Читать книгу Vzestup Statečných - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

Merk běžel lesem, vrávoral po hliněném svahu, proplétal se mezi stromy, jak běžel jak o život, pod nohama mu křupaly listy Bílého lesa. Podíval se před sebe a ostražitě sledoval vzdálené sloupce kouře, které zaplnily horizont, zablokovaly krvavě rudý západ slunce a on pocítil vrůstající pocit naléhavosti. Věděl, že ta dívka tam někde je, pravděpodobně je právě vražděna, a on se snažil běžet co nejrychleji.

Zdálo se, jako by ho vraždění vyhledávalo; potkávalo ho na každém roku, zdálo se, že každý den, jako když jsou muži svoláváni k večeři. Měl schůzku se smrtí, říkávala jeho matka. Tato slova mu zvonila v uších a pronásledovala ho téměř celý jeho život. Byla její slova sebenaplňujícím se proroctvím? Nebo se narodil s černou hvězdou nad hlavou?

Zabíjení bylo pro Merka přirozenou součástí jeho života, jako dýchání nebo obědvání, ať už to dělal pro kohokoli nebo jakkoli. Čím víc o tom uvažoval, tím více ho to znechucovalo, jako by chtěl vyzvracet celý svůj život. Ale zatímco v něm vše křičelo, aby se otočil, začal nový život, pokračoval na své pouti k Věži Uru, prostě nemohl. Násilí ho opět volalo a toto nebyl správný okamžik jeho volání ignorovat.

Merk utíkal, stoupající mraky kouře se blížily a ztěžovaly dýchání, zápach kouře ho štípal v nose a začal ho přemáhat známý pocit. Nebyl to ani strach a dokonce ani, po tolika letech, vzrušení. Byl to pocit dobré obeznámenosti. S tím vražedným strojem, ve který se chystal proměnit. To se stávalo vždy, když šel do bitvy – jeho vlastní, soukromé bitvy. V jeho verzi bitvy zabil protivníka tváří v tvář; nemusel se schovávat za hledím nebo brněním nebo potlesku davu, jako ti nóbl rytíři. Podle něj byl jeho bitva tou nejodvážnější, vyhrazená jen opravdovým bojovníkům, jakým byl on sám.

A přece jak běžel, připadalo Merkovi něco jiné. Obvykle Merkovi bylo jedno, kdo přežil a kdo zemřel; byla to jenom práce. To mu umožňovalo udržet si čistou hlavu, bez toho, aby byl přemožen pocity. Ale přesto to bylo tentokrát jiné. Poprvé za dlouhou dobu, co si vůbec vzpomínal, mu za toto nikdo neplatil. Rozhodl se z vlastní vůle, kvůli ničemu jinému, než že mu té dívky bylo líto a chtěl udělat to správné. Cítil se příliš vložený do celé záležitosti a ten pocit se mu nelíbil. Nyní litoval, že nezareagoval dříve a odmítnul ji.

Merk běžel bleskem, nenesl žádné zbraně – a ni nemusel. Na svém opasku měl jen svou dýku a to mu stačilo. A třeba ji ani nepoužije. Upřednostňoval bitvy bez zbraní: to jeho protivníky rozhodilo. Místo toho vždy své nepřátele odzbrojil a použil jejich zbraně proti nim. A tak měl vždy okamžitou zbrojnici, kamkoli přišel.

Merk vystřelil z Bílého lesa, stromy ustoupily otevřeným planinám a vlnícím se kopcům a setkal se s ohromným, rudým sluncem, které sedělo nízko na horizontu. Před ním se rozložilo údolí, nebe nad ním bylo černé, jako by se zlobilo, zaplněné kouřem a v plamenech tam sedělo něco, co muselo být zbytky dívčiny farmy. Merk to slyšel až odtud, škodolibé výkřiky mužů, kriminálníků, jejich hlas byl plný nadšení a touze po krvi. Svým profesionálním pohledem si prohlédl dějiště zločinu a okamžitě je uviděl, tucet mužů, jejichž tváře byly osvíceny pochodněmi, které drželi, jak běhali sem a tam a vše zapalovali. Někteří běželi z konírny do domu, přikládali pochodně ke slámovým střechám, zatímco jiní zabíjeli nevinný dobytek a sekali je sekerami. Viděl, jak jeden z nich vytáhl ven tělo za vlasy, přes zablácenou zem.

