Читать книгу Sen Smrtelníků - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 17

Godfrey ležel schoulený do klubka a spal. Teď byl však probuzen jakýmsi táhlým skučením. Pomaloučku se vzbudil, ale ani poté si nebyl zcela jistý, zda ještě pořád nespí a není chycen v té hrozné noční můře, co se mu zdála. Zamžoural do velice spoře osvětlené místnosti a snažil se to ze sebe setřást. Zdálo se mu, že byl jako loutka na provázcích pověšen nad městskou branou Volusie. Finiáni drželi konce jeho provazů a neustále jej nutili rozpažovat ruce i nohy a zase je tlačit k sobě. Přímo před branou se přitom odehrávalo hrůzné divadlo, ve kterém byli tisíce jeho lidí pobíjeny jako zvířata. Prostranství se během chvíle proměnilo v ohromnou kaluž krve. Pokaždé když si myslel, že už je konec, Finiáni znovu zatahali za provazy a všechno to začalo nanovo....

Skučení ozývající se vedle něj jej nakonec vysvobodilo. Otočil hlavou, aby zjistil co je jeho zdrojem a spatřil vedle sebe Akortha s Fultonem. Oba leželi kousek od něj a tiše sténali. Jejich ruce i tváře byly poseté modřinami. Nedaleko leželi Merek s Ariem a nehýbali se. Godfrey si uvědomil, že jsou zpátky ve vězeňské cele. Všichni byli notně zbití, ale alespoň nikdo nechyběl a podle toho, co viděl, byli i naživu.

Godfreymu se zároveň ulevilo a zároveň mu bylo nanic. Byl rád, že po tom přepadení, jehož byl svědkem, je stále ještě naživu. Divil se, že i on nebyl Finiány zabit. Zároveň mu to bylo neskutečně líto, protože to, že Darius a ostatní do té pasti padli, byla jen a pouze jeho vina. Počínal si ve vyjednávání příliš naivně. Teď si ťukal na čelo a sám sebe se ptal, jak mohl být tak hloupý, aby uvěřil Finiánům?

Zavřel oči a zakroutil hlavou. Co by tak dal za to, kdyby to stačilo, aby ta hrozná vzpomínka zmizela. Kéž by to byl jenom mohl vzít zpátky. Namísto toho zavedl ostatní jak ovce na porážku, do léčky. Znovu a znovu slyšel jejich křik. Snažili se bojovat nebo alespoň utéct, schovat se, zachránit se. Ať Godfrey dělal co dělal, nemohl uniknout, stejně jako oni tam u brány.

Zacpal si uši dlaněmi v zoufalé snaze zastínit křik uvnitř jeho mysli i úpění Akortha s Fultonem. Oba dva měli nepochybně z té nakládačky i spaní na holém hrubém kameni velké bolesti.

Godfrey se posadil s pocitem, že jeho údy váží mnoho set kilogramů. Rozhlédl se po jejich malé cele. Nebyli tam sami. Sdíleli ji ještě s několika dalšími, které neznal. Tu jej napadlo, že podle vzhledu cely lze usuzovat, že tu stejně nezůstanou naživu dlouho. Vypadala jinak než ta předchozí. Přesně tak, jak vypadaly cely pro odsouzence k smrti.

Někde v dálce se rozlehl řev vězně vlečeného dozorci kamsi pryč. Tím se jeho domněnka jenom potvrdila. Tohle byla jistě poslední stanice před popravou. Během krátkého pobytu ve Volusii se už o zdejším způsobu poprav leccos doslechl. Koneckonců, mluvilo o tom celé město. Godfrey věděl, že nejspíše již dalšího dne budou vyvlečeni dozorci z cely a vhozeni do arény, kde poslouží jako zábava pro občany města. Budou předhozeni rozzuřeným Razifům jako předehra než začnou opravdové gladiátorské hry. Právě proto je drželi naživu až doteď. Teď už mu to konečně začalo dávat smysl.

