Читать книгу Aréna Jedna: Otrokáři - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Stoupám po svahu přímo vzhůru za intenzivního ranního slunce, kterým se blyští všudypřítomný sníh. Je to bílý svět. Slunce svítí tak jasně, že skoro nevidím. Dala bych cokoli za kšiltovku nebo slu- neční brýle.

Dnes je naštěstí vcelku bezvětří, je tepleji než včera a jak stou- pám vzhůru, slyším kolem sebe tát sníh, ze kterého v malých po- tůčcích stéká voda dolů a skapává ve velkých shlucích z větví borovic. Sníh je také měkčí a jde se mi lépe.

Podívám se přes rameno a koukám na údolí, které se pode mnou rozprostírá, a vidím, že silnice jsou na ranním slunci znovu vidět. To mi dělá starosti, ale v duchu si vynadám a jsem naštvaná, že se ne- chám takhle rozrušit špatnými znameními. Měla bych být silnější. Racionálnější, jako táta.

Nasadila jsem si kapuci a skláním hlavu kvůli větru, který nabírá na síle, čím výše stoupám, a přála bych si na sobě mít svou novou šálu. Dávám ruce k sobě a třu si je, chtěla bych mít i rukavice, a vý- razně přidávám do kroku. Jsem rozhodnutá se tam rychle dostat, prozkoumat chatku, najít toho jelena a pospíchat dolů za Bree. Možná s sebou dolů vezmu několik sklenic džemu, to Bree určitě potěší.

Jdu po svých stopách ze včerejška, které jsou v tajícím sněhu stále zřetelné, a tentokrát je cesta snadnější. Zhruba za dvacet minut jsem tam, kde jsem byla včera a obcházím nejvyšší plošinu.

Jsem si jistá, že je to to samé místo jako včera, ale když hledám chatku, nemůžu ji najít. Je tak dobře schovaná, že ji nemůžu najít ani když vím, kde ji mám hledat. Začínám pochybovat, jestli jsem na správném místě. Pokračuju dál po svých stopách, dokud nedojdu na stejné místo jako včera. Natahuju krk, jak můžu, a konečně si jí všimnu. Jsem ohromená, jak dobře je skrytá a to mi dodává ještě větší odvahu se tu zabydlet.

Stojím a poslouchám. Není slyšet nic, jen zvuk zurčícího po- tůčku. Pečlivě zkoumám sníh a hledám jakékoli známky stop ve- doucích dovnitř nebo ven (kromě mých včerejších). Žádné nevidím.

Jdu ke dveřím, postavím se k průčelí domu a podívám se do všech stran, jestli mezi stromy něco neuvidím, jakékoli známky toho, že tu byl i někdo jiný. Stojím a poslouchám aspoň minutu. Nic. Vůbec nic.

Konečně jsem spokojená a cítím úlevu, že je toto místo opravdu naše a jen naše.

Zatáhnu za těžké vstupní dveře, které blokuje sníh, a uvnitř se roz- lije jasné sluneční světlo. Jak se přikrčím a vcházím dovnitř, ve slu- nečním světle se zdá, jako bych tu byla úplně poprvé. Je to stejně malé a útulné, jak si to pamatuji. Vidím, že podlaha je původní, ze širokých prken, které vypadají nejméně sto let staré. Je tu ticho. Malá otevřená okna na obou stranách dovnitř také pouštějí hodně světla.

Zkoumám místnost ve světle a hledám cokoli, co jsem včera mohla přehlédnout – ale nic takového tu není. Podívám se na pod- lahu a hledám rukojeť padacích dveří, pak si k ní kleknu a škubnu- tím otevřu. Zvedl se oblak prachu a vznáší se ve slunečním světle.

Sešplhám dolů a tentokrát mám díky odraženému světlu o zdejší skrýši mnohem lepší představu. Musejí tu být stovky sklenic. Vší- mám si několik a dalších s malinovým džemem a do každé kapsy si hned jednu nacpu. Bree se zblázní. A Saša taky.

Zběžně prohlédnu i ostatní sklenice a vidím nejrůznější druhy potravin: okurky, rajčata, olivy, zelí. Také vidím několik dalších druhů džemu, od každé aspoň tucet. Vzadu je jich ještě více, ale nemám čas si je lépe prohlédnout. Tíží mě myšlenka na Bree.

Vydrápu se po žebříku nahoru, zavřu za sebou padací dveře, pospí- chám ven z chatky a zavřu za sebou dveře. Stojím tam a znovu zkou- mám okolí, připravená reagovat na kohokoli, kdo mě mohl sledovat. Stále mám strach, že je to vše příliš dobré, než aby to byla pravda. Ale znovu nic neslyším. Možná jsem prostě jen příliš napjatá.

