Читать книгу Chladná - Блейк Пирс - Страница 12

Blaine Hildreth zahořel protichůdnými emocemi, zatímco si probojovával cestu davem. Zahlédl Riley Paige, když vstala a fandila. Vypadala stejně živá a okouzlující jako dřív, a on se ocitl, jak k ní automaticky během poločasu zamířil. Nyní sledovala, jak se k ní blíží, ale z jejího výrazu toho mnoho nepřečetl.

Jaký měla pocit ze setkání s ním?

A jaký měl on pocit ze setkání s ní?

Blaine si nemohl pomoci a vybavil se mu traumatický den, který se odehrál před více než před dvěma měsíci ...

Seděl ve svém obývacím pokoji, když uslyšel ze sousedního domu strašný rámus.

Přispěchal k domu Riley a viděl, že vstupní dveře jsou pootevřené.

Vběhl dovnitř a viděl, co se děje.

Muž zaútočil na April, Rileylinu dceru. Muž hodil April na podlahu a ona se kroutila a házela sebou, bila do něj pěstmi.

Blaine k nim přispěchal a stáhl útočníka z April. Zápasil s mužem, snažil se ho zpacifikovat.

Blaine byl vyšší než útočník, ale ne silnější a ani zdaleka ne tak agilní.

Oháněl se po muži pěstmi, ale většina jeho ran jej minula a ty, které jej zasáhly, na něj neměly žádný zjevný vliv.

Muž nečekaně zasadil ránu do Blainova břicha. Z Blainových plic vyhrkl vzduch. Podlomila se mu kolena a nemohl dýchat.

Útočník mu pak uštědřil do obličeje rychlý kopanec ...

... a svět zčernal.

Poté už Blaine jen věděl, že se ocitl v nemocnici.

A teď se Blaine blížil k Riley a trochu se při té vzpomínce otřásl.

Pokusil se uklidnit.

Když dorazil k Riley, nevěděl, co dělat. Potřást si rukou mu přišlo trochu směšné. Měl by ji obejmout?

Viděl, že Rileyna tvář je rudá rozpaky. Zdálo se, že také neví, co má udělat.

"Ahoj Blaine," řekla Riley.

"Ahoj."

Stáli tam a zírali chvíli na sebe, pak se trochu zasmáli své vlastní nešikovnosti.

"Obě naše holky dnes hrají dobře," řekla Riley.

"Především tvoje," řekl Blaine.

Aprilin gól hned na začátku utkání na něj opravdu zapůsobil.

"Jsi tady s někým?" Zeptala se Riley.

"Ne. A ty?"

"Jen s Jilly," odpověděla Riley. "Myslím, že ji neznáš. Jilly je ... no, to je dlouhý příběh."

Blaine přikývl.

"Slyšel jsem o Jilly od mé dcery," řekl. "Její osvojení je opravdu skvělá věc."

Blaine si vzpomněl na něco, co mu řekla Crystal. Riley se snažila dát to opět dohromady s Ryanem. Blaine přemýšlel nad tím, jak se jim to asi daří. Ryan na utkání ale nebyl.

Spíše nesměle Riley řekla, "Poslouchej, sedíme tam vzadu v hledišti. Je tam ještě nějaké místo. Chtěl by ses dívat na zbytek hry s námi?"

Blaine se usmál.

"To bych rád," řekl.

Zamířili k tribuně vzadu a protlačili se dozadu. Štíhlá mladá dívka se usmála, když viděla, jak Riley přichází. Ale nevypadala šťastně, když si všimla, že s ní je Blaine.

"Jilly, to je můj přítel Blaine," řekla Riley.

Bez jediného slova Jilly vstala z lavice a zamířila pryč.

"Seď s námi, Jilly," řekla Riley.

"Budu sedět s mými přáteli," řekla Jilly, protlačila se kolem nich a pokračovala dolů po schodech. "Vmáčknu se mezi ně."

Riley vypadala šokovaně a zděšeně.

"Je mi to líto," řekla Blainovi. "To bylo velmi neslušné."

"To je v pořádku," řekl Blaine.

Riley si vzdychla, když se oba posadili.

"Ne, to není v pořádku," řekla. "Spousta věcí není v pořádku. Jilly je naštvaná, protože jsem si sedla s někým, kdo není Ryan. Znovu se k nám nastěhoval a ona na něm velmi lpí."

Riley zavrtěla hlavou.

