Читать книгу Žalozpěv pro Prince - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 11

Cora byla víc než vděčná, když kopcovitá krajina znovu začala přecházet v rovinaté pláně. Měla pocit, jako by s Emeline pochodovaly už celou věčnost, ačkoli na její přítelkyni únava znát nebyla.

„Jak to, že pořád vypadáš, jako bys ani nebyla unavená?“ zeptala se Cora, zatímco Emeline znovu kráčela v čele jejich dvoučlenné družiny. „Může za to magie?“

Emeline se ohlédla. „Nemůže za to magie, jen… většinu života jsem strávila na ashtonských ulicích. Když tam člověk ukázal slabost, ostatní ho považovali za kořist.“

Cora se pokusila si to představit. Žít někde, kde hrozí nebezpečí každému, kdo vypadá slabý. Uvědomila si, že si to vlastně nemusí ani představovat.

„V paláci byl Rupert a jeho poskoci,“ řekla, „a dvořanky, které si myslely, že můžou člověku ubližovat jen proto, že je něco rozčílilo.“

Viděla, jak Emeline naklonila hlavu ke straně. „Čekala bych, že v paláci to bude lepší,“ pronesla. „Alespoň, že jsi nemusela utíkat před gangy a otrokáři. Nemusela ses v noci choulit ve sklepích s uhlím, aby tě nikdo nenašel.“

„Protože mě koupili už předtím,“ podotkla Cora. „Dokonce jsem ani neměla postel. Všichni předpokládali, že si najdu nějaký kout, ve kterém se vyspím. Buď tak, nebo že si mě do postele vezme některý ze šlechticů.“

Coru překvapilo, když ji Emeline objala. Jestli Cora při jejich cestách něco zjistila, bylo to, že Emeline obvykle nedávala najevo své city.

„Pár šlechticů jsem viděla ve městě,“ pronesla Emeline. „Myslela jsem, že budou lepší a vznešenější než gangy, které jsem potkávala. Pak jsem se ale dostala blíž a viděla, jak jeden z nich mlátí muže do bezvědomí jen proto, že mohl. Jsou všichni stejní.“

Bylo zvláštní mít společné to, jak nebezpečné byly jejich životy. Cora ale měla pocit, že je teď Emeline blíž než kdy dřív. Nešlo jen o to, že prošly tím samým. Urazily společně dlouhou cestu a nejspíš je čekala ještě spousta mil.

„Kamenov určitě najdeme,“ řekla Cora a snažila se přesvědčit Emeline stejně, jako samu sebe.

„Najdeme,“ souhlasila Emeline. „Sophia ho viděla.“

Bylo zvláštní vkládat do Sophiiných vizí tolik důvěry, ale pravdou bylo, že jí Cora naprosto věřila. Na to, co Sophia viděla, by klidně vsadila svůj život a s nikým by necestovala raději než s Emeline.

Pokračovaly v cestě a čím víc na západ se dostávaly, tím více řek potkávaly. Byly jako drobné žilky napojující se na větší žíly. Brzy se zdálo, že je kolem stejné množství pevniny jako vodních ploch. Dokonce i pole byla napůl zaplavená. Lidé hospodařili na pozemcích, které hrozily, že se změní v bažinu. Déšť téměř neustával, a i když se Cora s Emeline občas choulily někde pod stromem, než se přežene nejhorší nečas, většinou prostě pokračovaly dál.

„Podívej,“ pronesla Emeline a ukázala k břehu jedné říčky. Cora nejprve viděla jen rákosí, které tu a tam rozechvíval pohyb drobných zvířat. Pak si všimla převráceného koraklu, malého kulatého člunu, který vypadal jako schránka nějakého obrněného zvířete.

„Ale ne,“ vydechla Cora, když si uvědomila, co má Emeline v plánu.

Emeline jí položila ruku na rameno. „Neboj, s čluny to umím. Pojď, bude se ti to líbit.“

Zamířila ke koraklu a Cora nemohla dělat nic jiného než ji následovat. Doufala jen, že tam nebudou vesla. Na místě ale bylo pádlo a Emeline vypadala, že nic víc nepotřebuje.

