Читать книгу Aréna Jedna: Otrokáři - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Než dorazím k tátově chatě, je již po soumraku, teplota klesla a ztvrdlý sníh mi křupe pod nohama. Vyjdu z lesa a vidím naši chatu, jak tam sedí jako hnízdo, nápadně posazená vedle silnice, a s úlevou koukám, že vypadá neporušeně, přesně tak, jak jsem ji opouštěla. Okamžitě se jdu podívat, jestli k ní nebo od ní nevedou nějaké stopy– zvířecí nebo lidské – a žádné nenacházím.

Uvnitř se nesvítí, ale to je normální. Kdyby ano, měla bych obavy. Nemáme elektřinu a světlo by znamenalo, že Bree zapálila svíčky – a to by beze mě neudělala. Zastavím se a několik vteřin poslouchám, ale všude je ticho. Žádné hluky zápasu, volání o pomoc, ani nářek člověka, který je nemocný nebo ho něco bolí. S úlevou si mohu vydechnout.

Jeden hlásek ve mně se pořád bojí, že se jednou vrátím a dveře najdu otevřené dokořán, okna rozbitá, stopy vedoucí do domu a Bree nikde. Tuhle noční můru jsem měla už několikrát, vždycky se pro- budím celá zpocená a musím se jít do vedlejšího pokoje přesvědčit, že je Bree ve své posteli. Vždycky tam je, úplně v pořádku, a já se v duchu napomínám. Vím, že bych se po těch letech měla přestat tolik strachovat. Ale z nějakého důvodu nemůžu: pokaždé, když musím Bree nechat samotnou, je to jako bych si do srdce vrazila malý nůž.

Stále jsem ve střehu, pozoruji okolí a dívám se na naši chatu v po- sledním světle skomírajícího dne. Nikdy nebyla hezká. Typická hor- ská chata, vlastně velká hranatá krabice bez jakékoli osobnosti, stěny ozdobené levným akvamarínovým vinylem, který vypadal staře už od prvního dne, a který dnes vypadá jako plíseň. Oken je málo, jsou malá a vyrobená z levného plastu. Vpadá jako by patřila mezi obytné přívěsy. Má zhruba pět metrů na šířku a deset metrů na délku, což dává prostor pro jednu ložnici, ale její stavitel ho ve své nekonečné prozřetelnosti rozdělil na dvě malé ložnice a jeden ještě menší obý- vací pokoj.

Pamatuji si, jak jsem sem ještě jako dítě jezdila, to bylo ještě před válkou, když byl svět normální. Když byl táta doma, brával nás sem na víkendy, abychom na pár dní byli pryč z města. Nechtěla jsem být nevděčná, tak jsem tátovi říkala, že se mi tu líbí, ale v duchu jsem to tu nikdy neměla ráda – vždycky to tu bylo takové temné, stísněné a zatuchlé. Vzpomínám si, že jsem se jako dítě nikdy nemohla do- čkat, až víkend skončí, abych se odsud dostala pryč. Vzpomínám si, že jsem si v duchu přísahala, že až budu větší, nikdy se sem ne- vrátím.

Paradoxně jsem teď za tohle místo ráda. Zachránilo mi život– Bree taky. Když vypukla válka a musely jsme utéct z města, ne- měli jsme na výběr. Kdyby nebylo téhle chatky, nevím, kam bychom šly. A kdyby nebylo tak vysoko, jak je, pravděpodobně by nás otrokáři už dávno chytili. Zvláštní, jak může člověk věci nesnášet jako dítě a na- konec si jich vážit jako dospělý. No, skoro dospělý. V 17 letech se už ale stejně za dospělou považovat můžu. Za posledních několik let jsem stejně asi zestárla mnohem víc, než většina dospělých.

Kdyby tato chata nebyla postavená přímo u silnice, tak na ráně – kdyby byla aspoň o trochu menší, víc chráněná, hlouběji v lese, tak bych asi takové obavy neměla. I tak bychom se musely vypořádat s těmi papírovými stěnami, děravou střechou a okny, kterými táhne. Nikdy by to nebyl teplý, pohodlný domov. Ale aspoň by byl bez- pečný. Když se na tu naši chatu teď dívám, jak výrazná je oproti horskému pozadí, nemůžu setřást pocit, že žijeme uprostřed terče.

Pod botami mi křupe sníh, jak se blížím k vinylovým dveřím a zevnitř se ozve hlasitý štěkot. To jen Saša dělá to, k čemu jsem ji vycvičila: chrání Bree. Jsem za ni strašně vděčná. Hlídá Bree tak bedlivě a štěká i při tom nejmenším hluku, takže mi dodává dost klidu na to, abych ji tu mohla nechat samotnou, když jdu lovit. Zá- roveň mi její štěkání občas dělá starosti a bojím se, že nás prozradí: koneckonců štěkající pes obvykle znamená, že je nablízku člověk. A to je přesně zvuk, který by otrokáři hledali.

Rychle vstoupím do chaty a rychle Sašu utiším. Zavřu za sebou dveře, dříví se mi skoro sype z rukou a vcházím do potemnělé míst- nosti. Saša se ztiší, začne vrtět ocasem a skočí na mě. Šestiletý čo- koládový labrador a nejvěrnější pes, kterého si člověk může představit – a nejlepší společnice. Nebýt Saši, Bree by už asi dávno upadla do deprese. A já asi taky.

Saša mi olizuje obličej a zdá se být nadšenější než obvykle. Čmu- chá mi u opasku a kolem kapes, už zřejmě zjistila, že jsem přinesla něco zvláštního. Dám dříví na zem, abych ji mohla pohladit, a vší- mám si, že má vystouplá žebra. Je už příliš hubená. Cítím se provi- nile. Na druhou stranu jsme já i Bree také hubené. Vždy si dělíme, co najdeme a jsme tým tří sobě rovných. I tak bych si přála, abych jí mohla dát více.

Šťouchá nosem do ryby, až mi vyklouzne a spadne na zem. Saša na ni okamžitě skočí a ryba letí přes celou místnost. Znovu na ni skočí a tentokrát se do ní zakousne. Ale čerstvá ryba jí asi nechutná, takže ji nechá být. Namísto toho si s ní začne hrát a znovu a znovu na ni skáče.

„Sašo, přestaň!“ zavolám tiše, abych nevzbudila Bree. Bojím se taky, že když si s ní bude hrát příliš, roztrhne ji a zničí část cenného masa. Saša poslušně přestane. Vidím ale, jak je nadšená, a chci jí něco dát. Sáhnu do kapsy, vytáhnu sklenici, prstem vyndám trochu malinového džemu a dám jí ho k čenichu.

Bez zaváhání mi prst olízne a na tři olíznutí je jako vymydlený. Olizuje se, kouká na mě s očima dokořán a očividně chce víc.

Pohladím ji po hlavě, dám jí pusu a zvednu se na nohy. Říkám si, jestli ode mě bylo milé jí dát ochutnat, nebo kruté, dát jí tak málo.

V domě je tma, což v noci vždycky bývá, tak se jím potácím opa- trně. Oheň rozdělávám málokdy. I když teplo potřebujeme opravdu hodně, nechci riskovat, že by na nás oheň upoutal pozornost. Dnešní večer je ale jiný: Bree se musí zotavit, fyzicky i duševně, a vím, že oheň to umí zařídit. Taky si říkám, že už nemusím být tak opatrná, když se zítra stěhujeme.

