Читать книгу Sen Smrtelníků - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

Gwendolyn otevřela oči, když jí kdosi jemně poklepal na tvář. Dezorientovaně se rozhlédla. Zjistila, že leží na boku na nějaké dřevěné plošině a měla pocit, že se s ní celý svět točí. Vedle sebe uslyšela zakňourání a hned nato se jí o tvář otřelo něco vlhkého. To se k ní tulil Krohn a olizoval její tvář. Měla obrovskou radost, že jej vidí živého. Vypadal hubený a slabý, ale přesto našel dost sil se s ní pomazlit. Zdálo se, že je to to jediné, na čem mu záleželo. I on tedy tu katastrofu přežil.

Olízla si rty a zjistila, že už zdaleka nejsou tak rozpraskané jako předtím. Vlastně byl zázrak už jenom to, že dokázala natolik vypláznout jazyk, protože předtím byl celý oteklý. S ulehčeným výdechem zavřela oči, ale takřka vzápětí pocítila na rtech chladivou vodu. Znovu otevřela oči a zjistila, že se nad ní sklání jedna z těch pouštních bytostí a lije jí do pusy vodu z měchu. Nenasytně pila, dokud se bytost zdroj té slasti zase nerozhodla schovat.

Než tak udělala, Gwen ji stačila chytit za zápěstí a pohybem ruky naznačit, aby se vody dostalo i Krohnovi. Nomád zpočátku vypadal nechápavě, ale potom si uvědomil, co se po něm chce, přiblížil vak k leopardově tlamě a dal mu napít. Gwen s radostí sledovala, jak Krohn hltavě pije a vrní u toho blahem.

Najednou se dřevěná deska, na které ležela, znovu zatřásla a pohnula. Její svět se opět přetočil a ona spatřila blankytně modré nebe, po kterém se proháněly beránky. Deska se v pravidelných intervalech znovu a znovu jemně otřásala a Gwen měla pokaždé pocit, že je vytahována výše. Nevěděla, co se to s ní děje, ani kde to vlastně je. Neměla ani zdaleka dostatek sil, aby se posadila, ale už dokázala pohybovat krkem a dokonce i mírně zvednout hlavu. Zjistila, že jsou v rozích její dřevěné desky upevněna čtyři lana a ona je díky nim vytahována vzhůru. Někde nahoře byl silně vrzající mechanismus s kladkou, za který byla lana ukotvena. S každým zaskřípěním a zhoupnutím byla zase o něco výše. Dále spatřila, že se její cesta vzhůru ubírá podél onoho vysokého útesu, který na vrcholu přecházel v zeď, kterou spatřila předtím, než omdlela vyčerpáním. Byla to ta, na níž viděla ty zářivé rytíře.

Odvážila se nahlédnout přes okraj desky směrem dolů a okamžitě se jí z toho pohledu zatočila hlava. Už teď pod ní byla ohromná propast a to stále ještě stoupala.

Podívala se znovu nad sebe a viděla, že se zatím nachází asi jenom v polovině. Ochozy se rýsovaly proti nebi stále velmi vysoko nad ní. Neviděla na ně dost dobře protože ji neustále oslňovalo slunce, ale přesto měla pocit, že i tentokrát na jejich vrcholu spatřila bojovníky.

Vtom si něco uvědomila a rychle se podívala znovu pod sebe. S úlevou potom shledala, že její blízcí jsou dole po hradbou též. Viděla Kendricka, Sandaru, Steffena, Arliss, Aberthola, Illepriu, děvčátko, o které se starala, a které se jmenovalo Krea; dále Staru, Branta, Atmeho a několik dalších Stříbrných. Všichni leželi po jednom nebo po vícero na podobných dřevěných plošinách a byli ošetřováni nomádskými bytostmi. Gwen těm podivným pouštním stvořením byla ohromně vděčná. Bez nich by zcela jistě v poušti zahynuli.

Znovu zavřela oči a uvolněně si položila hlavu na desku. Krohn byl stočený do klubka vedle ní. Po té chvilce rozhlížení měla pocit, jako kdyby její hlava vážila tunu. Kolem panovalo příjemné ticho, narušované jenom šuměním větru a vrzáním kladek někde nahoře. Cestovala už příliš dlouho a příliš daleko. Teď ji napadlo, kdy to všechno skončí a jestli vůbec někdy. Již brzy budou všichni vytaženi nahoru. Modlila se, aby ti rytíři byli stejně vstřícní, jako jejich zahalení zachránci.

Zdálo se jí, že slunce jsou s každým poskočením směrem vzhůru silnejší a silnější. Momentálně kolem sebe samozřejmě neměla žádný stín. Vedro bylo takové, jako kdyby ji vytahovali až na slunce samotné.

