Читать книгу Tíha Cti - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 20

Aidan kráčel opuštěnou lesní cestou, byl nejdál, kam kdy došel, ve světě se cítil úplně sám. Kdyby nebylo jeho Lesního psa, kterého měl vedle sebe, byl by nešťastný, zoufalý; ale Bílý mu dával sílu, i přes jeho kruté zranění, a Aidan ho pohladil po jeho krátké, bílé srsti. Oba belhali, každý z nich zraněn z jejich utkání se surovým vozkou, každý krok, který udělali, byl bolestivý a nebe začalo tmavnout. S každým kulhavým krokem, který Aidan udělal, přísahal, že jestli toho muže ještě jednou spatří, zabije ho svýma vlastníma rukama.

Bílý vedle něj zakňučel a Aidan se natáhl a pohladil ho po hlavě, pes byl téměř stejně vysoký, jako on, byl spíše jako divoká bestie, než-li pes. Aidan byl vděčný nejen za jeho společnost, ale také protože mu zachránil život. Zachránil Bílého, protože něco uvnitř něj mu nedovolilo se od něho odvrátit – a za to od něj na oplátku obdržel dar života. Udělal by to znovu, i kdyby věděl, že zde bude zanechán, uprostřed ničeho, na jisté cestě k hladovění a smrti. Stále to stálo za to.

Bílý znovu zavyl a Aidan s ním soucítil, protože měl také hlad.

“Já vím, Bílý,” řekl Aidan. “Já mám také hlad.”

Aidan se podíval na zranění Bílého, stále z něj tekla krev, a potřásl hlavou, cítil se hrozně a bezmocně.

“Udělal bych cokoli, abych ti pomohl,” řekl Aidan. “Kéž bych věděl, jak.”

Aidan se naklonil a políbil ho na hlavě, jeho srst byla jemná a Bílý položil svou hlavu na Aidanovu. Bylo to objetí dvou lidí na společné cestě vstříc smrti. Zvuky divokých stvoření zazněly v symfonii tmavého lesa, a Aidan cítil, jak ho pálí nohy, cítil, že už nemohou jít o moc dál, že zde zemřou. Byli stále několik dní od čehokoli a s blížící se nocí se cítili bezmocní. Bílý, ač byl silný, už nebyl připraven s ničím bojovat a Aidan, který neměl zbraň a byl zraněný, na tom nebyl o moc lépe. Kolem neprojel celé hodiny žádný vůz a očekával, že ani žádný několik dní nepojede.

Aidan myslel na svého otce, tam někde pryč, a cítil, že ho zklamal. Kdyby měl zemřít, Aidan by si přál, aby alespoň zemřel někde po boku svého otce, v boji za nějaký velký cíl, nebo doma, v pohodlí Volisu. Ne zde, sám a uprostřed ničeho. Každý krok jako by ho táhl blíže smrti.

Aidan přemýšlel o svém krátkém životě, pomýšlel na všechny lidi, které kdy znal a miloval, jeho otce a bratry, a nejvíce ze všeho jeho sestru Kyru. Přemýšlel o ní, lámal si hlavu s tím, kde právě je, jestli přešla Escalon, jestli přežila cestu do Uru. Přemýšlel, jestli někdy ona myslela na něj, jestli by na něj nyní byla pyšná, snažil se jít v jejích stopách, snažil se také přejít Escalon, svým vlastním způsobem pomoci otci a jeho záměru. Přemýšlel, jestli by se býval stal velkým bojovníkem a cítil se hluboce smutný, že ji nikdy znovu neuvidí.

Aidan se s každým krokem cítil sklíčeněji a nemohl udělat nic dalšího, kromě toho, aby podlehl svému zranění a vyčerpání. Šel pomaleji a pomaleji, podíval se na Bílého a viděl, jak za sebou také tahá nohy. Brzy si budou muset lehnout a odpočinout si někde na této cestě, ať už přijde cokoli. Byla to děsivá představa.

Aidan si myslel, že něco zaslechl, nejprve slabě. Zastavil se a bedlivě poslouchal, protože Bílý se také zastavil a tázavě se na něj podíval. Aidan doufal a modlil se. Zdálo se mu to?

Potom to zaznělo znovu. Tentokrát si byl jistý. Zaskřípání kol. Dřeva. Železa. Byl to vůz.

Aidan se otočil, srdce mu poskočilo, zatímco mžoural do slábnoucího světla. Nejprve nic neviděl. Potom pomalu ale jistě něco spatřil. Vůz. Několik vozů.

Aidanovo srdce mu bušilo až v krku, ani nebyl schopný ovládnout své vzrušení, jak ucítil dunění, uslyšel koně a sledoval karavanu, která tudy mířila. Ale jeho vzrušení potom ochladlo, když přemýšlel, zda by to nemohl být někdo nepřátelský. Nakonec kdo jiný by cestoval tak daleko na pusté cestě, tak vzdálen ode všeho? Nemohl bojovat a Bílý, který napůl vrčel, už v sobě mnoho síly také neměl. Byli na pospas komukoli, kdo se blížil. Byla to děsivá myšlenka.

