Читать книгу Dvůr pro Zloděje - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 10

Kate stála na pahorku nad Ashtonem a sledovala hořící město. Čekala, že bude šťastná, až uvidí jeho konec, ale tady nešlo jen o Dům nechtěných, nebo místa, kde jí dřív ublížili.

V plamenech bylo skutečně celé město.

Dřevěné stěny a doškové střechy živily požáry a Kate cítila hrůzu lidí pobíhajících mezi domy. Ozval se výstřel z děla a na chvíli tak přehlušil křik umírajících lidí. Kate viděla domy, které se hroutily, jako by byly z papíru. Práskaly výstřely z předovek a vzduchem létalo tolik šípů, že přes ně téměř nebylo vidět nebe. Dopadaly všude kolem a Kate mezi nimi procházela s podivnou lehkostí, která mohla pocházet jen z vědomí, že jde o sen.

Ne, nešlo o sen. Bylo to něco víc.

Ať už měla voda ze Siobhaniny fontány jakoukoli moc, Kate se jí napila a teď všude kolem viděla smrt. Koně probíhali ulicemi, jezdci kolem sebe sekali šavlemi a jezdeckými meči. Všude kolem se ozývaly výkřiky. Nesly se vzduchem stejně, jako kouř z požárů kolem. Dokonce i řeka vypadala, že hoří. Když se Kate lépe podívala, viděla, že jde o hořící bárky, které pokrývaly téměř celou hladinu. Oheň přeskakoval z jedné lodi na druhou a jejich posádky se marně snažily dostat do bezpečné vzdálenosti. Kate už na lodi byla, a tak tušila, jak hrozivě musí plameny působit na lidi na palubách.

Ulicemi se míhaly postavy a bylo jasně poznat, kdy jde o panikařící obyvatele města a kdy o vojáky v okrových uniformách, kteří je pronásledovali s meči v rukách a sekali je na kusy. Kate nikdy dřív plenění města neviděla, ale podle jejího názoru to bylo něco odporného. Šlo o čiré násilí a nic nenaznačovalo, kdy by mělo ustat.

Za městem se táhly řady utečenců. Každý nesl to, co stihl v rychlosti sesbírat a všichni mířili do vnitrozemí. Budou hledat bezpečí na Stezkách, nebo zamíří do měst jako byly Treford či Barriston?

Pak si Kate všimla oddílů jezdců, kteří k nim mířili a došlo jí, že se uprchlíci tak daleko nikdy nedostanou. Lidé už neměli kam utéct. Před nimi byli jezdci a za nimi město v plamenech. Musel to asi být hrozný pocit.

Ale Kate ten pocit znala, nebo ne?

Vše se pohnulo a Kate věděla, že teď nesleduje něco, co by se mohlo stát, ale něco, co už se stalo. Tenhle sen už znala, protože ho snila až příliš často. Byla ve velkém, starém domě a blížilo se k ní nebezpečí.

Tentokrát ale bylo něco jinak. Tentokrát ve snu viděla další lidi. Když se na ně Kate dívala, sledovala je zespodu, takže musela být skutečně maličká. Byl tam muž, který působil sice ustaraně, ale přesto statečně. Měl na sobě nedbale oblečené šlechtické šaty a křivě nasazenou černou paruku, která měla zakrýt krátké šedivé vlasy. Očividně se oblékal ve spěchu. Žena vedle něj byla krásná, ale neupravená. Jako by se oblékla a učesala během několika minut, i když jí to obvykle trvalo hodinu, a ještě jí přitom musely pomáhat služebné. Vypadala laskavě. Kate se k ní natahovala a nechápala, proč ji žena nezvedne, když to obvykle dělala.

„Nemáme čas,“ řekl muž. „Pokud se pokusíme utéct společně, budou nás pronásledovat. Musíme se rozdělit.“

„Ale děti—“ začala žena. Aniž by jí to někdo prozradil, věděla Kate, že je to její matka.

„Budou ve větším bezpečí, když nebudou s námi,“ pronesl Katin otec. Obrátil se ke služebné a Kate v ní poznala svoji chůvu. „Musíš je dostat pryč, Anoro. Vezmi je někam do bezpečí. Někam, kde je nikdo nepozná. Najdeme je, až tohle šílenství pomine.“

Pak si Kate všimla Sophie. Ta byla podivně mladá, ale přesto se zdálo, jako by se chtěla hádat. Kate tenhle její pohled znala až příliš dobře.

„Ne,“ pronesla jejich matka. „Musíte jít, obě dvě. Už nemáme čas. Běžte, zlatíčka.“ Někde v domě se ozvala rána. „Běžte.“

Kate se rozběhla. Sophii přitom držela pevně za ruku. Ozvala se další rána, ale Kate se neohlížela. Pokračovala dál, probíhala chodbami, zastavovala se jen, když se musela skrýt před postavami zahalenými ve stínech. Dívky doběhly až k otevřeným oknům vedoucím ven z domu. Ven do temnoty…

Kate zamrkala a probrala se. Ranní světlo jí připadalo nepříjemně jasné. Způsobovalo jí závrať. Pokusila se rozpomenout, co se jí zdálo, snažila se uvědomit si, co přesně se dělo, ale vzpomínky vyprchávaly příliš rychle. Kate nespokojeně zamručela. Věděla, že úprk domem nebyl jen sen. Byla to vzpomínka. Vzpomínka, kterou chtěla Kate poznat co nejlépe.

