Читать книгу Tíha Cti - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 18

Duncan vedl své muže, zatímco cválali pod nebem osvětleným měsícem, přes zasněžené planiny Escalonu, hodina míjela hodinu, jak mířili někde na horizontu k Androsu. Noční jízda vyvolala vzpomínky na minulé bitvy, na jeho čas v Androsu, na službu starému králi; ocitl se ztracen v myšlenkách, vzpomínky se mísily s přítomností a představami o budoucnosti až už nevěděl, co je skutečné. Jako vždy se jeho myšlenky dostaly k jeho dceři.

Kyro. Kdepak jsi? přemýšlel.

Duncan se modlil, aby byla v bezpečí, aby dělala pokroky v tréninku a aby byli brzy znovu spolu a navždy. Byla by schopná znovu Thea povolat? přemýšlel. Jestli ne, nebyl si jistý, zda budou schopni vyhrát válku, kterou začala.

Nepřetržitý hluk koní a zbroje zaplnil noc a Duncan ani necítil chlad, jeho srdce bylo zahřáté z vítězství, z toho spádu, z rostoucí armády za ním a z očekávání. Konečně po tolika letech cítil, že se štěstěna obrací jeho směrem. Věděl, že Andros bude těžce střežen čekající profesionální armádou a že druhá strana bude ve velké přesile, že hlavní město bude opevněné a že nemají tolik sil, aby zinscenovali obležení. Věděl, že ho čeká bitva jeho života, která určí osud Escalonu. Taková byla tíha cti.

Duncan také věděl, že on i jeho muži mají na své straně cíl, touhu a záměr – a ze všeho nejvíce rychlost a sílu momentu překvapení. Pandesiané by nikdy nečekali útok na hlavní město, ne lidmi, které si podmanili a určitě ne v noci.

Konečně, jak se začaly objevovat první známky svítání, nebe mělo stále namodralý nádech, Duncan uviděl v dálce, jak se začínají objevovat známé kontury hlavního města. Byl to pohled, který nečekal, že znovu ve svém životě uvidí – a kvůli ktérému se mu rozbušilo srdce. Vzpomínky se k němu vrátily, všechna ta léta, kdy tam žil a loajálně sloužil králi a zemi. Vzpomněl si na Escalon na vrcholu své slávy, pyšný, svobodný národ, který se zdál být neporazitelný.

Ale vidět ho mu také přineslo hořké vzpomínky: zradu slabého krále vůči svým lidem, vzdání se města a Escalonu. Vzpomněl si, jak se on i všichni velcí bojoví vůdci rozprchli a byli přinuceni zostuzeně odejít, všichni vyhnáni do exilu svých vlastních tvrzí po celém Escalonu. Vidět ty majestátní obrysy města mu také připomnělo touhu a nostalgii a strach a naději, vše v jeden okamžik. To byly obrysy, které dávaly tvar jeho životu, obrys nejskvostnějšího města Escalonu, kterému po staletí vládli králové, které se táhlo tak daleko, že bylo těžké spatřit, kde vůbec končí. Duncan se zhluboka nadechl, když uviděl známou ochrannou zídku, kupole a věžičky, všechny byly hluboce zakořeněné v jeho duši. V určitém smyslu to bylo jako vracet se domů – kromě toho, že Duncan nebyl poraženým, loajálním vůdcem, jakým byl kdysi. Nyní byl silnější, nechtěl se zpovídat nikomu a měl v závěsu armádu.

Za úsvitu bylo město stále osvětlené pochodněmi, pozůstatek noční hlídky, který ze sebe v ranní mlze setřásal dlouhou noc a jak se Duncan blížil, naskytl se mu další pohled, který mu zahýbal srdcem: modré a žluté vlajky Pandesie, pyšně vlající nad cimbuřím Androsu. Udělalo se mu z toho zle – a dodalo mu to novou vlnu odhodlání.

Duncan si okamžitě prohlédl brány a srdce mu zaplesalo, když viděl, že je hlídaná pouze nezbytně malou posádkou. Oddychl si. Kdyby Pandesiané věděli, že přicházejí, střežilo by tisíc vojáků – a Duncan se svými muži by neměli šanci. Ale to mu naznačilo, že nic neví. Tisícovka pandesianských vojáků, která je zde nasazená, musí ještě spát. Duncan a jeho muži naštěstí postupovali dostatečně rychle, aby měli šanci.

