Читать книгу Dvůr pro Zloděje - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Kate umírala, znovu a znovu.

Tedy spíše „umírala“. Probodávaly ji iluzorní zbraně. Do bezvědomí ji škrtily nehmotné ruce. Šípy se zhmotňovaly a zasahovaly ji do těla. Všechny zbraně byly jen z dýmu, zhmotňovaly se díky Siobhanině magii, ale zásahy bolely stejně, jako by šlo o zbraně skutečné.

Ve skutečnosti nic z toho Kate nezabilo. Každým okamžikem bolesti si ale vysloužila zklamané odfrknutí ze strany Siobhan. Ta ji sledovala zpovzdálí a v očích se jí mísilo pobavení se znechucením z toho, jak pomalu se Kate učí.

„Dávej pozor, Kate,“ pronesla Siobhan. „Myslíš si, že tyhle útržky snů vyvolávám kvůli svému pobavení?“

Před Kate se objevil šermíř. Vypadal, že se chystá na přátelský souboj, a ne na tvrdou bitvu. Pozvedl rapír a pozdravil tak Kate.

„Tohle je Finnochiho protiútok,“ pronesl monotónním hlasem. Stejným, jako mluvily všechny kouřové přízraky. Přiblížil se ke Kate, ta pozvedla svůj dřevěný meč. Přízrak zakroužil vlastní zbraní. Kate byla dost rychlá na to, aby postřehla jeho pohyb, ale i tak jí nehmotná zbraň prošla srdcem.

„Znovu,“ pronesla Siobhan. „Nemůžeme ztrácet čas.“

I přes její slova ale měla Kate pocit, že mají víc času, než by si kdy dokázala představit. Zdálo se, že se minuty v lese natahují do nekonečna. A každou z nekonečných minut vyplňovali přízrační nepřátelé, kteří se ji pokoušeli zabít, zatímco Kate se učila.

Učila se s nimi bojovat, sekala je svým cvičným mečem, protože Siobhan trvala na tom, že nebude využívat skutečnou zbraň. Bála se, že by si Kate mohla ublížit. Učila se bodat a sekat, parírovat a provádět finty. Kdykoli udělala chybu, zasáhla ji nehmotná zbraň, která ale způsobovala až příliš reálnou bolest.

Po soupeřích s meči se objevili nepřátelé s holemi či palicemi, kušemi či mušketami. Kate se učila zabíjet tuctem různých způsobů. Učila se poznat okamžik, kdy nepřítel vystřelil a padnout k zemi. Učila se probíhat lesem, skákat z větve na větev, prchat před nepřáteli, útočit na ně a zase se skrývat.

Učila se ukrývat a pohybovat se v tichosti, protože kdykoli jí pod nohama praskla větvička či zašustilo listí, vrhli se na ni průsvitní nepřátelé v takovém množství, že se jim nemohla postavit.

„Nemohla bys mě prostě jenom učit?“ obořila se Kate na Siobhan.

„Já tě učím,“ odpověděla Siobhan a vystoupila ze stromu poblíž. „Kdyby ses chtěla učit magii, mohli jsme to provést za pomoci knih a jemných slov. Ty jsi ale přišla, aby ses naučila, jak být smrtící. A v takovém případě je bolest tou nejlepší učitelkou.“

Kate zaskřípala zuby a pokračovala ve výcviku. Alespoň, že tahle bolest měla nějaký smysl. Na rozdíl od výprasků v Domě nechtěných. Vyrazila zpátky do lesa, krčila se ve stínech a učila se, jak se pohybovat bez toho, aby vydala nejmenší hluk. Blížila se ke skupince přízračných nepřátel.

Přesto umírala.

Kdykoli uspěla, objevil se nový soupeř nebo nová hrozba. Pokaždé to bylo o něco těžší než dřív. Když se Kate naučila skrývat před lidmi, vyvolala Siobhan psy, jejichž kůže vypadala jako vlnící se kouř. Když se Kate naučila, jak projít skrz obranu nepřátelského šermíře, vyvolala Siobhan nového nepřítele, který na sobě měl zbroj a bylo možné ho zasáhnout jen skrz mezery mezi jejími pláty.

Kdykoli se Kate zastavila, objevila se Siobhan s radami a nápovědami, povzbuzením nebo jen s pobaveným úsměvem, který Kate poháněl bojovat znovu a znovu. Byla teď rychlejší a silnější, ale také se zdálo že pro ženu ovládající fontánu to stále nebylo dost dobré. Kate měla pocit, že ji Siobhan připravuje na něco konkrétního, ale žena jí to nechtěla prozradit. Neodpovídala na žádné otázky, které se netýkaly nejbližšího střetnutí, které Kate čekalo.

„Musíš se naučit využívat nadání, které ti bylo dáno do vínku při narození,“ pronesla Siobhan. „Nauč se vnímat záměry nepřítele ještě dřív, než udeří. Nauč se poznat, kde jsou tví nepřátelé dřív, než tě najdou oni.“

„Jak se to mám naučit, když bojuji s iluzemi?“ nechápala Kate.

