Читать книгу Vzestup Statečných - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 17

Duncan jel se svou armádou, v uších mu burácel hluk stovek koní, jak je vedl na jih, nocí, pryč od Argosu. Jeho důvěryhodní velitelé jeli vedle něj, Anvin na jedné straně a Arthfael na druhé, jen Vidar zůstal doma, aby střežil Volis, zatímco několik stovek mužů se vedle nich vyrovnaly, všichni jeli pospolu. Na rozdíl od jiných vojenských vůdců jel Duncan rád bok po boku svých mužů; nepovažoval tyto muže za své poddané, ale spíše za své ozbrojené bratry.

Jeli nocí s chladným větrem ve vlasech, sněhem pod nohama a měli dobrý pocit, protože byli v pohybu, mířili do bitvy, už se nekrčili za zdmi Volisu, jak to Duncan dělal více než polovinu svého života. Duncan pohlédl a zahlédl své syny Brandona a Braxtona, jak jedou vedle jeho mužů, a zatímco byl pyšný na to, že je má s sebou, neobával se o ně tolik jak se obával o svou dceru. Proti své vůli, jak hodina míjela hodinu a i když si říkal, že se nebude obávat, zaměřovaly se jeho myšlenky v noci na Kyru.

Přemýšlel, kde nyní byla. Myslel na to, jak sama přechází Escalon, jen s Dierdrou, Andorem a Leem, kteří ji doprovázeli, a jeho srdce ho zabolelo. Věděl, že cesta, na kterou ji poslal, by vystavila nebezpečí i zkušené bojovníky. Pokud ji přežije, vrátí se jako velký bojovník, větší, než jakýkoli z mužů, kteří s ním dnes jeli. Pokud ne, nebude se sebou moci žít. Ale zoufalé časy si vyžadují zoufalá řešení, a on více než kdy jindy potřeboval, aby dokončila svou misi.

Vystoupali na kopec a z dalšího sestoupili a jak vítr nabíral na síle, Duncan pohlédl na zvlněné planiny, které se před ním v měsíčním svitu rozprostíraly a myslel na jejich cíl: Esephus. Opevnění v moři, město postavené na přístavu, křižovatky severovýchodu a prvního významného přístavu pro lodní dopravu. Bylo to město, které bylo na jedné straně ohraničeno mořem Slz a přístavem na druhé straně, a říkalo se, že kdo má pod kontrolou Esephus, má pod kontrolou většinu Escalonu. Další nejbližší tvrz od Argosu a životně důležité opevnění, Esephus musel být jeho první zastávkou, to Duncan věděl, pokud měl mít alespoň nějakou šanci vyvolat revoluci. Kdysi významné město musí být osvobozeno. Jeho přístav, kdysi tak pyšně zaplněn loděmi, na kterých plápolaly vlajky Escalonu, byly nyní, jak Duncan věděl, plné pandesianských lodí, hanebná připomínka toho, čím jednou bylo.

Duncan a Seavig, vojenský vůdce Esephusu, byli kdysi blízko. Společně jeli několikrát do bitvy jako bratři ve zbroji a Duncan s ním vyrazil na moře více než jednou. Ale od invaze už nebyli v kontaktu. Seavig, který byl kdysi pyšným vojevůdcem, byl nyní jen pokorný voják, který nebyl schopný plachtit na moři, nebyl schopný vládnout svému městu nebo navštívit jiná opevnění, jako všichni vojenští vůdci. To ho mohli rovnou zajmout a označit ho tím, čím skutečně byl: vězněm jako všichni vojevůdci Escalonu.

Duncan jel nocí, kopce byly osvětleny jen pochodněmi jeho mužů, stovky jisker, mířících na jih. Jak jeli, padal více sníh a vítr běsnil, a pochodně jen tak tak nezhasly a měsíc se snažil prorazit mraky. A přesto Duncanova armáda postupovala a pokračovala, s těmito muži, kteří by s ním šli kamkoli na světě. Bylo to nezvyklé, to Duncan věděl, zaútočit v noci a ještě ve sněhu – ale Duncan byl vždycky nekonvenční bojovník. Proto se mu podařilo získat takovou hodnost, stát se velitelem starého krále, získat vlastní opevnění. A jen proto se stal jedním z nejvíce uctívaných ze všech roztroušených vojevůdců. Duncan nikdy nedělal to, co jiní muži. Snažil se žít podle jednoho hesla: dělej to, co jiní nejméně očekávají.