Tento moment překvapení, jak Duncan věděl, pro ně bude jedinou jejich výhodou, jedinou věcí, která jm dá šanci ovládnout toto ohromné hlavní město s několika úrovněmi cimbuří, postavené tak, aby čelilo armádě. To – a Duncanova znalost o vnitřku jeho opevnění a slabých místech. Věděl, že bitvy byly v minulosti vyhrány i s menším vybavením. Duncan si prohlížel vstup do města a věděl, kde musí zaútočit jako první, jestli mají mít šanci na vítězství.

“Kdo má kontrolu nad vstupní branou má kontrolu nad hlavním městem!” Křičel Duncan na Kavose a jeho další vůdce. “Nesmí je zavřít – nesmíme jim dovolit je za žádnou cenu zavřít. Jestli to udělají, budeme navždy odříznuti. Vezmu si s sebou malou jednotku a zamíříme největší rychlostí k branám. Ty,” řekl a ukázal na Kavose, Bramthose a Seaviga, “veďte zbytek mužů k posádkám a chraňte nás ze strany před vojáky, kteří se objeví.”

Kavos zakroutil hlavou.

“Vyrazit k branám s malou posádkou je lehkovážné,” zakřičel. “Budete obklíčeni a jestli budu bojovat s posádkami, nebudu vám moci krýt záda. To je sebevražda.”

Duncan se usmál.

“A proto jsem si tento úkol zvolil sám pro sebe.”

Duncan pobídl koně a vyjel před ostatní, mířil na bránu, zatímco Anvin, Arthfael a tucet jeho nejbližších vůdců, mužů, kteří znali Andros stejně dobře jako on, mužů, kteří po jeho boku bojovali celý život, vyjeli, aby ho následovali a on věděl, že to udělají. Plnou rychlostí se stočili k branám města, zatímco Duncan za sebou koutkem oka viděl, jak se Kavos, Bramthos, Seavig a většina jejich armády odklonila k pandesianským posádkám.

Duncanovi poskočilo srdce, věděl, že se musí dostat k branám, než bude příliš pozdě, sklonil hlavu a pobídl koně k rychlejšímu běhu. Cválali prostředkem cesty přes Králův most, kopyta klapala po dřevě, a Duncan cítil to vzrušení z blížící se bitvy. Jak začalo svítat, Duncan viděl zmatené tváře prvního Pandesiana, který si jich všiml, mladého vojáka, který stál ospale na stráži na mostě, mrkal, rozhlížel se a jeho obličej zachvátila hrůza. Duncan se přiblížil, dojel k němu a sekl svým mečem a jedním rychlým pohybem ho ťal ještě, než mohl pozvednout svůj štít.

Bitva byla započata.

Anvin, Arthfael a ostatní vrhli oštěpy a zasáhli půl tuctu pandesianských vojáků, kteří se otočili jejich směrem. Všichni pokračovali v jízdě, žádný z nich nezastavil, všichni věděli, že jim jde o život. Hnali se přes most a zaútočili na doširoka otevřené brány Androse.

Stále ještě alespoň sto yardů daleko se Duncan podíval vzhůru na legendární bránu Androse, sto stop vysokou, vyřezanou ze zlata deset stop tlustého a věděl, že jestli bude zavřena, město je neproniknutelné. Bylo by potřeba profesionálního vybavení k obklíčení, které neměli a mnoho měsíců a mnoho mužů, kteří by bušili do brány – které ale také neměl. Bránu nikdy nikdo neprorazil, i za staletí nájezdů. Jestli se k nim nedostane včas, vše bude ztraceno.

Duncan si prohlédl necelých tucet pandesianských vojáků, kteří ji hlídali, světlo u hlídačů na stráži, muži byli za rozbřesku ospalí a nikdo neočekával útok, a pobídl svého koně k rychlejšímu běhu, věděl, že má pouze omezený čas. Musí se k nim dostat ještě předtím, než si ho všimnou; potřebuje nic než ještě jednu minutu navíc, aby se ujistil, že přežije.