Alespoň, že se jí podařilo zachytit obličeje rodičů. Udržela je v paměti a snažila se zapamatovat si je co nejlépe. Pomalu se posadila, točila se jí hlava z toho, co právě viděla.

„Pěkně pomalu,“ pronesla Siobhan. „Účinky vody z fontány můžou mít určité dozvuky.“

Seděla na okraji fontány, která teď zase byla v troskách. Nebyla ani zdaleka tak krásná a nová, jako když z ní Siobhan nabírala vodu. Siobhan ale vypadala stále stejně. Dokonce i květiny, které měla zapletené ve vlasech, vypadaly nedotčené. Jako kdyby se Siobhan celou dobu ani nepohnula. Sledovala Kate s nehnutým výrazem, z obličeje se jí nedalo vyčíst, na co myslí. Neproniknutelné stěny, kterými si chránila mysl, byly stále na místě, a tak Kate nepomohlo ani její nadání.

Kate se pokusila vstát už jen proto, aby dokázala ženě, jak je silná. Měla přitom pocit, jako by se zahoupal celý les. Periferně zahlédla mlžný opar kolem stromů, kamenů i všeho ostatního kolem. Kate klopýtla a musela se opřít o jeden z pobořených sloupů, aby neupadla.

„Pokud se ode mne chceš učit, budeš muset začít poslouchat,“ pronesla Siobhan. „Nemůžeš čekat, že se po všech těch změnách svého těla budeš moct jen tak postavit.“

Kate zaťala zuby a čekala, až ji opustí závrať. Netrvalo to dlouho. Soudě dle jejího výrazu, Siobhan překvapilo, jak rychle Kate odstoupila od sloupu.

„To není špatné,“ řekla. „Zvykáš si rychleji, než bych čekala. Jak se cítíš?“

Kate zavrtěla hlavou. „Sama nevím.“

„V tom případě se nad tím zamysli,“ štěkla na ní Siobhan s náznakem podráždění. „Chci studenta, který se dokáže zamyslet nad věcmi kolem. Ne někoho, kdo jen bude reagovat na to, co se děje. Myslím, že ty to můžeš zvládnout. Nebo se snad pletu?“

Kate znovu zavrtěla hlavou. „Řekla bych… že svět vypadá jinak, když se na něj teď podívám.“

„Začínáš ho vnímat takový, jaký je, i s prouděním života,“ pronesla Siobhan. „Zvykneš si. Zkus se projít.“

Kate udělala jeden krok, pak druhý.

„Zvládneš toho víc,“ pronesla Siobhan. „Běž!“

Kate to až nepříjemně připomnělo její sen a uvědomila si, že přemýšlí, kolik toho Siobhan viděla. Řekla, že jsou každá jiná, ale pokud si byly dost podobné na to, aby ji Siobhan učila, možná si byly dost podobné na to, aby jí viděla do snů.

Teď ale nebyl čas nad tím přemýšlet, protože se Kate musela soustředit na běh. Utíkala mezi stromy, nohama se bořila do mechu a bahna, klopýtala o spadané listí a větve. Podle stromů míhajících se kolem si uvědomila, jak rychle se pohybuje.

Kate vyskočila a náhle skákala po nižších větvích jednoho stromu. Bylo to pro ni tak snadné, jako přeskočit z lodi na molo. Kate se zastavila a balancovala na jedné z větví. Měla pocit, jako by cítila každý poryv větru ještě dřív, než jí pohnul a ten ji tak nemohl shodit dolů. Seskočila zpátky na zem a náhle ji napadlo zkusit zvednout větev, kterou by dřív v žádném případě zvednout nemohla. Když ji sevřela, ucítila v dlaních drsnou kůru. Vzápětí zvedla větev nad hlavou, podobně, jako siláci zvedali činky při oslavách v Ashtonu. Pak větev odhodila. Sledovala ji, jak proletěla mezi dvěma stromy a se zapraštěním jí zmizela z dohledu.

Kate slyšela, jak dopadla a na okamžik měla pocit, že slyší všechny zvuky lesa. Slyšela chvění listí ve větru. Slyšela brouky pobíhající v podrostu. Čiřikání ptáků nahoře ve větvích. Slyšela cupitání a znala místo, na kterém se objeví zajíc ještě dřív, než se na něm skutečně objevil. Záplava zvuků na ni na chvíli byla příliš. Kate si musela přitisknout ruce na uši, aby neslyšela kapání rosy z listí a hemžení hmyzu pod kůrou stromů. Pak si vzpomněla, jakým způsobem omezovala vnímání cizích myšlenek a zkusila totéž s okolními zvuky. Fungovalo to.

