Читать книгу Polibek pro královny - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Z balkónu svého domu v Carricku sledoval Pán vran shromažďující se armády. Prohlížel si je očima svých zvířat. Usmál se. Cítil přitom uspokojení.

„Všechno je, jak má být,“ řekl, když mu vrány ukázaly shromažďující se lodě a obránce chystající barikády. „Stačí se jen dívat, jak se navzájem ničí.“

Krvavý západ slunce přesně odpovídal jeho dnešní náladě. Stejně tak i výkřiky na nádvoří pod jeho balkónem. Dnešní popravy šly rychle: dva muži přistižení při pokusu o dezerci, rádoby zloděj a žena, která ubodala manžela. Stáli připoutaní u kůlů, zatímco popravčí pracovali s meči či škrtidly.

Pak se na ně vrhly vrány. Někdo si možná myslel, že ho podobné okamžiky násilí baví. Pravdou bylo, že mu na nich nezáleželo. Záleželo mu jen na moci, kterou získá prostřednictvím svých mazlíčků.

Pán vran se zadíval na velitele čekající na další rozkazy. Sledoval, jestli se někdo z nich při pohledu na popravy zachvěje nebo odvrátí zrak. Většina jich to neudělala, protože věděla, co se od nich očekává. Jeden mladší důstojník při pohledu na popravy těžce polkl. Na toho bude potřeba dohlédnout.

Na okamžik nebo dva se Pán vran v myšlenkách vrátil ke svým ptákům nad Ashtonem. Jak kroužili kolem, ukázali mu obrovskou postupující flotilu i jednu její část mířící dál k pobřeží. Havran na hradbách mu ukázal skupinu mužů z Ishjemme otvírající truhlu se zbraněmi na břehu řeky. Krkavec u městského hřbitova zaslechl muže, jak se domlouvají, že při útoku ustoupí a nechají šlechtu, ať se brání sama.

Zdálo se, že by jeho mazlíčci mohli mít málo potravy. To nemohl dovolit.

„Budeme muset něco udělat,“ řekl čekajícím mužům. „Za mnou.“

Vedl je dál do domu. Neohlížel se, počítal s tím, že ho budou následovat. Sloužící mu uhýbali z cesty, dávali si pozor, aby se nepletli pod nohy tolika mocným mužům. Pán vran cítil jejich odpor i strach, ale nezáleželo mu na tom. Šlo o nevyhnutelné následky vlády nad jinými.

Výkřiky na nádvoří přešly do ticha, které přinášela jedině smrt. Dokonce i ta nejtišší stvoření světa vydávala při dýchání zvuky. Měla tep. Na nádvoří ale ticho narušovalo jen občasné krákání vran. Těla schlíple visela u kůlů.

„Musíme zachovávat pořádek,“ pronesl Pán vran a zadíval se na důstojníka, který si dovolil projevit nechuť. „Všichni jsme součástmi ohromného stroje a musíme vykonávat to, co je nám dáno. A tihle teď překročili hranice, proto jim bylo dáno, aby se stali potravou pro mrchožrouty.“

Ptáci se teď slétali v hejnech a usazovali se na čerstvých mrtvolách. Začali hodovat. Pán vran už cítil moc, která se do jeho hejna vlévala z mrtvol zde i nespočtu dalších po celé říši okupované jeho Novou armádou. Několik jeho ptáků se dokonce krmilo i ve vdovině království.

„Je čas změnit poměr sil,“ řekl a čerpal přitom moc ze svých hejn. Současně v mysli procházel stříbrné nitky možností a následků. Všechny představovaly jednotlivé volby. Pán vran netušil, co se stane. Nebyl ženou z fontány, ani skutečným jasnovidcem. Viděl toho ale dost, aby dokázal odhadnout vliv na běh světa. Věděl, kde je třeba zatlačit, aby dosáhl svého.

Pomyslel na ptáky kolem Ashtonu. Myšlenkou našel místa, kde bude mít pár správných slov ten největší účinek. Černí ptáci všech druhů se snesli z nebe a vykonali jeho vůli.

Krkavec přistál nedaleko velitele ashtonské městské stráže a upřel k němu černé oči.

„Seveřani u řeky,“ zakrákal slova, která mumlal Pán vran. „Seveřani u řeky, přestrojení za obchodníky.“

Nečekal, aby se kochal šokovaným výrazem velitele, který se snažil přijít na to co se děje. Místo toho přesunul svoji pozornost k havranovi na hřbitově. Nechal ho přistát na náhrobku poblíž konspirátorů.