Najednou ale zazněla mocná trubka a Duncanovi poskočilo srdce, když se podíval nahoru a viděl na vrcholku cimbuří pandesianského hlídače, který hleděl dolů a znovu a znovu varovně troubil na trubku. Zvuk se ozýval mezi zdmi města a Duncanovo srdce zabolelo, protože věděl, že všechny výhody, které měli, byly ztraceny. Svého nepřítele podcenil.

Pandesianští vojáci u brány se dali do činění. Přispěchali a rameny se opřeli o brány, šest mužů na každé straně, tlačili vší svou silou, aby je zavřeli. A zároveň čtyři další vojáci točili na každé straně masivní klikou, zatímco čtyři další tahali za řetězy, dva na každé straně. S ohromným zaskřípáním se mříže začaly zavírat. Duncan to zoufale sledoval s pocitem, jako by nad jeho srdcem zavírali rakev.

“RYCHLEJI!” pobídl svého koně.

Všichni nabrali rychlost a řítili se jako šílení. Jak se blížili, několik jeho mužů vrhlo oštěpem na muže u brány v zoufalé snaze – ale byli stále příliš daleko a oštěpy k nim ani nedoletěly.

Duncan pobízel svého koně jako nikdy předtím, riskantně předhonil ostatní a jak se blížil zavírající se bráně, najednou ucítil, jak kolem něj něco probzučelo. Uvědomil si, že to je oštěp a podíval se vzhůru a viděl na cimbuří vojáky, kteří házeli dolů oštěpy. Duncan uslyšel výkřik a podíval se na své muže a viděl, že jeden statečný voják, vedle kterého léta bojoval, byl nabodnut a sletěl ze svého koně, byl mrtev.

Duncan ještě více a bezhlavěji přidal, jak zamířil na zavírající se bránu. Byl asi dvacet yardů daleko a bránu dělilo od zavření jen několik stop. Ať se má stát cokoli, i kdyby to znamenalo jeho smrt, nemohl to dopustit.

V posledním sebevražedném běhu Duncan seskočil ze svého koně a zamířil na otevřenou štěrbinu, zatímco se brána zavírala. Napřáhl se se svým mečem a trčil jej kupředu a podařilo se mu vzpříčit bránu ještě předtím, než se zavřela. Jeho meč se ohnul – ale nezlomil se. Duncan věděl, že ten kus oceli byla jediná věc, která bráně zabránila, aby se nadobro uzavřela, jediná věc, která zanechávala hlavní město přístupné, jediná věc, která bránila, aby byl celý Escalon ztracen.

Když si šokovaní pandesianští vojáci uvědomili, že se brána nezavírá, překvapeně pohlédli na Duncanův meč. Všichni k němu vyběhli a Duncan věděl, že i za cenu svého života to nesmí dopustit.

Stále bez dechu, kvůli svému pádu z koně, s bolestivými žebry, se Duncan pokusil odrolovat se z cesty vojákovi, který se na něj chystal vrhnout, ale nebyl dostatečně rychlý. Viděl za sebou pozvednutý meč a připravil se na smrtelnou ránu – když najednou voják vykřikl a Duncan se zmateně otočil a slyšel zařehtání a viděl svého válečného koně, jak se zaklonil a kopl nepřítele do hrudi, těsně předtím, než zasáhl Duncana. Voják odletěl, žebra mu zapraskala a přistál v bezvědomí na zádech. Duncan se vděčně podíval vzhůru na svého koně a uvědomil si, že mu znovu zachránil život.

V čase, který Duncan měl, se překulil na nohy, tasil svůj záložní meč a připravil se, zatímco se na něj vrhla skupina vojáků. První voják po něm sekl mečem a Duncan ho nad hlavou vyblokoval, zatočil se a sekl ho vzadu do ramene, až upadl na zem. Duncan přistoupil a bodl dalšího vojáka do střev ještě předtím, než se k němu dostal, potom přiskočil k jeho padajícímu tělu a oběma nohama kopl dalšího do hrudi, až padl na záda. Pokrčil se, zatímco se nad ním napřáhl další voják, potom se otočil dokola a sekl ho do zad.

