Читать книгу Voják, Bratr, Čaroděj - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 9

Ceres vyšla z Arény jako vítěz. Dav ji nesl na ramenou, zalévaly ji sluneční paprsky. Srdce jí divoce bušilo radostí z vítězství. Když ale viděla následky bitvy, zalila ji vlna protichůdných emocí.

Samozřejmě cítila radost. Slyšela davy, jak oslavují vítězství. Lid se valil z Arény jako řeka. Rebelové z Haylonu po boku bojepánů, zbylých mužů lorda Westa i lidí z města.

Cítila úlevu, protože její zoufalý pokus zachránit bojepány z Luciových posledních Jatek se vydařil a Ceres byla ráda, že je konec.

Ještě větší úlevu cítila, když přelétla pohledem po lidech v davu a uviděla svého bratra i otce stojící bok po boku se skupinou rebelů. Nejraději by se k nim rozběhla a ujistila se, že jsou úplně v pořádku. Dav byl ale odhodlaný nést ji městem. Muselo jí stačit, že otec i bratr vypadali nezranění, že byli spolu a že slavili společně s ostatními. To, že pořád ještě mohli slavit, bylo úžasné. Tolik lidí bylo ochotných zemřít jen proto, aby zastavili imperiální tyranii. Tolik lidí skutečně zemřelo.

A společně s tím se vynořila další emoce: smutek. Smutek z toho, že bylo nutné podstoupit tohle všechno, že zemřelo tolik lidí na obou stranách. Viděla těla v ulicích tam, kde došlo k potyčkám mezi rebely a vojáky. Většina z nich na sobě měla rudé imperiální barvy, ale to její smutek nijak nezmírnilo. Spousta jich byli jen obyčejní lidé odvedení proti vlastní vůli, nebo muži, kteří se přidali k armádě jen proto, že to bylo lepší než život v chudobě a porobě. Teď tu leželi mrtví a zírali na nebe prázdnýma očima, které už nikdy nic neuvidí.

Ceres cítila horkost krve na kůži. Krve, která pomalu zasychala díky slunečním paprskům. Kolik mužů dnes zabila? V průběhu nekonečné bitvy je přestala počítat. Dokázala se soustředit jen na nutnost zůstat v pohybu, dál bojovat, protože kdyby se zastavila, zemřela by. Nechala se unést hladkým prouděním bitvy, její energií. A také svou vlastní energií, která v ní pulzovala.

„Všechny,“ řekla si Ceres.

Zabila je všechny, i když ne vlastníma rukama. To ona přesvědčila lid, aby nepřistoupil na imperiální představu míru. To ona přesvědčila muže lorda Westa, aby zaútočili na město. Rozhlédla se po mrtvých kolem a přísahala si, že si je všechny zapamatuje. Že si zapamatuje cenu vítězství.

Dokonce i město neslo jizvy po násilí: vyražené dveře, rozmlácená okna, zbytky barikád. Přesto ale všude bylo vidět náznaky počínající radosti: lidé vycházeli do ulic a mísili se s davem, který proudil z Arény, aby společně vytvořili jednotnou lidskou masu.

Přes výkřiky davu bylo těžké něco slyšet, ale přesto měla Ceres pocit, že z dálky slyší zvuky pokračujícího boje. Jedna její část chtěla vyrazit a vrhnout se do boje. Druhá její část, ta větší, ale chtěla všechno zastavit. Než zajdou věci moc daleko a vymknou se kontrole. Pravdou bylo, že v tu chvíli ale byla příliš vyčerpaná. Měla pocit, jako by předtím bojovala celou věčnost. Obávala se, že kdyby ji ostatní nenesli, zřejmě by se zhroutila vyčerpáním.

Když ji konečně postavili na hlavním náměstí na zem, vydala se Ceres najít otce a bratra. Probojovávala si cestu davem a dostala se k nim zřejmě jen proto, že jí lidé ustupovali z cesty díky respektu, který k ní cítili.

Když k nim dorazila, oba je objala.