Namířím si to směrem, kde jsem viděla toho jelena, což je asi tři- cet metrů odtud. Když dorazím na místo, vyndám tátův lovecký nůž a mám ho připravený. Vím, že to může trvat dlouho, než na něj znovu narazím, ale třeba tohle zvíře, stejně jako já, je tvorem s pev- nými zvyky. Ani náhodou nejsem dost rychlá na to, abych se za ním hnala, ani dost hbitá na to, abych po něm skočila – nemám ani pi- stoli nebo nějakou skutečnou loveckou zbraň. Mám ale jednu šanci, a tou je můj nůž. Vždycky jsem byla pyšná na to, že dokážu trefit střed terče na třicet metrů. Vrhání nožem je to jediné, čím jsem na tátu dokázala zapůsobit – nebo alespoň dost na to, aby se mě po- koušel opravit nebo mi poradit. Naopak tvrdil, že je to jeho zásluha, protože ten talent jsem prý zdědila po něm. Ve skutečnosti ale neu- měl vrhat nožem ani zdaleka tak dobře jako já.

Přikrčím se na stejném místě jako včera, schovaná za stromem, hledím na plošinu s nožem v ruce a čekám. A modlím se. Sluším jen zvuk větru.

V duchu si procházím, co udělám, když toho jelena uvidím: po- malu se postavím, zamířím a vrhnu nůž. Nejdřív si říkám, jestli nemám mířit na jeho oči, ale pak se rozhodnu pro jeho krk: pokud minu, stále bude šance, že ho trefím jinam. Moje ruce nejsou příliš zmrzlé a když budu mířit přesně, tak bych ho možná, opravdu možná, mohla zranit. Je mi ale jasné, že to je jen jedno velké „když“.

Plynuly minuty. Zdá se to jako deset, dvacet třicet minut... Vítr ustane a pak se znovu zvedne v prudkých závanech a já při nich cítím, jak mi sněhové vločky sfouknuté ze stromů dopadají na tvář. S přibývajícím časem mi začíná být zima, pomalu přicházím o cit a říkám si, jestli to nebyl špatný nápad. Znovu se ale ozve bolestivá křeč z hladu a já vím, že to musím zkusit. Pokud to stěhování mám zvládnout, budu potřebovat všechny bílkoviny, které najdu – ob- zvláště až budu do svahu tlačit tu motorku.

Čekám už asi hodinu a jsem úplně zmrzlá. Přemýšlím, jestli to nemám vzdát a jít dolů. Možná bych místo toho mohla znovu zku- sit ulovit nějakou rybu.

Rozhodnu se, že se projdu kolem, aby se mi v nohách trochu roz- proudila krev a aby moje ruce zůstaly hbité – kdybych je měla pou- žít teď, byly by k ničemu. Zvedám se na nohy a kolena záda mě bolí, jak jsou ztuhlá. Vydávám se na procházku sněhem a začínám malými krůčky. Zvedám a ohýbám kolena, otáčím trupem doleva a doprava. Nůž zastrčím zpět za opasek a třu si ruce, dýchám na ně a pokouším se v nich obnovit cit.

Náhle zkoprním. V dálce jsem uslyšela křupnutí větvičky a cítím pohyb.

Pomalu se otáčím. Vidím, jak se na vrcholu kopce objevil jelen. Pomalu, váhavě šlape do sněhu, svá kopyta jemně pokládá na zem. Skloní hlavu, žvýká list a udělá další opatrný krok dopředu.

Srdce se mi rozbuší vzrušením. Málokdy mám pocit, že je táta se mnou, ale dnes ano. Jako bych teď slyšela jeho hlas: Klid. Dýchej pomalu. Nenech ho si všimnout, že jsi tu. Soustřeď se. Pokud se mi podaří tohle zvíře skolit, bude to znamenat jídlo – skutečné jídlo pro Bree, Sašu a mě aspoň na týden. Potřebujeme to.

Udělá dalších několik kroků na mýtinu a můžu si ho lépe pro- hlédnout: je to velký jelen a je zhruba třicet metrů ode mě. Kdyby to bylo deset metrů, nebo možná i dvacet, byla bych si mnohem ji- stější. Nevím, jestli ho na tuhle vzdálenost trefím. Kdyby bylo tep- leji a kdyby se nehýbal, tak ano. Moje ruce jsou však ztuhlé, jelen se hýbe a v cestě je spousta stromů. Já prostě nevím. Vím však, že jestli minu, tak už sem nikdy znovu nepřijde.

Čekám a prohlížím si ho, mám strach, že ho vyplaším. Bude muset přijít blíž. Ale zdá se, že nechce. Přemýšlím, co dělat. Můžu se k němu rozeběhnout a přiblížit se k němu co nejvíc, a pak vrhnout nožem. To by ale bylo hloupé: uběhnu sotva metr a on uteče. Říkám si, jestli bych se k němu neměla připlížit. Pochybuju ale, že by to fungovalo. Stačí jen ten nejmenší zvuk a práskne do bot.

Takže tu stojím a přemýšlím. Udělám malý krok dopředu a pře- souvám se do pozice pro vrhnutí nožem, pokud bude třeba. A ten jeden krok byla chyba.