„Řídím je já, takže ti dovolím zachytit útržky mých myšlenek,“ pronesla Siobhan. „Dávej si ale pozor. Jsou věci, které skutečně vidět nechceš.“

To Kate zaujalo. Už dřív narážela na stěny, které si žena udržovala kolem své mysli. Teď jí měla dovolit tam nakouknout? Když ucítila, že se Siobhanina mysl odhaluje, doslova se do ní vrhla tak hluboko, jak jí to jen žena mohla dovolit.

Nebylo to sice moc, ale přesto Kate cítila, že je ženina mysl podivně cizí. Lišila se od všech myslí, které kdy Kate vnímala. Kate se zachvěla a raději se stáhla. Právě včas, aby cítila, jak jí přízračný protivník ťal přes krk.

„Říkala jsem ti, že si máš dávat pozor,“ pronesla Siobhan, zatímco Kate lapala po dechu. „Teď to zkus znovu.“

Před Kate se objevil další šermíř. Soustředila se a tentokrát se jí podařilo zachytit okamžik, kdy mu Siobhan poručila, aby zaútočil. Přikrčila se a rozsekla ho.

„Lepší,“ zamručela Siobhan. Z její strany to byla téměř pochvala. Ale ani to jí nezabránilo Kate neustále zkoušet. Znamenalo to jen další nepřátele, více práce a mnohem těžší výcvik. Siobhan nedala Kate pokoj, dokud nebyla Kate tak unavená, že jí ani nově získaná síla nedovolila pokračovat. Téměř se hroutila únavou.

„Nenaučila jsem se už dost?“ zeptala se Kate. „Neudělala jsem už dost?“

Viděla, jak se Siobhan pobaveně usmála. „Myslíš si, že už jsi připravená, učednice? Opravdu jsi tak netrpělivá?“

Kate zavrtěla hlavou. „Já jen—“

„Ty si jen myslíš, že na jeden den ses toho naučila už dost. Myslíš si, že víš, co bude následovat, nebo co je ještě nutné se naučit.“ Siobhan rozpřáhla ruce. „Možná máš pravdu. Možná ses už skutečně naučila to, co jsem po tobě chtěla.“

Kate v jejím hlase slyšela náznak podráždění. Siobhan neměla trpělivost, jakou měl Thomas. Trpělivost dobrého učitele.

„Omlouvám se,“ řekla Kate.

„Na omluvy je pozdě“ pronesla Siobhan. „Chci vidět, co ses naučila.“ Zatleskala. „Zkouška. Pojď se mnou.“

Kate chtěla něco namítnout, ale věděla, že by to k ničemu nebylo. Místo toho tedy následovala Siobhan na místo, kde se rozprostírala kruhová mýtina. Obklopoval ji hloh a ostružiní, divoké růže a kopřivy. Uprostřed byl pařez a na něm položený meč.

Nebyl to obyčejný meč, Kate okamžitě poznala čepel, kterou pro ni vyrobili Thomas s Willem.

„Jak to…“ spustila.

Siobhan trhla hlavou směrem k meči. „Tvoje zbraň nebyla připravená, stejně jako ty. Dokončila jsem ji, protože se snažím, abys byla co nejlepší.“

Meč teď vypadal jinak. Měl jílec z vířící temnoty a světlého dřeva. Kate předpokládala, že jí bude v ruce dokonale sedět. Na čepeli byly značky v jazyce, který neznala. Současně se jeho ostří nebezpečně lesklo.

„Pokud si myslíš, že jsi připravená,“ pronesla Siobhan, „stačí, když vejdeš na mýtinu a vezmeš si svoji zbraň. Ale věz: nebezpečí na mýtině je skutečné. Nebude to jen hra.“

Kdyby šlo o jinou situaci, Kate by možná ustoupila. Možná by Siobhan řekla, že nemá zájem, a ještě chvíli počkala. Její rozhodnutí ale změnily dvě věci. První byl ten nesnesitelný úsměv, který jako by Siobhaninu tvář nikdy neopouštěl. Provokoval Kate, jako by jí tak Siobhan dávala najevo, že ještě není dost dobrá. Že nikdy nebude dost dobrá, aby se postavila tomu, co si pro ni Siobhan připraví. Byl to výraz, který Kate až moc připomínal ponížení, kterému ji vystavovaly Maskované sestry.

Když Kate ten úsměv viděla, cítila, jak se v ní zvedá vlna hněvu. Přála si setřít ho Siobhan z obličeje. Chtěla jí ukázat, že ať už žena ovládá jakoukoli magii, že ač může ovládat les kolem, Kate se jí dokáže postavit. Chtěla cítit alespoň malou satisfakci za všechny ty přízračné čepele, které jí probodaly.

Další důvod byl mnohem prostší: ten meč byl její. Byl to dar od Willa. Siobhan jí neměla co diktovat, kdy si ho bude moct vzít.