Pandesiané by nikdy neočekávali útok, protože zpráva o Duncanově vzpouře se nemohla tak daleko na jih dostat tak rychle – ne, pokud tam Duncan dorazí včas. A oni by jistě nikdy neočekávali útok v noci, a už vůbec ne ve sněhu. Znali by rizika jízdy v noci, koně by si mohli zlomit nohy a byla celá řada dalších problémů. Duncan věděl, že války byly často vyhrány díky překvapení a rychlosti, spíše než kvůli síle.

Duncan plánoval jet celou noc, dokud nedorazí k Esephusu, pokusit se dobýt ohromnou pandesianskou jednotku a vzít si zpět město a několik stovek jeho mužů. A pokud se zmocní Esephusu, pak možná, ale jen možná, budou schopni nabrat spád a začít válku, aby se zpět zmocnili celého Escalonu.

“Tam dole!” vykřikl Anvin a ukázal do sněhu.

Duncan se podíval do údolí pod sebou a uviděl, mezi sněhem a mlhou, několik malých vesnic, které byly posety po krajině. Duncan věděl, že tyto vesnice byly obydleny statečnými bojovníky, kteří byli věrní Escalonu. Každý z nich bude mít hrstku mužů, ale i to se počítá. Mohl by nabrat obrátky a podpořit řady své armády.

Duncan se snažil překřičet vítr a koně.

“Zatrubte!”

Jeho muži zatroubili několika krátkými zvuky, starý výkřik Escalonu, volající po shromáždění, zvuk, který mu rozehříval srdce, zvuk, který v Escalonu nezazněl celá léta. Byl to zvuk, který byl jeho krajanům známý, zvuk, který jim sdělil vše, co potřebovali vědět. Pokud byly ve vesnici dobří muži, ten zvuk by jimi pohnul.

Trubky zazněly znovu a znovu a jak se blížili, ve vesnicích se pomalu rozsvěcovaly pochodně. Vesničané, upozorněni na jejich přítomnost, začali zaplňovat ulice, jejich pochodně blikali ve sněhu, muži se narychlo oblékali, chopili se zbraní a nasazovali si jakékoli nahrubo udělané brnění, které měli. Všichni pohlédli na kopec a uviděli blížícího se Duncana a jeho muže, gestikulující, jako by byli plni překvapení. Duncan si mohl jen zkusit představit, jaký obraz jeho muži vytvářeli, když jeli tryskem úplnou nocí, ve sněhové vánici, dolů z kopce, se stovkami pozvednutými pochodněmi jako legie ohně, která bojuje se sněhem.

Duncan a jeho muži přijeli do první vesnice a zastavili, stovky jejich pochodní osvětlovaly překvapené obličeje. Duncan pohlédl dolů na doufající tváře svých krajanů a nasadil si svůj nejděsivější bitevní výraz a připravoval se inspirovat své muže jako nikdy předtím.

“Muži Escalonu!” zaduněl a zpomalil svého koně k chůzi, jak se je snažil všechny oslovit, točil se a kroužil a lidé byli kolem něj natlačeni.

“Trpěli jsme pod utlačováním Pandesie až příliš dlouho! Můžete si vybrat mezi tím zůstat zde a žít svůj život v této vesnici a vzpomínat na to, jaký Escalon býval. Nebo můžete povstat jako svobodní muži a pomoci nám začít velkou válku za svobodu”

Vesničané vydali nadšený pokřik a jednotně se hrnuli vpřed.

“Pandesiané nám nyní berou naše dívky!” vykřikl jeden muž. “Jestli je toto volnost, pak nevím, co je to svoboda!”

Vesničané povzbudivě pokřikovali.

“Jsme s tebou, Duncane!” vykřikl další. “Pojedem s tebou i na smrt!”

Zazněl další povzbudivý pokřik a vesničané spěchali naskočit na koně a přidat se k jeho mužům. Duncan byl spokojen s rozrůstajícími se řadami, pobídnul svého koně a pokračoval směrem ven z vesnice a začal si uvědomovat, že Escalon měl už dávno povstat.

Brzy dojeli do další vesnice, kde byli muži již venku a čekali s rozsvícenými pochodněmi, jak zaslechli troubení a výkřiky, a uviděli rozrůstající se armádu, hned věděli, co se dělo. Místní vesničané křičeli jeden na druhého, poznávali se navzájem a uvědomovali se, co se dělo, už nepotřebovali další proslovy. Duncan se přehnal přes tuto vesnici stejně jako přes tu poslední a vesničané nemuseli být vůbec přesvědčováni, byli až příliš dychtiví po svobodě, příliš dychtivi obnovit svou důstojnost, naskočit na koně, chopit se svých zbraní a přidat se k Duncanovým řadám, ať je bral kamkoli.