Ženu.

Merkovo srdce začalo bít, jak přemýšlel, jestli to nebyla ta dívka – a jestli byla živá nebo mrtvá. Táhnul ji, zdálo se, k dívčině rodině, všichni byli přivázáni provazy ke stodole. Byl tam otec a matka a vedle nich nejspíš sourozenci, malí, mladí, obě dívky. Jak vánek odfouknul oblaka černého dýmu, zahlédl Merk tělo s dlouhými světlými vlasy, slepenými špínou, a věděl, že to je ona.

Merkem prolétla vlna adrenalinu, jak vystřelil a sprintoval z kopce dolů. Spěchal do zabláceného ohrazeného pozemku, běžel mezi plameny a kouřem, až konečně uviděl, co se dělo: dívčina rodina byla proti zdi a byla již mrtvá, měli podříznuté krky a jeho těla bezvládně ležela u zdi. Oddychl si, když uviděl, že ta dívka je tažena ještě naživu, bránila se, jak ji táhly, aby se přidala ke své rodině. Viděla, jak na její příchod čeká násilník s dýkou a věděl, že je další na řadě. Přišel příliš pozdě na to, aby zachránil její rodinu – ale ne příliš pozdě na to, aby zachránil ji.

Merk věděl, že musí tyto muže překvapit. Zpomalil svou chůzi a poklidně vykračoval prostředkem pozemku, jako by měl spoustu času, čekal, až si ho všimnou a chtěl je zmást.

Brzy si ho jeden všimnul. Zločinec se okamžitě otočil, byl překvapen tím, že uviděl muže, který klidně kráčel skrze to krveprolití a zakřičel na své přátele.

Jak pokračoval, pocítil na sobě Merk všechny ty zmatené oči, a dále bezstarostně kráčel směrem k dívce. Násilník, který ji táhnul, se otočil přes rameno a když uviděl Merka, zastavil se také, pustil ji a ona upadla do bláta. Otočil se a s ostatními si to zamířil k Merkovi, všichni se k němu přibližovali a byli připravení bojovat.

“Tak copak to tu máme?” vykřikl muž, který se zdál být jejich velitel. Byl to ten, který upustil dívku a jak se zaměřil na Merka, tasil ze svého pásku meč a blížil se, zatímco ho ostatní obestoupili.

Merk se podíval jenom na tu dívku, aby se ujistil, že je stále na živu a není zraněná. Ulehčilo se mu, když ji uviděl zavrtět se v bahně, pomalu se dávala dohromady, zvedla hlavu a pohlédla na něj, otřesená a zmatená. Merk pocítil úlevu, že nepřišel pozdě, aby zachránil alespoň ji. Snad to byl první krok na velmi dlouhé cestě k vykoupení. Snad, uvědomil si, to nezačínalo ve věži, ale právě tady.

Jak se ta dívka otočila v bahně, opřela se o lokty, jejich oči se setkaly a on v nich uviděl záplavu naděje.

“Zabij je!” vykřikla.

Merk zůstal klidný, stále k ní nenuceně kráčel, jako by si těch mužů kolem ani nevšiml.

“Tak ty tu dívku znáš,” vykřikl na něj velitel.

“Její strýček?” vykřikl jeden z nich posměšně.

“Dlouho ztracený bratr?” zasmál se jiný.

“Ty jsi ji přišel ochránit, staříku?” posmíval se jiný.

Ostatní vyprskli smíchy, jak jej obklíčili.

I když to neukázal, Merk si potichu své protivníky měřil, koutkem oka si je prohlížel, sčítal, kolik jich tam je, jak jsou velcí, jak rychle se pohybují, jaké zbraně mají u sebe. Analyzoval, kolik měli svalů v porovnání s tukem, co měli na sobě, jak se mohli ve svém oblečení pohybovat, jak rychle se mohli ve svých botách otáčet.

Všimnul si, jaké zbraně drželi – neopracované nože, tasené dýky, špatně naostřené meče – a analyzoval, jak je drží, jestli je mají po straně nebo před sebou a v jaké ruce.

