Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 13

Když přijdou ovce domů a krávy jsou již v stáji,

když v spánku v celém světě si lidé oddychají,

mně srdce těžká bolest se vylévá v slz toku;

můj starý netuší to, spí pevně po mém boku.

Mne rád měl mladý Jakub, chtěl nevěstou mne zváti,

však pouze korunu moh za věno mi dáti,

boj koruny vzplál s librou, na moře Jakub šel,

„Tvým oboje, věř, bude!“ mi na rozchodu děl.

A sotva na moři byl, rok právě dokonává,

můj otec zlomil ruku, nám ukradena kráva,

a matka nemocná, pryč Jakub ve vln shluku,

tu přišel starý Robin a žádal o mou ruku.

Příst nemohla víc matka, měl otec klidu třeba,

já dřela dnem i nocí a nevydřela chleba,

tu věděl Robin rady, zrak slzou zamlžený:

„Jim k vůli dej mi ruku, buď chotí mojí, Jenny!“

Ne! – pravilo mně srdce, to dál šlo za Jakobem,

žel, bouřné větry duly a moře jeho hrobem

a s lodí zhynul Jakub a nebe spásy nedá,

nač ještě žít bych měla? Ó běda mi, ó běda!

A otec stále mluvil a matka němá stále,

leč jak mi zřela v oko, hruď pukala mi v žale,

tu ruku mou mu dali, mé srdce bylo v moři

a mužem mým se Robin stal, běda! k mému hoři.

Tak prchl čtvrtý týden, co ženou mu jsem byla,

u dveří na patníku jsem zamyšlená snila,

duch Jakubův stál u mne – moh věru on to býti,

než promluvil, řka: Drahá, pojď za choť chci tě vzíti!

To jsme si povídali, ó shledání, ó žel!

Já polibek mu dala a řekla, by zas šel;

já chtěla mrtva býti, však byla v smrt jen bledá,

já mladá, plna síly, jsem štkala jen, ó běda!

Teď chodím jak duch kolem, nemyslím na předení,

hřích, myslit na Jakuba, s ním zabývat se v snění,

chci hodnou ženou býti, se starat o vše jemně,

vždyť starý Robin Gray se chová vlídně ke mně.

Ó dlouhá byla zima, v žeh slza moje plála,

a zoufalství to bylo, co klidem já jsem zvala,

že blednu? Nezřela jsem víc do zrcádka ani,

že bylo od Jakuba – ó hořké vzpomínání!

Můj otec zasmušil se, zlá nemoc matku kruší,

však nejvíc o Robina mi sahalo to k duši,

nechť neřekl ni slova, však tvář ta neoklame,

jak haluz byl, o kterou se divý příboj láme.

On uleh do postele a nejed, nepil již,

jen vzdychal ob čas „Její tím umenším já tíž!“

A v oko díval se mi, mne pokladem svým zval,

a jakby konec všeho, sousedy zavolal.

Děl: „Velká moje vina, však pravdu zřím v tu dobu,

a lítost proto brzy mi dopomůže k hrobu,

jen když to dobře skončí, smrt osvobodí hned,

to mladé, věrné srdce ze svazku, jenž pln běd.

Já ucházel se o ni, vždy přišel zas a znova,

rád viděn od rodičů, ne! byla její slova,

o lásce Jakubově jsem nevěděl, dím vám,

bych přinutil ji, běda! já krávu ukrad sám!

Což já se o to staral, jen tys mi udělala

a mezi námi, snil jsem, jen tato kráva stála.

„Ta dokavad nás živí, tvá bývala to slova,

já nebudu, věř, nikdy, ach, žena Robinova!“

Však nemoc byla v domě, ni chleba večer, ráno,

mně podala tu ruku, nechť srdce rozedráno,

já chorobné zřel srdce – ó proč jsem ruku vzal?

ach, taká vina sije i v dobrou půdu žal.

To netrvalo dlouho, mně brzy vzešlo světlo,

když nevrátil se Jakub a hoře Jenny zhnětlo

a začala mi blednout, však věrná vždy a ryzí

a já to všecko viděl – jak dobře vše to zmizí!

„Zda není tady Jakub?“ – A Jakub zde byl v skutku.

„Tož milujte se hodně, co mohu, pravil v smutku,

vám dám, ty mladý muži, vem dvůr a dům a stáje,

jež neměla mou býti, ta nyní žena tvá je!“

My slíbali mu ruku již chladnou v sledním snění,

děl Jakub: „Před Bohem že našel odpuštění,

dí jeho tichý úsměv, kterak odolati,

kde ziskem, věnem všeho lze tebe Jenny zváti?“

My truchlili pak dlouho, pláč smáčel naše líce,

však jasná slza v oku, já neznala se více,

srdce lehké bylo jak v nebi ptáka let,

bol všecken za mnou, snem jen vše bída zašlých let.

Tak nesvítilo slunce v dnech nejkrásnějšich ani.

Jakuba jsem ženou… Co říci? Jaké přání?

U krbu starouškové, u prsu hoch se směje

a Jakub rád mne má, jak jen si srdce přeje!