Читать книгу Povesti - Janko Matúška - Страница 1

Co to za vicher od půlnoci bije?

Ha, jak ty buky před ním se shýbají,

Ptactvo, zvěř divá do skalin se kryje,

  Jak zbůjce v strachu, dýše jen podtají,

    Temné chodníky jsou osudu země!

    Čehož se, bídní, ještě dožijeme?

Ne je to vicher, toť koně vzdech divý!

  S jezdcem uhání ku polední straně;

Letí přes hory, řeky, bahna, nivy,

  Až zemdlen nízké u chyžky zastane.

    „Starušku, popřej mi – na tvé šediny —

    Pooddechnouti jen za půl hodiny!“

Čím ti posloužím? Málo mám z požinku,

  U nás kmeň vinný ostrý nůž nečeká!

Jestli ti libo, uží odpočinku,

  Zajez si chleba, zapí z nášho mléka.

    Co nám Pán popřál, toho radi dáme,

    Pojď dnu – o koně my se postaráme.

Rytíř šedivce bližej k sobě volá,

  By mu odezdal sladkotěžké břímě.

Divě otáčí zraky své dokola:

  Ticho, pusto je, jak příroda v zimě.

    Tu máš! – ne! – kdo jsi? – snáď mi zradu strojíš?

    Než tys šedivec, ty se zrady bojíš.

Podává starci – a větřík poduje,

  Z ruky záclona zlehka se odhalí:

Zemdlená panna pod ní oddechuje,

  Krev jí jde kradmo – žíly snad zastaly —

    Ležíc na lůžku, na matičku volá,

    A rytíř pláče! – Kdo srdci odolá?

„Ty jsi to u mne, drahý můj Ivane?

  Nik nás nestíha, jsme-li již v bezpečí?

Nejdime dále – nic se ti nestane?

  Nepočujem zde známé zvuky řeči.“

    Rytíř s ousměchem dí: Tu zůstaneme,

    Pokud s tělem i s duchem omladneme.

V tom stařec vkročí, od strachu se chvěje

  A v bolném žalu rytíři cos šepce:

Ivan vyskočí, divě se zasměje,

  Běhá a zuří a na svůj los repce:

    Běda mi, běda, již je po náději,

    Vztěku i prosbě ti se jen vysmějí!

Spustí závoru – dveře vybořené,

  Pláč i plesání v chalupě panuje,

Šest mužů polských do chyže se vžene,

  Schytia Ivana, kladou ho v okuje.

    On se nebrání, tvář slzou porosí,

    O milost dívky zemdlené jen prosí.

Již nad Přemyslem dávno zašly zoře,

  Hvězdy hrajíce svítí a se tratí —

Měšťané z rady v celé jdou pokoře,

  Voj[1] města smuten domů se navrátí. —

    Těžko je otci, syna vidět zrádce,

    Na smrt odsoudit ještě těžší práce.

K Ivanu vejde, líbá ho, proklíná:

  Dožil sem žalu, – já tě na smrt soudil,

Nad tvojí zradou teď upí otčina,

  Z mé krvi pošlý červ se do ní vloudil.

    Unesls dívku do cizí krajiny,

    Otec Leščinský vyhnal ji z otčiny.

Nic sem necítil pri měšťanech v radě,

  Zapřel sem syna, neznav o dítěti,

Zítra ousvitem v Leščinského hradě

  Zrádcům k výstraze můj syn má viseti.

    Běda mi, sám smrt synu oznamuji!

    Zajdi potupně – já tě nelituji!

Blízko Přemysla, málo od chodníka,

  Prostý kříž stojí mezi skalinami.

Často tam vidět přicházet poutníka,

  Žaluje, plače horkými slzami:

    Synu, pro tě sem vyhnán z mé otčiny,

    Chodím žebraje z města do dědiny.

A v hrůzné době, když se noc v půl dělí,

  Bars hromy bijí, aneb měsíc plane,

Veždy se něco zpod kříže zabělí.

  Toť cizí ženská: pomodlí se, vstane,

    Ubíhá do hor, k skalám se přivine —

    A hlas modlitby po okolí hyne.