Pod nohou mi praskla větvička a jelen okamžitě obrátil hlavu mým směrem. Díváme se jeden druhému do očí. Vím, že mě vidí a vím, že za chvilku uteče. Srdce se mi rozbuší, protože je mi jasné, že tohle je moje jediná šance. Mozek se mi zastavil.

Pak jako bych vybuchla. Sáhnu k opasku, vezmu nůž, udělám velký krok dopředu, posbírám všechen svůj um, napřáhnu se zamí- řím na jeho krk a vhrnu nožem´.

Tátův těžký mariňácký nůž se otáčí ve vzduchu a já se modlím, aby netrefil některý ze stromů. Dívám se, jak se převrací a leskne se ve slunci, je to nádherný pohled. V ten samý okamžik vidím, jak se jelen otáčí a začíná běžet.

Jsem moc daleko na to, abych viděla, co přesně se stalo, ale o chvíli později bych mohla přísahat, že jsem slyšela zvuk nože za- ťatého do masa. Jelen ale utekl a nedokážu říct, jestli je zraněný.

Rozběhla jsem se za ním. Dobíhám k místu, kde stál, a k mému překvapení vidím ve sněhu stopu jasně červené krve. Srdce mi po- skočilo radostí.

Jdu po krvavé stopě, běžím a běžím, skáču před kameny a po zhruba padesáti metrech ho vidím: leží na boku ve sněhu a nohy se mu škubou. Nůž má zabodnutý v krku. Přesně v místě, kam jsem mířila.

Jelen je ale stále naživu a já nevím, jak ho mám zbavit trápení. Cítím, jak trpí a je to hrozný pocit. Chci mu dopřát rychlou a bez- bolestnou smrt, ale nevím jak.

Kleknu si k němu vyndám mu z krku svůj nůž, skloním se nad něj a jedním rychlým pohybem říznu hluboko po celém krku a doufám, že to zabere. Za okamžik se z rány začne řinout krev a za deset dal- ších vteřin se jeho nohy konečně přestaly škubat. I jeho oči se pře- staly hýbat a já konečně vím, že je mrtvý.

Stojím nad ním s nožem v ruce, hledím na něj a cítím se neuvě- řitelně provinile. Zabít tak krásné, bezbranné zvíře – přijdu si jako barbar. V tuhle chvíli je pro mě těžké myslet na to, jak nutně tohle jídlo potřebujeme a jaké jsem měla štěstí, že jsem ho vůbec ulovila. Myslím jen na to, že před několika minutami byl živý a dýchal, jako já. A teď je mrtvý. Znovu se na něj podívám, jak leží ve sněhu, s dokonalým klidem, a proti své vůli se stydím.

V ten okamžik ho zaslechnu poprvé. Nejdříve si ho nevšímám a domnívám se, že mám halucinace, protože to prostě není možné. Za několik okamžiků však zesílí a je slyšet jasněji a já vím, že je skutečný. Srdce se mi rozbuší jako splašené. Je to zvuk, který jsem tady nahoře slyšela jen jednou. Kvílení motoru. Automobilového motoru.

Stojím tam, úplně v šoku, a nemohu se ani pohnout. Motor je sly- šet čím dál jasněji a hlasitěji a já vím, že to může znamenat jen je- diné. Otrokáři. Nikdo jiný by se neodvážil vyjet tak vysoko a ani by k tomu neměl důvod.

Rozběhnu se, a nechávám jelena jelenem, běžím mezi stromy, kolem chatky a dolů po svahu. Neběžím dost rychle. Myslím na Bree, jak tam sedí doma samotná a slyší zvuk blížících se motorů. Snažím se běžet rychleji, přímo dolů po zasněženém svahu, klopý- tám a zakopávám a srdce mám až v krku.

Běžím tak rychle, že padám obličejem do sněhu, odřela jsem si koleno a loket a na chvíli ztrácím dech. Snažím se se znovu posta- vit na nohy a všimnu si krve na svém kolenu a ruce, ale je mi to jedno. Nutím se zpět do běhu a pak do sprintu.

Pořád mi to klouže, ale nakonec doběhnu na plošinu, ze které vidím až na náš dům. Srdce mi zaskočí v krku: ve sněhu vidím zře- telné stopy pneumatik, vedou přímo k našemu domu. Venkovní dveře jsou otevřené. A co je nejhorší, neslyším Sašu štěkat.

Běžím dál a dál dolů a při tom se pořádně prohlédnu dvě auta za- parkovaná u našeho domu: patří otrokářům. Jsou nízko posazená, celá černá, s obrovskými pneumatikami a černými tyčemi přes okna a vypadají jako sportovní auta na steroidech. Na kapotě mají znak Arény 1, je vidět až odsud – diamant se šakalem uprostřed. Jsou tu, aby nakrmili arénu.

Běžím dál po svahu. Jsem příliš těžká. Sáhnu do kapes, vytáhnu sklenice s džemem a hodím s nimi o zem. Slyším za sebou zvuk roz- tříštěného skla, ale ani ho nevnímám. Teď už na ničem jiném nezáleží.