Jdu napříč pokojem ke kredenci a vyndávám z něj zapalovač a svíčku. Jednou z nejlepších věcí na tomhle místě byla obrovská zá-soba svíček, jeden z mála dobrých vedlejších produktů toho, že táta byl mariňák a rádoby zálesák. Když jsme sem jezdily jako děti, elek- třina vypadávala při každé bouřce, takže táta dělal zásoby svíček, aby mohl zápasit s přírodními živly. Vzpomínám si, že když jsem zjistila, že jeho skříň je plná svíček, tak jsem si z něj kvůli tomu uta- hovala a říkala mu, že je křeček hrabivec. Teď, když už nám jich zbývá jen pár, bych si přála, aby jich býval nakřečkoval víc.

Náš jediný zapalovač udržuji naživu tím, že ho používám výji- mečně a že ho jednou za pár týdnů doplním benzínem z motorky. Díky Bohu za tátovu motorku a taky díky za to, že ji ještě jednou na- posled natankoval: je to jediná věc, kvůli které si myslím, že pořád ještě máme výhodu, že máme něco opravdu cenného, nějaký způ- sob, jak přežít, pokud by se věci vydaly špatným směrem. Táta mo- torku vždycky nechával v malé garáži u chaty, ale když jsme sem po válce poprvé dorazily, tak jsem ze všeho nejdříve vyjela s motor- kou a schovala ji v kopcích do lesa pod keře a větve tak husté, že ji nikdo neměl šanci najít. Říkala jsem si, že kdyby náš dům někdy někdo objevil, jako první by se podívali do garáže.

Jsem také vděčná za to, že mě táta naučil ji řídit už když jsem byla hodně mladá, a to i přes maminčiny protesty. Naučit se ji řídit bylo těžší než obvykle, protože má sajdkáru. Vzpomínám si, jak jsem se ji ve dvanácti letech učila řídit, táta seděl v sajdkáře a ště- kal na mě povely, kdykoli jsem se chtěla zastavit. Řídit jsem se na- učila na těchto strmých a nemilosrdných silnicích a vzpomínám si, že jsem měla pocit, že umřeme. Vzpomínám si, že jsem se podívala před okraj srázu, viděla tu výšku, rozbrečela se a chtěla, aby řídil on. On ale odmítl. Tvrdohlavě tam seděl víc než hodinu, dokud jsem konečně nepřestala brečet a zkusila to znovu. A nějak jsem se na- učila ji řídit. Má výchova v kostce.

Na motorku jsem nesáhla od doby, kdy jsem ji schovala. Nechci moc riskovat, proto se na ni jdu podívat jen když potřebujeme do- plnit zapalovač, a i to dělám v noci. Říkám si, že kdybychom odsud musely rychle zmizet, dala bych Bree a Sašu do sajdkáry a odvezla nás do bezpečí. Ve skutečnosti nemám nejmenší tušení, kam by-chom vlastně jely. Podle toho, co jsem viděla a slyšela, je zbytek světa jen pustina plná divokých zločinců, gangů a že přeživších je jen málo. Ti agresivnější, kteří přežili, se shromáždili ve městech a unášejí a zotročují kohokoli najdou, ať už pro své vlastní důvody nebo aby tito otroci bojovali v arénách na život a na smrt. Hádám, že Bree a já jsme jedny z mála těch, kteří přežili a stále žijí svo- bodně mimo města. A jedny z mála těch, kteří ještě neumřeli hlady.

Zapálím svíčku a Saša jde pomalu za mnou potemnělým domem. Předpokládám, že Bree spí a to mi dělá starosti: obvykle toho moc nenaspí. Před dveřmi se zastavím a přemýšlím, zda ji mám probu- dit či nikoli. Jak tam stojím, můj pohled vyjede nahoru, až jsem se lekla svého odrazu v malém zrcadle. Pokaždé, když se vidím, vy- padám mnohem starší. Můj hubený, hranatý obličej je zarudlý chla- dem, lemují jej mé světle hnědé vlasy po ramena a mé ocelově šedé oči na mě zírají, jako by patřily někomu, koho neznám. Jsou to in- tenzivní oči s tvrdým pohledem. Táta vždycky říkal, že to jsou vlčí oči. Máma vždycky říkala, že jsou krásné. Nebyla jsem si jistá, komu mám věřit.

Rychle svůj zrak odvracím od zrcadla, protože se nechci vidět. Nataženou rukou obracím zrcadlo tak, aby se to už nestalo.

Pomalu otevřu dveře Breeina pokoje. V ten okamžik Saša vtrhne dovnitř, skočí na postel vedle Bree, lehne si jí na hrudník a začne jí olizovat obličej. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak si ty dvě jsou blízké – někdy si říkám, že si jsou bližší, než my dvě.

Bree pomalu otevře oči a zamžourá do tmy. „Brooke?“ ptá se.

„Jsem to já,“ říkám tiše. „Jsem doma.“

Posadí se a když mě pozná, začne se usmívat a oči se jí rozsvítí. Leží na zemi na levné matraci, odhodí stranou svou přikrývky a vstává z postele ještě v pyžamu. Pohybuje se pomaleji než obvy- kle.

Skloním se k ní a obejmu ji.

„Mám pro tebe překvapení,“ říkám jí a jen stěží krotím své nad- šení.

Podívá se na mě široce otevřenýma očima, které za chvilku zavře, natáhne ruku a čeká. Je tak bezelstná a důvěřivá, že mě to udivuje. Říkám si, co jí mám dát jako první, a rozhodnu se pro čokoládu. Sáhnu do kapsy, vyndám tabulku čokolády a pomalu jí ji položím do dlaně. Otevře oči, podívá se na svou ruku a nejistě mžourá v matném světle. Dávám svíčku blíž.

„Co je to?“ ptá se.

„Čokoláda,“ odpovídám jí.

Podívá se na mě, jako kdybych si z ní střílela.

„Vážně,“ říkám jí.

„Ale kde jsi ji dostala?“ ptá se nechápavě. Dívá se znovu na svou dlaň, jako kdyby jí tam právě přistála kometa. Nedivím se jí. Už ne- jsou žádné obchody, v okolí nikdo není a v okruhu sta mil není místo, kde bych něco takového mohla najít.

Usmívám se na ni. „Dal mi ji pro tebe Santa. Je to dárek k Vá- nocům.“ Svraští své obočí. „Ne, teď vážně,“ trvá na svém.

Zhluboka se nadechnu, protože je zřejmé, že je čas jí povědět o našem novém domově a že odtud zítra odejdeme. Pokouším se přijít na nejlepší způsob, jak to podat. Doufám, že bude stejně nad- šená jako já – ale s dětmi člověk nikdy neví. V hloubi duše mám strach, že se na tohle místo mohla upnout a že nebude chtít odejít.

„Bree, mám velkou novinu,“ říkám a skláním se k ní, abych ji objala kolem ramen. „Dnes jsem objevila báječné místo, vysoko v horách. Je to malá kamenná chatka a je pro nás jako stvořená. Je tam teplo, útulno a bezpečno a navíc má nádherný krb, kde můžeme topit každou noc. A nejlepší ze všeho je to, že je přímo tam spousta nejrůznějšího jídla. Jako je tahle čokoláda.“

Bree se dívá na čokoládu, zkoumá ji a když si uvědomí, že je to skutečné, oči se jí otevřou ještě jednou tolik. Opatrně čokoládu roz- balí a přivoní si k ní. Zavře oči a usmívá se, pak se nakloní k ta- bulce, aby si kousla – ale vtom se zarazí. Starostlivě se na mě podívá.

„Ale co ty?“ ptá se. „Máme jenom jednu?“

Celá Bree, vždy bere ohled na ostatní, i když hladoví. „Ty si vem první,“ říkám jí. „To je v pořádku.“

Rozbalí vetší část a ukousne si pořádný kus. Její hladem zubo- žená tvářička se úplně rozplývá blahem.

