvodu byla osázená drahými kameny. Předal korunu nejvyšší kněžce Maskované bohyně. Tohle byla součást ceremoniálu, bez které by se Sophia ráda obešla, ale pokud měla sjednotit celý Ashton, věděla, že musí dokázat, že je ochotná přijmout všechen jeho lid, včetně mnoha věřících církve Maskované bohyně.

„Mocí svěřenou mi Maskovanou bohyní,“ pronesla nejvyšší kněžka a pak se odmlčela, jako by si uvědomila, že toho má říct víc, „dle práva tvojí krve, z rozhodnutí Rady a… očividně i dle vůle lidu, jmenuji tě, Sophie, královnou tohoto království.“

Jásot, který propukl, když položila korunu Sophii na hlavu, byl téměř ohlušující. Sophia se rozhlédla po usmívajících se tvářích lidí, na kterých jí záleželo a věděla, že je jen málo věcí, které by jí udělaly větší radost.

Samozřejmě s výjimkou svatby, která měla následovat.

***

Sebastian stál u vstupu do chrámu Maskované bohyně a přál si, aby mohl být se Sophií ve chvíli její korunovace. Vzhledem k tomu, co se stejně chystali udělat, by tím ale porušili až moc tradic.

„Nervózní?“ zeptal se Willa, který stál vedle něj. Měl na sobě vojenskou uniformu. Jeho rodina je určitě někde tam v davu. Sebastian si částečně přál, aby tam někde byla i jeho rodina. Aby jeho příbuzní viděli tenhle okamžik – přes to všechno, co provedli království, jemu i Sophii.

„Vyděšený,“ ujistil ho Will. „A ty?“

Sebastian se usmál. „Já jsem rád, že se tohle, po tom všem, čím jsme prošli, konečně děje.“

Zazněly trumpety, které mu dávaly signál, aby vykročil a aby se oženil se ženou, kterou miloval. Procházel davem v obleku, který byl stejně prostý jako Sophiiny šaty. Byl jako druhá polovina jednoho celku. Lidé před ním ustupovali a Sebastiana nepřestávalo překvapovat, kolik dobré vůle mu projevují i přes to, jaké zvěsti se o něm začaly šířit a to, co za všechny ty roky napáchala jeho rodina.

Vystoupil na pódium a poklekl na jedno koleno. Sklonil hlavu před svojí novou královnou. Sophia se zasmála, vstala a vzala ho za ruku, aby mu pomohla vstát.

„Tohle nemusíš,“ řekla. „Ty se mi nikdy nebudeš muset klanět.“

„Ale musím,“ pronesl Sebastian. „Chci, aby lidé viděli, že je tohle tvé království. Že to ty tu vládneš.“

„Ale ty už brzy budeš můj král,“ prohlásila Sophia. Zdálo se, že má chuť ho políbit. Sebastian měl rozhodně chuť políbit ji. To ale muselo počkat.

Nejvyšší kněžka si trochu otráveně odkašlala, jako by jim chtěla připomenout, že je čeká svatba.

„Shromáždili jsme se dnes, abychom byli svědky svatby královny Sophie z rodu Dansů a prince Sebastiana z rodu Flambergů. Stojí tu bez masek před zraky Bohyně i jeden před druhým.“

Očividně vynechala zmínku o tom, že neprocházejí tradičním obřadem. Sebastian to nechal být. Fakt, že si bral ženu, kterou miloval, bylo to jediné, na čem mu záleželo.

„Nuže,“ pronesla nejvyšší kněžka, „královna Sophia mi řekla, že by si přála pronést vlastní slova. Veličenstvo?“

Sophia se natáhla a pohladila Sebastiana po tváři. Dav kolem v tu chvíli ztichl natolik, že se její slova nesla větrem do dáli.

„Když jsem tě poprvé potkala,“ řekla, „nebylo mi známé, kdo jsem. Nevěděla jsem, jaké je mé místo ve světě, ani jestli do něj vůbec zapadnu. Věděla jsem ale, že tě miluji. Tohle byla jistá věc. A nic se na tom nezměnilo. Miluji tě, Sebastiane, a chci s tebou strávit zbytek svého života.“

Pak byla řada na Sebastianovi, jenže on si žádnou řeč nepřipravil. Předpokládal, že až nastane ten správný čas, napadne ho, co říct. A opravdu se to stalo.