Po několika dalších poskočeních znovu otevřela oči. Ani si neuvědomila, že musela na krátkou chvíli usnout. Cítila se o trochu silnější. Právě byla něčíma rukama zdvihnuta a položena znovu na jakýsi kus plátna, na kterém byla potom přenesena pryč z desky na ochozy. Po chviličce byla jemně položena na kamenný povrch. Rozhlédla se, ale kvůli oslňujícímu slunci toho stejně mnoho nespatřila. Byla příliš vyčerpaná, než aby zvládla znovu zvednout hlavu. Vlastně si nebyla ani zcela jistá, zda je právě vzhůru nebo sní.

Tu si povšimla postav několika rytířů, kteří se blížili směrem k ní. Byli oděni v nádherné plátové zbroji. Obestoupili ji a začali si ji zvědavě prohlížet. Gwen nemohla pochopit, kde se v té rozpálené poušti vzali v oceli odění rytíři a proč tu drželi tak obrovskou zeď. Jak tu dokázali přežít? Co bylo za tou zdí? Jak se vůbec dostali k tak skvělé zbroji a nemůže to po tom všem, čím si prošla, být prostě jenom šálení pomatené, k smrti unavené mysli?

Ani v Prstenu s jeho impozantní rytířskou tradicí by se nenašlo mnoho kusů brnění, které by mohlo soupeřit s tím, co na sobě měli tito vojáci. Byla to ta nejbohatší brnění jaká kdy viděla. Vykovaná ze stříbra, platiny a ještě nějakého dalšího kovu, který od pohledu nedokázala poznat. Jejich meče byly podobně působivé jako zbroj. Ti muži byli očividně vysoce postavenými rytíři. Připomnělo jí to jeden den kdy byla ještě docela malá a společně s otcem se šla podívat na cvičení Stříbrných. Tehdy je také viděla oděné v postříbřené oceli, zářící a majestátní. I tehdy se divila, jak něco tak krásného může existovat a říkala si, jestli se jí to jenom nezdá. Otázka zněla stejně i teď. Kdoví, jestli už třeba není po smrti a toto není jenom její forma nebe.

Potom však jeden z nich postoupil blíže k ní, sejmul si z hlavy helmici a zadíval se na ni modrýma očima plnýma účasti. Bylo mu přibližně třicet let a byl pohledný. Jeho hlava byla hladce vyholena a tváře mu zakrýval plavý plnovous. Podle držení těla i způsobu, jakým mu ostatní ustupovali z cesty, byl jistě velitelem těch mužů.

Podíval se na nomádské postavy, které se sem již s dalšími plošinkami, přivážející zbytek Gweniny výpravy, dostaly též.

„Jsou naživu?” zeptal se.

Jeden z nomádů namísto slovní odpovědi natáhl ruku a holí jemně šťouchl do Gwen. To ji přimělo se pohnout. Z celého srdce si přála posadit se, dát se s nimi do hovoru a zjistit, co jsou zač, ale byla příliš unavená a její krk byl už zase tak vyschlý, že by ze sebe nedostala ani slovo.

„Neuvěřitelné,” řekl rytíř a promnul si rukou plnovous. Další a další bojovníci se objevovali všude kolem. Gwen i ostatní byli očividně velice zajímaví.

„To ani není možné,” řekl jeden z nich. „Jak by mohli přežít ve Velké pustině?“

„Nemohli,” řekl jiný. „Musí to být zběhové. Nějakým způsobem se museli dostat přes Útes a do pouště. Příliš pozdě si potom uvědomili, že tam na ně čeká jenom smrt.“

Gwendolyn chtěla odpovědět. Chtěla jim říci o všem co se stalo, ale neměla dost sil na to, aby její hlasivky a ústa mohly formulovat slova.

Po chvíli ticha se slova znovu ujal velitel.

„Ne,” řekl přesvědčeně a kývnul hlavou směrem ke Kendrickovi a Stříbrným. „Podívejte se na erby na jejich oblečení a zbroji. Nejsou ani naše, ani imperiální.“

Nikdo z rytířů k tomu neměl co namítnout.

„Odkud pak tedy můžou být?” zeptal se jeden z nich udiveně.

„A jak mohli vědět, že nás tu najdou?” pronesl jiný.

Velitel se obrátil znovu na nomády.

„Kde jste je našli?”

Nomádi něco zaskřehotali v odpověď a Gwen spatřila, jak velitel rytířů vykulil oči.

„Vně písečné zdi?” podivil se. „To myslíte vážně?“

Nomádi jako o překot kývali hlavami schovanými v kapucích.

Velitel se obrátil k rytířům.

„Nemyslím si, že věděli, že tady jsme. Měli jednoduše štěstí, že je našli tihleti a, v domnění, že jde o někoho z našich a oni dostanou zaplaceno, je sem přivlekli.“

Rytíři si vyměnili pohledy. Očividně se s podobnou situací setkali poprvé.

