Читать книгу Rytíř, Následník, Princ - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Ceres snila a ve svých snech viděla střetnutí ohromných armád. Viděla sebe samu, jak bojuje v jejich čele oděná do zbroje zářící ve slunečním světle. Viděla sebe samu, jak vede ohromný národ ve válce, která rozhodne o osudu celého lidstva.

Při tom všem ale také viděla sebe samu, jak se rozhlíží a hledá svoji matku. Sáhla po meči a uvědomila si, že žádný nemá.

S trhnutím se probudila. Byla noc, nekonečné moře, které se před ní rozprostíralo, bylo krásně ozářené měsícem. Zatímco se i s loďkou houpala na vlnách, neviděla nikde žádnou pevnou zemi. Jen hvězdy na nebi jí prozrazovaly, že pluje stále ve správném kurzu.

Nad hlavou jí zářila známá souhvězdí. Viděla Dračí ocas přímo pod měsícem nízko nad obzorem. Pak také Prastaré oko, v jehož středu zářila jedna z nejjasnějších hvězd celé černé oblohy. Zdálo se, že loď, kterou jí lesní lidé napůl postavili a napůl nechali vyrůst, se nikdy neodchýlila od kurzu, dokonce ani když se Ceres zrovna nemohla věnovat kormidlu a odpočívala nebo jedla.

Ceres si všimla podivných světel ve vodě na pravoboku. Vedle lodi se vodou vznášely světélkující medúzy jako nějaké podvodní mraky. Ceres spatřila rychle se pohybující obrys nějaké šípovitě tvarované ryby, která proplouvala hejnem a pokaždé chňapla po medúze a zmizela v hlubinách dřív, než se jí stihly ostatní dotknout svými žahavými úponky. Ceres je sledovala, dokud hejno nezmizelo v dálce.

Snědla kousek sladkého, šťavnatého ovoce, kterým jí ostrované naplnili loď. Když odplouvala, zdálo se, že ho má dost na několik týdnů, ale teď už se jí zásoby nezdály tak velké. Uvědomila si, že myslí na vůdce lesních lidí, který jí od prvního okamžiku připadal svým zvláštním způsobem tak pohledný. A to i navzdory kletbě, kvůli které měl některé části kůže mechově zelené a jiné hrubé jako kůru stromu. Jestlipak zrovna teď na ostrově hraje svoji podivnou hudbu a myslí na ni?

Všude kolem se začala z vody zvedat mlha, stále hustší a hustší. Odrážela zbytky měsíčního světla a současně blokovala výhled na noční nebe. Vířila a vlnila se kolem lodi, jako by se její chapadla přímo sápala po Ceres. Vzpomínky na Eoina neúprosně vedly ke vzpomínkám na Thana. Thana, který zemřel na pobřeží Haylonu ještě dřív, než mu Ceres stihla říct, že svá prohlášení nemyslela tak vážně. Když byla sama v lodi, nedokázala se odpoutat od myšlenek na to, jak moc jí chybí. Láska, kterou k němu cítila, jí připadala jako dlouhá nit poutající ji k Delosu a táhnoucí ji zpět, i když Thanos už tam nebyl.

Myšlenky na Thana ji bolely. Vzpomínka na něj jí připadala jako rána, která se nikdy nezhojí. Bylo toho tolik, co musela ještě udělat, ale nic z toho jí ho nevrátí. Bylo tolik věcí, které by mu řekla, kdyby tu byl s ní, ale on tu nebyl. Byla tu jen prázdnota vířící mlhy.

Mlha se dál svíjela kolem lodi a Ceres si všimla ostrých kamenů trčících z vody. Některé byly jako noc černé a jako břitva ostré čediče, jiné hrály všemi barvami duhy a působily jako obrovské drahokamy zasazené do rozčeřeného modrého oceánu. Některé na sobě měly rýhy, které se po jejich obvodu vlnily ve spirálách, a Ceres si nebyla jistá, jestli jsou přírodního původu, nebo je vytvořila ruka nějakého dávného umělce.

Je její matka někde za těmi kameny?

Ta myšlenka naplnila Ceres vzrušením, zavířila v ní stejně jako mlha, která se vlnila kolem lodi. Konečně uvidí svoji matku. Svoji skutečnou matku. Ne tu, která ji vždy nenáviděla a která ji při první příležitosti prodala otrokáři. Ceres nevěděla, jaká to bude žena, ale i tak ji myšlenka na ni naplňovala vzrušením, zatímco naváděla loď mezi kameny.

