Читать книгу Osvětlující poslání - Serhij Abramyk, Съргıȷ Абрамик - Страница 4

Je zjevné, že prvních pět knih Bible připisovaných Mojžíšovi bylo editováno několika zdroji, jak dokládá studie Juliuse Wellhausena v jeho Úvodu do dějin Izraele. Polovina obsahu těchto knih je věnována kultovním obětem a kněžství, které nepředepsal Mojžíš, který vedl v Egyptě nelítostnou revoluci proti správě faraona a kněží. Náboženské předpisy zákona, věštby, vyprávění a oběti bohům, které se vyvinuly v průběhu dějin, jsou převzaty z egyptských a fénických obětí, eposů, legend, spisů Sanchuniathonových atd. Knihy moudrosti: Job, Žalmy, Přísloví a Kazatel jsou z velké části inspirováni právě zmíněnými zdroji.

Autoři knihy Objevování Bible tvrdí, že na základě analýzy archeologických důkazů neexistuje žádná známka rozšířené gramotnosti nebo jakýchkoli jiných atributů plné státnosti v Judě – a zejména v Jeruzalémě – před koncem osmého století př. n. l. Učenci poukazují na kruhy spojené s Jeruzalémským chrámem, které chtěli udržovat náboženskou a ekonomickou kontrolu nad stále rozvinutějším venkovem. Takový ambiciózní plán vyžadoval aktivní a silnou propagandu. Ideologií a teologií pozdního monarchistického historika byla myšlenka, že izraelský kult by měl být zcela soustředěn v Jeruzalémském chrámu. Mnohé z toho, co je obecně přijímáno jako autentická historie – patriarchální příběhy, exodus, dobytí Kanaánu a dokonce sága o slavné sjednocené monarchii Davida a Šalomouna – je spíše kreativním vyjádřením mocného náboženského reformního hnutí, které vzkvétalo v Judském království. Vykopávky z devatenáctého a počátku dvacátého století kolem Chrámové hory v Jeruzalémě nedokázaly identifikovat ani stopy po legendárním Šalamounově chrámovém nebo palácovém komplexu. Architektonicky i keramicky to byli Omridové, nikoli Šalomoun, kdo postavil kvádrové domy v Megiddu spolu s komplexy v Jezreeli a Samaří. Vzpomeňte si na slavnou pasáž v 1. Královské 9:15, která popisuje Šalomounovu stavební činnost v Chacoru, Megiddu a Gezeru. Vzhledem k novému datování vrstev Megidda a přehodnocení archeologické historie severního království můžeme nyní s jistotou říci, že stavby podobné stájím v Megiddu pocházejí z doby Jeroboama II. V neposlední řadě jsou patriarchální vyprávění plná odkazů na pozdně monarchické reálie především ze sedmého století př. n. l.

Bulla krále Ezechiáše byla vykopána v roce 2015 n.l. na starověké skládce odpadků vedle Chrámové hory v Jeruzalémě. Nápis v paleo-ebrianském písmu zní takto: “Patří Ezechiášovi [synu] Achaze, judskému králi.” Bulla zobrazuje dvoukřídlé slunce se sklopenými křídly, obklopené dvěma symboly ankhu, symbolizujícími život. Tento nález odhaluje, že Ezechiáš, král Judy, byl modlář, že neměl nic společného s monoteistickou vírou v jednoho Boha a že příběhy o něm, například v jedné z knih Bible zvané Izajáš, byly vykonstruované a zlomyslně vložené politickými a náboženskými autoritami.

Jsou Jah nebo Jahve jména Boha, jak říká Bible? Ne! Podle Slovníku božstev a démonů v Bibli (Dictionary of Deities and Demons in the Bible) mají tato jména v předislámském panteonu nejbližší obdobu s významem “padat”, tedy “pršet”. Bohové Jagut nebo Jauk zmínění v Koránu jsou pravděpodobně nejbližší analogií. (Korán 71:23,24) Přestože jsou příběhy o Mojžíšovi a jeho vztahu s midiánským knězem, který byl Kušitou, tedy Etiopanem, smyšlené, vedou nás k pochopení toho, odkud se vzal jahvistický kult. (2. Mojžíšova 2:15—22; 4. Mojžíšova 12:1; Ámos 9:7) Starověké židovské a kušitské/etiopské kmeny byly jistě smíšené a sdílely slovní zásobu. Dokonce i v moderní etiopské oromštině se slovo “pád” překládá jako “jiga” nebo “jiguu”, což je vysoce kognitivní překlad hebrejských písmen “YH” a tetragrammatonu “YHWH”, které podle rabínské tradice, by se mělo vyslovovat Jah nebo Jahve. Vypadá to, že Judaité/Kušité přijali Jahve od fénické/filištínské bohyně Atirat (“erori” a “etorri” v baskičtině/filištínštině také znamená “padat” a “přijít”) a spojovali je dohromady, jak ukazují nápisy z vykopávek v Kuntillet Arjud. Podle Bible Jahve přišla ze Sinaje, Seiru a hory Paran. Dokonce i egyptské zdroje označují zemi kolem Sinaje jako “Šasu Jahu” poté, co se v této oblasti objevili Filištíni. Semitští polonomádští soudci a poslové tvrdě odsoudili uctívání Atiraty, která je v židovské/kušitské verzi přeložena jako Jahve. (Soudci 3:7; Izajáš 17:8) Mojžíš a jiní odvážně bojovali proti uctívání bohů vytvořených člověkem. Pro ně bylo nepředstavitelné, že by se vznešený Bůh spojoval s bohy pohanských národů. Avšak figurky stojící ženy, držící se rukama pod hrudí, byly nalezeny v soukromých obytných komplexech ve všech větších městech Judy z konce sedmého století př. n. l. Bohužel pozdější židovská propaganda všechny přesvědčila, že fénická paní je všemohoucím Bohem Mojžíše.

