Читать книгу Aréna 3 - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 15

Než dojdeme zpět do tvrze, začne svítat. Před námi uvidím skupinu strážců, kteří se museli vrátit ze stráže před námi, sedí u ohně a bezstarostně si povídají. Když nás uvidí se k nim vyčerpaně přibližovat, začnou si šeptat.

Vysoký a hubený muž s bradkou přijde k nám.

“Co se vám stalo?” řekne s úšklebkem.

“Vniknutí,” vysvětlí Molly.

Mužův výraz se okamžitě změní. “Co tím myslíš?”

“Byli jsme napadeni,” dodá Ryan. “Skupinou šílenců.”

Zbytek skupiny si všimne konverzace. Stoupnou si od svých pozic kolem ohně a přijdou k nám, bedlivě poslouchají, v tváři se jim zobrazí obava.

“Byl někdo zraněn?” zeptá se muž s bradkou.

Ryan zatřese hlavou. “Naštěstí ne. ale nebýt Brooke, mohly by být smrtelné úrazy.”

Nejistě se ošiju, když se ke odvrátí všechna pozornost, cizinci, prohlíží si mou zakrvavělou uniformu. Ale místo aby se mě děsili, jako jiní, kteří mě viděli zabít šílence na stanovišti, dívají se na mě s respektem. Lidé mi začnou gratulovat a poklepávat mi po rameni. Zeke, muž s bradkou, mi zasalutuje.

Nemohu tomu uvěřit. Tolik jsem se obávala toho, že lidé zjistí, že jsem vrah a budou mě hodnotit, a je to docela úleva, když to vše vyplynulo na povrch. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem se naposledy cítila tak přijatá.

“Dejte někdo té dívce napít!” řekne Zeke předtím, než dodá, “Obávám se, že nemáme likér, tak doufám, že máš ráda mátový čaj.”

“To zní skvěle,” řeknu, ale stále jsem nastavená na bojové myšlení. “Ale měli bychom to reportovat Vůdci.”

Zeke zatřese hlavou a položí mi ruku na rameno. “Nedělej to. Jen z toho bude paranoidní.”

“Ale…” začnu, ale on mě přeruší.

“Opravdu,” řekne a podá mi mátový čaj. “Vůdce je stále víc a víc izolovaný. Každý rok přijímáme méně přeživších. Abych řekl pravdu, jsem překvapený, že vám vůbec dovolil zůstat. Vyhostili jsme předtím děti, kteří byli mladší než vy. Jestli se dozví, že útok přišel tak rychle po vašem příchodu, pravděpodobně vás za to bude vinit, řekne, že jste je sem přivedli. Takže kdybych byl tebou, nedával bych mu další záminky pro to, aby se zbavoval lidí.”

Horko z čaje se mi vpije do kůže tak jako se mi vpijí do mysli jeho slova. Nenapadlo mě, že ne každý v tvrzi Noix bude souhlasit se způsobem, jakým Vůdce řídí věci. Ale, jako Lesní obyvatelé, které jsem předtím spatřila, zdá se, že ne každý je spokojený se způsobem, jak to zde funguje, s postojem Vůdce k tomu, že nepřijímá lidi zvenčí. Můj dojem z toho, když jsem se s ním setkala v jeho kanceláři toto ráno, byl odpor – nepřijmout lidi zvenčí je stejné jako je odsoudit na smrt. Ale pak jsem se dostala do víru věcí, stala se strážcem, chránila toto vzácné místo, že jsem si dovolila zapomenout, jak krutá je tato politika.

A potom uslyším hlas, kterým mě volá z dáli.

“Brooke!”

To je Bree. Otočím se a uvidím, jak utíká po cestě ke mně, Charlie je jen pár kroků za ní. Neena kráčí nedaleko za nimi spolu s Penelope na vodítku. Některé z dívek a žen z našeho domu jdou vedle ní, chlapci z Benova domu jdou také k ohni.

Bree přiběhne ke mně, vletí mi do náručí, pevně mě obejme. Držím ji blízko.