Duncanova pozornost byla zabrána na jeho útočníky, jak se točil, vycítil za sebou pohyb a uviděl, jak Pandesian chytil meč, zaseknutý mezi bránou a trhnul s ním za rukojeť. Když si Duncan uvědomil, že už nemá čas, otočil se, zamířil a hodil svým mečem. Ten se ve vzduchu přetočil a zabodl se muži do krku, těsně předtím, než vytáhl jeho dlouhý meč. Zachránil tak bránu – ale zanechalo ho to bezbranným.

Duncan zamířil na bránu, doufal, že se mu štěrbina podaří zvětšit – ale zezadu ho napadl voják a padl s ním k zemi. Duncan věděl, že je s nechráněnými zády v nebezpečí. Nemohl toho moc udělat, protože Pandesian, který byl za ním, pozvedl vysoko své kopí, aby mu probodl záda.

Zazněl výkřik a Duncan koutkem oka uviděl, jak přispěchal Anvin, zatočil svým trnovým kyjem a sekl vojáka přes zápěstí, až mu z rukou vyrazil oštěp předtím, než mohl probodnout Duncana. Anvin potom seskočil z koně a muže srazil k zemi – a tentokrát dorazili Arthfael a ostatní muži a zaútočili na skupinu vojáků, která se chystala na Duncana.

Vysvobozený Duncan se rozhlédl a uviděl mrtvé vojáky, kteří hlídali bránu, brána byla jen nepatrně otevřena kvůli jeho meči a on koutkem oka viděl stovky pandesianských vojáků, jak se za rozbřesku vynořují z kasáren a spěchají bojovat s Kavosem, Bramthosem, Seavigem a jejich muži. Věděl, že mají málo času. Dokonce i s Kavosovými muži, kteří je zaměstnají, jich dost proklouzne a dostane se k bráně a jestli se Duncanovi brzy nepodaří získat bránu pod kontrolu, bude po jeho mužích.

Duncan se sehnul, protože na něj ležel další oštěp z cimbuří. Přispěchal, uchopil luk a šíp od padlého vojáka, zaklonil se a zamířil a vystřelil na Pandesiana vysoko nahoře, který se nakláněl a díval se s oštěpem dolů. Chlapec vykřikl a padl, zasažen šípem, bylo jasné, že to nečekal. Padal dolů k zemi a přistál s ránou vedle Duncana, Duncan ukročil stranou, aby ho jeho tělo nezabilo. Duncan pocítil zvláštní uspokojení, když viděl, že tento chlapec byl trubadúr.

“BRÁNA!” zakřičel Duncan na své muže, když skončili s bitvou s ostatními vojáky.

Jeho muži přispěchali, seskočili z koní, přiběhli k němu a pomohli mu zatlačit a otevřít masivní bránu. Tlačili vší svou silou – a přesto se sotva pohnula. Přidali se k nim další jeho muži a jak všichni společně tlačili, začala se pomalu pohybovat. Kousíček po kousíčku se otevírala a brzy tam bylo dostatek místa, aby dal Duncan do mezery nohu.

Duncan vmáčkl rameno do mezery a zatlačil vší svou silou až bručel a jeho paže se mu třásly. Z tváře mu tekl pot, i přes ranní chlad, jak se rozhlédl, uviděl záplavu vojáků, kteří se valili z kasáren. Většina z nich se utkala s Kavosem, Bramthosem a jejich muži, ale dost z nich po stranách proklouzlo a mířili na ně. Rozbřeskem zazněl náhlý jekot a Duncan vedle sebe uviděl jednoho ze svých mužů, dobrého vůdce, věrného muže, který padl k zemi. Viděl v jeho zádech oštěp a podíval se vzhůru, kde byli pandesiané na dostřel.

Další pandesiané pozvedli svá kopí, aby je na ně hodili a Duncan se připravil, uvědomil si, že tentokrát se skrze bránu nedostane – až najednou, k jeho překvapení, vojáci zavrávorali a padli tváří na zem. Pohlédl vzhůru a viděl šípy a meče v jejich zádech a pocítil nával vděku, když viděl Bramthose a Seaviga, kteří vedou stovku mužů, kteří se oddělili od Kavose, který bojoval s posádkou, a pak se otočili, aby mu znovu pomohli.

