Читать книгу Lucerna - Alois Jirásek - Страница 8

Hanička.

Hanička (zpívá na síni).

Lásko, milá lásko,

kde tě lidé berou.

(Vejde otevřenými dveřmi zpívajíc tlumeněji. Zuje dřeváky hned u prahu a nechá je u dveří. Klín má plný koření a kvítí.)

V zahradách nerosteš,

v poli tě nesejou.

(Stane, rozhlédne se, spatří otevřenou kroniku, jde rychle k ní. podívá se. pak vysype z klína kvítí na lavičku u kamen, vybéře z něho hrstku mateří doušky a klade z ní proutky za několik listu v kronice.)

Mateřídoušku pěkně do kroniky.

(zamyšlena začne zpívat snímajíc se stěny věneček)

Když ponejprv ťali, dřevo zavzdychalo.

(Venku na síni se ozvou housle v průvod jejího zpěvu.)

Hanička (ani se neohlédnuvši zpívá dál a zavěsí čerstvý věneček z mateří doušky, jejž přinesla s kvítím, na místě uvadlého).

Když po druhé ťali, krev se vyprýštila.