Читать книгу Slepá ulička - Блейк Пирс - Страница 4

Bylo pondělí kolem jedné odpoledne a Jerry Hilyard zajel se svým Mercedesem a s úsměvem od ucha k uchu na příjezdovou cestu svého domu. Nedovedl si představit nic lepšího než šéfovat vlastní společnosti a být dostatečně bohatý na to, aby si mohl jet domů, kdy se mu zachce.

Jerry se těšil na překvapený výraz své manželky, až jí řekne, že ji zve na neplánovaný oběd. Chtěl z toho udělat pozdní snídani, ale věděl, že Lauren bude ještě léčit kocovinu z předešlé noci. Vrátila se domů opravdu pozdě, protože se vydala – z důvodů, které Jerry stále nechápal – na středoškolský sraz po dvaceti letech. Kolem oběda by měla být už méně podrážděná – možná by si s ním dala i jednu dvě skleničky Bloody Mary.

Usmál se, když znovu pomyslel na tu skvělou zprávu, kterou jí chce sdělit: plánoval ji vzít na dva týdny do Řecka. Jen tak. Jen oni dva, bez dětí. Odjížděli by za měsíc.

Jerry došel s kufříkem v ruce ke vchodu, celý natěšený, jak bude jeho odpoledne asi vypadat. Zjistil, že jsou dveře zamčené, což nebylo nic neobvyklého. Jeho žena nikdy nebyla příliš důvěřivá, dokonce ani v tak bohaté čtvrti jako ta jejich.

Když odemkl dveře a vydal se do kuchyně se záměrem nalít si sklenku vína, uvědomil si, že z ložnice neslyší hrát televizi. Celý dům byl tak tichý, jak ho ráno opustil. Kocovina si nejspíš ještě vybírala svou daň.

Uvažoval, jak ten včerejší sraz asi probíhal. Ráno o tom moc nemluvila. Jerry na střední chodíval do stejné třídy jako jeho žena, ale takovými sentimentálními nesmysly jako středoškolské srazy doslova pohrdal. Ve skutečnosti na takových událostech šlo jenom o to, aby se bývalí spolužáci po deseti nebo dvaceti letech zase sešli a zjistili, komu se daří líp. Ale jakmile Lauren kamarádky přemluvily, začala se dokonce těšit, až staré spolužáky uvidí. Nebo to tak aspoň vypadalo. Podle množství alkoholu, které však v noci vypila, se zdálo, že to nedopadlo úplně nejlépe.

Tohle všechno se Jerrymu honilo hlavou, když se vydal po schodech nahoru a chodbou k jejich společné ložnici. Když se však už blížil ke dveřím, zarazil se.

Bylo tam velké ticho.

Jistě, něco takového se dalo čekat, pokud si Lauren zdřímla a ani si nezapnula Netflix, aby se dodívala na další seriál, který byl tenhle týden její oblíbený. Tohle ticho však bylo v něčem jiné… naprostá absence jakéhokoliv pohybu působila naprosto nepřirozeně. Jako by to ticho mohl slyšet – jako by ho mohl přímo cítit.

Něco je špatně, pomyslel si.

Byla to děsivá myšlenka, ale přesto se znovu rozešel. Musel to vědět, musel se ujistit, že…

Že co?

První, čeho si všiml, byla červená. Na povlečení i na stěnách – temně rudá, lepkavá a tmavá, že místy působila až černě.

Z hrdla se mu vydral výkřik. Nevěděl, jestli by měl běžet k ní nebo dolů pro telefon.

Nakonec neudělal ani jedno. Kolena se mu podlomila a tíha jeho srdceryvného křiku ho stáhla k zemi, do které začal bušit pěstmi a snažil se ze všech sil pochopit ten příšerný výjev, který se mu naskytl.