Kate se rozběhla, vyskočila na větev a pak přeskočila trnovou hradbu obklopující mýtinu. Pokud to bylo to nejlepší, čeho byla Siobhan schopná, tak se zmocní svého meče a uteče z mýtiny, jako by o nic nešlo. Dopadla do podřepu a rozhlédla se. Pohled jí padl na čekající meč.

Meč teď ale někdo svíral v ruce. Kate si uvědomila, že nevěřícně zírá. Že zírá sama na sebe.

Rozhodně to byla ona. Bez nejmenších pochybností. Stejné krátké rusé vlasy. Stejně šlachovité tělo. Tahle její verze ale měla jiné oblečení – její šaty měly hnědou a zelenou barvu lesa. I její oči byly jiné. Byly celé zelené a vůbec nevypadaly jako lidské. Zatímco Kate nevěřícně zírala, její druhá verze několikrát máchla vzduchem mečem od Willa. Jako by si ho zkoušela.

„Ty nejsi já,“ řekla Kate.

„Ty nejsi já,“ řekla její kopie naprosto stejným tónem. Naprosto stejným hlasem. „Jsi jen levná napodobenina, ani z poloviny tak dobrá.“

„Dej mi ten meč,“ obořila se na ni Kate.

Její kopie zavrtěla hlavou. „Myslím, že si ho nechám. Nezasloužíš si ho. Jsi jen odpad ze sirotčince. Není divu, že ti to s Willem nevyšlo.“

V tu chvíli se Kate rozběhla a vší silou zaútočila svojí cvičnou čepelí. Do útoku vložila všechnu zuřivost, jako kdyby svoji kopii mohla porazit dřevěnou zbraní. Ucítila, jak její cvičná čepel narazila na ostří skutečné zbraně.

Bodala a sekala, prováděla výpady a ustupovala. Útočila a využívala přitom všechny dovednosti, které získala při Siobhanině brutálním výcviku. Napínala do krajnosti síly, které získala dík vodě z fontány, využívala nově nabytou rychlost, aby prošla obranou své soupeřky.

Její kopie ale bez problémů odrážela všechny výpady. Zdálo se, jako by věděla, jaký pohyb Kate provede ještě dřív, než se ho rozhodla vyzkoušet. Když kopie zaútočila, Kate se zvládala jen tak tak krýt.

„Nejsi dost dobrá,“ pronesla její druhá verze. „Nikdy nebudeš dost dobrá. Jsi slabá.“

Její slova Kate otřásla téměř stejnou silou, jako údery mečem. Její slova Kate bolela, a to hlavně proto, že nejspíš byla pravdivá. Kolikrát jí je řekli v Domě nechtěných? Neukázali jí jejich pravdivost na cvičišti u Willova regimentu?

Kate zuřivě zařvala a znovu zaútočila.

„Neovládáš se,“ proneslo její druhé já, když odrazilo její výpad. „Nemyslíš. Jsi jen malá holka, co si hraje na válečnici.“

Katin odraz pak zaútočil a Kate cítila bolest, kterou jí způsobil zásah mečem na boku. Na krátkou chvíli se cítila stejně, jako po zásahu přízračným mečem. Něco ale bylo jinak. Tahle bolest neustávala. Tentokrát krvácela.

„Jaký to je pocit, když víš, že zemřeš?“ zeptala se jí sokyně.

Hrozivý. Byl to hrozivý pocit, protože nejhorší na tom bylo, že její sokyně měla pravdu. Neměla šanci ji porazit. Neměla šanci přežít. Na mýtině na ni čekala smrt.

Kate se rozběhla k trnové hradbě. Odhodila dřevěnou zbraň, protože by ji jen zpomalovala. Řítila se k okraji kruhu a slyšela přitom svůj odraz, jak se za ní směje. Kate si zakryla obličej rukama a vrhla se do trní. Doufala, že projde skrz.

Cítila, jak jí trny rvou šaty i kůži. Cítila krev, která zůstávala na ostrých trnech, ale přesto se nutila pokračovat dál. Oči otevřela až na druhé straně.

Ohlédla se, napůl očekávala, že ji odraz bude pronásledovat. Nikdo za ní ale nebyl. Její sokyně byla pryč a meč opět ležel na pařezu, jako by se nic z toho nestalo.

Zhroutila se na zem. Srdce v hrudi jí divoce bušilo. Krvácela z tuctů zranění. Stejnou měrou kvůli trnům, které ji poškrábaly, i kvůli zranění na boku. Převalila se na záda a zadívala se na zelenou klenbu z větví. Bolest ji zaplavovala ve vlnách.

Do zorného pole jí vstoupila Siobhan. Shlížela na ni s pohledem plným zklamání i lítosti. Kate si nebyla jistá, co z toho je horší.

„Říkala jsem ti, že nejsi připravená,“ pronesla. „Teď už budeš poslouchat?“