„Žvýkej pomalu,“ upozorňuju ji. „Přeci nechceš, aby tě rozbolelo bříško.“

Zpomalí a vychutnává si každý kousek. Odlomí velký kus a dává mi ho do dlaně. „A teď ty,“ říká.

Pomalu si ji dávám do úst, ukousnu si malý kousek a nechávám si ji sedět na špičce jazyka. Cucám ji, poté ji pomalu žvýkám a vy- chutnávám si každičký moment. Vůně a chuť čokolády naplňuje mé smysly. Je to asi ta nejlepší věc, kterou jsem v životě jedla.

Saša fňuká a strká čumák k čokoládě, takže Bree kousek odlomí a nabízí jí ho. Saša jí ho chňapne přímo s ruky a zhltne ho na jedno polknutí. Bree se směje a je z ní nadšená, jako vždy. Pak prokáže ob- divuhodnou sebekázeň, protože zbylou půlku čokoládu zase zabalí, sáhne nahoru a moudře ji položí nahoru na skříň, kam Saša nedo- sáhne. Bree pořád ještě vypadá slabá, ale vidím, že nálada se jí už zase vrací.

„Co je to?“ ptá se a ukazuje na můj opasek.

Chvíli nevím, o čem mluví, ale pak se podívám dolů a vidím medvídka. Vším tím nadšením jsem na něj úplně zapomněla. Vy- táhnu ho a podávám jí ho.

„Našla jsem to v našem novém domově,“ říkám. „Je to pro tebe.“ Bree vykoulila oči nadšením a tiskne medvídka ze všech sil ke

své hrudi a kýve se s ním sem a tam.

„Je úžasný!“ volá Bree a oči jí úplně svítí. „Kdy se stěhujeme? Nemůžu se dočkat!“

Ulevilo se mi. Než stačím odpovědět, Saša se nakloní k Bree a čumákem šťouchne do jejího nového medvídka a očichává ho. Bree jí ho rozpustile namáčkne na obličej a Saša ho chňapne a utíká s ním z pokoje.

„Hej!“ zvolá Bree, propukne v hysterický smích a žene se za ní. Obě vběhnou do obýváku a už se úplně ponořily do toho urput-

ného boje o medvídka. Nevím, kdo z nich si to užívá víc.

Jdu za nimi, svíčku opatrně zakrývám rukou, aby nezhasla, a nesu ji přímo k hromádce dříví. Do krbu vložím několik tenkých větvi- ček a z koše vedle něj vezmu trochu suchého listí. Jsem ráda, že jsem ho minulý podzim nasbírala, aby bylo čím rozdělat oheň. Jde to jako po másle. Suché listí vložím pod větvičky, zapálím je a pla- meny už brzy olizují dřevo. Přidávám listí, dokud nakonec větvičky nechytnou úplně. Sfouknu svíčku, abych ji šetřila na další příležitost.

„My budeme mít oheň?“ Ptá se nadšeně Bree.

„Ano,“ říkám jí. „Dneska slavíme. Je to naše poslední noc tady.“

„Jů!“ Bree křičí a skáče a Saša vedle ní štěká a přidává se k vše- obecnému veselí. Bree odběhla ke dříví, vzala pár polínek a pomáhá mi přikládat. Přikládáme opatrně, aby měl oheň dost vzduchu a Bree do něj fouká a rozdmýchává plameny. Když chytnou polínka, při- dám nahoru větší poleno. Přidávám další větší polena, dokud ne- máme pořádný oheň.

Za několik okamžiků je pokoj celý ozářený a začínám cítit sála- jící teplo. Stojíme u ohně, já k němu vztáhnu ruce a začnu si je mnout, aby teplo proniklo do mých prstů. Cítím, jak se do nich po- malu začíná vracet cit. Po dlouhém dni venku pomalu začínám roz- távat a cítit se ve své kůži.

„Co je to?“ zeptá se Bree a ukazuje na druhou stranu místnosti.

„To vypadá jako ryba!“

Běží k ní a popadne ji, zvedne ji a ona jí vyklouzne z rukou. Směje se a Saša neváhá ani vteřinu a znovu se na ni vrhne a tlapami ji pošle přes celou místnost. „Kdes ji chytila?“ zakřičí.

Beru rybu do náruče, než ji Saša může ještě víc potrhat, otevřu dveře a hodím ji ven do sněhu, kde vydrží déle a kde se jí nic ne- stane, pak za sebou znovu zavřu.

„To bylo další moje překvapení,“ říkám jí. „Dneska budeme mít večeři!“

Bree ke mně přiběhne a celou mě obejme. Saša štěká, jako by ro- zuměla. Také Bree obejmu.

„Mám pro tebe ještě dvě překvapení,“ oznamuji jí s úsměvem.

„Jsou to zákusky. Chceš počkat až po večeři? Nebo je chceš hned?“

„Hned!“ vykřikne vzrušeně.

Také se nadšeně usmívám. Alespoň ji to zabaví do večeře. Sáhnu do kapsy a vytáhnu sklenici džemu. Bree se na ni dívás takovým legračním výrazem a očividně je trochu zmatená, takže odšroubuji víko a dám jí sklenici pod nos. „Zavři oči,“ řeknu jí.

Zavřela je. „A teď si přivoň.“

Zhluboka se nadechne a na tváři se jí rozlije úsměv. Otevře oči.

„To voní jako maliny!“ vykřikne.

„Je to džem. No tak, ochutnej.“

Bree sáhne dvěma prsty do sklenice, nabere si velkou porci a sní ji. Oči se jí rozsvítí.

„Týjo,“ vydechne, a sáhne si prsty pro další velkou porci a na- bídne ji Saše, která přiběhne a bez váhání ji zhltne. Bree se hyste- ricky směje a já sklenici zase zavřu a dám ji na krbovou římsu, pryč z dosahu Saši.

„To je taky z našeho novýho domova?“ ptá se.

Přikývnu a jsem ráda, že to už teď považuje za náš nový domov.

„A ještě poslední překvapení,“ říkám. „To si ale schovám na večeři.“ Odepnu termosku z opasku a dávám ji vysoko na krbovou římsu, aby na ni neviděla. Vidím, že si může vykroutit krk, ale schovala jsem ji dobře.

„Věř mi,“ říkám jí. „To bude něco.“

Nechci, aby nám to doma smrdělo rybinou, takže se dnes ještě jednou vydám do zimy a připravím toho lososa venku. Beru si nůž a připravuju se k práci. Vlastně nevím, co dělám, ale vím dost, aby mi bylo jasné, že hlava ani ocas se nejí. Takže začnu tím, že je uříznu.

Pak si říkám, že ploutve taky asi jist nebudeme, takže je taky uříznu – a šupiny taky ne, takže je očistím, jak nejlépe dovedu. Pak si říkám, že se asi jí otevřená, takže zbytek rozříznu vejpůl. Uvnitř je hutné růžové cosi, plné malých kostí. Nevím, co bych ještě udě- lala, takže už asi bude připravená na vaření.

Než vejdu dovnitř, musím si umýt ruce. Prostě vezmu do dlaní hrst sněhu a očistím si s ním ruce. Jsem za něj vděčná – obvykle musím jít k nejbližšímu potoku, protože nemáme žádnou tekoucí vodu. Vstanu a než vejdu dovnitř, na chvíli se zastavím a rozhlížím se po okolí. Nejprve poslouchám, jako vždy, zda neuslyším nějaké známky hluk nebo nebezpečí. Po několika vteřinách si uvědomím, že svět už snad klidnější být nemůže. Konečně se pomalu začínám uvolňovat, zhluboka se nadechnu a cítím, jak mi na tvář padají sně- hové vločky, vnímám, jak je všude dokonalé ticho a uvědomuju si, jak krásná je tu vlastně příroda. Vysoké borovice jsou pokryté bílým sněhem, který se nekonečně snáší z purpurového nebe a svět se zdá být dokonalý, jako v pohádce. Okny je vidět záře krbu a zvenčí se naše chata zdá jako to nejútulnější místo na zemi.