Duncan se vrhal z vesnice do vesnice, pojmul celou krajinu, vše se v noci rozsvěcovalo, i přesto, že byl vítr, sníh a černočerná tma. Duncan si uvědomil, že jejich touha po svobodě byla až příliš silná na to, aby i v té nejtemnější tmě zazářila – a aby se ujali zbraní a získali zpět své životy.

*

Duncan jel celou noc, vedle svou rostoucí armádu na jih, jeho ruce byly rozedřelé a bez citu z té zimy, jak se držel otěží. Čím více na jih šli, tím více se měnil terén, studený chlad Volisu byl nahrazen mokrým chladem Esephusu, jeho vzduch těžký tak, jak si to Duncan pamatoval, s vlhkem od moře a vůní soli. Stromy tady byly také nižší, všechny se zdály být ohnuté od východních poryvů větru, které nikdy nepřestaly vát.

Stoupali na jeden kopec za druhým. Oblaka se rozestupovala i přes sněžení, a měsíc se objevil na nebi, shora na ně svítil a dostatečně jim osvěcoval cestu. Jeli jako bojovníci proti tmě, Duncan věděl, že to byla noc, kterou si bude pamatovat do konce života. Za předpokladu, že přežije. Bude to bitva, na které vše záviselo. Myslel na Kyru, svou rodinu, svůj domov, a nechtěl je ztratit. Jeho život byl v sázce a životy všech, které znal a miloval a dnes v noci to bude všechno riskovat.

Duncan pohlédl přes rameno a byl nadšen, když uviděl, že nabral dalších několik set mužů, všichni jeli jako jeden muž, který má jediný cíl. Věděl, že i s takovým počtem budou čelit velké převaze a budou stát proti profesionální armádě. Tisíce pandesianů jsou nasazené v Esephusu. Duncan věděl, že Seavig měl stále stovky jeho vlastních opuštěných mužů, které mu byly k dispozici, ale samozřejmě nevěděl, jestli budou vše riskovat, aby se připojili k Duncanovi. Duncan musel předpokládat, že to neudělají.

Brzy vystoupili na další kopec a tam zastavili a nepotřebovali ani pobídnutí. Protože tam hluboko dole se vyjímalo moře Slz, jeho vlny narážely o břeh, velký přístav a prastaré město Espehus, který se vedle něj tyčil. Město vypadalo, jako by vyrostlo z moře, vlny narážely do jeho kamenných zdí. Město bylo postaveno zády k pevnině, jako by hledělo čelem do moře, jeho brány a hradby se nořily do vody, jako by jim více záleželo na tom, aby vyhověli lodím spíše než koním.

Duncan si prohlížel přístav, ve kterém bylo zakotveno nekonečně mnoho lodí, byl rozmrzelý, když uviděl plápolající prapory Pandesie, žluté a modré, které poletovaly jako urážka v jeho srdci. Ve větru se třepotal emblém Pandesie – lebka v zobáku orla – ze které se Duncanovi dělalo zle. Vidět tak ohromné město, které je pod vládou Pandesie, bylo pro Duncana ostudou, a dokonce v černočerné tmě se jeho tváře začervenaly. Lodě tam seděly samolibě, bezpečně zakotvené, nikdo nečekal útok. Samozřejmě. Kdo by si dovolil na ně zaútočit? A dokonce v černočerné tmě a ve sněhové vánici?

Duncan cítil, jak na něj jeho muži hledí a věděl, že nastal okamžik pravdy. Všichni čekali na osudný rozkaz, takový, který změní osud Excalonu, a on zde seděl na svém koni, vítr skučel, a pociťoval že v něm začíná vřít jeho osud. Věděl, že toto je okamžik, který vymezí jeho život – a životy všech těchto mužů.

“KUPŘEDU!” zaburácel.

Jeho muži nadšeně pokřikli a jako jeden se vrhli z kopce dolů, hnali se směrem k přístavu, vzdáleném několik yardů. Vysoko pozvedli své pochodně a Duncan ucítil, jak mu v hrudi zabušilo srdce, jak mu vítr vál do tváře. Věděl, že tato mise je sebevražedná – a přesto také věděl, že byla dost šílená na to, aby třeba vyšla.

Vrhli se do krajiny, jejich koně hnali tak rychle, že mu studený vzduch málem vzal dech, a jak se blížili přístavu, kamenné zdi byly ani ne sto yardů daleko, Duncan se připravil do bitvy.

“LUKOSTŘELCI!” vykřikl.