Zvuk byl ohlušující, zatímco se vozy blížily, a Aidan nebojácně stál uprostřed cesty, uvědomil si, že se nemůže schovat. Musel to riskovat. Aidan myslel, že jak se blížili, zaslechl hudbu, a jeho zvědavost se prohloubila. Zrychlili a na okamžik přemýšlel, jestli ho nepřejedou.

Potom se najednou celá karavana zpomalila a zastavila před ním, protože stál v cestě. Dívali se na něj, kolem nich se usazoval prach, byla to velká skupina, asi o padesáti lidech a Aidan překvapeně zamrkal, když viděl, že to nebyli vojáci. Také se nezdálo, že jsou nepřátelští, uvědomil si s úlevou. Všiml si, že vozy byly plné různých lidí, mužů a žen různého věku. Jeden se zdál být plný muzikantů, kteří drželi různé hudební nástroje; jiný byl plný mužů, kteří se zdáli být žongléři nebo komedianty, jejich obličeje byly pokresleny výraznými barvami a měli barevné punčochy a tuniky; další vůz se zdál být plný herců, mužů, kteří drželi svitky, asi si zkoušely scénáře, byli oblečeni do dramatických kostýmů; zatímco jiný byl plný žen – sotva oblečených, na obličeji měly příliš mnoho makeupu.

Aidan se začervenal a podíval se jinam, věděl, že byl příliš mladý, aby na takové věci zíral.

“Ty, chlapče!” vykřikl hlas. Byl to muž s dlouhým plnovousem, jasně červeným, dlouhým až do pasu, byl to zvláštně vyhlížející muž s přátelským úsměvem.

“To je tvoje cesta?” zeptal se vtipně.

Ze všech vozů vypukl smích a Aidan se začervenal.

“Kdo jste?” zeptal se zmateně Aidan.

“Myslím, že lepší otázka je,” zavolal na odpověď, “kdo jsi ty?” Se strachem pohlédli dolů na Bílého, který vrčel. “A co k čertu děláš s Lesním psem? Cožpak nevíš, že tě zabije?” zeptali se vystrašeným hlasem.

“Ne tento,” odpověděl Aidan. “Jste všichni…baviči?” zeptal se, stále zvědavý, přemýšlel, co tu všichni dělají.

“To je vlídné pojmenování!” vykřikl někdo z vozu pronikavým smíchem.

“Jsme herci a žongléři a gambleři a hudebníci a klauni!” vykřikl jiný muž.

“A lháři a darebáci a lehké ženy!” vykřikla žena a všichni se znovu smáli.

Někdo zabrnkal na harfu, zatímco smích zesílil, a Aidan se začervenal. Vzpomněl si, jak jednou takové lidi potkal, když byl mladší a bydlel v Androsu. Vzpomněl si, jak se díval, jak všichni baviči proudí do hlavního města, baví Krále; vzpomněl si na jejich jasné barevné obličeje; na jejich žonglování s noži; na muže, který pojídal srst; ženu, která zpívala písně; básníka, který recitoval poezii z paměti snad celé hodiny. Vzpomněl si, jak byl zmatený, proč by si někdo vybral tuto životní cestu a ne to být bojovníkem.

Oči mu zazářily, když si to najednou uvědomil.

“Andros!” vykřikl Aidan. “Jedete do Androsu!”

Muž seskočil z jednoho z vozů a přistoupil k němu. Byl to velký muž, asi čtyřicetiletý, s velkým břichem a nečesaným hnědým plnovousem, ke kterému pasovaly rozcuchané vlasy, a vřelým a přátelským úsměvem. Přišel k Aidanovi a otcovsky mu dal ruku kolem ramen.

“Jsi příliš mladý na to, abys tady byl,” řekl muž. “Řekl bych, že ses ztratil – ale ze zranění, které máš ty a tvůj pes bych hádal, že je v tom něco další. Vypadá to, že ses dostal do problémů – a hádal bych,” došel k závěru a prohlížěl si obezřetně Bílého, “že to má co do činění s tím, že jsi pomohl této bestii.”

Aidan nic neřekl, věděl, kdy má mlčet, zatímco Bílý přišel a olízal mužovu ruku, což Aidana překvapilo.

“Říkám si Motley,” dodal muž a natáhl ruku.

Aidan se na něj obezřetně podíval, nepotřásl mu rukou, ale pokýval na něj.

“Moje jméno je Aidan,” odpověděl.

“Vy dva tu můžete zůstat a umřít hlady,” pokračoval Motley, “ale to není moc zábavný způsob, jak zemřít. Osobně bych si chtěl alespoň dát dobré jídlo a potom zemřít nějak jinak.”

Skupina se začala smát, zatímco Motleyho ruka byla stále natažená a díval se na Aidana s vřelostí a soucitem.

“Očekávám, že vy dva potřebujete, nejen kvůli svému zranění, pomocnou ruku,” dodal.