Během chvilky byla ve člunu a Cora musela skočit za ní, jinak by musela po svých podél řeky.

Cesta po řece byla rychlejší než chůze, to musela Cora uznat. Jejich člun poskakoval po řece jako oblázek vržený nějakou obří rukou. Bylo to téměř tak uklidňující jako jízda na voze. Vlastně víc, protože s vozem strávily poloviny času tím, že se ho snažily vyprostit, když zapadl do díry po kameni nebo uvízl v bahně. Zdálo se, že Emeline kormidlování skutečně baví. Užívala si změny, kdy řeka přecházela z prudkého proudu do klidného širokého koryta a pak zase zpět.

Cora si všimla okamžiku, kdy se změnil říční proud, stejně jako Emelinin výraz.

„Něco… něco tam je,“ pronesla Emeline. „Něco mocného.“

Copak to tu máme? ozval se hlas v Cořině mysli. Dvě čerstvé, mladé věcičky. Pojďte blíž, zlatíčka, pojďte blíž.

Před nimi uviděla Cora… vlastně si ani nebyla jistá, co přesně vidí. Nejdřív to vypadalo jako žena stvořená z vody, o moment později to ale vypadalo jako kůň. Potřeba zamířit k němu byla ohromující. Cora měla pocit, jako by v blízkosti toho stvoření byla v bezpečí před celým světem.

Ne, bylo to ještě něco víc, měla pocit, jako by ji tam čekal domov. Domov, který vždy chtěla, teplý krb, rodina, bezpečí…

Přesně tak. Pojď ke mně. Můžu ti dát všechno, co jsi kdy chtěla. Už nikdy nebudeš sama.

Cora by nejraději sama popohnala člun kupředu. Chtěla z něj vyskočit, aby se dostala co nejblíž tomu stvoření, které toho tolik slibovalo. Napůl už vstala.

„Počkej!“ vykřikla Emeline. „Je to trik, Coro!“

Cora ucítila, jak se něco ovíjí kolem její mysli. Jako stěna, která se postavila mezi ni a sliby bezpečí. Viděla, jak se Emeline soustředí a věděla, že za to může ona. Že využívá své nadání, aby ji chránila před mocí, která se ji pokoušela ovlivnit.

Ne, pojď ke mně, pobízelo ji to stvoření, ale teď už znělo jen jako vzdálená ozvěna.

Cora se na něj podívala, teď viděla, jak skutečně vypadá. Také viděla vířící vodu kolem něj. Všimla si proudů, které by utopily každého, kdo by byl tak hloupý, aby se jimi pokoušel proplavat. Vzpomněla si na staré příběhy o říčních duších, kelpiích, o nebezpečné magii, kterou ovlivňovaly svět kolem.

Všimla si, jak se voda pod koraklem pohnula a uvědomila si, co se děje. Proud je táhl kupředu.

„Emeline!“ vykřikla. „Táhne nás k sobě!“

Emeline stála zapřená o okraj člunu a třásla se námahou, očividně se snažila zabránit tomu, aby je stvoření obě ovlivnilo. Takže to bylo na Coře. Chopila se pádla a vší silou začala pádlovat proti proudu.

Zdálo se, že to není k ničemu. Proud byl příliš silný, kelpie se je vší silou snažila dostat k sobě. Cora si uvědomila, o co jde a došlo jí, že nemůže pádlovat proti proudu. Neměla na to dost sil. Mohla se jen snažit, dostat je mimo hlavní tok. Silou vůle bojovala s vodou a snažila se dostat člun ke břehu.

Neskutečně pomalu začal korakl měnit směr. Díky Cořině pádlování se začal blížit ke břehu.

„Rychle,“ vydechla Emeline. „Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu.“

Cora pokračovala a korakl se sice pohyboval jen kousek po kousku, ale přeci jen to byl pohyb. Byl stále blíž a blíž ke břehu, až konečně Cora dosáhla na rákosí. Chopila se ho a přitáhla jejich malé plavidlo ke břehu. Pak vyskočila a chytila Emeline za paži.