Vrátila se ke zničené fontáně a viděla, že Siobhan tam pořád čeká. Usmívala se na ni s náznakem hrdosti.

„Co se to se mnou děje?“ zeptala se Kate.

„Jenom to, o co jsi žádala,“ pronesla Siobhan. „Chtěla jsi mít moc porazit své nepřátele.“

„Ale tohle všechno…“ začala Kate. Pravdou bylo, že nikdy nevěřila, že by se toho s ní mohlo dít tolik.

„Magie může nabývat různých forem,“ pronesla Siobhan. „Nebudeš moct své nepřátele proklít, ani je zničit z dálky. Nebudeš na ně moc seslat blesky, ani vyvolat duchy mrtvých. Tohle nech jiným.“

Kate zvedla obočí. „A je vůbec možné něco takového udělat?“

Siobhan pokrčila rameny. „Na tom nesejde. V žilách ti teď koluje moc fontány. Budeš rychlejší a silnější. Tvoje vnímání je ostřejší. Uvidíš věci, které většina lidí vidět neumí. Ve spojení s tvým vlastním nadáním budeš mocná. Naučím tě, jak bojovat v bitvách i jak útočit ze stínů. Budeš smrtící.“

Kate si vždy přála být silná, ale i tak si uvědomila, že ji ta myšlenka trochu děsí. Siobhan jí už řekla, že za to všechno bude muset zaplatit. A čím mocnější by se stala, tím větší cenu by následně mohla zaplatit. V myšlenkách se vrátila ke svému snu a doufala, že to nebylo varování před tím, co ji čeká.

„Něco jsem viděla,“ řekla Kate. „Zdálo se mi o tom, ale měla jsem pocit, že to není jen sen.“

„A jaký jsi měla pocit?“ zeptala se Siobhan.

Kate se už chystala říct, že neví, ale všimla si Siobhanina pohledu a raději si to rozmyslela. „Měla jsem pocit, že je to pravda. Doufám ale, že nebyla. Někdo drancoval Ashton. Všude kolem hořelo. Umíraly stovky lidí.“

Napůl čekala, že se Siobhan při těch slovech rozesměje, nebo v to možná dokonce doufala. Siobhan ale vypadala zamyšleně a napůl přikývla.

„Měla jsem to čekat,“ pronesla žena. „Vše probíhá rychleji, než jsem si myslela. Čas je ale věc, se kterou ani já nic neudělám. Tedy alespoň ne trvale.“

„Víš, co se děje?“ zeptala se Kate.

Vysloužila si tím úsměv, který nedokázala rozluštit. „Řekněme, že jsem některé věci očekávala,“ odpověděla Siobhan. „Jsou věci, které jsem předpokládala a skutky, které je nutné brzy vykonat.“

„Asi mi neřekneš, o co jde, že?“ zeptala se Kate. Snažila se, aby jí v hlase nezazněla frustrace, kterou cítila. Snažila se soustředit na možnosti, které získala. Byla teď silnější a rychlejší. Proč by jí tedy mělo záležet na tom, že neví všechno? Přesto jí na tom ale záleželo.

„Vidím, že se učíš rychle,“ odpověděla Siobhan. „Věděla jsem, že dělám správně, když jsem si vybrala tebe.“

Vybrala si ji? Vždyť to Kate se vydala hledat lesní pramen. Vydala se sem z vlastní vůle, a to hned dvakrát. To ona žádala o moc, a to ona se musela rozhodnout, zda přijme Siobhaniny podmínky. Nehodlala se nechat přesvědčit o tom, že něco bylo jinak.

„To já jsem sem přišla,“ pronesla Kate. „Já si vybrala.“

Siobhan pokrčila rameny. „To je pravda. A teď je čas, aby ses začala učit.“

Kate se rozhlédla. Nebyla v knihovně, jaká byla ve městě. Nebyla ani na cvičišti s učitelem šermu. Nebylo to ani cvičiště, na kterém ji ponížil jeden z mužů Willova regimentu. Co se mohla naučit v téhle divočině?

I tak se ale v duchu připravila. Stála před Siobhan a čekala. „Jsem připravená. Co mám dělat?“

Siobhan naklonila hlavu ke straně. „Čekat.“

Zamířila k místu, kde byla v jámě připravená malá hranička. Aniž by použila křesadlo, vrhla do ní Siobhan několik jisker a z hranice začal stoupat dým. Pak zašeptala několik slov, kterým Kate nerozuměla.

Dým začal vířit a kroutit se, formoval se do tvarů, které Siobhan tvarovala podobně, jako dirigent řídí hudebníky. Dým nabral vzdáleně lidský tvar. Stále silněji připomínal válečníka z dávno zapomenutých časů. Postavil se před Kate a v ruce svíral meč, který vypadal nepříjemně ostrý.

Byl tak ostrý, že Kate neměla čas jakkoli zareagovat, když ji válečník bodnul do srdce.