Jeho lukostřelci, kteří jeli v úhledných řadách za ním, zapálili své šípy, podpálili jejich hroty a čekali na jeho povel. Jeli a jeli, zněl dusot koní, pandesiané pod nimi stále nevěděli o útoku, který se na ně chystal.

Duncan čekal, dokud se nepřiblížili – čtyřicet yardů daleko, potom třicet, potom dvacet – a konečně věděl, že nastal ten správný čas.

“VYSTŘELIT!”

Černá noc byla najednou osvětlená tisícem hořících šípů, které se nesly ve vysokém oblouku vzduchem, dělali si cestu sněhem směrem k tuctům pandesianských lodí, které byly zakotvené v přístavu. Jeden za druhým, jako světlušky, si našly svůj cíl, přistály na dlouhých, třepotajících se plachtách pandesianského plachtoví.

Netrvalo ani chvilku a lodě se zapálily, vzplálo plachtoví a potom celé lodě a oheň se ve větrném přístavu rychle šířil.

“ZNOVU!” vykřikl Duncan.

Hromadná palba následovala jedna za druhou, šípy s ohnivými špicemi padali na pandesianskou flotilu jako kapky deště.

Nejprve byla flotila v klidu noci potichu, vojáci hluboce spali, žádný neměl žádné podezření. Duncan si uvědomil, že pandesiané se stali příliš arogantní, příliš lhostejní a nikdy neměli ani nepodezření, že by takový útok mohl přijít.

Duncan jim nedal čas, aby se mohli vzpamatovat; povzbuzen jel tryskem kupředu a blížil se k přístavu. Vedl je až ke kamenné zdi, která sousedila s přístavem.

“POCHODNĚ!” vykřikl.

Jeho muži vyrazili až k pobřeží, pochodně pozvedli vysoko a s velkým výkřikem následovali Duncane a vrhli své pochodně na lodě, které měli nejblíž. Jejich těžké pochodně přistály na palubě jako hole, bylo slyšet ohromné zadunění dřeva, a další tucty lodí vzplanuly.

Těch několik málo pandesianských vojáků na stráži si všimlo co se dělo až příliš pozdě a ocitli se uprostřed vlny plamenů, křičeli a skákali přes palubu.

Duncan věděl, že je jen otázkou času, než se zbytek Pandesianů vzbudí.

“TRUBKY!” vykřikl.

Z řad mužstev zazněly trubky, starý pokřik Escalonu, vyzývající ke shromáždění, věděl, že Seavig rozpozná ty krátké zvuky. Doufal, že ho to vybudí.

Duncan seskočil z koně, tasil svůj meč a spěchal ke zdi přístavu. Bez zaváhání skočil přes nízkou kamennou zídku na hořící loď, ukazoval všem cestu, jak pokračoval kupředu. Potřeboval zbavit se Pandesianů předtím, než se mohli shromáždit.

Anvin a Arthfael zaútočili po jeho boku a jejich muži se k nim přidali, všichni vykřikovali mocným válečným pokřikem, jak se svým životem vrhali po větru. Po tolika rocích podmanění se konečně nastal den pro odplatu.

Konečně se Pandesiané vzbudili. Vojáci se začali nořit z podpalubí, vybíhali ven jako mravenci, v kouři kašlali a byli omráčení a zmatení. Zahlédli Duncana a jeho muži a tasili meče a zaútočili. Duncan se ocitl pod útokem proudů mužů – a přesto nezaváhal; právě naopak, zaútočil.

Duncan zaútočil a skrčil se, jak se první muž rozpřáhnul po jeho hlavě, potom se narovnal a bodnul toho muže do břicha. Voják se rozmáchl po jeho zádech a Ducan se otočil a vyblokoval ránu – potom zatočil vojákovým mečem a bodnul ho do hrudi.

Duncan se bránil a bojoval hrdinsky, útočili na něj ze všech stran, a vzpomněl si na staré doby, kdy se ocitl ponořen do bitvy a odrážel údery na všech stranách. Když byli muži příliš blízko na dosah meče, zaklonil se a kopnul do nich, vytvořil si tak prostor na to, aby se rozmáchnul; v jiných situacích se zatočil a udeřil loktem, bojoval ruku v ruce na blízko, když to bylo nutné. Muži padali všude kolem něj a žádný z nich se nepřiblížil.