Vracím se dovnitř s rybou v ruce, zavírám za sebou dveře a cítím, jak je skvělé se z venku vrátit na místo o tolik teplejší, ozářené měk- kým světlem, které se od všeho odráží. Bree se o oheň stará vzorně, jako vždy, přikládá dříví jako odbornice a oheň je teď ještě jasnější. Na zemi u krbu připravuje nádobí, které přinesla z kuchyně. Saša ne- jistě sedí vedle ní a sleduje každý její pohyb.

Přinesu rybu k ohni. Vlastně ani pořádně nevím, jak ji uvařit, takže ji prostě dám na chvíli nad oheň, ať se chvíli opéká, párkrát ji obrátím a budu doufat, že to bude fungovat. Bree mi čte myšlenky: okamžitě od- běhla do kuchyně a vrací se s ostrým nožem a dvěma dlouhými špízy. Každý kus ryby napíchne na špíz a pak svou porci vezme a drží ji nad plamenem. Udělám to samé. Breeiny domácí instinkty vždy byly lepší než moje a jsem jí za její pomoc vděčná. Vždy jsme byly dobrý tým.

Obě tam stojíme, koukáme do ohně jako přikované a držíme své ryby nad ohněm, dokud nám neztěžknou ruce. Pokoj naplnila vůně pečené ryby a po deseti minutách se můj žaludek bolestivě ozve, že je hladový a netrpělivý. Rozhodla jsem se, že moje ryba je už ho- tová. Koneckonců si říkám, že lidé někdy jedí i syrové ryby, takže jak hrozné to může být? Zdá se, že Bree souhlasí, takže každá svou porci položí na svůj talíř a sedneme si na zem vedle sebe zády ke ka- napi, nohama u ohně.

„Opatrně,“ varuju ji. „Uvnitř je pořád spousta kostí.“

Vybírám ze své ryby kosti a Bree dělá to samé. Když už jsem jich vybrala dost, ukrojím si malý kousek růžového masa, které je pořád ještě horké, a sbírám odvahu.

Chutná to docela dobře. Chtělo by to trošku soli nebo nějakého koření, ale aspoň chutná uvařeně a čerstvější už být nemůže. Úplně cítím, jak mi do těla vstupují tolik potřebné bílkoviny. Bree svou porci také rychle hltá a vidím jí na obličeji úlevu. Saša si sedne vedle ní, zírá na ni a olizuje se a Bree Vezme velký kus, opatrně ho vykostí a podává ho Saše. Saša ho důkladně rozžvýká a spolkne, pak si začne olizovat čelisti a zírá dál v naději, že dostane ještě kousek.

„Tady, Sašo,“ řeknu jí.

Přiběhne ke mně a já vezmu kousek své ryby, vykostím ji a podám jí ho. Slupne ho za několik vteřin. Než jsem se nadála, moje ryba zmizela jako vždy – a Breeina taky – a překvapuje mě, že se můj žaludek znova ozývá. Už teď si přeju, abych bývala chytla více ryb. I tak to však byla ta největší večeře za poslední týdny a snažím se být spokojená s tím, co máme.

Pak si vzpomenu na mízu. Vyskočím, vyndám termosku ze skrýše a podávám ji Bree.

„Tu máš,“ usmívám se, „napij se první.“

„Co je to?“ zeptá se, pak odšroubuje víčko a přivoní si. „Nic ne- cítím.“ „Je to javorový sirup,“ říkám jí. „Je to jako voda s cukrem. Ale lepší.“

Opatrně si usrkne, pak se na mě podívá a vykulí oči nadšením.

„To je dobrota!“ vykřikne. Dá si několik malých doušků a podá mi termosku. Nemůžu odolat a sama se taky trochu napiju. Cítím ten nával cukru. Nakloním se a opatrně trochu mízy naliju Saše do misky. Všechnu mízu vychlemtá a zdá se, že jí taky chutná.

Já mám ale pořád ještě strašný hlad. Stává se mi to jen málokdy, ale přepadla mě slabá chvilka: přemýšlím o sklenici s džemem a říkám si, proč ne? Koneckonců je jich nahoře v chatce na plošině ještě spousta – a jestli to dnes nestojí za pořádnou oslavu, tak kdy tedy?

Sundám z římsy sklenici s džemem, odšroubuju ji, prstem sáhnu dovnitř a vezmu si velkou porci. Dávám si ji na jazyk a nechávám si ji v ústech co nejdéle to jde, teprve potom polknu. Je to božské. Sklenici, která je stále ještě napůl plná, podávám Bree. „Tu máš,“ říkám jí, „dojez to. U nás doma je toho ještě spousta.“

Když Bree natáhne ruku ke sklenici, oči jí úplně záři. „Jsi si jistá?“ zeptá se. „Neměly bysme si jí nechat?“ Zavrtím hlavou. „Čas na to si trochu dopřát.“

Nemusím ji přemlouvat. Za několik okamžiků je snědeno, až na jednu porci pro Sašu.

Ležíme tu, opřené o kanape, nohy u ohně a mé tělo se konečně začíná uvolňovat. Díky té rybě, míze a džemu konečně začínám cítit, jak se mi vracejí síly. Podívám se na Bree, která mezitím už podři- muje, na jejím klíně má hlavu Saša a i když pořád vypadá nemocně, je to poprvé za dlouhou dobu, co vidím u Bree v očích naději.

„Mám tě ráda, Brooke,“ řekne tiše.

„Taky tě mám ráda,“ odpovím jí.

Když se na ni znovu podívám, už usnula.

Bree leží na kanapi naproti krbu, zatímco já si teď sedám do křesla vedle ní, za poslední měsíce se z toho stal takový náš zvyk. Každý večer před spaním se schoulí na kanapi, příliš se bojí usnout sama v po- koji. Dělám jí společnost a čekám, dokud neusne, a pak ji odnesu do postele. Většinu večerů oheň nemáme, ale i přesto tu sedíme.

Bree má vždycky noční můry. Dřív je nemívala: pamatuju si doby, ještě před válkou, kdy usínala úplně snadno. Tehdy jsem ji dokonce škádlila a říkala jí „ospalá Bree“, protože dokázala usnout v autě, na gauči, při čtení v křesle – kdekoli. Teď je to však úplně jinak. Dokáže být vzhůru hodiny a když spí, není to klidný spánek. Většinu nocí ji skrz ty tenké stěny slyším vzlykat nebo křičet. Kdo by se jí divil? Když vezmu v úvahu ty hrůzy, které viděla, je s po- divem, že nezešílela. Jsou noci, kdy ani já nedokážu spát.

Jedna věc pomáhá: když jí čtu. Když jsme utíkaly, měla Bree tolik duchapřítomnosti, aby si s sebou vzala svou oblíbenou knihu. O stromu, který dával. Čtu jí tu knihu každou noc. Už ji znám zpa- měti a když jsem unavená, zavřu oči a jen ji přednáším. Naštěstí je krátká.

Jak se čím dál víc opírám do křesla, už trochu ospalá, beru do ruky její opotřebovaný přebal a začínám číst.

Saša, která leží na kanapi vedle Bree, nastraží uši, a někdy si říkám, jestli taky neposlouchá. „Byla jednou jedna jabloň a ta mi- lovala malého chlapce. Každého dne chodíval chlapec za jabloní a sbíral její listy a splétal z nich věnečky a hrál si na lesního krále.“ Podívám se na kanape na Bree a vidím, že už spí. Ulevilo se mi. Možná to bylo tím ohněm nebo možná tím jídlem. Spánek teď po- třebuje, aby se zotavila. Sundám si šálu, pohodlně obtočenou kolem krku, a opatrně ji rozprostřu na její hrudi. Její malé tělíčko se ko-nečně přestalo třást.