Duncan se snažil dvakrát tolik, vší svou silou tlačil a Anvin a Arthfael se vtěsnali vedle něj, věděl, že mezera musí být dostatečně velká, aby jeho muži prošli dovnitř. Konečně, ještě více jeho mužů zatlačilo, zabořilo chodidla do zasněžené země a začali kráčet. Duncan šel krok po kroku až se brána konečně s vrzáním napůl otevřela.

Za ním zazněl vítězný pokřik a Duncan se otočil a viděl Bramthose a Seavig, kteří vedou stovku mužů na koňských hřbetech dovnitř, všichni se hnali k otevřené bráně. Duncan vytáhl svůj meč, pozvedl ho vysoko a zaútočil, vedl své muže otevřenou branou a jednou nohou bezhlavě vstoupil do hlavního města.

Oštěpy a šípy na ně stále pršely a Duncan okamžitě věděl, že musí získat kontrolu nad cimbuřím, které bylo také vybaveno katapulty, které jeho mužům dole mohly způsobit nekonečnou škodu. Podíval se vzhůru na cimbuří, přemýšlel nad nejlepším způsobem, jak se dostat nahoru, když najednou zaslechl další výkřik a podíval se před sebe a viděl velkou jednotku pandesianských vojáků, kteří se hnali městem a směřovali k nim.

Duncan se jim směle postavil.

“MUŽI ESCALONU, KDO OBÝVÁ NAŠE VZÁCNÉ HLAVNÍ MĚSTO!?” křičel.

Jeho muži zakřičeli a vyrazili za ním, zatímco Duncan naskočil na svého koně a vedl je vstříc vojákům.

Jak se voják střetl s vojákem a kůň s koněm, zaznělo ohromné zacinkání zbraní, a Duncan a stovka jeho mužů, zaútočila na stovku pandesianských vojáků. Duncan cítil, že jsou pandesiané za rozbřesku překvapeni, ucítili krev, když uviděli Duncana a pár jeho mužů – ale nečekali za Duncanem takové ohromné posily. Viděl, jak se jejich oči rozšířily, když spatřili Bramthose, Seaviga a všechny jejich muže, kteří se valili městskou bránou.

Duncan pozvedl svůj meč a vyblokoval úder meče, bodnul vojáka do střev, zatočil se a udeřil dalšího do hlavy svým štítem, potom uchopil oštěp z jeho popruhu a na dalšího jím vrhl. Beze strachu si davem razil cestu, kosil muže nalevo a napravo a všude kolem sebe, Anvin, Arthfael, Bramthos, Seavig a jejich muži dělali totéž. Byl to dobrý pocit, být zpět v hlavním městě, v těchto ulicích, které kdysi tak dobře znal – a byl to ještě lepší pocit, zbavovat ho Pandesianů.

Brzy se u jejich nohou nahromadily tucty Pandesianů, všichni nebyli schopni zastavit příliv Duncana a jeho mužů, jako by to byla vlna, která burácela hlavním městem za úsvitu. Duncan se svými muži měli mnohé co ztratit, došli tak daleko, a tito muži, kteří stáli v ulicích na stráži, byli daleko od domova, bez morálky byl jejich cíl oslabený, jejich vůdci byli daleko a nepřipravení. Nakonec se nikdy nestřetli v pravé bitvě se skutečnými bojovníky Escalonu. Jak se změnila míra přesily, tak se pandesianští vojáci, kteří ještě zbyli, otočili a uprchli, vzdali se – a Duncan a jeho muži jeli rychleji a pronásledovali je a skolili je svými šípy a oštěpy až do posledního.

Když byla cesta do hlavního města pročištěná, šípy a oštěpy na ně stále pršely, Duncan se otočil a znovu se zaměřil na cimbuří a další z jeho mužů padl z koně, v rameni měl zabodnutý šíp. Potřebovali získat cimbuří, vyšší úroveň nad zemí, nejen aby zastavili šípy, ale aby pomohli Kavosovi; nakonec tam za zdmi Kavos stále nebyl v převaze a bude na cimbuří s katapulty potřebovat Duncanovu pomoc, pokud mají mít šanci přežít.

