Читать книгу Knihy veršů - Jan Neruda - Страница 3

Zavál teď vichr, až se plamen sehnul

a povyskočiv v divoké ty tváře

moc celou vrhnul plamenné své záře; —

však víc v ty tváře oheň nenakreslí,

než divoké sny puszty v ně už vnesly,

ba ani plamen ten, jenž v nich už stuhnul! —

Zas zavál vichr mrazný, ledový,

jak z mrtvých pole byl by k pusztě vzletí,

by náhle ruch a píseň v stanech zhnětl! —

vše umlklo a vše se mrazem třese

a vichr mrazný dál se pusztou nese —

snad jinde zvěsť svou smutnou dopoví!

„Toť jak by smrť zde byla na nás sáhla!

Což všechna píseň náni už v hrdle zpráhla?

Hej, Janko, udeř znovu na cimbál —“

Zvuk zahučel a letěl v tichou dál

tak chvatně, jak by prodlít zde se bál —

a za ním druhý v chvatném dospěchu.

Cigán se starý mladě vypíná,

divokou píseň kvapem počíná,

divokou píseň – sobě k posměchu!

„Hochu, starý hochu,

kde jsou vlasy černé,

proč se třesou, hochu,

staré ruce věrné?

Hochu, starý hochu,

slepý jsi a hluchý,

sešel jsi už, hochu,

jsi jak ptáče suchý!“ —

,Jakž by vlasy černé

barvu dochovaly,

když je dobří lidé

slinou poplivali!

Tolik v životě mém

ztraceného blaha,

že se ruka třese,

když po něčem sahá;

tolikkrát se lidé

jinak ukázali,

že se konečně mé

oči podvázaly.

Přezdívek tak mnoho

lidmi hromaděno,

že přeslechnu teď už

vlastní svoje jmeno.

Bojím se už všeho,

uzavřel se v sobě,

seschnul, jako ptáče

seschne v zimní době! —

„Tak, Janko! – udeř v cimbál ještě jednou,

nechť hoši kolem ohně sobě ssednou,

ty vypravuj nějakou pověsť krásnou,

by letěl čas, než naše ohně zhasnou!“

A znovu zas se cimbál rozzvučí

a tajuplně pusztou zahučí,

snad zalehal kdes do klenutých hrobů

a mrtvou budil, dávno mrtvou dobu.

„„Žil jednou cigán – však za dávných časů,

snad tenkrát nebyl ještě cigánem,

nebloudil světem lehkým se stanem,

nepouštěl cizinou svých truchlých hlasů.

On ještě rodnou, krásnou zemí stoupal,

on ještě ve svatých se vodách koupal

a v žilách proudila mu klidná krev —

neb život jeho byl jen klidný zpěv.

Ba tenkrát cigán jasně v svět se díval,

a když svou píseň z prsou plných zpíval,

nebylo v písni jara bolestného,

nebylo podzimku v ní žalostného.

Aj tenkrát cigán směl i umírat,

vždyť neodešli bratři ode hrobu

a nemusili hrob ten zapírat

a ulehli si podlé v slední dobu.

Ba směli z hrobu pracím nalákat „‘

„Dost, Janko, dost! chceš děti rozplakat?

Dost, milý Janko, dnes to věru nejde —

Žeť pak nám radosť vždycky mžikem přejde!“—

Ba přešla radosť! – Vše už ulehlo

i plamen už se v popel uschoval,

na nebi měsíc k horám vesloval,

jen nebe hvězd svých.více rozžehlo.

Ve stanech mnohé mužné, tmavé oko

se zahledělo v nebe převysoko,

jak čísti by v něm chtělo smutný sen,

pouť jakou novou dá as nový den.