"Teď se Ryan znovu stěhuje pryč," řekla. "Neměla jsem ještě příležitost to dívkám povědět. Nebo jsem prostě ještě nenašla odvahu. Obě budou zdrcené.”

Blainovi se trochu ulevilo, že Ryan není na scéně. S Rileyným hezký ex manželem se setkal několikrát a jeho arogance ho odrazovala. Kromě toho musel připustit, že doufal, že Riley nemá žádné romantické vztahy.

Ale také cítil vinu za to, že tímto způsobem reagoval.

Utkání znovu rychle začalo. April a Crystal hrály dobře a Blaine a Riley je čas od času povzbuzovali.

Ale přes to všechno Blaine pořád myslel na poslední dobu, kdy viděl Riley. Bylo to krátce po návratu domů z nemocnice. Zaklepal na její dveře, aby jí řekl, že se s Crystal stěhují. Blaine podal Riley chabou výmluvu. Řekl, že městský dům je příliš daleko od restaurace, kterou vlastní a spravuje.

Také se pokusil, aby to znělo, jako že tento krok není žádný velký problém.

"Bude to, jako by se nic nezměnilo," řekl jí.

Nebyla to samozřejmě pravda a Riley to nevzala.

Byla viditelně nespokojená.

Zdálo se, že je dobrá doba to nakousnout.

Váhavým hlasem řekl, "Hele, Riley, mrzí mě jak se věci udály, když jsem tě viděl naposled. Myslím tím, když jsem ti řekl, že se stěhujeme. Nebyl jsem na tom nejlépe."

"Není třeba nic vysvětlovat," řekla Riley.

Ale Blaine se cítil velmi odlišně.

Řekl, "Hele, myslím, že oba známe důvody, proč jsem se s Crystal odstěhoval."

Riley pokrčila rameny.

"Jo," odvětila Riley. "Měl jsi strach o bezpečnost tvé dcery. Neobviňuji tě, Blaine. Opravdu ne. Byl jsi jen rozumný."

Blaine nevěděl, co říct. Riley měla samozřejmě pravdu. Měl strach o bezpečnost Crystal, ne jeho vlastní. Také měl strach o duševní zdraví Crystal. Blainova bývalá manželka, Phoebe, byla silná alkoholička a Crystal se stále ještě potýkala s emocionálními jizvami tohoto vztahu. Nepotřebovala v životě žádná nová traumata.

Riley věděla o Phoebe všechno. Crystal vlastně zachránila před opilým řáděním Phoebe.

Možná, že to opravdu chápe, pomyslel si.

Ale nedokázal říct, jak se opravdu cítí.

Právě v té chvíli dal tým jejich dcer další gól. Blaine a Riley tleskali a skandovali. Chvíli hru v tichosti pozorovali.

Pak Riley řekla, "Blaine, přiznávám, že jsem byla zklamaná, když jste se odstěhovali. Možná jsem měla i tak trochu vztek. Mýlila jsem se. Nebylo to vůči mně fér. Je mi líto, co se stalo."

Odmlčela se a pak pokračovala.

"Cítila jsem se hrozně kvůli tomu, co se ti stalo. A provinile. Stále se tak cítím. Blaine, já —"

Chvíli se zdálo, že zápasí se svými myšlenkami a pocity.

"Nemohu si pomoci, ale cítím, že přináším nebezpečí každému, kdo překročí mou cestu. To na své práci nesnáším. Nesnáším to na sobě."

Blaine začal něco namítat.

"Riley, nesmíš –"

Riley ho zastavila.

"Je to pravda, a oba to víme. Kdybych byla můj soused, chtěla bych se taky přestěhovat. Alespoň, dokud bych měla v domě teenagera."

V té chvíli se souboj v týmu jejich dcer pokazil. Blaine a Riley spolu se zbytkem domácího publika zasténali.

Blaine se začínal cítit poněkud jistěji. Zdálo se, že mu Riley jeho odchod nevyčítá – alespoň teď už ne.

Mohli by mezi sebou oživit zájem, který jeden k druhému kdysi měli?

Blaine posbíral své odhodlání a řekl, "Riley, rád bych tebe a tvoje děti pozval na večeři do mé restaurace. Můžete také přivést Gabrielu. Ona a já bychom si mohli vyměnit středoamerické recepty."

Riley chvíli tiše seděla. Působila téměř jako by ho neslyšela.

Nakonec řekla, "Myslím, že ne, Blaine. Právě teď jsou věci příliš komplikované. Ale díky za optá."