„Máme toho za sebou hodně,“ pronesl Sebastian. „Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že jsem tě ztratil. Byly chvíle, kdy jsem věděl, že si tě nezasloužím. Snažil jsem se dostat k tobě, pryč z království, ale nakonec jsi to byla ty, kdo mě tu našel. Miluji tě, Sophie.“ Na okamžik se odmlčel a usmál se. „Nikdy bych si nemyslel, že to já se přižením do královské rodiny.“

Nejvyšší kněžka je vzala za ruce a vložila Sophiinu dlaň do Sebastianovy. Tomu bušilo srdce očekáváním. Za normálních okolností by tohle byla chvíle, kdy by je prohlásili za muže a ženu, ale Sophia to chtěla jinak.

Místo toho znovu zazněly trumpety.

***

Kate pohlédla směrem ke vstupu do chrámu Maskované bohyně. Věděla, že své nadšení už moc dlouho skrývat nedokáže. Její sestra se stala královnou a ještě se vdala – díky tomuhle by to za jiných okolností byl jeden z nejlepších dní v Katině životě. Teď ale měla pocit, že čekala už dost dlouho. Teď s dychtivým očekáváním sledovala Willa, jak vykročil na cestu.

Ani jeden z nich nevypadal tak vznešeně jako Sophia se Sebastianem, ale Kate to nijak nevadilo. Byli přeci vojáci, ne vládci. Stačilo jí, že je Will stále stejně nádherný kluk, jako když ho viděla poprvé – v kovárně jeho otce.

Will pochodoval směrem k pódiu. Když byl na půli cesty, tasil lord Cranston a jeho muži meče. Zvedli je do vzduchu a vytvořili tak oblouk, pod kterým musel Will projít. Kate ten pohled udělal radost. Navíc pomyslela na to, jak je ráda, že přežili všechny boje.

Will dorazil k pódiu a Kate ho vzala za ruku. Rozhodně nehodlala čekat, až nějaká seschlá stará kněžka řekne, že je vhodná chvíle.

„Když jsem tě poprvé uviděl,“ řekl Will, „myslel jsem si, že jsi umíněná, tvrdohlavá a nejspíš kvůli tobě oba zemřeme. Přemýšlel jsem, co za divošku to dorazilo do kovárny mého otce. Teď už vím, že jsi umíněná, tvrdohlavá, ale ještě mnohem víc, Kate. I kvůli tomu jsi tak úžasná. Chci být tvým manželem až do chvíle, kdy světlo hvězd zeslábne natolik, že už na tebe neuvidím, nebo do chvíle, kdy já zeslábnu natolik, že tě začnu zpomalovat.“

„Ty mě nezpomaluješ,“ odpověděla Kate. „Stačí mi se na tebe podívat a srdce mi buší rychleji, to zaprvé. Ráda bych ti slíbila, že se usadíme a budeme žít v míru, ale oba víme, že takhle to na světě nechodí. Válka může přerušit i ty nejšťastnější časy a já nemám v povaze jen tak přihlížet. Přesto ale, dokud nás neskolí čepel, luk nebo staroba, chci, abys byl se mnou.“

Nebyl to zrovna tradiční slib, ale takhle to Kate cítila a předpokládala, že hlavně na tom záleží. Nejvyšší kněžka nevypadala nadšeně, ale podle Katina názoru to bylo jedině dobře.

„Teď, když jsme vyslechli své vlastní sliby, ptám se tě, Sophie z rodu Dansů, bereš si Sebastiana z rodu Flambergů za svého manžela?“

„Ano,“ odpověděla Sophia stojící vedle Kate.

„A ty, Kate z rodu Dansů, bereš si Willa… syna kováře Thomase za svého manžela?“

„Neřekla jsem to snad zrovna?“ zeptala se Kate a snažila se nesmát při pohledu na starou ženu, která se očividně nedokázala vyrovnat s tím, že když se někdo narodí v rodině kováře, nemá rodové jméno. „Dobrá, dobrá, ano, beru.“

„Bereš si, Sebastiane z rodu Flambergů, Sophii z rodu Dansů za svoji manželku?“

„Ano,“ odpověděl Sebastian.

„A ty, Wille, bereš si Kate z rodu Dansů za svoji manželku?“

„Ano,“ odpověděl Will a zněl přitom nadšeněji než, by podle Katina názoru měl znít někdo, kdo s ní má strávit zbytek života.

„Pak vás s radostí prohlašuji za jedno tělo, jste spojeni před zraky Bohyně,“ pronesla kněžka.

Kate ji ale už nevnímala. V tu chvíli se totiž plně soustředila na líbání s Willem.