Vlevo: Soška starověké blízkovýchodní bohyně; Vpravo: Iberská dáma z neznámého místa v Murcii, datovaná 4.—2. stoletím př. n. l.

Editační fáze Bible po vyhnanství shrnula mnoho klíčových témat počátku sedmého století. A opět centrální vláda potřebovala sjednotit obyvatelstvo. A udělali to znovu brilantně přetvořiv historické jádro Bible. Knihy Jeremiáš, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš jsou jen spiritistická proroctví jahvistických okultistů. Enuma Eliš, babylonský mýtus o stvoření napsaný v akkadštině na sedmi hliněných tabulkách, obsahuje četné paralely s pasážemi Starého zákona, což některé učence vede k závěru, že ony byly založeny na mezopotámském díle. Mezi obecné podobnosti patří: odkaz na vodnatý chaos před stvořením; rozdělení chaosu na nebe a zemi; různé druhy vod a jejich oddělení; stejně jako číselná podobnost mezi sedmi deskami eposu a sedmi dny stvoření. Pokud jde o stvoření člověka, je zde podobnost v použití prachu a hlíny. V obou případech je prach prodchnut “božstvím” buď skrze boží krev v Enuma Eliš, nebo protože je stvořen k obrazu Božímu v Genesis. Záchrana nemluvněte Mojžíše z vody byla opsána z legendy o Sargonovi, dochované v klínopisném nápisu dodnes. O nepříteli judského krále Davida Goliášovi se traduje, že nosil brnění řeckého válečníka ze 4. století, což je anachronismus sedmi století a samozřejmě beznadějný falzifikát. Díky egyptským pramenům víme, že filištínští bojovníci byli v té době vybaveni pouze koženou ochranou. (1. Samuelova 17:4—7)

Se zničením druhého chrámu v roce 70 n. l. a vzestupem křesťanství se osvědčila nezávislá moc Bible jako formativní ústavy. Kolosální část takzvaného “Nového zákona” má přímé analogie a podobnosti v Talmudu a židovských apokryfních spisech. Mnohé z Ježíšových učení jsou ve skutečnosti učením farizeů a rabínů. Například rčení “Kdo vezme meč od meče, zahyne” má stejnou analogii v dřívější židovské knize Jubileí. (Matouš 26:52; Kniha Jubileí 4:31) Kniha Zjevení vůbec není zjevením, protože jednoduše přepracovává dřívější spiritistické, apokalyptické vize z knih Daniela, Ezechiela, Jeremiáše, Izajáše, Zjevení Sofoniášova, 4. Knihy Ezry atd.

Příběhy Ježíše léčícího na dálku v Matoušovi 8:5—13 nebo Lukáši 7—10 jsou založeny na jiných vyprávěních v Talmudu, které jsou zase založeny na fiktivních uzdraveních, která údajně prováděl Eliáš nebo Elizeus. Podle příběhu v Talmudu syn rabína Gamaliela onemocněl. Ten vyslal posly k rabínovi Hanině ben Dosovi, který se za nemocného modlil. Poslové si zapsali přesnou hodinu této modlitby a po jejich návratu rabín Gamaliel potvrdil, že v tu chvíli horečka od jeho syna ustoupila a on požádal o vodu k pití. (Berakot 34b) Rabín Hanina ben Dosa byl členem starověkých chasidů, kteří dělali takové zázraky prostřednictvím modlitby. Ale thaumaturgie je ve skutečnosti magie a Bůh nepomáhá lidem dělat nepřirozené věci. Můžeme si být jisti, že Boží posel Ježíš nikdy nepoužil žádnou mimořádnou moc. Bůh bojuje rukama válečníka, léčí rukama lékaře. (Izajáš 35:10)