“Co se stalo?” vykřikne a odtáhne se z mého objetí. “Byla jsi pryč celé hodiny. Měla jsem obavy.”

Usměji se na ni, abych ji ujistila. “Jsem v pořádku.”

“Je Jack v pořádku?” zeptá se Bree, ohne se, aby pohladila pitbulla u Ryanových nohou.

“Je v pořádku,” řekne Ryan Bree, ale jeho oči visí na mě. “Díky Brooke.”

Přes Breeinu shrbenou postavu do mě bodají Ryanovy doutnající oči. Předtím jsem si nebyla jistá, co si o mě myslí, ale nyní jsem. Obdivuje mě. Při té myšlence se mi zatřese žaludek.

“Kde je Ben?” zeptá se Charlie.

Okamžitě pocítím vinu za to, že jsem si dovolila cokoli cítit k Ryanovi. Rozhlédnu se, hledám Bena. Vidím, že sedí sám na lavičce u ohně. Vypadá stejně ztraceně v tvrzi, jako vypadal v lese.

“Támhle je,” řeknu Charliemu. “Nechceš mu donést čaj?”

“Já mu ho přinesu,” řekne Ryan a jeho intenzivní pohled je stále fixovaný na mě.

Znejistím. “Dobře… děkuji.”

Sleduji, jak zmizí do davu, v žaludku mi to vře.

Bree mě chytne za ruku a táhne mě k ohni. Charlie následuje a všichni tři se posadíme vedle Bena. I přes nebezpečí, ve kterém jsme právě byli, jsme stále šťastní, že jsme v tvrzi Noix. Že jsme v teple, oblečení a je o nás pečováno. Že jsme skoro spojenci. Ale Zeke mi do hlavy nasadil brouka. Je to dostatečné, že jsme jenom my v teple, oblečení a je o nás pečováno? Je to v pořádku, mít ustláno na vavřínech, když jiní, nám podobní, umírají v divočině v rukou otrokářů, bio obětí a šílenců?

Ryan se vrátí s dalším mátovým čajem a kuřecí polévkou pro všechny.

“Chceš se k nám přidat?” zeptám se ho.

Chci s ním promluvit o Vůdcově izolacionistickém postavení, o jeho tvrdé politice k nevpouštění přeživších. Ale Ryan vrhne pohled na Bena a já se podívám a vidím, že nás Ben sleduje, jeho výraz je směsicí zlosti a smutku.

“Dnes večer ne,” řekne Ryan. “Měli byste asi strávit nějaký čas spolu.”

Takže to Ryanovi začíná docházet, začíná chápat, že mezi mnou a Benem něco je, nebo aspoň že Ben ke mně něco cítí. Není připraven šlapat Benovi na nohy, když je v tak citlivém stavu a já jsem za jeho ohleduplnost vděčná. Zdá se, že je Ryan něčím víc, než se na první pohled zdá.

Pokývám a sleduji, jak si sedne na lavičku naproti Molly, její rusé vlasy ladí s barvou plamenů.

Polévka je naprosto delikatesní. Horko z misky a od ohně, spolu s čerstvým, zdravým jídlem, mě oživí. Cítím se jako bych vstala z mrtvých, ne pouze fyzicky, ale také psychicky. Celá léta jsem byla nastavená na bojovné myšlení. Léta jsem se cítila naprosto sama. Ale nyní mám kolem sebe lidi, lidi, kteří budou bojovat po mém boku. A je to ten nejlepší pocit na světě.

Pohlédnu na Bree a Charlieho, kteří se šťastně smějí, tak bezstarostně jako Trixie, když jsem ji předtím potkala. Konečně mohou být dětmi. Ale Ben je úplně něco jiného. Zdá se, že je ještě více uzavřený.

“Bene,” řeknu opatrně. “Je všechno v pořádku?”

Pomalu a trochu otřeseně se na mě podívá. “Být se všemi těmi lidmi,” řekne. “Je toho trochu moc.”

