Читать книгу Strakonický dudák - Josef Kajetán Tyl - Страница 7

Je v půli den,

pospěšme ven

nasbírat slunce

do zlatých plen.

Svou čaromoc

až prostře noc,

na bílé kapradí

rozlijem slunce moc.

Šťastnější sestry mé,

ztracená sestra,

zakletá sestra

z vašeho kruhu,

srdéčka moje,

o pomoc prosí,

aby své dítě

z úkladů a sítě

lidských nehod vyvedla.

Ano, můj synek,

pro něhož mě panovnice

nad pannami

temných lesů netrpěla více

v říši své – ta bláhová!

Myslí snad, že srdce ženy

proti bolu této změny

nezná žádné utěšení?

Já to přísné vyhoštění

ráda nesu – vždyť mám syna!

Když je šťasten, mizí utrpení,

které na mne uvalila vina.

Ano, jako poupě boží,

leželo mé dítě v nuzném loži,

chudým jsem je svěřit musela!

A přec rostlo, smavé jako kvítí,

vídala jsem je, však políbiti –

ne, to matka nikdy nesměla,

to v mé kletbě bylo nejkrutější. –

Dnes je velký muž. A sám má rád

děvče, které nechtějí mu dát,

že je chlapec z chudých nejnuznější.

Rád by dostal svoji milou;

ale otec vede jinou:

že je ženich tuze chudý,

že nemá nic než své dudy.

Tu chce, chlapec ubohý,

skočit na nohy,

běžet do světa a získat zlato,

aby dostal dívku za to.

Dovede to, když mu z lásky dáte

vzácný dar, jejž samy jenom máte.

Vdechněte mu v jeho dudy

svoje sladké zpěvy,

ať tou hudbou jeho všudy,

kamkoli jen vkročí,

ztichnou smutek, bolest, hněvy,

radostná ať slza jiskří z očí,

ať se na něj každé srdce směje –

však i zlaté odplaty mu přeje.

Srdečná prosba,

splněná prosba.

Do jeho dud vložme

zpěvů svých kouzla:

dudy však budou jak on sám,

plné dobra i zla.

Ztratí svou moc, když on jim přestane věřit,

jejich zpěv sám v sobě nepozná.

Lesní panny vztáhnou ruce, jako by Švandovy dudy žehnaly.

Zni z českých dud, hudbo mých zpěvů,

kdykoli mládenec ten zahraje!

Zni smutným srdcím pro úlevu,

veselým jak zpěvné šalmaje.

Sladce budou jeho dudy hrát,

pokud sám je bude milovat.

Kdyby však v samolibé pýše

chtěl sebe sama stavět výše

nad nástroj, jehož nástrojem je sám,

tu naše kouzlo pomine,

a syn tvůj snad i zahyne.

Úder jedné hodiny, pohyb Lesních panen k odchodu.

Poledne míjí,

vraťme se zpátky,

za dne nám dán je

k vládě čas krátký.

Skryjme se opět v lesnatém stínu,

nám přeje doba večerních stínů.