Aidan tam pyšně stál, nechtěl ukázat slabost, jak ho to jeho otec učil.

“Dařilo se nám dobře, jak jsme byli,” řekl Aidan.

Motley přivedl skupinu k dalšímu smíchu.

“Samozřejmě,” odpověděl.

Aidan se podezřele díval na mužovu ruku.

“Jdu do Androsu,” řekl Aidan.

Motley se usmál.

“Stejně jako my,” odpověděl. “A máme štěstí, město je dost velké na to, aby nás všechny přijalo.”

Aidan zaváhal.

“Udělal bys nám službu,” dodal Motley. “Potřebujeme váhu navíc.”

“A další ústa, které můžeme nakrmit!” zakřičel ve smíchu blázen z jiné skupiny.

Aidan se na něj obezřetně díval, příliš pyšný na to, aby to přijal, ale viděl způsob, jak si zachovat tvář.

“Dobře….” řekl Aidan. “Kdybych vám prokázal službu…”

Aidan vzal Motleyho za ruku a ocitl se vytažen na vůz. Byl silnější, než Aidan očekával z toho, jak byl oblečen, zdálo se, že je dvorním hlupákem; jeho ruka byla masitá a teplá, dvakrát tak velká jako Aidanova.

Motley se pak natáhl, vyzvedl Bílého a jemně ho umístil na zad vozu vedle Aidana. Bílý se stočil u Aidana do sena, dal mu hlavu do klína, oči měl zpola zavřené vyčerpáním a bolestí. Aidan ten pocit moc dobře znal.

Motley naskočil a vozka švihl bičem a karavana se dala do pohybu, všichni radostně zvolali, když se hudba opět rozehrála. Byla to veselá píseň, muži a ženy hráli na harfy, na flétny a cimbály a několik lidí k Aidanově překvapení, také v pohybujících vozech tančilo.

Aidan nikdy v životě neviděl tak veselou společnost. Svůj celý život strávil v pochmurné náladě a tichosti tvrze, která byla plná bojovníků a nebyl si jistý, co si o tom myslet. Jak mohl být někdo tak šťastný? Jeho otec ho vždy učil, že život je vážný. Nebylo toto všechno triviální.

Jak postupovali po nerovné cestě, Bílý zavyl bolestí, zatímco ho Aidan hladil po hlavě. Motley přišel k nim a k Aidanově překvapení poklekl vedle psa a jeho zranění mu ovázal a potřel zeleným balzámem. Bílý se pomalu utišil a Aidan mu byl za jeho pomoc vděčný.

“Kdo jsi?” zeptal se Aidan.

“Už jsem měl několik jmen,” odpověděl Motley. “To nejlepší bylo ‘herec.’ Pak to také byl ‘lump, ‘blázen,’ ‘šašek…a seznam pokračuje dál. Říkej mi, jak chceš.”

“Takže nejsi bojovník,” uvědomil si zklamaně Aidan.

Motley se zaklonil a smíchy řval, po tvářích mu tekly slzy; Aidan nerozuměl, co bylo tak vtipného.

“Bojovník,” opakoval Motley a v úžasu třásl svou hlavou. “Tak takto mě nikdy nikdo nenazval. A ani bych si nepřál, aby mi tak někdo říkal.”

Aidan se zamračil, nerozuměl tomu.

“Pocházím z rodiny bojovníků,” řekl Aidan pyšně a vystavoval svou hruď navzdory bolesti. “Můj otec je velký bojovník.”

“Tak to je mi tě potom líto,” řekl Motley a stále se smál.

Aidan byl zmatený.

“Prosím? Proč?”

“To je rozsudek,” odpověděl Motley.

“Rozsudek?” opakoval Aidan. “V životě není nic významnějšího, než být bojovníkem. To je vše, o čem jsem kdy snil.”

“Opravdu?” zeptal se Motley pobaveně. “Tak potom mi tě je líto dvakrát tolik. Já si myslím, že slavit a smát se a spát s krásnými ženami je ta nejlepší věc, jaká existuje – mnohem lepší, než se promenádovat krajinou a doufat, že se ti podaří zabodnout meč do něčího břicha.”

Aidan zrudl, byl frustrovaný; nikdy neslyšel, že by o bitvě takto někdo mluvil a urazilo ho to. Nikdy nepotkal podobného člověka.

“A v čem v tvém životě spočívá čest?” zeptal se zmateně Aidan.

“Čest?” zeptal se Motley a zdál se skutečně překvapený. “To je slovo, které už jsem několik let neslyšel – a je příliš velké na tak malého chlapce.” povzdychl si Motley. “Nemyslím si, že čest existuje – alespoň jsem ji nikdy neviděl. Jednou jsem přemýšlel o tom být čestný – ale nikam mě to nedostalo. Kromě toho jsem viděl, jak se příliš mnoho čestných mužů stalo kořistí prohnaných žen,” došel k závěru a ostatní ve voze se smáli.