Přidám do ohně ještě jedno poslední poleno, sednu si do křesla a hledím do plamenů. Dívám se, jak pomalu skomírá a přála bych si, abych bývala přinesla více polen. Stejně je to jedno. Takhle to bude bezpečnější.

Jak se pomalu ukládám, zapraská jedno z polen a já se cítím uvol- něnější, než kdykoli za posledních několik let. Když Bree usne, někdy si vezmu svou vlastní knihu a čtu si. Vidím ji ležet na zemi: Pán much. Je to jediná kniha, která mi zbyla, a je už tak opotřebo- vaná, že vypadá jako by byla už sto let stará. Je to zvláštní, mít na světě jen jednu knihu. Uvědomuji si, kolik jsem toho považovala za samozřejmé, a stýská se mi po dobách, kdy existovaly knihovny.

Dnes večer si s chutí počtu. Má mysl pracuje o sto šest, je plná myšlenek na zítřek, na náš nový život vysoko v horách. Pořád si v hlavě promítám všechny věci, které tam odsud budu muset odno- sit, a jak to vlastně udělám. Jsou tu základní věci – naše příbory, zá- palky, zbytky naší zásoby svíček, přikrývky a matrace. Co se oblečení týče, ani jedna z nás toho moc nemá a kromě knížek vlastně nic nemáme. Tahle chata byla strohá už když jsme přijely, takže odsud také nemáme nic, co bychom si mohly vzít na památku. Ráda bych přenesla i kanape a křeslo, ale k tomu budu potřebovat pomoc Bree a to bude muset počkat, dokud se dostatečně nezotaví. Musíme to provést v několika fázích, základní věci jako první a nábytek až naposled. To nevadí, hlavně abychom tam nahoře byly v bezpečí. O to jde ze všeho nejvíce.

Začínám přemýšlet o všelijakých způsobech, jak naši malou chatku ještě více zabezpečit. Určitě budu muset vymyslet, jak udě- lat okenice, abych je v případě potřeby mohla zavřít.

Dívám se kolem sebe a hledám v chatě cokoli, co bych mohla použít. Aby okenice mohly fungovat, budu potřebovat něco jako panty a přemýšlím o pantech dveří do obýváku. Možná se mi povede je nějak uvolnit. A když už na to přišlo, možná si vezmu i ty dřevěné dveře a rozřežu je na kusy.

Čím víc se kolem sebe rozhlížím, tím víc si uvědomuji, kolik toho můžeme použít. Vzpomínám si, že táta nechal v garáži bednu s nářadím, viděla jsem tam pilu, kladivo a dokonce krabici hřebíků. Je to jedna z nejcennějších věcí, co máme, a nesmím zapomenout ji vzít jako první.

A samozřejmě motorka. Na tu myslím neustále: kdy ji přepravit a jak. Nesnesu pomyšlení, že ji necháme dole, to v žádném případě. Takže ji vezmu s sebou při naší první cestě. Nemůžu riskovat to, že bych ji nastartovala a upozornila na nás celé okolí – navíc je ten svah příliš prudký, než aby se na ní dal vyjet. Budu ji muset odtla- čit ručně. Už teď se připravuju na to, jak vyčerpávajíc to asi bude, zvláště pak ve sněhu. Nevidím ale jinou možnost. Kdyby Bree ne- byla nemocná, pomohla by mi, ale v jejím nynějším stavu neponese vůbec nic – možná ji budu muset i nést. Uvědomuju si, že budeme muset počkat na zítřejší večer a přestěhovat se pod rouškou tmy. Možná jsem jen paranoidní – šance, že by nás někdo sledoval je mi- zivá, ale opatrnosti i tak není nazbyt. Zvláště protože vím, že tu není nikdo jiný, kdo přežil. Tím si jsem jistá.

Vzpomínám si na první den, kdy jsme sem přijely. Obě jsme byly úplně vyděšené, opuštěné a vyčerpané. Ten první večer jsme obě šly spát hladové a já jsem si říkala, jak to tu vlastně chceme přežít. Byla chyba opustit Manhattan, naši matku a nechat za sebou vše, co jsme znaly?

A pak to první ráno jsem se probudila, otevřela dveře a k mému úděsu jsem před vchodem našla mrtvolu jelena. Nejdřív jsem se strašně polekala. Myslela jsem si, že je to výhružka, varování, aby- chom odsud odešly, že tu nejsme vítané. Po prvotním zděšení jsem si ale uvědomila, že je to úplně jinak: byl to vlastně dar. Někdo, někdo jiný, kdo přežil, nás musel sledovat. Musel vidět, jak zoufale jsme vypadaly a ve své nejvyšší šlechetnosti se rozhodl nám daro- vat svůj úlovek, naše první jídlo, dost masa na několik týdnů. Ne- dokážu si představit, jak cenný pro něj ten jelen musel být.

Vzpomínám si, že jsem šla ven, dívala se všude kolem, nahoru i dolů nahlížela do všech stromů a čekala, že odněkud vyskočí ně- jaký člověk a zamává mi. Ale nikoho jsem nenašla. Viděla jsem jen stromy a i když jsem čekala několik minut, slyšela jsem jen ticho. Věděla jsem ale, prostě jsem věděla, že mě někdo sleduje. Věděla jsem, že tady nahoře byli ještě jiní lidé a snažili se přežít, stejně jako my.

Od té doby jsem byla tak trochu hrdá na to, že patříme mezi ti- chou skupinu odloučených lidí, kteří přežívají v těchto horách, sta- rají se o sebe, nekomunikují spolu ze strachu, že je někdo uvidí, že se stanou terčem pro otrokáře. Předpokládám, že právě tak dokázali ostatní přežít stejně dlouho: nic neponechali náhodě. Nejdřív jsem to nechápala. Dnes si toho cením. A od té doby, i když jsem nikoho neviděla, nikdy jsem se necítila sama.

Také mě to přimělo se mít více na pozoru. Ti, kteří přežili, pokud jsou stále naživu, určitě budou také tak hladoví a zoufalí jako my. Obzvláště v zimních měsících. Kdo ví, jestli hladovění nebo starost o svou rodinu nemohlo někoho z nich přimět k tomu, aby překročil hranici zoufalství a jeho blahosklonný postoj nenahradil čirý in- stinkt, který velí: přežít. Vím, že představa to, jak Bree, Saša a já hla- dovíme, mě někdy přivedla na hodně zoufalé myšlenky. Takže nic neponechám náhodě. Přestěhujeme se v noci.

To je stejně nejlepší řešení. Musím ráno vylézt nahoru, nejdřív to tam pořádně prozkoumat a ještě jednou se ujistit, že nikdo nebyl venku ani uvnitř. Taky musím zajít na to místo, kde jsem viděla toho jelena a počkat na něj. Vím, že střílím od boku, ale pokud by se mi podaří ho najít znovu a zabít ho, budeme z něj moci žít týdny. Toho prvního jelena, kterého jsme před lety dostali, jsem zbytečně pro- mrhala, protože jsem nevěděla, jak ho stáhnout z kůže, naporcovat ani uchovat na delší dobu. Úplně jsem to zbabrala a dokázala z něj vydolovat jen jedno jídlo, než se celá mrtvola zkazila. Bylo to strašné mrhání jídlem a zařekla jsem se, že už to nikdy nedopustím. Tentokrát však najdu způsob, jak ho zachovat, hlavně díky sněhu.

