Читать книгу Lucerna - Alois Jirásek - Страница 3

Mlynář, babička.

Mlynář (sedí u stolu na lavici a píše na jednom z listů přišitých ku staré kronice. Pojednou ustane, dívá se ku dveřím do světničky, vstane, pootevře je). Babicko, jste tady?

Babička (uvnitř). Jsem, chceš něco? Mlynář. Prosím vás – (Vrátí se, usedne a vezme zase péro do ruky.)

Babička (vyjde z komory, stařenka osmdesátiletá, bělovlasá). Co pak hochu co.

Mlynář. Abyste mně tuhle pověděla. Já tady ke kronice připisuju staré proroctví, jak je říkáváte, píšu si to, aby ostalo pro pamět. Právě píšu (hledí do knihy, jakoby říkal dle toho, co napsal) o té vojně, až se půlnoční národ do naší země přižene. A teď – (vzhlédne k babičce) babičko, jak teď, co klade Sibylla

Babička. Že to bude hrozná vojna (zahledí se před se v zamyšlení, mluví vážně, avšak bez prorockého pathosu).

Mlynář (píše).

Babička. Hrozná vojna, až krev kolébkami poteče a zasteskne se jak starému tak mladému na světě živu být a nejvíc obecnímu lidu. Ale až bude nejhůř, pán bůh se smiluje, povídá Sibylla i Slepý mládenec. Tu se vojska položí mezi Blaníkem a Načeradcem a tu se začne boj. Dvanáct dní bude bojováno, třináctého se přihrne na pomoc vojsko a to povede svatý Václav a ten pojede na bílém koni. (Na okamžik umlkne, pak nachylujíc se k mlynáři, jenž ještě píše, poví měkčeji:) Napiš to, napiš, aby, kdož bude v zkormoucení číst, se utěšil. (Čeká.)

Mlynář (píše, pak ustane). Tak.

Babička. Ještě něco?

Mlynář. Prozatím jen tohle, babičko, já jen tohle o té vojně.

Babička (s úsměvem). Jak chceš, jak chceš. No, možu zas po svém (odejde do komory).

Mlynář (přehlíží, co napsal, obrací listy).