Nemluvili. Jejich mlčení i pocit, který ji zaplavil, když se objali, vydaly za tisíc slov. Všichni přežili. Oni, jako rodina, přežili. Prázdno, které zůstalo po mrtvém bratrovi, bylo ale nezměrné.

Ceres si přála, aby tak mohli zůstat navěky. Zůstat v bezpečí s otcem i bratrem a nechat revoluci, ať si žije vlastním životem. Přesto ale, když tam tak stála se dvěma lidmi, na kterých jí na světě záleželo nejvíc, uvědomila si ještě něco dalšího.

Ostatní se dívali přímo na ni.

Ceres si domyslela, že to není nic divného, vzhledem k tomu, co všechno se stalo. To ona byla v centru všeho dění, uprostřed všech bojů, a právě teď byla pokrytá krví, prachem a úplně vyčerpaná, takže musela vypadat jako nějaká mýtická stvůra. Ani na tu se ale lidé nedívají tímhle způsobem.

Ne, dívali se na ni, jako by čekali, že jim řekne, co dělat dál.

Ceres viděla několik lidí prodírajících se davem směrem k nim. V jednom z nich poznala Akilu, šlachovitého, svalnatého muže, který vedl poslední vlnu rebelů. Další na sobě měli barvy lorda Westa. A také mezi nimi byl nejméně jeden bojepán. Ohromný muž s párem bojových sekerek. Utrpěl několik zranění, ale zdálo se, že si jich nevšímá.

„Ceres,“ pronesl Akila, „zbývající imperiální vojáci se buď stáhli do hradu, nebo hledají cestu ven z města. Moji muži se je pokoušejí pronásledovat, ale neznají tohle město a… no, hrozí nebezpečí, že by to lidé mohli špatně pochopit.“

Ceres ho chápala. Kdyby Akilovi muži pronásledovali vojáky v ulicích Delosu, mohli by je lidé považovat za vetřelce. A i kdyby ne, mohli vběhnout do léčky, nechat se rozdělit a postupně zničit.

Ceres se zdálo zvláštní, že k ní tolik lidí vzhlíželo a čekalo na její vyjádření. Na její pomoc. Protože někde byl určitě někdo, kdo by se na to hodil lépe než ona. Ceres si nechtěla připustit, že by ve vedení měla stanout ona jen kvůli tomu, že ji její krev spojovala s Prastarými.

„Kdo je teď v čele povstalců?“ vykřikla Ceres. „Přežil některý z vůdců?“

Lidé kolem jen bezradně rozpřáhli ruce nebo vrtěli hlavami. Nevěděli. Samozřejmě, že ne. Nevěděli toho o nic víc než Ceres. Ta alespoň věděla jednu podstatnou věc: Anka byla pryč, popravili ji Luciovi lidé. Ostatní vůdci byli pravděpodobně také mrtví, nebo se skrývali.

„Co bratranec lorda Westa, Nyel?“ zeptala se Ceres.

„Lord Nyel se s námi útoku nezúčastnil,“ odpověděl jeden z bývalých mužů lorda Westa.

„Ne,“ pronesla Ceres, „nečekala jsem, že by dorazil.“

Možná bylo dobře, že tam nebyl. Rebelové a lidé z Delosu se měli na pozoru už před lordem Westem – vzhledem k tomu, co reprezentoval. A to byl statečný a čestný muž. Jeho bratranec nebyl ani z poloviny takový jako on.

Neptala se na velitele bojepánů. Nebyl to typ mužů, kteří by nějakého měli. Ceres je všechny poznala při výcviku a věděla, že sice každý z nich dokázal bojovat jako dvanáct běžných vojáků, ale nikdo jim nemohl velet.

Uvědomila si, že se dívá na Akilu. Bylo jasné, že on je vůdcovský typ, a jeho muži ho následovali kamkoli šel. Přesto se ale zdálo, že i on čeká, až mu vydá rozkaz, co dál dělat.

Ceres ucítila na rameni otcovu dlaň.