“NAHORU!” zakřičel Duncan.

Duncanovi muži pokřikli a následovali ho, poté co na ně ukázal, odřízli se od skupiny, polovina následovala jeho a druhá polovina následovala Bramthose a Seaviga až na vzdálený konec nádvoří, aby vystoupali z druhé strany. Duncan mířil na kamenné schody, které lemovaly postranní zdi a které vedly na cimbuří. Stál tam na stráži tucet vojáků a ti se podívali vzhůru na blížící se útočníky s doširoka otevřenýma očima. Duncan se na ně vyřítil a on i jeho muži vrhli oštěpy a všechny je zabili ještě předtím, než stihli pozvednout štíty. Nebylo času nazbyt.

Dostali se ke schodům a Duncan seskočil a vedl útok v zástupu, vzhůru po schodech. Podíval se překvapeně vzhůru, když viděl, že pandesiánští vojáci běží dolů, aby se s ním setkali, měli vysoko pozvednuté oštěpy a byli připraveni je vrhnout; viděl, že jsou ve výhodě, protože běží dolů a nechtěl ztrácet čas střetnutím na blízko, protože na něj pršely oštěpy, rychle přemýšlel.

“ŠÍPY!” zavelel Duncan mužům za sebou.

Duncan se sehnul, zalehl k zemi a za okamžik ucítil, jak mu nad hlavou prosvištěly šípy, protože jeho muži následovali jeho pokynů, vykročili kupředu a začali střílet. Duncan se podíval spokojeně vzhůru, jak skupina vojáků, kteří se hnali dolů úzkým kamenným schodištěm, zavrávorali a spadli stranou ze schodiště, při pádu vykřikli a přistáli na kamenném nádvoří hluboko pod nimi.

Duncan pokračoval v běhu po schodech vzhůru, utkal se s vojákem, protože jich několik dalších zaútočilo, a jednoho skopl přes okraj. Potom se zatočil a udeřil dalšího svým oštěpem, ten také odletěl, a potom bodl vzhůru svým mečem a probodl dalšího do brady.

Ale pak se Duncan ocitl zranitelný na úzkém schodišti a Pandesian na něj zezadu skočil a táhl ho ke kraji. Duncan se držel jako o život, prsty se chytal kamene, nebyl schopen se udržet a už už padal – když najednou muž nad ním zhadrovatěl a přepadl mu přes rameno, přes okraj, a byl mrtev. Duncan v jeho zádech zahlédl meč a otočil se, kde uviděl Arthfaela, který mu pomohl zpět na nohy.

Duncan pokračoval v útoku, byl vděčný, že má své muže zpět a stoupal poschodí po poschodí, vyhýbal se oštěpům a šípům, blokoval je svým štítem, až konečně vystoupal na cimbuří. Na vrcholku byla široká kamenná plošina, snad deset yardů široká, která se rozprostírala nad bránou, a byla plná pandesianských vojáků, byli hlava na hlavě, a všichni byli vyzbrojení šípy, kopím, oštěpy, všichni byli zabraní do vrhání zbraní dolů na Kavosovy muže. Jak Duncan se svými muži vystoupal, přestali útočit na Kavose a místo toho se otočili, aby se s ním utkali. V ten okamžik Seavig a druhá skupina mužů vystoupali po schodech na vzdálené straně nádvoří a zaútočili na vojáky na druhé straně. Ti byli mezi nimi zmáčknuti a neměli kam se hnout.

Prostoru pro boj bylo málo, bojovali na blízko, protože muži ve všech směrech bojovali o každý vzácný kousíček místa. Duncan pozvedl svůj štít a meč, všude znělo cinkání, boj byl krvavý, zblízka, a on sekal jednoho muže za druhým. Duncan se sehnul a vyhnul se úderu, poklesl svým ramenem a přehodil nejednoho muže přes okraj, ti křičeli a padali vstříc smrti, věděl, že někdy jsou nejlepší zbraní vlastní ruce.

Vykřikl bolestí, protože dostal zásah do břicha, ale rychle se otočil a sekl po něm. Jak se voják přiblížil s cílem smrtelného úderu, Duncan, který neměl prostor pro manévrování, udeřil vojáka hlavou, kterému z toho upadl meč. Potom ho nabral kolenem, chytil ho a převrhl přes okraj.