Loďky se zmocnily silné proudy a hrozily, že Ceres vytrhnou kormidlo z rukou. Kdyby neměla sílu, která pramenila z její vnitřní moci, zřejmě by kurz neudržela. Stáhla kormidlo ke straně a loďka zareagovala s téměř živoucí ladností. Proplula kolem jednoho kamene tak blízko, že se ho téměř dotkla.

Proplouvala mezi kameny a s každým, kolem kterého proplula, stále víc myslela na to, jak se blíží ke své skutečné matce. Jaká asi bude? V Ceresiných představách byla jako zastřená v mlze, ale i tak měla Ceres své představy a naděje. Možná, že bude laskavá a něžná, milující. Bude mít všechny vlastnosti, které neměla její rádoby matka v Delosu.

A co si o ní asi její matka pomyslí? Nad tím Ceres přemýšlela celou dobu, co kormidlovala loď skrz mlhu. Nevěděla, co ji čeká. Možná, že se na ni matka bude dívat jako na někoho, kdo neuspěl v Aréně. Na někoho, kdo nebyl ničím jiným než otrokem Impéria. Na někoho, kdo přišel o všechny, na kterých mu záleželo. Co když ji matka zavrhne? Co když bude hrubá, krutá nebo nenávistná?

Nebo možná, jen možná, bude hrdá.

Mlha kolem lodi zmizela tak prudce, jako by se zvedla opona, a moře kolem bylo náhle hladké jako sklo. Kolem nebyly už žádné kameny. Ceres okamžitě zjistila, že něco je jinak. Světlo měsíce bylo náhle mnohem jasnější, a navíc se kolem něj otáčela barevná mlhovina. Dokonce i hvězdy jako by se změnily. Ceres už neviděla známá souhvězdí na místech, kde čekala, že je spatří. Přes obzor se řítila kometa a prozařovala ho ohnivě rudou barvou smíchanou se žlutou a dalšími barvami, které na světě neměly obdoby.

A co bylo ještě zvláštnější, Ceres cítila, jak jí s krví v těle pulzuje i moc. Jako by reagovala na místo, na kterém se zrovna nacházela. Jako by se v ní rozpínala, otevírala a umožňovala jí poznat nové místo stovkami nových způsobů, o kterých předtím neměla ani tušení.

Ceres viděla, jak se z vody vynořuje obrys. Něco dlouhého, hadovitého se zvedlo do vzduchu a vzápětí se to zřítilo zpět do vln, přičemž to rozstříklo obrovský gejzír vody. Stvoření se ještě na okamžik objevilo a Ceres měla dojem, že kolem proplouvá něco obrovského. Nakonec stvoření zmizelo pod hladinou. A z tvorů, kteří Ceres připadali jako ptáci vznášející se v měsíčním světle, se při bližším pohledu staly obrovské stříbřité můry, které byly větší než její hlava.

Náhle Ceres ztěžkla víčka. Rychle proto upevnila kormidlo, lehla si a nechala spánek, aby ji přemohl.

***

Probudila se za zvuku ptačího křiku. Zamrkala do slunečního světla a posadila se. Zjistila, že to nejsou ptáci. Dvě stvoření s těly velkých koček se jí vznášela nad hlavou za pomoci orlích křídel. Rozevírala podivné tlamy a vydávala nezvyklé zvuky. Nezdálo se ale, že se chtějí přiblížit. Kroužila kolem lodi, a nakonec zmizela v dálce.

Ceres je sledovala a pohledem přitom zavadila o nízký obrys pevniny na obzoru, ke kterému stvoření mířila. Co nejrychleji vyskočila, napjala malou plachtu a snažila se zachytit vítr tak, aby ji hnal směrem k ostrovu.

Obrys byl stále větší a větší, a když se Ceres přiblížila, zjistila, že jsou to zase kameny vystupující z moře. Nebyly ale stejné jako ty v mlze. Tyhle byly hranaté, vyrobené z duhového mramoru. Některé z nich vypadaly jako věže velkých staveb, které už dávno klesly do vln.

Z vody trčel tak velký oblouk, že si Ceres nedokázala představit, co pod ním asi mohlo procházet. Když se podívala přes bok lodi, byla voda tak čistá, že viděla až na mořské dno. Moře tu nebylo hluboké a Ceres pod sebou viděla trosky dávno ztracených budov. Byly tak blízko, že by k nim Ceres mohla doplavat, kdyby na chvíli zadržela dech. Nakonec to ale neudělala. Jednak kvůli stvořením, které v poslední době viděla, a také kvůli tomu, co na ni čekalo dál.

Tohle bylo ono. Ostrov, kde konečně najde odpovědi, které potřebovala. Místo, kde se naučí ovládat svoji sílu.

A kde se konečně setká se svojí matkou.