Blaine pocítil zklamání. Nejenže ho Riley odmítla, ale zdálo se, že nenechává otevřené žádné budoucí možnosti.

Ale nemohl pro to nic udělat.

Mlčky s Riley pozoroval zbytek utkání.

*

Riley stále ten večer přemýšlela o večeři s Blainem. Říkala si, zda možná neudělala chybu. Možná měla přijmout jeho pozvání. Měla ho ráda a chyběl jí.

Dokonce pozval i Gabrielu, což od něj bylo sladké. Jako majitel restaurace v minulosti ocenil Gabrielino kulinářské umění.

A Gabriela dnes večer připravila typické guatemalské jídlo – kuře v cibulové omáčce. Děvčata si na něm pochutnávala a brebentila o dnešním vítězství ve fotbale.

"Proč jsi nepřišla na zápas, Gabrielo?" Zeptala se April.

"Líbilo by se ti to," řekla Jilly.

"Sí, já mám ráda futbol," řekla Gabriela. "Příště přijdu."

Riley se zdálo, že je dobrý čas něco zmínit.

"Mám dobré zprávy," řekla. "Mluvila jsem s dnes se svou realitní makléřkou a ona si myslí, že prodej chaty vašeho dědečka by měl vynést docela dost peněz. To by skutečně pomohlo s vašimi studijními plány – vám oběma."

Děvčata měla radost a chvíli o tom hovořila. Ale Jillyna nálada se brzy změnila.

Nakonec se Jilly zeptala Riley, "Kdo byl ten chlap, který se s tebou díval na zápas?"

April řekla, "Ach, to byl Blaine. Býval to náš soused. Je to táta Crystal. Už ji znáš."

Jilly chvíli jedla v ponurém mlčení.

Pak řekla, "Kde je Ryan? Proč nebyl na zápase?"

Riley nervózně polkla. Předtím si všimla, že Ryan přišel během dne do domu, aby si sbalil své věci. Bylo na čase říci dívkám pravdu.

"Je tu něco, co jsem vám všem chtěla říct," začala.

Ale měla problémy najít ta správná slova.

"Ryan ... řekl, že potřebuje prostor. On je – "

Nedokázala se přinutit říci více. Z tváří dívek poznala, že ani nemusí. Pochopily moc dobře, co měla na mysli.

Po několika vteřinách ticha Jilly propukla v pláč a utekla z místnosti, spěchala nahoru. April ji rychle následovala, aby ji utěšila.

Riley si uvědomila, že April je na náhle nabytí i ztrátu Ryanovy pozornosti zvyklá. Tato zklamání ji musí stále zraňovat, ale dokázala je zvládnout lépe než Jilly.

Jak Riley seděla u stolu pouze s Gabrielou, začala se cítit provinile. Byla zcela neschopná udržet vážný vztah s mužem?

Jako by Gabriela její myšlenky četla, řekla, "Přestaňte se obviňovat. Není to tvoje chyba. Ryan je hlupák."

Riley se smutně usmála.

"Díky, Gabrielo," řekla.

To bylo přesně to, co potřebovala slyšet.

Pak Gabriela dodala, "Dívky potřebují otcovský vzor. Ale ne někoho, kdo bude takhle přicházet a odcházet."

"Já vím," řekla Riley.

*

Později toho večera Riley dívky zkontrolovala. Jilly byla v pokoji April a tiše si dělala své domácí úkoly.

April vzhlédla a řekla, "Jsme v pořádku, mami."

Riley pocítila úlevu. A i když byla kvůli oběma dívkám smutná, byla pyšná, že April dokázala Jilly uklidnit.

"Děkuji ti, miláčku," řekla a tiše zavřela dveře.

Pomyslela si, že s ní April o Ryanovi promluví, až na to bude připravena. Ale Jilly na to bude možná potřebovat víc času.

Jak šla dolů, Riley zjistila, že přemýšlí nad tím, co jí řekla Gabriela.

"Dívky potřebují otcovský vzor."

Podívala se na telefon. Blaine dal jasně najevo, že by chtěl jejich vztah znovu oživit.

Ale co by od ní vlastně očekával? Její život byl plný dětí a práce. Mohla do něj právě teď včlenit ještě někoho dalšího? Nebo by ho jen zklamala?

Ale přiznala si, já ho mám ráda.

A on ji zjevně měl také rád. V životě jistě musí být prostor na ...