Já vím, že to není všechno, ale nechci ho tlačit, aby mluvil, když sám nechce.

Všichni dojí svou polévku.

“Myslím děcka, že byste se teď měli vrátit domů,” řeknu Bree a Charliemu. Oba vypadají vyčerpaně, jako by se snažili zůstat vzhůru a být součástí slavností.

Bree našpulí pusu. “Můžeme zůstat vzhůru trochu déle?”

Zakroutím hlavou. ”Byl to dlouhý den. Ben tě vezme domů.”

Ben se na mě podívá a zamračí se, jako by si myslel, že se ho snažím zbavit, ale já chci, aby se dobře vyspal a zotavil. Ale nehádá se; jen se postaví jako hypnotizovaný a vede Charlieho a Bree zpět domů.

Dívám se za nimi. Ale hned jak jsem sama, cítím se náhle jako bych sem nepatřila, obklopená ostatními strážnými, všichni se smějí a uvolněně vtipkují. Já se usmívám zřídka. Minulost mě neustále straží v myšlenkách jako bouřková mračna, občas se rozjasní, aby vpustili paprsek slunečního svitu. Žádný z těchto lidí nemá uvnitř stejnou temnotu. Měla bych teď pociťovat mír a být šťastná, ale nemohu. Nemohu přihlížet šíleným útokům jako by byly výjimečně a měly být zapomenuty, protože pro mě to byla zase jen poslední bitva v dlouhém, nikdy nekončícím boji proti světu, ve kterém žijeme. A zatímco jsme tento boj vyhráli, někdo na světě jiná skupina dětí prohraje.

Ryan si musel všimnou změny v mé náladě, protože ke mě přijde a natáhne ke mně ruku.

“Pojď,” řekne.

“Kam jdeme?” odpovím a dívám se na jeho napřaženou ruku.

“Na procházku.” Láká mě a pobízí. “No tak,” naléhá.

Nezdá se mi, že bych měla příliš na výběr, takže jeho ruku přijmu a nechám ho, aby mě postavil na nohy.

Kráčíme. Je černočerná tma a hvězdy nad námi září, zatímco se procházíme směrem od světla z ohniště a do areálu.

“Brooke, já vím, že si myslíš, že způsob, jakým tvrz funguje, není férový,” začne.

“Proč to říkáš?” odpovím. “Chápu, proč to tak musí fungovat. Jen si nemyslím, že mi to stačí.”

“Co tím myslíš?” zeptá se.

Odmlčím se, snažím se shromáždit své myšlenky tak, abych je mohla vysvětlit. “Mám na mysli, že musím dělat víc,” začnu opatrně. “Nemohu sama se sebou žít, když vím, že jsou jiní venku a umírají tam. Musím něco udělat. Nemohu být součástí místa, které nedělá víc proto, aby lidem pomohlo. To by ze mě udělalo hypokrita.”

“Znamená to, že chceš odejít?” zeptá se a zamračí.

Odvrátím svou tvář, nejsem si jistá, co skutečně chci. Je pravda, že jsem si začala klást otázky, zda jsem udělala dobré rozhodnutí, že jsem sem přišla. Mohu skutečně nic nedělat poté, co jsem viděla a žít svůj život v míru, když vím, že je tam venku tisíc dalších Rose, které potřebují zachránit, stovka dalších Flo, uvězněných v arénách, tucet dalších Loganů, kteří byli přinuceni hlídat město, které nenávidí? Ale zároveň, jak bych mohla přinutit své přátele a svou sestru zpět ven do toho světa? Nemohla bych. Pokud bych odešla, musela bych odejít sama. A to by znamenalo nechat je zde.

Ryan se jemně dotkne mé ruky. Horko vyzařuje z místa, kde se mě dotkly jeho prsty. “Já nechci, abys odešla, Brooke,” řekne. “Zůstaneš? Kvůli mě?”

Uhnu paží, trochu překvapená tím kontaktem, intenzitou toho, o co mě žádá.

