Читать книгу Strakonický dudák - Josef Kajetán Tyl - Страница 8

Kalafuna, Švanda spící.

KALAFUNA (trochu bojácně se ohlíží, nežli Švandu zhlédne): Ať neumím kalamajku zavrznout, když jsem si to nepomyslil! To bývá jeho místečko – ale já jsem rád, když sem nemusím, zvláště o polednách. Neříkají tu darmo ,,u začarovaného kamene“. Hajný chlapíka vylil – he, he, a chlapec tu nejspíš prolil několik zamilovaných slziček. Teď spí! – Co mu to napadá? – a heká, jako by ho tlačila můra – místo aby on tlačil dudy. He, Švando! – Švando!

ŠVANDA (vyskočí): Co je to? Kdo je to?

KALAFUNA: Já jsem to. Vezmi oči do hrsti.

ŠVANDA: A kam se poděli ti andělé?

KALAFUNA: Tady? Leda tohle roští – nebo nějaká polednice: ty zde mívají svoje rejdy.

ŠVANDA: Polednice? Viděl jsi už nějakou?

KALAFUNA: Já ne, ale matka mé báby říkávala, že její prabába jedenkráte jednu potkala a že –

ŠVANDA: A copak jsou vlastně ty polednice?

KALAFUNA: To jsou jako invalidky lesních panen. Když prý se nějaká lesní panna zamiluje do člověka, ta jejich královna ji vyžene a udělá z ní bludnou polednici, a z těch polednic se po čase stanou divé ženy. Ale teď pojď!

ŠVANDA: Kam?

KALAFUNA: No, kam – hrát!

ŠVANDA: Já? Hrát? Já mám teď jiné hraní v hlavě. Půjdu do světa!

KALAFUNA: Ale, hochu, dej si pokoj. Podívej se na mne. Já nevystrčil jaktěživ hlavu dál, než, abych tak řekl, za panské stodoly, a co mi chybí? Zdráv jsem, ženu mám –

ŠVANDA: To je to! – Ale já ji nemám a s holýma rukama ji nedostanu. A pro peníze musím do světa. Tam je vydělám.

KALAFUNA: Vyděláš? Ale co proděláš? Svět je okluzký!

ŠVANDA: Tisíce! Mně se o nich zdálo.

KALAFUNA: Tak? Nu jen když se ti o nich zdálo – he, he! To je trefa. Zůstaň doma!

ŠVANDA: Já ti byl jako v pěkném velkém zámku, a tam bylo plno pánů a paní a všechno ve zlatě – a ti chtěli, abych jim hrál.

KALAFUNA: He, he! Kdyby to byli naši v koženkách, to bych se nedivil.

ŠVANDA: Na začátku jsem nevěděl, mám-li se opovážit –

KALAFUNA: Aby se ti nevysmáli.

ŠVANDA: Ale potom si dodám kuráže, vezmu kozlíka do ruky – (dělá vše, jak vypravuje).

KALAFUNA: A páni si zacpávali uši.

ŠVANDA: Myslím si: skoč oko nebo zub – fouknu do měchu a začnu hrát. (Hraje polku.)

KALAFUNA: A paničky utíkaly, jako by do nich střelil – he, he! U nás – (pozoruje podivnou hru) by to arci prošlo; ale páni mají – jiné lahůdky – u nich to jde: es tralalala. Ale Švando (Kalafuna se postupně roztančí podle Švandových dud) dej pokoj – tacet – dělej pauzu! (Pláče pohnutím, zpívá a přiznává podle Švandovy melodie.)

ŠVANDA (přestane hrát): Copak ti je?

KALAFUNA (stírá slzu): Který duch ti to sedl do měchu? Švando, chlapče! To zrovna chytá za srdce!

ŠVANDA: To mi povídali ti páni také – a sypali mi potom tolary. Sám nevím, je to v těch dudách, nebo v mém smutném muzikantském svědomí?

KALAFUNA: Nech tolary ve snu a drž se pravdy! Pojď a zahrej ve vsi! Ti budou koukat na našeho Švandu.

ŠVANDA: Teď už ne, kamaráde. Já jdu do světa, jak jsem,s holýma rukama –

KALAFUNA: Švandičko, nedělej mi to!

ŠVANDA: Tak dlouho se krčí malý vrabec v hnízdě, až přece vyletí a potom hejchuchu! Celý svět je jeho, všude klove, všude zobe, všude se třepetá. Já se budu nynčko také třepetat. (Za scénou Dorotčino blížící se volání: Švando!) Tady, Dorotko! (Vzdychne.) Ale Dorotka?

KALAFUNA: Vidíš, příležitost dělá zloděje. Pamatuj, že bys tu nechal Dorotku!

ŠVANDA: Ale nic! Musí na mne věrně čekat. Já si budu také hledět jen tisíců. – Už jde, schovme se jí!