K Duncanovi se brzy přidali Anvin a Arthafael a tucty jeho mužů jim spěchali na pomoc. Jak se k němu přidal Anvin, odrazil úder vojáka, který na Duncana zaútočil zezadu, ušetřil ho rány – zatímco Arthfael přistoupil blíže, pozvedl svůj meč a odrazil sekerku, která mířila na Duncanovu tvář. Jak to udělal, Duncan zároveň udělal krok kupředu a bodnul toho vojáka do břicha, s Arthfaelem ho společně skolili.

Bojovali jako jeden muž, dobře promazaný stroj díky těm společným létům, všichni si navzájem hlídali záda, jak nocí pronikal jasný kovový zvuk mečů a brnění.

Všude kolem sebe Duncan viděl, jak muži nastupují na lodě po celém přístavu, útočí na flotilu jako jeden muž. Duncan bojoval, dokud mohl pozvednout své paže, potil se, v očích ho pálil kouř, všude kolem něj cinkaly meče, skolil jednoho muže za druhým, jak se snažili utéct na pevninu.

Nakonec byly plameny příliš horké; pandesianští vojáci, v plné zbroji, byli polapeni plameny a skákali ze svých lodí do vody – a Duncan vedl své muže z lodí pryč přes kamennou zeď a zpět na okraj přístavu. Duncan uslyšel výkřik a otočil se, uviděl stovky pandesianských vojáků, kteří se ho snažili pronásledovat a kteří se je snažili dostat z lodě pryč.

“PROVAZY!” zakřičel Duncan.

Po celé délce přístavu muži následovali jeho příkladu a zpřetrhaly provazy, kterými byla flotila přikotvená k břehu. Jak před ním ten ohromný provaz konečně prasknul, Duncan se postavil botou na palubu a velkým kopnutím loď odsunul od břehu. Samou snahou zasténal a Anvin, Arthfael a tucty ostatních přispěchali na pomoc a přidali se. Jako jeden muž všichni odsunuli hořící trup lodi od břehu.

Loď v plamenech, plná křičících vojáků, byla nevyhnutelně unášena směrem k ostatním lodím v přístavu – a jak se k nim přiblížila, vzplanuly od ní. Muži skákali z lodí po stovkách, křičeli a potápěli se do černých vod.

Duncan tam stál, ztěžka dýchal a díval se, jeho oči zářily, a celý přístav byl brzy osvícen ohromným požárem. Tisíce Pandesianů, které byly nyní plně vzhůru, se objevily z nižších pater podpalubí ostatních lodí – ale bylo již příliš pozdě. Vyběhli na palubu, kde se setkali s ohnivou zdí a neměli jiný výběr, než shořet zaživa nebo skočit do vody, kde se utopí nebo umrznou, všichni si vybrali to druhé. Duncan sledovat jak se přístav brzy zaplnil stovkami těl, pohupovaly se ve vodách, křičeli, jak se snažili plavat na břeh.

“LUKOSTŘELCI!” zakřičel Duncan.

Jeho lukostřelci zamířili a stříleli salvu za salvou a mířili na ohánějící se vojáky. Jeden po druhém si našly střely svůj cíl a Pandesiané se potápěli.

Vody se zabarvily krví a brzy zaznělo křupání a výkřiky, jak se vody zaplnili zářivě žlutými žraloky, kteří hodovali v krví přeplněném přístavu.

Duncan se rozhlédl a pomalu mu došlo, co udělal: celá pandesianská flotila, která před několika málo hodinami vzpurně seděla v přístavu, symbol pandesianského vítězství byl ten tam. Stovky jejich lodí byly zničené, všechny společně plápolaly na známku Duncanova vítězství. Jeho rychlost a moment překvapení zafungovaly.

Mezi jeho muži zazněl velký křik a Duncan se otočil a uviděl jak všichni jeho muži radostně pokřikovali, jak sledovali hořící lodě, jejich tváře byly černé sazemi a plné únavy z celonoční cesty – a přesto byli všichni opilí vítězstvím. Byl to pokřik úlevy. Pokřik za svobodu. Pokřik, na který čekali celá dlouhá léta.

Ani nedozněl a už zazněl další zvuk – tento byl mnohem hrozivější – byl následován zvukem, ze kterému Duncanovi vstaly chlupy na krku. Otočil se a zabušilo mu srdce, když uviděla, jak se pomalu otevírají ohromné brány kamenných kasáren. Zároveň se mu naskytl děsivý pohled: tisíce pandesianských vojáků, plně vyzbrojených, v perfektních řadách; profesionální armáda, byli v převaze nad jeho muži deset k jednomu a chystali se na ně. Jak se brány otevřely, zazněl výkřik a zaútočili.

Bestie byla ponouknuta. Nyní začne ta skutečná válka.