Читать книгу Knihy veršů - Jan Neruda - Страница 7

V městě Pešti před divadlem

jako k velké poradě

stojí muži, ženy, děti,

rob i šlechtic v hromadě.

Je zde ticho, města hluk se

dál a dále vzdaluje,

a tím tichem teskná struna

cigánova žaluje.

„Hej to csárdás, jaký sotva

z nás zas někdo uslyší —“

zašeptnou si nahlas ženy —

„Ticho!“ —vše se utiší.

Je to csárdás?– vždyť to zní jak

zoufalého stýskání!

Je to píseň? – což je písní

šíleného výskání?

Zdá se věru, že ty housle

jsou spíš srdce uvadlé,

na nich struny – prsou žíly

přervané a vychladlé,

že je mozek k dávným písním

v šílenosti napíná,

a když nechtí mladé zaznít,

že až hrůza proklíná.

Každý tón se zdá být hrobem —

v jednom lůžko mladosti,

v druhém láska, rozum – v třetím

šíleného radosti!

Divná píseň, divný hudec,

divný šat ten servaný,

divný obličej ten mrtvý,

tajnou runou prorvaný! —

Zvuky houslí táhlejší vždy

jako k věčné žalobě,

tišší vždy a mřely – mřely,

skonaly jak v chorobě.

Kolem ticho, tón doznívá

v každých prsou potají,

náhlý jásot – dary k nohoum

cigánovým lítají.

Vida cigán! – hrdý žebrák!

proč těch darů nezdvihá? —

Skok a skok a davem lidstva

žebrák cigán ubíhá!