Sáhnu do kapsy a vyndám z ní kapesní nůž, který mi táta dal, než odešel. Hladím jeho rukojeť s jeho vyřezanými iniciály a ozdobným logem námořní pěchoty, jako to dělám už od prvního dne, co jsme sem dorazily. Říkám si, že je pořád naživu. I po těch letech, pře- stože je šance ho znovu vidět úplně mizivá, se té představy nemůžu vzdát.

Přála bych si, aby táta nikdy neodešel a nikdy se dobrovolně do té války nehlásil. Hlavně to byla úplně hloupá válka. Nikdy jsem pořádně nepochopila, jak to všechno začalo, a nevím to ani teď. Táta mi to několikrát vysvětlil, ale já to stejně nechopila. Možná jsem na to byla moc malá. Možná jsem nebyla dost starána to, abych po- chopila, jak nesmyslné jsou věci, které si dospělí navzájem dokážou dělat.

Táta mi to vysvětloval tak, že to je druhá americká občanská válka – tentokrát však nikoli mezi Severem a Jihem, ale mezi poli- tickými stranami. Mezi Republikány a Demokraty. Říkal, že se k tomu schylovalo už dlouho. Říkal, že posledních sto let se Ame- rika stala zemí dvou národů: těch úplně napravo a těch úplně na- levo. Postupem času se jejich postoje natolik utužily, že jsme se stali národem dvou protichůdných ideologií.

Táta říkal, že ti nalevo, Demokraté, chtěli zemi, kterou by řídil čím dál mohutnější stát, aby se daně zvýšily na 70 % a aby se stát mohl plést do každé oblasti našich životů. Říkal, že lidé napravo, Republikáni, chtěli čím dál menší vládu, úplně zakázat daně a ne- plést se lidem vůbec do ničeho, aby se každý staral o sebe. Říkal že, postupem času tyto odlišné ideologie namísto toho, aby se snažily najít společnou řeč, se čím dál více vzdalovaly, přecházely do čím dál větších extrémů – až nakonec dospěly k okamžiku, kdy se ne- shodly už vůbec v ničem.

Situaci ještě zhoršoval fakt, že se Amerika stala tak přelidněná, že žádný z politiků nedokázal zaujmout celou zemi a politici začali zjišťovat, že jen čím dál extrémnější pozice jim dokázaly zajistit po- zornost celostátních médií, a tím pádem i uspokojit jejich osobní ambice.

Výsledkem bylo, že nejvýraznějšími osobnostmi obou stran byli ti, kteří zaujímali ty úplně nejextrémnější názory a každý se snažil překonat toho druhého, takže prohlašovali i věci, kterým ve skuteč- nosti nevěřili, ale sami se zaháněli do kouta. Přirozeně, když spolu obě strany debatovaly, dokázaly být pouze ve sporu – a jejich debaty provázela čím dál ostřejší slova. Ze začátku to byly jen urážky a slovní útoky. Ty se ale časem stupňovaly. A jednoho dne překro- čili hranici, odkud nebylo návratu.

Jednoho dne, asi před deseti lety, nastal zlomový bod, kdy jeden politický vůdce tomu druhému pohrozil tím osudným slovem:

„vzpoura“. Pokud by Demokraté zvýšili daně ještě o jeden cent, jeho strana by se vzbouřila proti Spojeným státům a každá vesnice, každé město a každý stát by se rozdělil na dvě části. Nikoli územím ale ideologií.

Načasování nemohlo být horší: v tu dobu byla celá země v eko- nomické depresi a bylo dost nespokojenců, kteří ztratili práci, díky kterým mohl tento vůdce získat na popularitě. Média viděla, kolik diváků k televizím přiváděl a dávala mu čím dál více prostoru. Jeho popularita brzy začala strmě stoupat. Nakonec ho neměl kdo zasta- vit a když Demokraté odmítli jakýkoli kompromis, věci se samy od sebe hýbaly takovým směrem, že na své pozici ještě přitvrdil. Jeho strana navrhla svou vlastní vlajku a dokonce i měnu.

To byl první zlomový bod. Kdyby se někdo odhodlal zakročit a zastavil ho tehdy a tam, mohlo se to zastavit všechno. Ale nikdo to neudělal. Takže tlačil ještě dál.

Celá situace tohoto politika povzbudila ještě více, takže navrhl, aby nová unie měla také svou vlastní policii, své vlastní soudy a své vlastní vojáky – svou vlastní armádu. To byl druhý zlomový bod.

Kdyby tehdejší demokratický prezident byl dobrým vůdcem, možná to tehdy ještě mohl zastavit. On však celou situaci ještě zhor- šil tím, že dělal jedno špatné rozhodnutí za druhým. Namísto toho, aby se snažil věci uklidnit, aby se snažil vyřešit základní problémy, které vedly k takové nespokojenosti, se rozhodl, že jediný způsob, jak potlačit jím nazývanou „rebelii“, byla tvrdá linie: obvinil celé vedení republikánské strany z podněcování ke vzpouře. Vyhlásil stanné právo a během jedné noci je dal všechny pozatýkat.

To situaci vystupňovalo ještě výše a celá strana se semkla do- hromady. Také se přidala polovina armády. Lidé byli rozdělení– každý dům, každé město, každá vojenská základna – v ulicích se pomalu stupňovalo napětí, soused nenáviděl souseda. Dokonce i ro- diny se rozdělily.

Jednou v noci se vedení armády věrné Republikánům podle taj- ných rozkazů pokusilo provést puč a osvobodit vedení strany z vě- zení. Situace uvízla na mrtvém bodě. A na schodech budovy Kapitolu se ozval první osudný výstřel. Jeden mladý voják měl dojem, že jeden důstojník sahá po zbrani, a vystřelil první. Jakmile padl první americký voják, nebylo návratu. Byla překročena po- slední hranice. Američan zabil Američana. Propukla bitva, ve které padly desítky důstojníků. Vedení Republikánské strany někdo ukli- dil do bezpečí na tajném místě. A od toho okamžiku se armáda roz- dělila na dvě. Vláda se rozdělila na dvě. Města, vesnice, okresy a státy se rozdělily na dvě části. Tomu se později začalo říkat První vlna.

Během prvních pár dní se krizové vedení a vládní útvary snažily usmířit a vyhlásit mír. Ale už bylo příliš pozdě. Přicházející bouři už nedokázalo nic zastavit. Jedna frakce agresivních generálů se roz- hodla vzít věci do svých rukou a získat slávu, stát se prvním mužem války a využít výhody momentu překvapení. Spočítali si, že nejlep- ším způsobem, jak to celé ukončit, bylo rozdrtit opozici.

Začala válka. Na americké půdě se rozhostily bitvy. Z Pittsburghu byl nový Gettysburg, každý týden dvě stě tisíc mrtvých. Proti tan- kům se mobilizovaly tanky. Proti letadlům letadla. Každý den, každý týden se násilí stupňovalo. Značily se hranice, armáda a policie se rozdělily a bitvy se rozšířily do každého ze Spojených států. Všude bojoval každý s každým, přítel proti příteli, bratr proti bratru. Do- spělo to do situace, kdy už nikdo nevěděl, proč se vlastně bojuje. Celý národ krvácel a nikdo to nedokázal zastavit. Tomu se začalo říkat Druhá vlna.

Do té doby byly všechny boje, ať už jakkoli krvavé, vedené kon- venčním způsobem. Pak ale přišla Třetí vlna, nejhorší ze všech. Zou- falý prezident se kdesi v tajném bunkru rozhodl, že to, čemu neustále říkal „rebelie“, bylo možné potlačit jediným způsobem. Svolal k sobě své nejlepší vojenské poradce a ti mu navrhli, že k potlačení rebelie jednou pro vždy musí použít svou nejmocnější zbraň: cílené nukleární střely. Souhlasil.