“To nemohu slíbit,” řeknu, nedívám se mu do očí. Ale vím, že to nestačí, že mu dlužím lepší vysvětlení. Zhluboka se nadechnu a potom se otočím a podívám se na něj. “Bree a já jsme v horách léta přežily. Stejně tak Ben a jeho bratr. Venku jsou tisíce dalších dětí, kteří nemají nikoho, kdo by jim pomohl. Je tam tolik dalších přeživších.”

“A ty si myslíš, že je naší zodpovědností být venku a hledat je?” zpochybňuje mě.

“Ty ne?” řeknu a můj tón se stává rozčilenějším. “Cožpak si nemyslíš, že bychom měli pomoci nevinným přeživším války?”

Povzdychnu si, frustrovaná faktem, že Ryan a zbytek lidí v tvrzi Noix nemají vůbec ponětí o tom, jaký je nyní skutečný svět. Není to jejich chyba, že jsou před tím úplně chráněni, ale já si nemohu pomoci a cítím tu nespravedlnost. Jeden šílený útok jimi může otřást až na kost a pro mě to je jen každodenní událost.

Ryan se na mě neochvějně podívá. “Chápu, proč jsi rozčilená. A věř mi, nejsi jediná, kdo takto přemýšlí. Je to zde kontroverzní téma. Ale Vůdce je izolacionista. Věří v to. Dosud nás to udrželo naživu, tak proč by to měl změnit?”

Povzdychne se, když vidí, že se stále mračím.

“Děláme, co můžeme, Brooke. Našli jsme vás, nebo ne? Přijali jsme vás tady.”

“To nestačí,” namítám. “Čtyři děti a jeden pes, kdy jich tam jsou další tisíce. Dívky jsou unášeny pro obchod se sexem. Děti bojují na smrt pro zábavu druhých. Vy jste armáda trénovaných bojovníků. Vy byste s tím mohli něco udělat.”

Jeho ústa se v hrůze zkroutí do strany. Vidím, že ho má slova zasáhla. Ale zároveň vím, že nezmění svůj názor. A proč by měl? Tvrz Noix je ráj pro všechny, kteří v ní žijí. Nikdo nechce dloubat do vosího hnízda nebo riskovat, že to vše ztratí. Bojovat proti bandě šílenců je jedna věc – dobrovolně je vyhledávat je něco úplně jiného.

Ryan ztiší hlas a obezřetně se rozhlédne, jako by přemítal, zda mi má něco říci.

“Jsou zde lidé, kteří chtějí pomoci ostatním mimo tvrz Noix,” řekne. “Je zde dokonce skupina, která se schází a diskutuje o tom.”

“Opravdu?” řeknu a ráda to slyším.

Pokývá.

“Zeke a Molly jsou mezi nimi. Ale nesmíš to nikomu říct. Jediný způsob, jak může Vůdce udržet mír, je udržovat vše, jak je nyní.”

Rozumím potřebu udržovat to v tajnosti, ale mám zájem zjistit více.

“Jaký je jejich plán?” zeptám se. “Co doporučují, aby se udělalo? Přivést přeživší zpět do tvrze Noix?”

Ryan pokrčí rameny.

“Nevím. Nebouří se nebo něco takového. Jen se snaží posílit své řady, aby přiměli Vůdce, že to je to, co lidé chtějí. Pokud jich bude dost, možná je poslechne.”

“Ty si myslíš, že to bude fungovat?” dodám. “Je to typ člověka, který může být přesvědčen?”

Pokrčí rameny.

“Zatím to nezafungovalo,” odpoví Ryan.

Myslím na své setkání s Vůdcem dnes ráno. Ohledně našeho vstupu do tvrze Noix byl tvrdý, ale podařilo se mi ho přesvědčit, aby změnil názor. O Penelope také. Určitě se nechá přesvědčit.

“Ráda bych se s nimi setkala,” řeknu, “s těmi, kteří chtějí hledat přeživší.”