S námahou se postavil na všechny čtyři a začal rukama pošťuchovat své druhy ve snaze je vzbudit. Točila se mu hlava, každičký sval jeho těla řval bolestí a jeho povrch teď tvořily především modřiny a čerstvé strupy. Poslední, co si pamatoval bylo, jak jej ten voják srazil k zemi. Potom jej museli, již v bezvědomí, pořádně ztlouct. Ti zbabělí Finiáni očividně ani neměli dostatek snahy ho zabít sami a hned.

Chytil se za čelo. Bylo neuvěřitelné, že člověka mohla tak strašně bolet hlava, i když předtím vůbec nepil. Nejistě se postavil na nohy a s třesoucími se koleny znovu obhlédl celu. Za zamřížovaným vstupem stál zády k nim jediný strážný a okázale si jich nevšímal. Tato cela měla však dobré zámky a tlusté ocelové mříže. Bylo jasné, že tentokrát nebude vůbec snadné odsud uniknout. Tentokrát tu opravdu zůstanou až do konce.

Vedle něj se Akorth, Fulton, Ario, a Merek také pomaloučku postavili a začali se rozhlížet. Dobře viděl jak jsou zmatení, dezorientovaní a po chvilce i zhnusení a vyděšení, když si rozvzpomněli na to, co se stalo.

„Umřeli všichni?” zeptal se Ario a podíval se přitom na Godfreyho.

Ten jenom zachmuřeně přikývnul, čímž si způsobil další vlnu bolesti.

„Je to naše chyba,” konstatoval Merek. „Zklamali jsme.“

„Ano, to je,” řekl Godfrey smutně.

„Říkal jsem ti ať Finiánům nevěříš,” rýpnul si Akorth.

„Otázka nezní čí je to vina,” řekl Ario, „ale co teď budeme dělat. Necháme je všechny zemřít zbytečně, anebo se za ně pořádně pomstíme?“

Godfrey viděl, že to ten chlapec myslí zcela vážně a musel uznat, že na něj tím udělal dojem. Byl nebojácný dokonce i v cele smrti.

„Pomsta?” zeptal se Akorth. „Přeskočilo ti? Jsme zamčený deset metrů pod zemí, uvězněný železnýma mřížema tlustýma jako moje ruka, který hlídaj ještě mnohem železnější stráže. Všichni naši lidi jsou mrtví. Jsme uprostřed nepřátelského města, plného nepřátelských vojáků a všechno naše zlato je pryč. Naše plány totálně selhaly. Jak bychom se v takové situaci mohli někomu mstít?“

„Vždycky to nějak jde,” odpověděl Ario odhodlaně a otočil se k Merekovi.

Pohledy ostatních ten Ariův následovaly. Merek nakrčil obočí.

„Já nejsem na pomsty zrovna expert,” řekl. „Zabíjím lidi hned, jak mě začnou otravovat. Nečekám až mi dají důvod se mstít.“

„No, teď už ho ale máš. A navíc jsi dobrej zloděj,” řekl Ario. „V celách ses podle svých vlastních slov už něco naseděl. Seš si jistej, že nás odsud nedokážeš dostat?“

Merek se otočil a začal zkoumat pohledem celu, mříže, okno, klíče i strážného. Všechno si pozorně prohlédl, promyslel a pak se na ně znovu zachmuřeně podíval.

„Tohle není zrovna obyčejná cela,” řekl. „Myslím, že je finiánská. Všechno to kování stálo majlant. Nevidím žádné slabiny. Rád bych vám řekl něco jiného, ale odsud vede cesta ven jenom když nám sami otevřou.“

Godfrey se vydal přímo k mříži. Nevědel proč. Jednoduše musel něco udělat, aby přehlušil všechen ten zmatek ve své mysli. Natlačil hlavu proti dvěma chladným železným prutům a labužnicky zavřel oči.

„Přiveďte ho sem,” zahřměl na konci chodby hlas.