Další den dopadly nukleární hlavice na strategické bašty Repub- likánů po celé Americe. Ten den na místech jako Texas, Nevada nebo Mississippi zemřely stovky tisíc lidí. Další den zemřely miliony.

Republikáni odpověděli po svém. Zmobilizovali vlastní pro- středky, zaútočili na NORAD a vyslali vlastní nukleární střely na Demokratické oblasti. Státy jako Maine nebo New Hampshire skoro zmizely z povrchu zemského. Během dalších deseti dnů byla zni- čená skoro celá Amerika, jedno město po druhém. Byla to vlna za vlnou totální devastace a koho nezabil přímý zásah, brzy zemřel na následky zamořeného vzduchu a vody. Během jednoho měsíce ne- zbyl nikdo, kdo by bojoval. Jak lidé pochodovali do bitvy proti svým sousedům, rabovaly se ulice i budovy, jedna po druhé.

Táta ale ani nečekal, až ho povolají – a to je ten důvod, proč ho nenávidím. Odešel dávno předtím. Než válka vypukla, byl dvacet let důstojníkem námořní pěchoty a viděl dřív, než většina ostatních, kam to spěje. Pokaždé, když se díval na zprávy, pokaždé, když viděl dva politiky na sebe křičet těmi nejnevybíravějšími způsoby a na- vzájem se v nich trumfovat, táta vždycky zakroutil hlavou a říkal,

„Z toho bude válka. Věřte mi.“

A měl pravdu. Můj táta si paradoxně svoje už odsloužil a už roky tehdy nebyl v aktivní službě. Když ale zazněl ten první výstřel, znovu se přihlásil do služby. Ještě předtím, než se začalo mluvit o totální válce. Asi byl prvním dobrovolníkem do války, která ještě ani nezačala.

A proto jsem na něj pořád tak naštvaná. Proč to musel udělat? Proč prostě nemohl nechat ostatní se navzájem zabíjet? Proč nemohl zůstat doma a chránit nás? Proč mu víc záleželo na jeho vlasti než na jeho rodině?

Pořád si dokážu živě vybavit ten den, kdy nás opustil. Přišla jsem ze školy a z domu jsem slyšela křik ještě dřív, než jsem přišla ke dveřím našeho bytu. Připravila jsem se. Nesnášela jsem, když se naši hádali, což jako by bylo neustále, a myslela jsem si, že je to jen další z jejich hádek.

Otevřela jsem dveře a ihned jsem tušila, že tentokrát je to jiné. Něco bylo strašně, strašně špatně. Táta tam stál, celý v uniformě. Vůbec to nedávalo smysl. Neměl na sobě uniformu už léta. Proč by si ji na sebe bral zrovna teď?

„Nejsi chlap!“ křičela na něj máma. „Jsi zbabělec! Opustit svoji rodinu! A proč? Abys šel a zabíjel nevinný lidi?“

Táta zrudl, jako vždycky, když se rozčílil.

„Nevíš, o čem to mluvíš!“ křičel na ni. „Plním svoji povinnost vůči svý zemi. Je to ta správná věc.“

„Správná pro koho?“ odsekla mu. „Vždyť ani nevíš, za co vlastně bojuješ. Pro bandu blbejch politiků?“

„Vím přesně, za co bojuju: chci udržet naši zemi pohromadě.“

„Tak to mi teda promiňte, Kapitáne Ameriko!“ zaječela na něj.

„Můžeš si to ve svý hlavě ospravedlňovat jak chceš, ale pravdou je, že jdeš pryč, protože mě nemůžeš vystát. Protože si nikdy nevěděl, jak zvládnout život doma. Protože si příliš hloupej na to, abys něco dokázal udělat se svým životem po pěchotě. Takže hned vyskočíš a při první příležitosti utečeš!“

Táta ji zastavil velkou fackou. Pořád si vybavuju ten zvuk.

Byla jsem v šoku. Nikdy předtím jsem neviděla, že by na ni jak- koli vztáhl ruku. Cítila jsem, jak mi dochází dech, jako bych tu facku dostala já. Zírala jsem na něj a skoro jsem ho nepoznávala. Byl to opravdu můj otec? Byla jsem v takovém šoku, že jsem upustila svou knihu, která dopadla na zem s hlasitým zaduněním.

Oba se otočili a podívali se na mě. Strašně jsem se styděla, takže jsem se otočila a běžela chodbou do svého pokoje a třískla za sebou dveřmi. Nevěděla jsem, jak na to všechno mám reagovat a prostě jsem od nich chtěla být co nejdál.

O chvíli později se ozvalo slabé zaťukání na dveře.

„Brooke, to jsem já,“ řekl táta tichým hlasem, plným lítosti.

„Mrzí mě, že si u toho musela být. Pusť mě dovnitř, prosím.“

„Jdi pryč!“ zakřičela jsem.

Následovalo dlouhé ticho. On však neodešel.

„Brook, musím teď odejít. Rád bych tě ještě naposled viděl, než odejdu. Prosím tě. Pojď ven se se mnou rozloučit.“

Začala jsem brečet.

„Jdi pryč!“ odsekla jsem znovu. Byla jsem tak ohromená, tak na- štvaná, že mámu uhodil, a ještě víc, že nás opouští. A v hloubi duše jsem se bála, že se už nevrátí.

„Musím jít, Brooke,“ řekl. „Nemusíš ty dveře otevřít. Chci ale, abys věděla, že tě moc miluju. A že s tebou vždycky budu. Pamatuj si, Brooke, že jsi ta silná. Postarej se o tuhle rodinu. Spoléhám na tebe. Postarej se o ně.“

A potom jsem slyšela, jak se kroky mého otce vzdalují. Byly slabší a slabší. O chvilku později jsem slyšela, jak se dveře našeho bytu otevřely a pak zavřely.

A potom už nic.

Za několik minut – zdálo se to jako několik dní – jsem pomalu otevřela dveře svého pokoje. Hned jsem to věděla. Byl pryč. A už tehdy jsem toho litovala. Přála bych se s ním rozloučit. Protože v hloubi duše jsem už věděla, že se nikdy nevrátí.

Máma seděla u kuchyňského stolu, hlavu v dlaních, a tiše pla-kala. Věděla jsem, že toho dne se všechno navždy změnilo, že už nic nebude jako dřív – že ona už nebude jako dřív. A že ani já nebudu.

A měla jsem pravdu. Jak tu teď sedím a zírám těžknoucíma očima do žhnoucích uhlíků skomírajícího ohně, uvědomuju si, že od toho dne nic nebylo jako dřív.

*

Stojím v našem starém bytě v Manhattanu. Nevím, co tu dělám, ani jak jsem se sem dostala. Nic nedává smysl, protože ten byt je jiný, než si pamatuju. Není v něm vůbec žádný nábytek, jako bychom tam nikdy nebydleli. A jsem tu jen já.

Ozve se smutné zaťukání na dveře a dovnitř vchází táta v plné uniformě a v ruce nese kufřík. Oči má prázdné, jako by se právě vrá- til z pekla.

„Tatínku!“ snažím se zakřičet. Ale slova mi nevycházejí z úst. Po- dívám se na zem a vidím, že jsem přilepená k zemi, schovaná za zdí, a že mě nevidí. Snažím se se uvolnit, abych mohla běžet za ním nebo na něj zavolat, ale nemůžu. Musím se bezmocně dívat, jak chodí prázdným pokojem a všude se rozhlíží.

„Brooke?“ zavolá. „Jsi tu? Je někdo doma?“

Znovu se mu pokouším odpovědět, ale můj hlas nefunguje. Pro- hledává každou místnost. „Říkal jsem, že se vrátím,“ říká. „Proč na mě nikdo nepočkal?“

Potom se rozpláče.