Ryan pokývá. “Vezmi tě na jejich setkání,” řekne. “Jestli to je způsob, jak tě přimět, abys zůstala.” Náhle strčí ruce do kapes a vypadá nesměle.

“Díky,” odpovím, vděčná za temnotu, která ukrývá, že jsem zrudla.

“Brooke,” řekne spěšně, “Vím, že je brzo, ale…chtěl jsem se zeptat, zda bys se mnou nechtěla někdy jít na rande? No, vím, že ‘rande’ pro to není už ten správný výraz, ale co mám na mysli, no...víš, co tím myslím.”

Jeho hlas poklesne, zatímco mluví a jeho pohled padne na mé rty. Uvědomím si, že myslí na to, že mě políbí.

Chci odpovědět ano na rande, chci svolit k polibku, ale něco uvnitř mě drží zpět. Je to stín Logana v mé mysli. Je to echo Benova polibku na mých rtech. A je to hrůza všeho, čím jsem si prošla.

Ryan si musel všimnout mého zaváhání, protože se začne zvláštně škrábat na krku. “Promiň, je to z mé strany špatně načasované, viď. Všichni jsme dnes téměř zemřeli a já tě tady zvu na rande.”

“Ráda bych,” přeruším ho rychlým zašeptáním. “Ale nemohu. Ne teď. Ještě ne.”

“Kvůli tomu, čím sis prošla v arénách?” zeptá se.

Uhnu pohledem, náhle se cítím nepříjemně a zostuzená.

“Nejdřív musím přijít na to, jak žít v tomto novém světě,” řeknu. “Strávila jsem tolik času bojováním, že ani nevím, kdo jsem. Chápeš?”

Vypadá trochu ublíženě, ale pokývá.

A pak cítím, jak mi něco studeného přistane na nose. Ale to jako déšť, ale jemnější. Podívám se nahoru a vidím, že začíná sněžit.

“V Quebecu začíná zima brzy,” vysvětlí Ryan.

Upírám pohled vzhůru, sleduji, jak padají vločky. Cítím se šťastná a spokojená, vděčná za to, že jsem naživu a dobře živená. Ale také cítím, že zůstat v tvrzi Noix navždy prostě nebude možné.

Koutkem oka vidím, jak mě Ryan sleduje, prohlíží si mě, snaží se mě přečíst.

“Zůstaneš alespoň přes zimu?” řekne Ryan. “Po všem, čím sis prošla si to zasloužíš, ne? není sobecké chtít se zotavit a odpočinout si. A na jaře můžeš pomoci mnohem víc lidem. Nevíš, jaká je tu zima.”

Neodpovím, ale dívám se nahoru na padající sníh, odrážející blyštící se světla hvězd. Nechci Ryanovi slíbit nic, co nebudu moci splnit.

“Když nezůstaneš kvůli mě,” dodá tiše, “zůstaň kvůli Benovi.”

Hlava se mi konečně pohne a podívám se na Ryana. “Co tím myslíš?” vyzývám ho.

“Už jsem takové lidi předtím viděl,” řekne Ryan. “Mám strach, že má PTSD.”

Pokývám. Myslela jsem si totéž.

“Víš, že tu všichni musí pracovat?” dodá. “Vůdce není příliš vlídný, když se jedná o tyto věci.”

“Co máš na mysli?” zašeptám.

“Vůdce by si tu nenechal nepoužitelného vojáka. Nemá ani zdroje, ani motivaci, aby zotavoval zničené lidi.”

Vše ve mně ztuhne při myšlence, že by byl Ben vyražen z tvrze Noix a ponechán, aby se postaral sám o sebe v tom nejcitlivějším okamžiku. Jestli jsem měla nějaké pochyby o tom, že zde zanechám své přátele a sestru, nyní se zdesetinásobily. Jestli Vůdce zjistí, že má Ben PTSD, bude určitě vykopnut.

Což alespoň pro teď znamená, že nemám na výběr a musím zůstat a starat se o něj.

Zůstanu, uvědomím si.

Alespoň pro teď zůstanu.