Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 1

Když v rozkaz nebe Britů zem

se vznesla z azurových vod,

tu svobody jí úpisem,

to andělský pěl chorovod:

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

Kde národ jak Tvůj požehnán?

Tyranům každý kořistí!

Ty velká, rozkvítá tvůj lán

všem k postrachu a závisti.

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

Ty vznešenější vstaneš zas

vždy po útoku ciziny,

mrak s bouří tebou nezatřás,

tě zpevnil jak dub otčiny.

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

Tyranství neschvať tebe spár,

když zhroutit chce tě jeho vztek,

to šlechetnější vzbuď jen žár

v zdar tobě – jemu v úpadek.

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

Tvým květ venkovských niv jest všech,

tvým bující všech obchod měst,

Tvým celé moře, každý břeh,

jejž jímá, všecko tvojím jest!

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

Sbor Mus hle, s písní Svobody

je šťastných břehů Tvojich host,

ó výspo vděku, lahody,

kde krásy strážcem statečnost!

Vládni, Britsko, mořem, Brit

nesmí nikdy otrok být!

Ta, jež se mění, Otče, příroda

jest božství Tvého háv. Rok proudící

je plný tebe! V Máji líbezném

tvá kráčí krása, něžnosť tvá i láska.

Luh svítí v dál, jest balsam měkký vzduch,

les usmívá se, hory echy zní

a každý smysl, srdce radost jest.

Tvá sláva spěje v Léta měsících

jet plny s teplem světla. Vyplnění

rok pije z tvého slunce kypící

a hlas tvůj v řeči hromu zaznívá

a často z rána, v poledne i večer

ve bouři hvozdů, v bystřin hlaholech.

Tvá dobrota v Jeseni bezmezná

vše k svátku, co tu žije, k plesu zve.

A v Zimě v mračen vichřic průvodu

se blížíš mocný, bouře valí se,

tma vznešená! Na křídlech vánice

hřmíš probouzeje úctu tvorů všech,

v jho Přírodu spneš dechem severáku.

Ó tajuplné kolo! Božské síly,

a bezdné hloubky! Jednoduchý obraz,

v němž tolik pele, tolik umění

a krásy s něhou na souzvuk se pojí!

Stín nepozorovaně splývá v stín

a všecko tvoří spolu ladný celek

víc unášejíc, čím se rozvinuje!

Však tupě bloudě člověk bez vědomí

tě nevidí ni mocnou ruku tu,

jež stále činná tiché sféry valí

jen v taji tká a kouříc vylévá

tu krásnou náplň Jaro šatící

ze slunce horký vylévajíc den.

Vše tvory živí, bouře rozdává

a jak se země změnou zmlazu

vše sílu žití plesem proniká!

Hleď, Přírodo! Co duši má a dech

ve volném chrámu šíré oblohy,

Jej pouze zbožňuj! Jeden žhoucí zpěv

proň zvedni se! Vy zvučné sbory věštců

Jej chvalte chladem, jímž vlá Jeho dech,

Jej oslavujte v pustých úvalech,

kde na skalisku chvějná borovice

ve hnědém stínu vážnou zbožnost vzbouzí.

A vy, jež hřmíte v notách divějších

svět děsíce, v dál odnášejte k nebi

ten bouřný zpěv a rcete, kdo vás poslal!

Vy zdroje chválou Jeho s bystřinami

v dál hlučte, bych ji slyšel, zadumán

když bloudívám po vašich březích sám!

Vy rvavé v smělém spádu ručeje,

vy mírné proudy, jejichž zrcadla

se kroutí v dol, a ty obrovské,

ty, jež jsi samo v sobě divů svět!

Jej velebte, Jenž, kterak se mu zlíbí,

vás žene v odboj a vás konější!

Svůj smíchejte dech, trávy, plody, květy,

ať k tomu stoupá, jehož sluncem pnete

se výš a jehož štětec barvu dává

a vůni dech! Vy nakloňte se, hvozdy,

vy šumte, klasná pole! Vylijte

svůj tichý zpěv do žence hrudi, sám

když domů jde při luně veselé!

Vy strážci Nebes, ve snu, bez starosti

když dřímá Zem, ó vzplaňte sladčeji,

vy souhvězdí! co vaši andělé

v paprsky bijí lyr vám stříbrných.

Dne velký zdroji! Svého Tvůrce ty

zde nejvěrnější zrcadlo, jež v dál

od světa k světu žití moře šíříš,

svým každým svitem jeho chválu piš

do Vesmíru! Hřmí… Tiché lidstvo buď,

než dozní tato hymna z mraku v mrak.

Teď jásejte, ó vršky! s mechem lesy

ať bečí skot váš, hlasný jeho řev

ať plní údol! Velký Pastýř jde

a s ním jde jeho říš, kde bolů není.

Vy vstaňte, háje, písní zazněte,

vy lesy všecky a když činný den

se sklání spánku nechaje svět mdlý,

ty nejluznější ptáčku, Filomelo,

okouzli stíny, noc jej chválit uč!

Ty, celý vesmír usmívá se na Tě,

ty všeho spolu hlava, jazyk, srdce

tu hymnu korunuj! Měst hlučných dave

se shlukni a ku vážným varhanám

tvůj zazni zpěv a prostup hlubé tóny

svým proudem v jejich pausách slavnostních,

jak od žáru se nítí žár a vzrůstá

se k němu všechněch celý zvedni sbor!

Však raději-li dlíte v stínu křovin,

buď chrámem vaším každý tichý háj,

kde flétny pastýřův a dívek zpěv

s básníka písní, s dechem serafů

Jej chválí, počasy jak střídá rok.

A mně ten drahý úkol zapomníti,

ty nepuč, květe, nivo, nezardi se

pod slunce žehem, úsměv Jeseně

mi cizí buď, ty Zimo ke mně víc

se z chladného již nebliž Východu,

chci slova vzdáti se i obraznosti,

ty, mrtvé plesu, ustaň, srdce, bít!

V kraj nejzazší nechť zanese mne osud

zelené země, k řekám bez jmena,

na západ, Indie kde prahory

v zář slunce barví, jehož slední svit

k Atlantu archipelům zaléhá,

mně jedno! Bůh jest, vládne napořád

ve hluché poušti jako vřavou měst,

kde tvoří život, radost musí být!

A slavná když mi přijde hodina

v let ku budoucím světům kynoucí,

rád poslechnu a nové divy rád

chci v nové síle pěti, nelze žít,

kde Všehomíra nesměje se láska,

vše ony světy držíc s jejich syny,

zlo zdánlivé vždy v dobro obracejíc

a toto k lepšímu, vždy k lepšímu

v pochodu bez mezí! Však sám se ztrácím

v Něm, který Světlo nevýslovné jest,

chval výmluvné jej ticho přemítáním!