„Přijmout je nemůžeme,” řekl další z mužů. „Dobře znáš pravidla. Vezmeme někoho dovnitř a zanecháme po sobě stopu. Žádné stopy. Pravidlo číslo jedna. Musíme je poslat zpátky do pouště.“

Následovalo dlouhé ticho, rušené jenom hučením větru. Gwen dobře viděla, že všichni přemýšlejí jak se zachovat. Ta pauza se zdála trvat donekonečna.

Chtěla se posadit a začít protestovat. Povědět jim o tom všem co je potkalo a čím si prošli. Poté by je jistě už nechtěli poslat pryč.

„Udělat to znamená poslat je na jistou smrt,” řekl velitel. „Dávná pravidla cti ale také hovoří o pomoci slabším a potřebným.“

„Jenže pokud je přijmeme,” oponoval mu jiný rytíř, „tak to může znamenat smrt nás všech. Impérium může sledovat jejich stopy. Můžou tak zjistit kde jsme. Jejich přijetím ohrožujeme všechny za Útesem. Není lepší nechat pár cizinců zemřít, než ohrozit vlastní rodiny a úplně všechno?“

Gwen dobře viděla, že si velitel není vůbec jistý, jak situaci vyřešit. Stál před těžkým rozhodnutím. To ona koneckonců velmi dobře znala. Nemohla mu však nijak pomoci. Byla příliš slabá, aby mohla udělat cokoliv více, než odevzdat se do rukou jejich milosti.

„Asi máš pravdu,” řekl velitel po dlouhé chvíli smutně, „ale já se stejně neotočím zády k nevinným. Jdou s námi.“

Podíval se na své muže.

„Vezměte je na druhou stranu,” poručil autoritativně. „Vezmeme je před krále, ať sám rozhodne o jejich osudu.“

Muži jej okamžitě poslechli, dali se do akce a začali připravovat kladky a lana na druhé straně ochozu. Jenom jeden jediný zůstal stát na svém místě a nejistě se díval na velitele.

„Porušuješ králova nařízení,” řekl. „Žádní cizinci nesmějí být vpuštěni za Útes. Nikdy.“

Velitel se na něj přísně zadíval.

„Žádní cizinci k našim branám ještě nikdy nedorazili,” odpověděl.

„Král tě může uvěznit za zradu,” pokračoval rytíř.

Velitel se nenechal vyvést z rovnováhy.

„Na takovou možnost jsem připravený.“

„Kvůli těmhle? Nějakým bezcenným pouštním tulákům?” vydechl rytíř překvapeně. „Kdoví, co jsou vůbec zač.“

„Každý život je drahý,” oponoval velitel, „a moje čest je pro mě důležitější než tisíc let v žaláři.“

Potom pokýval na muže, kteří již vše připravili a nyní čekali, jak se situace nakonec vyvine. Na jeho pokyn potom jeden z nich vzal Gwen do náručí. Zbroj na jeho pažích ji tlačila do zad. Muž ji držel, jako by vážila jenom o málo více než pírko. Ostatní se s většími obtížemi a mnohdy i ve dvou či ve třech jali odnášet ostatní. Gwen viděla, že je nesou na širokou plošinu, vypínající se nad ohromným útesem. Cítila se v rukou toho rytíře tak bezpečně. Takhle dobře jí nebylo už hodně dlouho. Moc ráda by byla alespoň jednoduše poděkovala, ale nedokázala ani otevřít ústa.

Když došli na druhý okraj ochozu, rytíři se je jali umístit na další, tentokrát výrazně větší plošinu, aby je spustili na druhou stranu opevněného útesu. Gwen se rozhlédla ve snaze zjistit, co je čeká teď. Naskytl se jí pohled, na který už potom nikdy nezapomněla a který jí doslova sebral dech. Útes se zdvihal z rovné pouště jako hřeben a po obou stranách v dlouhých obloucích ubíhal do dáli. Byla si jistá, že útes tvoří ve skutečnosti kruh, i když se jeho vzdálený konec ztrácel v nedohlednu. Útes tak byl obrovskou přírodní pevností. Podívala dolů a spatřila veliké jezero, v jehož hladině se ve fialovém a zeleném odstínu třpytila obě slunce. Sytost modři jezerních vod jí vzala dech podruhé.

Za ním se rozkládala ohromná pevnina a ztrácela se v dálce. Gwen šokovaně zjišťovala, že ten kraj je sytě zelený. Podobně jako bývaly ty nejúrodnější provincie jejího Prstenu. V dálce dokonce viděla tmavší skvrny ovocných sadů a porůznu rozesetých usedlostí. Ten kraj vypadal přímo pohádkově.

„Ať jsi, kdo jsi,” řekl rytíř, jenž ji nesl, „vítej v kraji za Útesem.“