Srdce mi puká a snažím se ze všech sil na něj zavolat. Ať se ale snažím jakkoli, z hrdla mi nic nevychází. Nakonec se otočí, odejde z bytu a jemně za sebou zavře dveře. Tichem se rozléhá cvaknutí kliky.

„TATÍNKU!“ křičím a hlas se mi konečně vrátil.

Je ale příliš pozdě. Vím, že navždy odešel a z nějakého důvodu je to všechno moje vina. Mrknu a najednou jsem zpátky v horách, v tátově chatě a sedím

jeho oblíbeném křesle u ohně. Táta sedí na kanapi, je nakloněný do- předu, hlavu skloněnou, a hraje si se svým mariňáckým nožem. S úděsem zjišťuju, že polovina jeho tváře je spálená, úplně na kost, že vlastně vidím polovinu jeho lebky.

Podívá se na mě a já mám strach.

„Nemůžeš se tady schovávat věčně,“ říká odměřeně. „Myslíš si, že jsi tu v bezpečí. Ale oni pro tebe přijdou. Vezmi Bree a schovejte se.“

Vstal a jde ke mně, vezme mě za ramena a zatřese se mnou, oči mu hoří naléhavostí. „ROZUMĚL JSI MI, VOJÁKU!?“ křičí na mě.

Zmizí, a v ten okamžik se naráz otevřou dveře a okna, s velkým třeskem za kakofonie rozbitého skla. Do našeho domu vrazí desítky otrokářů s pistolemi v rukách. Mají na sobě své klasické černé uni- formy a prohledávají každý kout chaty. Jeden z nich sebere Bree z kanape a odnáší ji pryč, ona strašně křičí, zatímco jeden otrokář přiběhne přímo ke mně, zaboří svoje prsty do mé paže a zamíří svou pistoli přímo na můj obličej.

Vystřelí. Probudím se s křikem a jsem zmatená.

Někdo mě drží za paži a jak mám sen a realitu ještě trochu sple- tené, jsem připravená zaútočit. Podívám se, kdo mě drží, a vidím, jak u mě stojí Bree a třese mi rukou.

Pořád ještě sedím v tátově křesle, místnost je už ale zalitá slu- nečním světlem. Bree hystericky pláče.

Několikrát zamrkám a snažím se se posadit a srovnat si hlavu. Byl to všechno jen sen? Bylo to tak skutečné.

„Měla jsem zlý sen!“ pláče Bree a pořád mě drží za ruku. Podívám se ke krbu a vidím, že oheň dávno vyhasl. Vidím venku

ostré sluneční světlo a začínám chápat, že už je pozdní dopoledne. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem usnula v křesle – to se mi nikdy před- tím nestalo.

Zatřesu hlavou a snažím se dostat pavučiny z vlasů. Ten sen byl tak skutečný, že je pro mě těžké uvěřit, že se nic z toho skutečně nestalo. O tátovi se mi už zdálo, ale nic tak bezprostředního. Jen stěží si uvědomuju, že tady v místnosti se mnou teď není a pro jis- totu se ještě jednou rozhlédnu.

Bree mě škube za paži a nedá se uklidnit. Nikdy předtím jsem ji takovou neviděla. Klekám si, abych ji objala. Chytne se mě jako klíště.

„Zdálo se mi, že přišli zlí pánové a odnesli mě pryč! A tys tu ne- byla, abys mě zachránila!“ Bree mi pláče na rameno. „Nechoď pryč!“ úpěnlivě mě prosí. „Nechoď, prosím tě! Nenechávej mě tady!“

„Nikam nejdu,“ říkám jí a tisknu ji k sobě. „Šššš... Nic se ne- děje... Nemusíš se ničeho bát. Všechno je v pořádku.“

V hloubi duše se ale nemůžu zbavit pocitu, že všechno není v po- řádku. Právě naopak. Můj sen mě pořádně rozrušil a to, že Bree měla taky takový špatný sen – a o stejné věci – mě nijak neuklidňuje. Ne- věřím na znamení, ale nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli to opravdu není nějaké znamení. Neslyším ale žádný hluk a kdyby se nějaký objevil několik mil odsud, tak bych to určitě věděla.

Zvednu Bree bradu a otřu jí slzy. „Pořádně se nadechni,“ říkám jí.

Bree poslouchá a pomalu chytá dech. Musím se přinutit k úsměvu. „Vidíš,“ říkám jí. „Jsem tady. Nic se neděje. Byl to jen zlej sen. Rozumíš?“

Bree pomalu přikývne.„Jsi jen unavená,“ říkám jí. „A máš horečku. Takže si měla zlej sen. Všechno bude v pořádku.“

Jak klečím a objímám Bree, vzpomenu si, že si musím pospíšit, vyšplhat nahoru, zkontrolovat náš nový domov a najít nám jídlo. Myslím na to, že to musím Bree říct, a při představě toho, jak bude reagovat, se mi málem obrátí žaludek. Je jasné, že moje načasování nemohlo být horší. Jak jí mám teď proboha říct, že ji teď musím opustit? I když by to bylo jen na hodinu nebo dvě? Na jednu stranu tu s ní chci zůstat a celý den na ni dávat pozor, zároveň ale vím, že musím jít, a čím dřív to vyřídím, tím dřív budeme v bezpečí. Ne- můžu tu jen celý den sedět, nic nedělat a čekat na soumrak. A ne- můžu riskovat změnu plánu a přesun za bílého dne jen kvůli našim hloupým snům.

Odstrčím Bree od sebe, laskavě jí dám vlasy pryč z obličeje a usmívám se tak přívětivě, jak jen dovedu. Pokouším se v sobě najít ten nejsilnější, nejdospělejší tón.

„Bree, potřebuju, abys mě teď poslouchala,“ říkám jí. „Musím teď jít ven, jen na chvíli.“

„NE!“ začne ječet. „Já sem to VĚDĚLA! Je to jako v mým snu! Ty mě opustíš! A už se nevrátíš!“

Pevně ji chytnu za ramena a snažím se ji utišit.

„Tak to není,“ říkám pevným hlasem. „Jen potřebuju jít na ho- dinu nebo dvě ven. Potřebuju se ujistit, že je náš nový domov bez- pečný, abychom se do něj dnes večer mohly přestěhovat. A musím ulovit něco k jídlu. Bree, prosím tě, pochop to. Vzala bych tě s sebou, ale jsi teď příliš nemocná a musíš odpočívat. Za pár hodin jsem zpátky. Slibuju. A potom večer půjdeme nahoru spolu. A víš, co je na tom to nejlepší?“

Pomalu se na mě podívá, pořád pláče a nakonec zavrtí hlavou.

„Ode dneška tam nahoře budeme pořád spolu, v bezpečí a každý den budeme mít oheň a všechno jídlo, co budeš chtít. A ryby i všechno ostatní můžu lovit hned tam, přímo před chatkou. Nikdy tě nebudu muset znovu nechat samotnou.“

„A Saša s námi půjde taky?“ zeptá se navzdory svému pláči.

„A Saša taky,“ říkám jí. „Slibuju. Prosím, věř mi. Vrátím se pro tebe. Nikdy bych tě neopustila.“

„Slibuješ?“ zeptá se.

Pokouším se najít ten nejlepší slavnostní tón a podívám se jí přímo do očí.

„Slibuju,“ odpovím.

Breein pláč ustává a nakonec přikývne a zdá se, že je spokojená. Láme mi to srdce, ale rychle se k ní nakloním, dám jí pusu na čelo a potom vstanu, přejdu ke dveřím a vyjdu ven. Vím, že kdybych tam zůstala ještě vteřinu, nikdy bych nenašla dost odhodlání odejít.

Jak se za mnou zavřely dveře, nemohu se zbavit dojmu, že svou sestru už nikdy neuvidím.