„Přemýšlíš, proč by měli poslouchat zrovna tebe,“ hádal. Jeho odhad byl až příliš blízko pravdě.

„Neměli by za mnou jít jen proto, že z nějakého důvodu mám v sobě krev Prastarých,“ odpověděla Ceres pomalu. „Kdo ve skutečnosti jsem? Jak bych je mohla vést?“

Viděla, jak se její otec pousmál.

„Nechtějí za tebou jít jen proto, jaké máš předky. Pokud by tomu tak bylo, šli by za Luciem,“ pronesl její otec a když vyslovil jeho jméno, odplivl si.

Sartes přikývl.

„Otec má pravdu, Ceres,“ řekl. „Jdou za tebou, kvůli tomu, co jsi dokázala. Jdou za tebou kvůli tomu, kdo jsi.“

Musela se nad tím zamyslet.

„Můžeš je sjednotit,“ dodal otec. „Musíš to udělat teď hned.“

Ceres věděla, že mají pravdu, ale přesto bylo těžké stát uprostřed tolika lidí a vědět, že čekají na její rozhodnutí. Co by se ale stalo, kdyby nerozhodla? Co by se stalo, kdyby přinutila někoho jiného, aby se postavil do jejich čela?

Ceres věděla, jak by to dopadlo. Cítila energii, která pulzovala davem. Právě teď byla pod kontrolou, ale přesto byla jako žhavé uhlíky připravené se rozhořet v obrovský požár. Bez usměrnění by se dav vydal drancovat město, způsobil by další umírání, další ničení a možná dokonce i konečnou porážku, protože by se ostatní mohli postavit vzájemně proti sobě.

Ne, to nemohla dopustit, i když si ještě nebyla jistá, co by měla přesně dělat.

„Bratři a sestry!“ vykřikla a k jejímu překvapení dav kolem ztichnul.

Teď už byla pozornost, kterou k ní upírali, absolutní.

„Vybojovali jsme skvělé vítězství, my všichni! Vy všichni! Čelili jste Impériu a vyrvali jste vítězství z čelistí smrti!“

Dav kolem zahučel. Ceres se rozhlédla a na okamžik se odmlčela.

„Ale to nestačí,“ pokračovala po chvíli. „Ano, mohli bychom teď jít domů, protože jsme toho dokázali hodně. Dokonce bychom byli na chvíli v bezpečí. Nakonec by si pro nás ale Impérium i jeho vládci přišli. Pro nás a naše děti. Vše by bylo znovu při starém nebo dokonce horší. Musíme to dotáhnout do konce. Jednou pro vždy!“

„A jak to máme udělat?“ ozval se hlas z davu.

„Musíme získat hrad,“ odpověděla Ceres. „Získáme Delos. Bude jen náš. Zajmeme královské a zastavíme jejich krutosti. Akilo, ty jsi připlul po moři?“

„Ano,“ odpověděl vůdce rebelů.

„V tom případě vyraz i se svými muži do přístavu a získej nad ním kontrolu. Nechci, aby mi královští uprchli a přivedli si zpátky armádu. Nechci, aby se nám sem vetřela nepřátelská flotila.“

Akila přikývl.

„Postarám se o to,“ ujistil ji.

Druhá část už byla obtížnější.

„Všichni ostatní se mnou půjdou do hradu.“

Ukázala směrem k opevnění tyčícímu nad městem.

„Až příliš dlouho tu byl jako symbol moci, kterou nad vámi měli. Dnes jim ho sebereme.“

Rozhlédla se po davu a čekala, jak zareaguje.

„Pokud nemáte zbraně, sežeňte si je. Pokud jste zranění, nebo se nechcete přidat, není hanba, když tu zůstanete. Pokud ale půjdete, budete moct říct, že jste byli při tom, když Delos získal svobodu!“

Odmlčela se.

„Lidé Delosu!“ vykřikla a její hlas se nesl přes náměstí. „Jste se mnou?!“

Zaburácení davu bylo naprosto ohlušující.