Uvědomil si, že většina z nich byli amatéři, nikdo z nich v něm opravdu nebudil obavy. Chytí si jednoho. Toho s kuší. Merk si v hlavě poznamenal, že ho musí zabít jako prvního.

Merk vešel do jiné zóny, do jiného stylu myšlení, bytí, do takového, který se ho přirozeně chopil, kdykoli se nacházel ve střetu. Ponořil se do svého vlastního světa, do světa, který neměl moc pod kontrolou, světa, kterému věnoval své tělo. Byl to svět, který mu nakazoval, kolik mužů má zabít a jak rychle, jak efektivně. Jak způsobit maximální újmu za co nejmenší možné snahy.

Litoval těchto mužů; neměli vůbec ponětí o tom, do čeho se pustili.

“Hej, mluvím s tebou!” vykřikl jejich velitel, nebyl ani deset stop daleko a pohrdavě držel svůj meč a rychle se blížil.

Merk ale postupoval svým směrem a pokračoval v chůzi, v klidu a bez výrazu. Soustředil se, ani neposlouchal velitelova slova, která v jeho mysli utichla. Neotočí se a neukáže ani náznak agrese, dokud se mu to samotnému nehodí, a cítil, jak zmatení byli tito muži absencí jeho činů.

“Hej, víš, že za chvíli zemřeš?” hovořil stále velitel. “Posloucháš mě?”

Merk stále v klidu kráčel, zatímco jejich velitel, rozzuřený, už dále nečekal. V rozčilení vykřikl, tasil svůj meč a zaútočil, rozmáchl se po Merkovém rameni.

Merk si dal na čas, nereagoval. V klidu kráčel směrem ke svému útočníkovi a čekal až do poslední vteřiny, neztuhnul a nevykazoval žádné známky odporu.

Čekal, až útočníkův meč dosáhne nejvyššího bodu, vysoko nad mužovou hlavou, klíčový moment, kdy je každý muž nejzranitelnější, což už dávno věděl. A potom, rychleji, než byl jeho útočník vůbec schopen předvídat, vrhnul se Merk dopředu jako had, použil dva prsty, aby zasáhl tlakový bod pod mužovou paží.

Jeho útočníkovi se vyvalili oči bolestí a překvapením a okamžitě svůj meč pustil.

Merk přikročil blíže, obtočil jednu paži kolem mužovy paže a pevně se zahákoval. V jednom pohybu muže chytil za jeho zátylek a otočil ho a použil ho jako svůj štít. Protože Merk se neobával tohoto muže, ale toho útočníka za ním, který měl kuši. Merk se rozhodl zaútočit na tohoto hulváta jako první, jen aby získal štít.

Merk se otočil a stál čelem k mužovi s kuší, který, jak čekal, měl již tětivu napjatou na něj. Za chvilku Merk uslyšel známý zvuk šípu, který byl vystřelen z kuše, a díval se, jak k němu vzduchem letí. Merk pevně stisknul svůj zmítající se lidský štít.

Zaznělo zalapání po dechu a Merk ucítil, jak sebou ten hulvát cuknul v jeho objetí. Velitel vykřikl bolestí a Merk najednou ucítil šok z bolesti, jako by mu vniknul do břicha nůž. Nejprve byl zmatený – a potom si uvědomil, že šíp proletěl břichem štítu a jeho špice také částečně zasáhla Merkovo břicho. Vniknul ani ne na půl palce – nebylo to dost na to, aby ho to vážně zranilo – ale bolelo to jako čert.

Merk počítal, jak dlouho potrvá napnout další šíp, pustil velitelovo bezvládné tělo, chytil meč v jeho ruce a hodil jím. Ten se ve vzduchu točil a letěl na zločince s kuší, který vykřikl, oči se mu šokem rozšířily a meč mu propíchnul hruď. Pustil svůj luk a bezvládně padl vedle něj.

Merk se otočil a pohlédl na ostatní zločince, ti byli jasně v šoku, dva z jejich nejlepších mužů byli mrtví a zbylí si nevěděli rady. Hleděli jeden na druhého v prazvláštním tichu.

“Kdo jsi?” vykřikl konečně jeden, jeho hlas zněl nervózně.

Merk se doširoka usmál a zakřupal klouby, vychutnával si blížící se zápas.

“Já,” odpověděl, “jsem ten, který vám nedá v noci spát.”