Vytáhla ji na břeh a pak jen sledovala, jak se koraklu zmocnil proud. Cora viděla kelpii, jak se postavila na zadní a ve vzteku člun rozbila na malé kousky.

Jakmile stanula na pevné zemi, ucítila Cora úlevu. Tlak na její mysl ustal. Emeline vydechla a roztřásly se jí nohy. Zdálo se, že mimo řeku na ně kelpie nemá vliv. Znovu se vzepjala a pak se vrhla pod hladinu. Zmizela jim z dohledu.

„Myslím, že jsme v bezpečí,“ pronesla Cora.

Viděla, jak Emeline přikývla. „Myslím… možná, že se budeme chvíli držet mimo řeku.“

Zněla vyčerpaně, takže jí Cora podepřela a pomáhala jí jít dál. Chvíli jim trvalo, než našly stezku, ale když na ni narazily, připadalo jim příhodné ji využít.

Pokračovaly po cestě. Potkávaly víc lidí než na severu. Cora si všimla rybářů přicházejících od řeky, farmářů s vozy plnými zboží. Viděla lidi mířící všemi směry s náklady látek nebo stády dobytka. Jeden muž dokonce popoháněl hejno kachen.

„Někde tu musí být trh,“ pronesla Emeline.

„Měly bychom tam zajít,“ navrhla Cora. „Možná tam bude někdo vědět o Kamenovu.“

„A možná nás budou považovat za čarodějnice ve chvíli, kdy se na něj zeptáme,“ podotkla Emeline.

I tak ale zamířily stejným směrem jako ostatní, a nakonec uviděly tržiště. Bylo na malém ostrůvku mezi řekami, vedlo na něj tucet přístupových cest. Na ostrůvku byly stánky a místa k prodeji zboží i dobytka. Cora byla ráda, že tam dnes neprodávali žádného sirotka.

S Emeline zamířily k ostrovu, využily přitom jeden z brodů. Snažily se nepřitahovat pozornost a co nejvíc splynout s davem. Zvlášť, když si Cora všimla maskované postavy – kněžky, která žehnala lidem v okolí.

Coru přitahovalo místo, na kterém herci právě hráli představení Tanec svatého Cuthberta. Nešlo o tak vážnou verzi, kterou občas viděla v paláci. Tady šlo mnohem víc o košilatý humor a souboje. Herci očividně věděli, jaké mají publikum. Když skončili, všichni se uklonili a lidé začali vykřikovat názvy her, které by podle nich měli herci zahrát.

„A o Kamenovu jsme pořád nic nezjistily,“ zašeptala Emeline. „A nezjistíme, pokud k sobě nechceme přitáhnout tu kněžku.“

Coru to taky trápilo, ale pak ji něco napadlo.

„Když na něj bude někdo myslet, poznáš to, že ano?“ zeptala se.

„Možná,“ odpověděla Emeline.

„Tak zajistíme, ať na něj myslí,“ usmála se Cora. Obrátila se k hercům. „Co třeba Kameníkovy dcery?“ vykřikla a doufala, že na ni díky davu nebylo vidět.

K jejímu překvapení to zabralo. Možná i proto, že to bylo troufalé, dokonce nebezpečné – šlo o hru, o kameníkových dcerách, které byly čarodějnice a našly útočiště někde daleko od všech nepřátel. Byla to hra, kvůli které by na některých místech herci skončili v žaláři.

Tady ji ale odehráli se vší parádou. Maskovaní herci předváděli kněží, kteří pátrali po mladých dívkách představovaných namaskovanými mladíky.

„Tak co, myslí někdo z nich na Kamenov?“ zeptala se.

„Ano, ale to neznamená… počkej,“ vydechla Emeline a ohlédla se. „Vidíš toho muže prodávajícího vlnu? Myslí na dobu, kdy tam obchodoval. Tamhle ta žena… její sestra tam šla.“

„Takže už víš, kudy kam?“ zeptala se Cora.

Emeline přikývla. „Myslím, že ho najdeme.“

Měly alespoň malou naději. Kamenov na ně čekal a s ním i vyhlídka na bezpečné útočiště.