Duncan bojoval a bojoval, každý krok byl těžce vydřený, zatímco slunce stoupalo výše a pot ho štípal v očích. Jeho muži ze všech stran bručeli a vykřikovali bolestí a Duncanova ramena už začínala být ze zabíjení unavená.

Jak zalapal po dechu, pokrytý krví svých nepřátel, Duncan udělal poslední krok kupředu a pozvedl svůj meč – a byl šokovaný, když uviděl Bramthose a Seaviga a jejich muže, kteří mu stáli čelem. Otočil se a prohlédl si všechna mrtvá těla a pak si v úžasu uvědomil, že se jim to podařilo – zmocnili se cimbuří.

Zazněl vítězný pokřik, jak se se všemi svými muži potkali uprostřed.

Ale i přesto Duncan věděl, že situace je stále naléhavá.

“ŠÍPY!” vykřikl.

Okamžitě se podíval dolů na Kavosovy muže a uviděl, že se pod nimi odehrává ohromná bitva, na nádvoří byly tisíce dalších pandesianských vojáků, kteří vyběli z kasáren a utkali se s nimi. Kavos byl ze všech stran téměř obklíčen.

Duncanovi muži pozvedli luky od padlých, zamířili přes zdi a mrštili je dolů na Pandesiany, Duncan se k nim přidal. Pandesiané neočekávali, že na ně bude v hlavním městě někdo střílet a po tuctech padli, padali k zemi a Kavos se svými muži byli uchráněni od smrtelných ran. Pandesiané začali padat všude kolem Kavose a brzy následovala velká panika, když si uvědomili, že má Duncan pod kontrolou vršek. Zmáčknuti mezi Duncanem a Kavosem, neměli kam uprchnout.

Duncan nemohl dovolit, aby měli čas se seskupit.

“OŠTĚPY!” zavelel.

Duncan si sám jeden vzal a vrhl jím, potom dalším a dalším, a zaútočil ohromnou zásobou zbraní, která byla zanechána zde nahoře na cimbuří, připravená, aby odradila útočníky na Andros.

Jak začali Pandesiané váhat, Duncan věděl, že musí udělat něco jednoznačného, aby s nimi skoncoval.

“KATAPULTY!” vykřikl.

Jeho muži spěchali ke katapultům, které byly zanechány zde na vršku a zatáhly za ohromné provazy, točili klikami, dokud je nedostali do pozic. Dovnitř umístili balvany a čekali na jeho příkaz. Duncan kráčel tam a zpět podél linie a upravoval pozice tak, aby balvany minuly Kavosovy muže a našly správný cíl.

“VYSTŘELIT!” zakřičel.

Do vzduchu vyletěl tucet balvanů a Duncan s uspokojením sledoval, jak padají a ničí kamenné kasárny, zabíjí tucty Pandesiánů v momentě, kdy vybíhají ven jako mravenci, aby bojovali s Kavosovými muži. Hluk se ozýval po celém nádvoří a ohromil Pandesiany a jejich panika ještě zesílila. Jak se zvedala oblaka prachu a suti, točili se dokola, nebyli si jistí, jakým směrem mají bojovat.

Kavos, bojovník veterán, využil jejich zaváhání. Shromáždil své muže a zaútočili s novou silou, a zatímco Pandesiané váhali, prosekávali si cestu jejich řadami.

Těla padala doleva a doprava a v pandesiánském táboře vládl chaos, a brzy se otočili a utíkali všemi směry. Kavos se za každičkým hnal. Byly to jatka.

Když slunce plně vysvitlo, všichni Pandesiané leželi bez života na zemi.

Jak vše utichlo, Duncan se ohromeně rozhlédl, byl plný probouzejícího se pocitu vítězství, protože si uvědomil, že se jim to podařilo. Převzali vládu nad hlavním městem.

Jak jeho muži všude kolem něj pokřikovali, brali ho za ramena, provolávali slávu a objímali se, Duncan si z očí setřel pot, stále zhluboka dýchal, a začalo mu to docházet: Andros byl osvobozen.

Hlavní město patřilo jim.