Zvedla telefon a vytočila Blainovo domácí číslo. Byla zklamaná, když uslyšela jeho záznamník, ale nepřekvapilo ji to. Věděla, že jeho práce v restauraci ho často večer držela mimo domov.

Po zaznění pípnutí Riley zanechala vzkaz.

"Ahoj Blaine. Tady Riley. Hele, je mi líto, pokud jsem si dnes odpoledne během utkání udržovala trochu odstup. Doufám, že jsem nepůsobila hrubě. Já chci jen říct, že jestli tvoje nabídka večeře stále platí, tak s námi můžeš počítat. Zavolej mi kdykoliv a dej mi vědět."

Riley se okamžitě cítila lépe. Šla do kuchyně a nalila si něco k pití. Když seděla a popíjela ho na gauči v obývacím pokoji, zjistila, že vzpomíná na její rozhovor s Paulou Steenovou.

Zdálo se, že je Paula smířená s tím, že vrah její dcery nikdy nestane před soudem.

"Není to ničí chyba a já nikoho neviním," řekla Paula.

Tato slova nyní Riley trápila.

Zdálo se to tak nespravedlivé.

Riley dopila svůj drink, dala si sprchu a šla do postele.

Sotva usnula, začaly její noční můry.

*

Riley byla jen malá holka.

V noci se procházela lesem. Byla vyděšená, ale nebyla si jistá, proč.

Konec konců nebyla v lese ztracena.

Tyto lesy byly nedaleko dálnice a ona viděla kolem projíždějící auta. Světlo z pouličního osvětlení a úplněk jí osvětlovaly cestu mezi stromy.

Potom její pohled dopadl na řadu tří mělkých hrobů.

Zemina a kameny, které hroby pokrývaly, se hýbaly a vzdouvaly.

Z hrobů se natahovaly ženské ruce.

Slyšela, jak jejich tlumené hlasy, říkají ...

"Pomoz nám! Prosím!"

"Jsem jen malá holčička!" Riley odpověděla plačtivě.

Riley se probudila v posteli. Třásla se.

Je to jen noční můra, říkala si.

A nebylo jinak zvlášť překvapivé, že snila o obětech Zápalkového vraha noc poté, co mluvila s Paulou Steenovou.

Několikrát se dlouze a zhluboka nadechla. Brzy se znovu cítila uvolněná a její vědomí ji začalo unášet vstříc spánku.

Ale pak ...

Byla ještě malá holka.

Byla v cukrárně s maminkou a maminka jí kupovala spoustu sladkostí.

Přistoupil k ní děsivý muž s punčochou přes hlavu.

Namířil zbraň na maminku.

"Dej mi tvoje peníze," řekl mamince.

Ale maminka byla příliš vyděšená, než aby se pohnula.

Muž střelil maminku do hrudi a ona upadla přímo před Riley.

Riley začala křičet. Otočila se a hledala něčí pomoc.

Ale najednou byla opět v lese.

Ženské ruce stále tápaly ze tří hrobů.

Hlasy stále volaly ...

"Pomoz nám! Prosím!"

Pak Riley vedle sebe zaslechla jiný hlas. Tento zněl povědomě ...

"Slyšela jsi je, Riley. Potřebují tvou pomoc."

Riley se otočila a spatřila maminku. Stála přímo tam, její hrudník krvácel na místě průstřelu. Její tvář měla smrtelně bledou barvu.

"Já jim nemohu pomoci, mami!" Vykřikla Riley. "Jsem jen malá holčička!"

Maminka se usmála.

"Ne, ty nejsi jen malá holka, Riley. Ty už jsi dospělá. Otoč se a podívej se."

Riley se otočila a zjistila, že pohlíží do velkého zrcadla.

Byla to pravda.

Teď už byla žena.

A hlasy stále volaly ...

"Pomoz nám! Prosím!"

Riley znovu otevřela oči.

Třásla se ještě víc než předtím a lapala po dechu.

Vzpomněla si na něco, co jí řekla Paula Steenová.

"Vrah mé dcery nikdy nestane před soudem."

Paula také řekla ...

"Nikdy to nebyl tvůj případ."

Riley měla nový pocit odhodlání.

Byla to pravda – Zápalkový vrah nebyl předtím jejím případem.

Ale už jej nedokázala ponechat minulosti.

Zápalkový vrah musí konečně stanout před soudem.

Teď už to je můj případ, pomyslela si.