„Buďte stateční,“ zakrákal. „Jste pod dohledem.“

Aby to vyrovnal, poslal dalšího ptáka k muži u hradeb a vykrákal mu předzvěst smrti. Zaséval odvahu i zbabělost, mluvil pravdu i lež, splétal z nich kouzlo ze známých i neznámých věcí.

Ne všichni ptáci ale uspěli. Jednoho poslal k oknu prince Ruperta a zjistil, že je zavřené. Poslal vránu k lodím čekajícím na moři, zakroužil nad vlajkovou lodí Ishjemme a všiml si mladíka, který se díval k nebi. Pán vran ho znal. Byl to ten, který ho bodl v Ishjemme. Teď se díval na ptáka a jednou rukou tasil pistoli. Téměř nelidsky rychle…

„Zatraceně!“ zavrčel Pán vran, když se z vrány na poslední chvíli stáhl.

Invazní flotilu raději nechal být. Místo ní se soustředil na město. Hledal drobnosti, které mohly mužům dodat odvahu, nebo je o ni připravit. Drobnosti, které by podnítily jejich vztek nebo bezstarostnost. Nechal straku ukrást snubní prsten ženě, která myla nádobí a hodil ho k nohám vojáka, jejího manžela. Ten teď nepochybně bude celou bitvu přemýšlet, proč ten prsten nemá žena na prstě a jestli by neměl být doma. Nechal krkavce sebrat zapálenou svíčku a shodil ji na opuštěnou budovu, kde se rozhořely plameny.

„Ať si můžou vybrat, jestli chtějí chránit domovy před nájezdníky nebo ohněm,“ řekl.

Nad městem létala stovka dalších ptáků, kteří provedli stovku dalších úkolů. Každý z nich sice žádal kousíček moci, ale všechno to byla investice do chaosu, který bude následovat. Někteří promlouvali k vojákům, jiní k mužům a ženám opodál. Vyprávěli o ukrutnostech, kterých jsou ishjemmští schopní. Další nabádali k povstání proti vdoviným potomkům. A další krákali o obojím.

Pán vran změnil bitvu, která měla být snadným vítězstvím pro nájezdníky a proměnil ji v něco složitějšího, nebezpečnějšího a vražednějšího.

Když se vrátil sám k sobě, usmíval se při myšlence na to, čeho dosáhl. Lidé si mysleli, že magie spočívá ve starobylých tlustých svazcích a svitcích, ale on dosahoval mnohem větších výsledků s vynaložením menších prostředků. Zadíval se na své důstojníky, kteří stále pozorovali vrány hodující na mrtvolách. Z obličejů jim nebylo možné cokoli vyčíst.

„Nepřítel bude zítra bojovat u Ashtonu,“ řekl. „Bude to krvavá bitva s množstvím obětí na obou stranách.“

Nedokázal si pomoct, cítil přitom uspokojení. Konec konců, to on byl příčinou toho, že jich zemře tolik.

„Kdy zaútočíme, můj pane?“ zeptal se jeden z jeho admirálů. „Máš pro nás nějaké rozkazy?“

„Těšíš se na útok?“ zeptal se Pán vran.

„Těším, můj pane,“ pronesl muž. Udeřil si pěstí do dlaně. „Chci je rozdrtit za to, jak nás posledně ponížili.“

„Já také,“ pronesl generál. „Chci, aby věděli, že je Nová armáda silnější než oni.“

Následoval sbor hlasů. Jako by nikdo z nich nechtěl být poslední, kdo projeví nadšení a snahu odčinit selhání při útoku na vdovino království. Možná jim šlo právě o to. Možná mu chtěli dokázat, že si dokážou vést lépe. Možná si mysleli, že pokud znovu selžou, bude je to stát krk.

Na téhle jejich myšlence něco bylo. I tak ale Pán vran pozvedl dlaň, aby je uklidnil. „Buďte trpěliví. Vraťte se ke svým mužům a svým lodím. Zajistěte, aby bylo vše připravené k útoku. Řeknu vám, až nastane správný čas.“

Všichni společně vyrazili pryč. Pán vran je nechal jít. Prozatím. Jeho pozornost se soustředila na krvavě rudý západ slunce a to, co sliboval. Ráno bude prolito množství krve, o tom nepochyboval. Díky úsilí jeho mazlíčků nastane takový masakr, že zrudne i ashtonská řeka. Jeho mazlíčci budou mít hody.

„A až bude po všem,“ pronesl, „přidáme to, co zbude, k naší říši.“