Читать книгу Povesti - Janko Matúška - Страница 2

Kstraně polední od siné Oravy,

  Tam hrdá skála v oblacích se shlédá;

Někdy pevný hrad – teď již kanec dravý

  V jeho si rumích utočiště hledá.

Mnohé barvy dnes o ní pověst lítá,

  Hora oblačným skalám ohlas dává,

A pravda holá v lidu bajku vítá,

  Příštím potomkům čas ji zanechává.

Vpůvabném kraji, v zelené dolině,

Stál posvatný háj božstvu pohanskému.

Toť místo svaté, kam kněžstvu jedině

Vchod byl povolný; i běda jinému,

Jenžby směl nohou hříšnou sem vkročiti,

Běda každému to místo zprzniti!

Uprostřed háje velebný oltář čněl,

Kde oběť svatá bohům se dávala;

Nížej pár kroků dávnoletý smrek pněl,

Zpod něhož voda tiše odtekala.

Kolem studánky sedánka zelená

Trávou a mechem byla zarostená. —

  Půlnoc se blíží, luna již již bledne

A tma hustější nad krajinou leží.

Dolů chodníkem ňaká ženská běží,

Kolkolem pátrá, dole něco zhlédne —

Pozná jinocha, spěchá mu v oustřetí

A jun neznámý v její náruč letí.

  „Přecis již tady po tak dlouhém čase!

Kde si se bavil, ty můj pyštěk zlatý?

Práhla sem teskno po tvém drahém hlase,

Duše tušila – já se bála ztráty.

Pověz, miláčku! proč tak smutně hledíš,

Slovo utěchy proč tvé dívce nedíš?“

  „Ztiš se, ctná panno, zažeň srdce tísně!

Povím překážky, povím ti příčinu,

Já dím bázlivě, i ty nesúď přísně,

V mém žhoucím srdci nenalezneš vinu.

Svěřiv se otci o srdce tajnostech,

Tušil sem jistě ku sňatku svolení;

Již sem se kochal v rajských blaženostech,

Nepoznav osud, že mé štěstí změní.

Víra, milenko, víra nás rozdvojí:

Tys zvykla božstvu slúžit pohanskému,

Můj otec vírou tou se nespokojí,

Neb já se kořím Bohu jedinému!

Znám tvůj rod hrdý, znám vás co pohany,

Známý tvůj otec, jak kazí křesťany.

Aj, tak ží s Bohom, milenko má milá!

Již sem tě našel, bys se mi ztratila,

Již sem se zvítal, abych se rozlúčil,

Přestal tě lúbit, ach – snáď i naučil!“

  „Mluvíš o lásce, a znáš, co je ona?

Běda mi, běda, já sem ji poznala,

Před krátkým časem v srdci mém se vzňala,

A hle, ukrutně teď se již dokoná.

Mluvíš, pro víru! Co je k bohům víra?

Zbožný cit lásky z pramene čistého,

Tato v pokoře, ta se v túžbe svírá,

Obě vštěpila sem do srdce svého.

Zanechat lásku? Zůstane mi jiná,

Jedna přec padnout v obět druhé musí:

Láska mocnější, nech víru udusí —

Totě má žádost pevná a jediná.“

  Dívka přestane – jinoch dál nemůže,

Neb čas již přešel a nebe se zorní.

„Zítra víc o tom, ráje mého růže!

Bůh můj buď s tebou.“ Ona cestou horní

Do hradu spěchá, jinoch do doliny,

Z doliny kráčí do blízké dědiny.

Na vysoké skále na Hrdoši

Scházejí se páni i vládyky:

Přišel Radboj, pán od Babej gory,

Došel Ondřej zpod skalného Choče,

I Ratibor zpod sivé Lisice.

Povolal jich Hrdoš na svou hradbu,

Aby přišli soudit s knězi svými,

S knězi svými po zákonu pravém.

Když se sešli knězi a vládyky,

Otevřena brána do soudnice,

Tiše do ní všetci vstupovali.

Vprostřed síne stojí stůl borový,

Stůl borový, černým súknem krytý,

Kolem stola stolice dubové.

I čekali nejprv žalobníka,

By soudili po zákonu pravém.

Vstane Všeslav, knez to šedovlasý,

Pokloní se vůkol na vše strany

A tak začne ke všem hovořiti:

„Hoj, velmožní páni, vladykové,

Jenž ste přišli na hradby Hrdoše!

Slyšte slova starce šedivého,

Jehož slova vždy hlásají pravdu,

I povím vám věci hrůzyplné,

Na které se bohové hněvají.

V háji našem, posvatěném bohům,

Kde mír, poklid i ticho sídlilo,

Porušené ticho hříšnou nohou,

Porušené i hříšnými slovy.

Třináct již dnů a i tolik nocí

Hněvají se bohové na nás všech,

Že sme svatost lépe nestrážili,

Že sme oltář jich zprzniti dali!

Byste ale věc tu pochopili

A soudili po zákonu pravém,

Nuž vám povím o té věci rovno.“

Tiše sedí knězi i vládyky

A jen Hrdoš se zubami škrípá,

Když kněz Všeslav ještě takto řeční:

„V zorném jitru vejdu obět klásti

I prositi bohy o jich pomoc,

By popřáli ourody na role.

Než hle! slyšte, mužní vladykové,

Zprzněná jest pocta bohů svatá:

Při oltáři stromeček vyvrácen

I květiny všecky pošlapány.

Hned strach, bázeň údy mé projala,

Neb sem tušil nemalé neštěstí.

Čekám večer i čekal sem v noci.

Ve tmě, když nás měsíc již nechával,

Slyším hnusne bohům se rúhati

A kydati na ně posměch slepý.

Poznav dívku, slídil sem ji v řeči

I zhrozil se zablúdilým slovům!

Padla v náruč jinocha cizého,

Pryč s ním chtěla v dálku utíkati,

Kořiti se křesťanskému bohu.

Já pospíchám hore do chalupy,

Bych zavolal svoje spoludruhy.

Bohové jsou veždy s námi byli

A i tiše oba sme zlapali:

Dívka Hanka dcera jest Hrdoše,

Jinoch Němec z velikého rodu.

A teď suďte po zákonu pravém,

Smiřte bohy s služebníky jejich.“

  I chtěli by jiní hovořiti

A souditi po zákonu pravém,

Než se bojí mocného Hrdoše,

Strachem, bázní pohlídají na něj

I nemluví žáden ani slova.

A povstane Hrdoš v strašném hurtu,

Zarehce se dlouhým, divým rykem

A pak jme se prudce hovořiti:

  „Proč ste ztichli, plachá holubátka?

Strach vás jímá před hrdým Hrdošem?

Láska k dceře byla vždy veliká

I miloval sem ji přenesmírně!

Než to znejte, bázliví soudcové,