Godfrey znovu otevřel oči a nacpal hlavu mezi mříže, aby viděl do chodby. Spatřil několik vojáků, kteří vlekli jakéhosi chudáka. Měl na sobě jenom rudý hadr, táhnoucí se přes jedno rameno a hruď k boku. Ani se strážným nepokoušel vzdorovat. Když jej potom přivlekli blíže, Godfrey si uvědomil, že ten člověk ani není při vědomí. Vypadal velmi slabě a nemocně.

„Další z těch morem zasažených zbědovanců?” rozkřikl se muž naštvaně. „Co tu s ním podle vás asi tak mám dělat?“

„Tvůj problém!” odpověděli mu druzí dva nevrle a podávali mu muže, aby si jej převzal.

Strážný polekaně ustoupil.

“Já se ho nedotknu!“ řekl rychle. „Strčte ho tady do díry k ostatním obětem moru.“

„Ale tenhle ještě dejchá,” odpověděli takřka současně.

Strážný se zamračil.

„Myslíte si, že mě to zajímá?“

Muži si vyměnili pohledy a potom udělali, co jim strážný pověděl. Odvlekli chudáka na druhou stranu chodby a tam ho jako pytel kamení vhodili do velké jámy. Byla plná těl oděných do stejného rudého hadru.

„A co když se pokusí utéct?” zeptal se jeden z mužů ještě než se dali na odchod.

Strážný se krutě usmál.

„Víš ty vůbec co s lidmi mor dělá?” zeptal se. „Do rána natáhne brka.“

Vojáci se otočili a odcházeli pryč, zatímco Godfrey se díval směrem k jámě, ve které před chvílí zmizel ten nešťastník a teď tam někde ležel slabý, umírající, avšak naprosto nehlídaný. Godfrey dostal nápad. Tak šílený, že by klidně mohl fungovat.

Otočil se k Akorthovi s Fultonem.

„Vraž mi jednu,” vyzval oba zároveň.

Oba se na sebe zmateně podívali.

„Řekl jsem, dej mi pěstí!” zopakoval Godfrey razantněji.

Jako jeden svorně zakroutili hlavami.

„Zcvoknul ses?” zeptal se Akorth zcela vážně.

„Já tě mlátit nebudu,” prohlásil Fulton, „i když by sis nakládačku teda sakra zasloužil.“

„Říkám, že mě jeden z vás praští!” nedal se Godfrey odbýt. „Tvrdě. Do tváře. Zlomte mi nos! HNED!“

Ale oni se od něj odvrátili.

„Tobě vážně hráblo.”

Godfrey se s nadějí otočil k Ariovi s Merekem, ale ti se také klidili z cesty.

„Ať už to je cokoliv,” řekl Merek, „já se na tom podílet nehodlám.“

Tu se najednou zvedl jeden z jejich spoluvězňů a došel ke Godfreymu.

„Nemohl jsem si pomoct a neposlouchat,” zašklebil se úsměvem plným chybějících zubů, následovaným zkaženým dechem. „Já ti jednu lísknu milerád, jestli už pak budeš držet klapačku! Nemusíš mě žádat zrovna dvakrát.“

Vtom jeho pěst vyletěla vzhůru a bezchybně přistála na Godfreyho nose. Pocítil jak mu v hlavě cosi explodovalo. Vykřikl a chytil se za nos. Okamžitě měl plné ruce krve. Do očí se mu vedraly slzy.

„Deď bodřebuju den hadr,” řekl Godfrey s námahou. „Dosdadeš da děj?“

Merek se zmateným výrazem sledoval směr, kterým se Godfrey zadíval. Dostal se tak k jámě s nemocnými.

„Proč?” zeptal se.

„Brosdě do udělej,” řekl Godfrey.

Merek se zamračil.

„Pokud bych měl něco dostatečně dlouhého a tenkého,” řekl zamyšleně, „tak bych tam možná dosáhnul.“

Potom sáhl k tvrzenému límci své kazajky a po chvíli se mu podařilo z něj vytáhnout dlouhý kus drátu. Když jej narovnal, byl dost dlouhý na to, aby posloužil požadovanému účelu.

Došel k mřížím a prostrčil mezi nimi ruku tak, aby dosáhl co nejdále. Celá akce byla provedena neslyšně, aby nevzbudil pozornost strážného. Pokusil se sáhnout do jámy a zachytit některý z rudých hadrů, ale drát byl příliš krátký.

Zkoušel to znovu a znovu, ale mříže byly velice blízko u sebe a jemu se nedařilo dostat ven do chodby ruku dále než po loket.

Strážný se otočil k němu a Merekovi se jenom se štěstím podařilo drát i s rukou zastrčit zpátky do cely a zůstat nezpozorován.

„Půjč mi to,” řekl Ario, když se strážný zase vzdálil.

Chopil se drátu sám. Jeho ruce byly mnohem tenčí než Merekovy a tak se mu podařilo dostat se z cely ven až po rameno.

Těch pár desítek centimetrů navíc bylo všechno, co potřeboval. Háček na jeho konci se lehce zaklesl za látku na bedrech jednoho z mrtvých a Ario už tahal zpátky. Strážný mezitím došel na konec chodby a nečekaně se otočil. Ario zmrznul uprostřed pohybu. Všichni se v duchu modlili, aby se strážný nepodíval přímo směrem k jejich cele. Trvalo strašlivě dlouho, než se muž znovu otočil a odcházel pryč.

Ario začal látku opatrně přisunovat po zemi k sobě, až už na ni nakonec dosáhl holou rukou.

Godfrey po ní rychle sáhnul, stáhnul si z těla svou halenu a bez okolků si omotal látku po vzoru nakažených. Ostatní od něj štítivě uskočili.

„Co to sakra děláš?” zhnusil se Merek. „Je to nakažené morem. Rozneseš to mezi nás všechny.”

Ostatní spoluvězni se natlačili ke vzdálené zdi.

Godfrey se podíval na Mereka.

„Deďga zadžnu gašlad a dedecháb doho,” řekl spiklenecky, „dogud debřinde. Ubidí boji grev a hadr a ty bu řegdeš, že báb dagy bor a že se zbledli gdyž bě dali g bám.“

Nečekal až mu Merek potvrdí, že plánu rozumí a okamžitě se rozkašlal jako šílený. Přitom si rukama rozmazával krev více po obličeji a na krk, aby to vypadalo ještě hůř. Kašlal tak hlasitě, že už se bál, že to bude znít nepřirozeně, když tu se najednou otevřely dveře cely a strážný vkročil dovnitř.

„Koukejte svýho kámoše utišit,” poručil jim. „Jasný?“

„To není žádnej kámoš,” odpověděl Merek. „Vždyť má mor!“

Strážný se podivil a pořádně si Godfreyho prohlédl. Všimnul si krve i rudého hadru.

„Jak se sem krucinál dostal?” rozkřikl se. „Tenhle měl bejt oddělenej.“

Godfrey nepřestával hrát záchvat tubery, až se z toho celý otřásal.

Brzy na sobě pocítil strážného ruku, která jej postrkovala z cely ven. Muž měl ohromnou sílu i na imperiána. Godfrey se zapotácel napříč chodbou a záhy byl vhozen do jámy s mrtvými.

Dopadl přímo na tělo jednoho z těch nebožáků. Snažil se odvracet hlavu stranou a ideálně vůbec nedýchat, aby nemoc nevdechl. Popravdě se ale stejně tak mohl modlit k Bohu, aby to přes vší pravděpodobnost nedostal. Pomyslel si, že jej asi čeká nejdelší noc v jeho životě.

Ale byl teď nehlídaný a relativně volný, na tom záleželo. Až bude světlo, tak vstane.

A udeří.